Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Nikdy neodhalený špion. Američané měli krtka přímo v kosmickém programu

aktualizováno 
Dodnes americká CIA neodtajnila, kdo byl jejím špionem přímo ve hvězdném městečku, kde vznikal sovětský kosmický program. Musel to být někdo vysoce postavený. Informace totiž podával přesné. Pravdu se asi v dohledné době nedozvíme.

Tisková konference NASA k letu prvního člověka (Jurije Gagarina) do vesmíru (12. dubna 1961) | foto: NASA

Americká výzvědná služba CIA se pokoušela sledovat sovětskou kosmonautiku od samého začátku. KGB zase měla zájem o lunární projekt Apollo. Vysazení prvního člověka na Měsíci považovaly Moskva a Washington za prestižní úkol, jímž se budou chlubit ostatnímu světu jako důkazem dokonalosti svého politického systému.

První družice a první pokusy o špionáž

První družici Země, Sputnik 1, která neuměla nic jiného než vysílat signály o své existenci, vypustili Sověti 4. října 1957. Pro Bílý dům to nebylo žádné velké překvapení. Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency – CIA) v prosinci 1955 předpovídala, že se jim to podaří v roce 1958.

Představu o sovětském kosmickém úsilí vytvářeli specialisté v Národním středisku pro analýzu fotografií (National Photographic Interpretation Center) centrály CIA. Vycházeli z fotografií špionážních letadel a později i družic a z odposlechu cizích komunikací pořizovaných Národní bezpečnostní agenturou (National Security Agency – NSA). Doplňovaly je zprávy agentů v terénu, případně informace od spřátelených služeb, především od britské MI 6/SIS.

Úlohu mezikontinentálních raket Američané nedocenili. Ještě na počátku roku 1957 jejich význam zlehčovali, zatímco poslání strategických bombardérů, které měly USA, přeceňovali. Přesto v tajné zprávě z 18. srpna pro prezidenta uvedli, že SSSR uskutečnil první zkoušky těchto dálkových raket – agentura TASS to přiznala až za několik dnů. A v memorandu z 10. prosince dospěla CIA k závěru, že vývoj těchto střel „má v SSSR mimořádně vysokou prioritu“.

Sputnik v muzeu

Sputnik v muzeu

CIA v srpnu 1958 odhadovala, že Sověti půjdou do vesmíru velmi rychle: okolo roku 1960 vyšlou prvního kosmonauta a automaty na Měsíc, toto těleso obletí lidé v roce 1962 a tři roky později by tam mohli přistát. Američané měli strach, že Kreml dokončí v roce 1959 instalaci na sto mezikontinentálních raket s jadernými hlavicemi – a protože jich USA mají méně, existuje raketová propast. Až když začátkem šedesátých let zmapovaly sovětské území špionážní družice, ukázalo se, že to byl falešný mýtus.

Sověti vysadí lidi na Měsíci v letech 1967–1968 – varoval Národní zpravodajský odhad (National Intelligence Estimate) CIA prezidenta Kennedyho 5. prosince 1962. Nicméně spolehlivé prameny k tomuto tvrzení zpravodajci neměli.

Odposlouchávací stanice a špionážní družice

Spojené státy se zaměřily už od padesátých let na budování technických prostředků ke špionáži. Důvod byl jasný. Mezi sovětskými občany bylo obtížné získávat lidi k vyzvědačství.

Začaly stavbou radarových a odposlouchávacích stanic poblíž sovětských hranic, především v Turecku a v Íránu. Jejich specialisté se naučili číst záznamy elektronických signálů, takže z nich nakonec dokázali předpovídat starty raket i jejich charakteristiky, stejně jako přípravu jaderných pokusů.

Průzkumná letadla RB-45 Tornado a U-2 vysílaly USA nad sovětské a čínské území od začátku padesátých let. Létala ve velkých výškách, kam se běžné stíhací letouny nedostaly.

Kosmodrom Bajkonur-Ťuratam kontrolovali Američané od začátku. Na jaře 1957 zahlédl jeden pilot špionážního letadla U-2 při letu nad Turkménií něco zajímavého v této oblasti Kazachstánu. Změnil plánovanou trasu, aby se tam podíval. Rusové tam testovali nové vojenské rakety a stavěli mnoho pozemních objektů.

