Stavba letadel byla po první světové válce nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím válečné techniky vůbec. Československým konstruktérům a výrobním dílnám se kupodivu podařilo naskočit do rozjetého vlaku vývoje létajících aparátů velice úspěšně.
Už v roce 1919 se vznesl nad letištní trávu náš první vojenský letoun sestrojený Aloisem Šmolíkem a vyrobený v dílnách továrny Letov. Pozorovací a zároveň bombardovací stroj, později označený jako Š - 1, výkony i provozními vlastnostmi kupodivu plně vyhovoval československé generalitě, která na možnosti domácí konstrukce a výroby letadel hleděla zpočátku velmi nedůvěřivě.
Poměrně brzy zahájily výrobu letadel další firmy a společnosti. Mimořádného a dnes už pozapomínaného úspěchu dosáhla dílna Avia typem BH - 21. Stíhačka byla zařazena do výzbroje nejen československého letectva, ale zvítězila i ve výběrovém řízení uspořádaném ozbrojenými silami Belgického království. Na mezinárodním trhu se prosadil i následný typ BH.33. V licenci byla vyráběna v Polsku (postaveno 49 kusů) a v Jugoslávii (asi 56 až 77 kusů).
V širší evropské špičce bombardovacích a současně pozorovacích letadel se usadil i Letov Š - 16. Získal v roce 1927 dokonce světový rychlostní rekord výkonem 230,929 kilometru za hodinu na trati 500 kilometrů dlouhé a s nákladem jedné tuny. Několik desítek kusů bylo následně vyrobeno pro Lotyšsko, Turecko i tuzemské letectvo.
Bombardování jako podružný doplněk pozorování
Studiem nasazení leteckých sil do střetů na frontách první světové války se nedařilo ani zkušeným válečníkům jasně stanovit nejvhodnější rámec dalšího vývoje. Obecně známá je představa generála Giulio Douheta. Italský vojenský teoretik předvídal rozvoj bombardovacího letectva až do úrovně absolutní zbraně, které ze vzduchu zničí všechny vojensky významné cíle na území protivníka a přiměje ho ke kapitulaci i bez akcí pozemních jednotek.
Velitelé československých leteckých sil si uvědomovali, že stupeň technologického rozvoje stavby letadel vylučuje prosazení obdobných představ do programu budování tuzemského vojenského letectva. V souladu se zkušenostmi z války i možnostmi techniky kladli letadlům mnohem skromnější cíle. Hlavním úkolem našeho letectva po ukončení 1. světové války bylo pozorování a průzkum bojiště. Bombardování bylo považované za podružný doplněk taktického využití vojenských letounů.
Konzervativní přístup k chápání úlohy letadel se promítal i do výstavby útvarů vzdušných sil. V říjnu 1924 například sloužilo u československých leteckých pluků přibližně 100 pozorovacích dvoumístných letadel, 30 stíhaček a 10 těžkých bombardérů.
Počátkem třicátých let v úvahách válečných teoretiků nabývalo na významu bombardování ve frontovém pásmu. Lehké bombardéry měly působit do 20 kilometrů za čáru dotyku pozemních sil nálety na baterie polních děl, shromaždiště pěchoty nepřítele či její tábory nebo sklady všeho druhu.
Prozíravé příslušníky letectev celého světa ale trápila malá přesnost bombardování z vodorovného letu, která podstatným způsobem snižovala účinnost útoků ze vzduchu na pozemní cíle.
Střemhlavé bombardování
Průlomová myšlenka se objevila před rokem 1930 v průmyslově nejrozvinutější zemi meziválečného období. Námořnictvo Spojených států s velkým úspěchem vyzkoušelo odhoz bomb z mimořádně strmého sestupného letu. Vycvičený letec byl schopen zasáhnout nepřátelské plavidlo v podstatě na každý pokus.
Válka, která se nekonalaK výročí československé mobilizace v roce 1938 jsme pro vás připravili pohled na vybavení a taktiku československé armády této doby. Seriál článků by měl zachytit v přiměřeném rozsahu stupeň pohotovosti a bojeschopnosti jednotlivých složek branné moci tehdejšího státu. leden : Těžké opevnění únor: Lehké opevnění březen: Pěchota duben: Polní dělostřelectvo květen: Těžké dělostřelectvo červen: Bombardéry červenec: Stíhací letectvo srpen: Útočná vozba září: Mobilizace |
Metoda střemhlavého bombardování záhy poté uchvátila především německé vojenské aviatiky, například skvělého stíhače E. Udeta. V následujícím období se propracovaná spolupráce letectva s pěchotou a tanky stala úhelným kamenem veškerých taktických záměrů wehrmachtu.