Titulní strana z 6. října 1957. Zveřejněný model družice vůbec neodpovídá...

Titulní strana Mladé fronty z 6. října 1957. Zveřejněný model družice vůbec neodpovídá skutečnosti. Sovětští vědci sice prý nic netají, ale ...

Jakmile CIA určila místo základny, začala na něj špionážní stroje posílat. Když dostali specialisté jejich snímky, užasli. Sověti se nás zase pokusili podvést! Městečko Bajkonur leží asi 200 km na sever od montážních hal a startovacích ramp. Nejčastější startoviště má nejblíž – asi 30 km – ke starému kazašskému městu Ťuratam. A tak vešel tento kosmodrom do historie jako Bajkonur-Ťuratam – první jméno se používalo na Východě, druhé mezi odborníky a vojáky na Západě. Oficiálně se nazýval Vědecko-výzkumný zkušební polygon číslo 5 (5. Naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon – 5-NIIP), který patřil ministerstvu obrany. Rozlehlé stepi Kazachstánu skrývaly také základnu mezikontinentálních raket s atomovými hlavicemi, které mířily na USA.

Avšak 1. května 1960 Sověti pomocí nové protiletadlové rakety S-75 Dvina (v kódu NATO) sestřelili U-2 a jejího pilota Francise G. Powerse zajali. Američané výpravy těchto strojů nad SSSR zastavili, ale v roce 1966 je nahradili dokonalejšími letadly SR-71 Blackbird. Během dvou desetiletí vyslali nad sovětské území či do jeho blízkosti 10 až 20 tisíc strojů U-2, RB-45 a také letounů B-47 osazených radioelektronikou. Přitom nejméně 31 letadel bylo sestřeleno, většina členů posádek zajata anebo se stali nezvěstnými.

Na počátku šedesátých let převzaly těžiště špionáže družice. Američané měli před Sověty obrovský náskok v mikroelektronice a fotografické technice. Prvního kosmického vyzvědače s krycím názvem Discoverer 1 vypustili 28. února 1959. Přístroje však nezačaly fungovat, žádné údaje nedodaly.

Se záludnostmi techniky zápasili Američané i nadále. Až 11. srpna 1960 se jim podařilo zachytit první pouzdro, a to z družice Discoverer 13. Bylo to první těleso, které se nepoškozené vrátilo z vesmíru. Místo fotografické kořisti však vezlo americkou vlajku – její snímek s prezidentem Eisenhowerem měl připomenout velký kosmický úspěch.

Až následující Discoverer 14, vypuštěný 18. srpna, pořizoval snímky sovětského území. Američané však ještě neměli tak dokonalé zobrazovací a retranslační metody, aby mohli rádiem z oběžné dráhy přijímat fotografie v dobré kvalitě. Proto vypracovali systém vypouštění pouzder s naexponovanými filmy z družic, ta se pak na padácích snášela k Zemi – letadla je zachycovala do sítí za letu, případně je lodi lovily z moře.

CIA prozradila, jak fotila Sověty z vesmíru a chytala kilometry filmu

Uprostřed studené války vznikal vesmírný program USA v doslova komorních podmínkách. Neuvěřitelné úspěchy špionážních satelitů, jejichž fotografie zachytily miliony kilometrů čtverečních sovětského území, posunuly kupředu nejen špionážní, ale vesmírný program jako takový.

Později zařadili první sérii těchto těles do kategorie KH-1 a celému projektu dali krycí označení Corona.

Od léta 1960 tedy americké družice snímkovaly území komunistických zemí, především SSSR a Číny. Další aparatury odposlouchávaly veškeré rádiové signály. Technika dávala Američanům globální přehled o stavu strategických sil protivníka, stejně jako o kosmických výpravách. Nicméně jejich informace bylo třeba doplňovat a upřesňovat pomocí dalších pramenů, zvláště pak agentů v terénu.