Československá generalita se k netradičnímu pojetí vzdušných útoků na pozemní cíle stavěla velmi zdrženlivě. K novotám všeho druhu, i z níže uvedených důvodů, zaujímala velmi uvážlivé postoje.
Místo truhlářů nastupují kovodělníci
Již ke konci dvacátých let minulého století bylo i českým leteckým odborníkům zřejmé, že nadcházející pokolení letadel už nebudou vyrábět truhláři, ale kovodělníci zběhlí ve zpracování slitin hliníku a jiných lehkých kovů. Snaha obstát v boji s konkurencí umocněná i zájmem armády přiměla dva československé letecké výrobní podniky k vypracování návrhů prototypů moderních lehkých bombardérů.
Letov sestrojil a postavil ladný jednomotorový a moderně vyhlížející jednoplošník s celokovovou (duralovou) kostrou trupu i samonosných křídel bez vzpěr. Dne 15. srpna 1930 se Š.33 připravený k letovým zkouškám rozjel po dráze letiště. Pilotovi se ale ani na vícero pokusů nepodařilo přimět stroj k letu. Nový československý bombardér trpěl tak závažnými konstrukčními prohřešky, že i po úpravách létal víc než bídně a byl zrušen.
Obdobně dopadl i konkurenční typ společnosti Aero A.42, přestože byl přes tvarovou podobnost postaven více konvenčně ze dřeva a ocelových trubek. Dosáhl sice rekordní rychlosti 253 kilometrů za hodinu, ale pro řadu nevyhovujících provozních vlastností vojenská správa odmítla typ přijmout do výzbroje.
Příčina dvojitého neúspěchu domácí letecké konstrukční školy je s odstupem doby odborníkům na stavbu letadel zřejmá. Zejména u Š.33 se projevil záporně nedostatek teoretických poznatků v oboru aerodynamiky, nauky o materiálech a konstrukčních postupech při návrzích letadel vyšších výkonů. Nedostatečné financování základního výzkumu způsobené neprozíravým rozhodováním vlády a poslanců parlamentu první republiky začalo přinášet československým občanům hořké plody.
Tehdejší náčelníci československé vojenské správy odpovědní za vyzbrojování vzdušných sil letadly vyhodnotili vývoj událostí po svém: celokovové jednoplošníky jsou v přinejmenším krátkodobém výhledu neperspektivní a je třeba setrvat u osvědčeného způsobu návrhů a výroby bombardovacích letadel.
Návrat ke dřevu
V roce 1932 vypsalo Ministerstvo národní obrany soutěž na "moderní" letoun pro dálkový průzkum a bombardování. Podle výkresové dokumentace byly vybrány ke stavbě prototypy dvojplošníků Aero A.100 a Praga BH-36. Důsledné uplatnění podmínek soutěže vedlo k rozhodnutí zavést do výzbroje letoun A.100, protože povedenější z hlediska letových vlastností BH-36 byl ke zkouškám připraven pozdě.
Letoun A.100 s nosností 600 kilogramů pum byl objednán v počtu celkem 44 kusů. Pro následný výrobní blok si vojsko vymínilo zástavbu erárem bez užitku skladovaných silnějších ale těžších motorů určených původně pro typ A.42. Výsledkem přestavby byl pokles nejvyšší rychlosti letounu z hodnoty 272 kilometrů za hodinu na 256 kilometrů za hodinu. Konstruktivně upravených A.101 bylo vyrobeno celkem 29 kusů a vojenská správa se jich zbavila po roce 1936 prodejem republikánské vládě ve Španělsku, která zoufale nakupovala jakýkoliv letecký brak po celém světě. Shodou okolností nepovedené československé letouny bojovaly na obou stranách konfliktu. Údajně se osvědčily jako spolehlivé a v boji použitelné stroje.
Ministerstvo obrany souběžně nařídilo továrně Aero přizpůsobit letadla řady 100 pro v pořadí třetí typ motoru vyráběný v licenci ve firmě ČKD. V letech 1936 až 1937 pak bylo do služby zařazeno celkem 64 kusů "nových" taktických bombardérů označených jako typ Ab.101.
Ve stejné době byly eskadry bombardovacího letectva luftwaffe vyzbrojovány sériově vyráběnými dvoumotorovými jednoplošníky typu Dornier Do 17E-1 s celokovovou konstrukcí trupu i křídel včetně potahu, zatahovacím podvozkem a pumovým nákladem 500 až 1 000 kilogramů. Létaly rychlostí okolo 400 kilometrů nad cíl vzdálený do 500 kilometrů.
Ve stejné době se výkonově srovnatelné bombardovací letouny domácí konstrukce nacházely v počátečním stadiu nikoliv úplně hladce pobíhajících zkoušek. Československému leteckému průmyslu v oboru lehkých bombardérů nakonec vlak ujel.
Jistota z oceli a plátna
Dřevěná konstrukce křídel letadel A.100 a Ab.101 trpěla značně vzdušnou vlhkostí a kroutila se bobtnáním a opětovným vysycháním. V roce 1934 proto ministerstvo obrany objednalo u továrny Letov první sérii nových víceúčelových letadel typu Š.328 z celokovovou kostrou z ocelových trubek a profilů potažených lakovaným plátnem.
Nejprve bylo v roce 1935 dodáno 48 letadel v pozorovacím provedení následované sérií 16 kusů určených jako noční stíhací. Další čtyři kusy byly vybaveny dvojím řízením a byly používány jako cvičné.
Hlavním úkolem Š.328 bylo pozorování a lehké bombardování. Celkem bylo vyzbrojeno tímto typem letadla 16 pozorovacích letek a další letadla byla využívána k různým pomocným činnostem.
Pozemní obsluha i letci si Š.328 pochvalovali. Letadla byla spolehlivá a plnila očekávání pilotů i pozorovatelů nejen ve službě na hlavních základnách, ale i při nácviku operací z pomocných letišť. Celokovová konstrukce kostry křídel a trupu netrpěla vlivy počasí, hlavně deštěm, přestože na polních letištích nebyly pro uložení letadel žádné hangáry.
Výroba letadel Š.328 pokračovala až do roku 1939. Celkem továrna Letov vyrobila 445 kusů, přestože již od roku 1937 se jednalo o letadlo zaostávající výkony, hlavně rychlostí letu, za požadavky doby. Na druhou stranu bylo schopné při vhodném způsobu nasazení plnit bombardovací i průzkumné úkoly ještě mnohem později, jak se potvrdilo ke konci roku 1944 na Slovensku.
Hlavní výhodou letadla byl poměrně tichý chod motoru. V letu nízko nad terénem se tak dokázalo překvapivě objevit nad cílem a svrhnout až půl tuny bomb dřív, než pozemní jednotky zahájily obrannou protiletadlovou palbu.
Materiálový převrat na druhý pokus
Československé generály sledující pokroky ve stavbě letadel ve světě zaujal francouzský bombardér Marcel Bloch MB.200 BN 4. Nejvíce se jim zamlouvala jednoduchá celokovová konstrukce letadla, kterou by snad domácí továrny při licenční výrobě zvládly.
Letouny MB - 200 nelétaly nijak rychle (254 kilometrů za hodinu), ale byly určeny výhradně pro noční nálety. Vzorový kus přilétl z Francie přes Švýcarsko a Rakousko 7. května 1935 a ihned byly zahájeny přípravné práce k výrobě v továrnách Aero a Avia.
Zhotovování podkladů pro dílny však bylo zdlouhavé. Požadavky na úpravu konstrukčních plánů továrnám předkládali naši vojáci na základě zkoušek se vzorovým kusem bombardéru a další přicházely z Francie, která se snažila na letadle odstranit nedostatky zjištěné v provozu u jednotek.
Československé letectvo objednalo 54 kusů MB - 200 s termínem dodání posledního letounu do konce roku 1936. První letoun převzalo ale až v únoru 1937 a poslední v červnu 1938. Z průběhu dodávek je patrné, jak velké výrobní potíže činilo zhotovování celokovových letadel českým továrnám, přestože se jednalo o tvarově velmi prostý aeroplán. Navíc letadlo obdobné koncepce v souvislosti s bouřlivým rozvojem leteckého parku v sousedním Německu rychle zastarávalo. Ne rok od roku ale den po dni.
Do hangárů našich bombardovacích perutí pomocný letecký personál nezatlačil ještě ani jeden kus nového bombardéru a velitelům letectva bylo zřejmé, že typ Aero MB - 200 je v boji v podstatě nepoužitelný.
Aero Ab. 101
|
Náčelníci československé branné moci si plně uvědomovali naprosto nevyhovující stav výzbroje bombardovacího letectva. Očividná neschopnost domácích leteckých továren předat vojsku ke zkouškám v čas prototypy technicky vyspělých lehkých bombardérů přiměla náčelníky vzdušných sil spolu s politiky opět hledat vhodná letadla v zahraničí.
Spasitel Tupolev
Ze zřejmých důvodů nebylo možné jednat o postoupení výrobních práv s Německem. Francouzské stroje se jevily rozporuplně. Přísně utajovaný britský rychlý Bristol Blenheim neumožnila protistrana československým pilotům ani vyzkoušet za letu. Vláda Velké Británie tímto rozhodnutím dala jasně najevo, že vývoz výrobních podkladů nepovolí.
Kupodivu úspěšně proběhlo jednání se zástupci Sovětského svazu. Společnost Škoda předala moskevské vládě výrobní dokumentaci k požadované dělostřelecké výzbroji a na oplátku se stala držitelem licence na výrobu typu ANT - 40 (vojenské označení SB - 2) sestrojeného v projekční kanceláři vedené A. N. Tupolevem, později světoznámým konstruktérem.
Vzorový kus celokovového bombardéru přilétl do Československa v dubnu 1937. Následovaly zkoušky a konstruktivní úpravy, mimo jiné i obranné výzbroje. Proti sovětskému vzoru přibyla například výstřelná štěrbina kulometu dozadu dolů. Pro časovou tíseň vojenská správa přiměla Škodovku, která vlastnila podnik Avia, k poskytnutí sublicencí továrnám Letov a Aero. Bohužel organizační nevýkonnost, technologická zaostalost a nepřipravenost zpracovávat aluminiové slitiny způsobila, že naše letectvo nedostalo do září 1938 ani jeden kus bombardéru z domácí produkce.
Neúnosně dlouhý náběh výroby překlenula vojenská správa nákupem upravených letadel přímo z rozběhlé velkosériové výroby v Sovětském svazu v počtu 61 kusů, které byly dodány do republiky na jaře roku 1938. Sovětské stroje působící u nás pod kódem B.71 se tak staly vůbec nejvyspělejšími letadly našich vzdušných sil. Létaly rychlostí až 430 kilometrů za hodinu, tedy o 50 kilometrů za hodinu rychleji, než naše jediné a zastaralé stíhačky B.534.
Letov Š.328
|
Bojové útvary československého letectva
Mírové uspořádání československého letectva se od válečné bojové sestavy značně lišilo. Před vyhlášením branné pohotovosti státu byly letecké síly seskupeny do leteckých pluků. Pluky 1, 2 a 3 byly takzvané smíšené, které měly v sestavě zpravidla tři perutě. První a druhá peruť byly předurčeny pro pozorování a plnění zvědných úkolů. Třetí peruť měla ve výzbroji stíhací letadla. Pluk 4 byl čistě stíhací a pluk 5 i pluk 6 měly ve výzbroji bombardéry. První tři letecké pluky spadaly pod zemská vojenská velitelství, zbývající tvořily leteckou brigádu předurčenou za války k uskutečnění operací podle rozkazů vyšších vojenských velitelství.
Po vyhlášení branné pohotovosti státu byla část letek přidělena celkem čtyřem armádám, které působily na území Československé republiky a vytvářely takzvané skupiny bojového letectva. Ty se skládaly ze stíhacích s letadly Avia B.534 a pozorovacích letek se stroji Letov Š.328. Oba typy letadel mohly nosit i pumy. Stíhačky jen malé, pozorovací letouny bomby až o hmotnosti 50 kilogramů.
Pozorovací letky byly vyzbrojeny průměrně 10 kusy letadel Š.328 a měly přiděleny dva piloty na letoun. Lehké bombardovací letky evidovaly během mobilizace typicky 11 letadel B.71 (nebo Ab.101) s převisem pouhých dvou pilotů vůči počtu strojů. Těžké bombardéry byly organizovány do letek po sedmi až devíti kusech letounů MB - 200 rovněž s nízkými zálohami létajícího personálu. Nejvýznamnější úloha pohybové války byla svěřena pouhým pěti zvědným letkám, které byly vyzbrojeny průměrně 10 letadly (celkem asi 40 kusů A.100 a 7 kusů B.71). Jejich úkolem bylo včas odhalovat strategická seskupení wehrmachtu, aby činnost nepřítele postrádala prvek překvapení.
Dne 25. září 1938 vykazovali evidenční důstojníci letectva celkem 150 pozorovacích strojů, 78 lehkých a 48 těžkých bombardérů, spolu se 47 kusy zvědných (dálkově průzkumných) a pro úplnost přehledu i 253 stíhačky. Dalších 350 letadel bylo ponecháno v zápolí pro plnění výcvikových i jiných úkolů. I během války se předpokládalo vytváření odborně zdatných záloh k doplnění ztrát.
Celkem 576 vojenských letounů první linie československých vzdušných sil bylo připraveno se střetnout s wehrmachtem a luftwaffe. Německé vzdušní síly měly na válku přichystáno 3 500 letadel všech typů.
SB 2M-100 (B.71)
|
Nacistickým tankům by klestila cestu letadla
Německé válečné umění vždy kladlo nesmírný důraz na průzkum bojiště a sledování pohybů jednotek nepřítele. Neudiví proto, že nejpočetnější skupinou letadel vyčleněných pro spolupráci s pozemními silami wehrmachtu byly průzkumné a pozorovací letouny. Luftwaffe mohla vyslat na výzvědné lety zaokrouhleně 400 strojů Heinkel He 46, 300 Heinkel He 70 a 100 moderních Henschel 126. Přestože se jednalo o poměrně pomalé stroje, z množství, v kterém by byly nasazeny, lze odvodit, že štáby německých pozemních jednotek by měly v případě letového počasí vždy velmi dobrý přehled o dění na bojišti i za ním. Protiakce našich stíhaček na vývoji událostí nemohly nic změnit, protože pro silnou stíhací ochranu by se k pozorovacím letadlům nepřítele na dostřel většinou ani nedostaly.
Zhruba 600 bombardérů (230 Junkers Ju 86, 200 Heinkel He 111 a 200 Do - 17) by dokázalo bez větších nesnází i za denního světla vážně narušovat silniční i železniční dopravu a zároveň i vojensky důležitou výrobu na území malého československého státu. Rychlost německých bombardérů by byla jejich nejsilnější zbraní a vesměs snadno by unikaly zpod úderů našich pomalých Avií B.534.
Útoky německých tankových ale i pěších divizí na obranná uskupení našeho vojska by s největší pravděpodobností ve prospěch wehrmachtu rozhodly střemhlavé bombardéry Henschel Hs 123 (150 kusů) a proslavené štuky Junkers Ju 87 (120 kusů).
V prvních letech války Německa s Polskem a s Francií právě bodově přesné zásahy strmě útočících letadel prorážely cestu tankům i pěšákům. Českoslovenští vojáci v přední linii byli odkázáni při palbě na vzdušné cíle jen na kulomety, s kterými bylo možné s určitou nadějí na úspěch ostřelovat letadla pohybující se do výšky 400 metrů. Kulky ráže 7,92 milimetrů by navíc při zásazích robustních střemhlavých letadel zpravidla nepáchaly zničující škody.
Aero MB - 200
|
Kdo chvíli stál, hodně zaostal
V populárně naučné i odborné literatuře sepsané v druhé polovině 20. století o předválečném československém vojenském letectvu se zpravidla velká pozornost věnuje vyvíjeným prototypům bombardovacích i jiných bojových letadel s poukazem na jejich perspektivnost.
Při bližším pohledu však ani tyto letouny nevyhovovaly nárokům na takticky vyspělé zbraňové soustavy. Například "víceúčelový" Letov Š.50 byl z hlediska konstrukce celokovovým letadlem, ale ani konstruktérům se nepodařilo promyslet, čím vlastně by měl být pozemním jednotkám prospěšný. Jako lehký bombardér unesl malý pumový náklad (600 kg), pouhé tři kulomety poskytovaly chabou palebnou sílu pro využití v úloze bitevního letounu a navíc byl pomalý (max. 305 km/h) a na prostředek vzdušného průzkumu či pozorování byl velký a neobratný.
Prototyp bachratého lehkého bombardéru společnosti Avia B.158B létal rychlostí 435 kilometrů za hodinu místo předpokládaných 480 kilometrů za hodinu. Jednou z příčin byla i vyšší hmotnost. Po dohotovení zkušebního exempláře byla vážením stanovena kladná odchylka 640 kilogramů v porovnání s vypočítanou hmotností prázdného letadla. Celkovou koncepcí zaostával letoun koncernu Škoda sestrojený týmem Ing. Nebesáře za německými, ale i sovětskými stroji obdobné třídy.
Elegantní, ale převážně dřevěný bombardér Aero A.300 trpěl problémy se spolehlivostí zatahovacího podvozku, i když výkony i uspořádáním vyhovoval požadavkům na použitelný vojenský letoun pro vedení moderní války asi nejlépe ze všech vyvíjených bombardérů.
Za nedostatečnou úroveň válečné připravenosti československého taktického letectva nesli znační díl odpovědnosti i velitelé vzdušných sil země, protože nedokázali s důvtipem úspěšných vojevůdců předvídat úlohu bitevních letadel v blížící se válce. Kdyby mělo naše letectvo ve výzbroji místo těžkých bombardérů Aero MB - 200 bojové letouny odpovídající výkony alespoň německému střemhlavému dvouplošníku Hs 123 a v dostatečném množství, bylo by silou, která by se mohla utkat s wehrmachtem v předem neprohrané bitvě.