Škorpion – poplach na Bajkonuru

Úzkou spolupráci NASA s CIA navázal v listopadu 1962 náměstek ředitele kosmické agentury Hugh Dryden. Zpravodajcům předal přehled nejrůznějších znaků, které měly ukazovat vývoj v raketokosmické oblasti. „Všeobecně se věří, že pokud Sověti soupeří s americkým programem přistání na Měsíci, určité letové zkoušky úzce spojené s tímto úsilím by měli zahájit během jednoho či dvou let,“ uváděl návod NASA. Kosmickou agenturu zajímalo, jak jsou Rusové daleko se stavbou mohutné rakety a na jakou úroveň se dostala jejich technika, zvláště pak elektronika a řídicí systémy.

„Avšak na počátku šedesátých let měla CIA o sovětském kosmickém programu omezené informace,“ napsali historici Dwayne A. Day a Asif Siddiqi v roce 2003 v časopisu Spaceflight. „Většina zpráv pocházela ze dvou primárních zdrojů: ze snímků kosmodromů pořízených družicemi a z telemetrických signálů raket zachycených pozemními stanicemi.“ Podle Davida Doyleho, který se věnoval analýze sovětských raket, neměla CIA v SSSR žádného trvalého agenta.

Národní zpravodajské odhady (National Intelligence Estimates – NIE) CIA, které rozebíraly sovětský raketový a kosmický program od 31. října 1946 do 8. srpna 1991, známe po odtajnění v internetové podobě. Většina z těchto 45 přehledů pocházela z prostředků technické špionáže – dálkového odposlechu a kosmického snímkování. Jejich spolehlivost kolísala – od chybných až po velmi přesné. Překvapení chyběla. Ovšem to je ve špionážní praxi běžné.

Jenže družice měly své slabiny. Okolo Země kroužily po pravidelných drahách, takže protivník si mohl snadno vypočítat, kdy se fotografický a televizní špion ocitne nad hlavou, aby včas skryl důležité věci. Ukrývání příprav k větším zkouškám raket či kosmickým startům však nemělo smysl. Nicméně když zjistily radary protivzdušné obrany, že se blíží americká špionážní družice, vyhlašoval vojenský velitel raketové základny Bajkonur poplach pod kódovým označením Skorpion 3. Přílet špionážního letadla byl Skorpion 2.

Hlavní konstruktér Koroljov byl ve spojení s Gagarinem touto vysílačkou

Hlavní konstruktér Koroljov hovoří s Gagarinem.

Skorpion 1 znamenal, že v expresu na trati Moskva–Taškent, který projížděl místní železniční stanicí, sedí nějaký cizinec. Avšak to nebývalo často a také riziko prozrazení tajemství bylo minimální. Vtipálkové na kosmodromu znali ještě Skorpion 4: „Do montážní haly či na startovací rampu přichází Koroljov.“

Kromě toho Američané monitorovali činnost na raketových základnách pomocí specializovaných rádiových aparatur instalovaných na území států hraničících se SSSR. A celosvětová síť radarů a dalekohledů dokázala sledovat všechny sovětské družice od okamžiku jejich vypuštění po celou dobu letu až po jejich návrat či zánik.

Oba státy toto úsilí utajily a dlouho tvrdily, že nic takového neprovozují – takové lhaní je ve špionáži běžné.

Gagarin – moskevský rozhlas hodinu po Američanech

„Máme náznaky, ze kterých vyplývá, že se Rusové chystají v noci vypustit člověka do vesmíru,“ upozornil v úterý 11. dubna 1961 ředitel CIA Allan Welsh Dulles prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho.

Prezident mávl rukou: „Kvůli tomu mě nebuďte.“

O přistání musel lhát. V kabině Gagarin přistát nemohl, katapultáž zatajili

Nejproblematičtější část prvního letu člověka do vesmíru bylo přistání. Ani dlouhé přípravy nemohly Gagarina připravit na neuvěřitelně rychlý sled událostí, který ho měl dostat z padající kabiny.

Sledování této výpravy bylo jedinečným úspěchem protivzdušné a kosmické obrany amerického kontinentu NORAD. Americký radar v Turecku zaznamenal v 1:07 východoamerického času vypuštění rakety R-7 známé v kódu Pentagonu jako SS-6 ze základny v Ťuratamu v Kazachstánu. O 13 minut později zachytila stanice radiotechnické špionáže Shemya na jednom ze dvou malinkých ostrůvků Shemichi na Aleutských ostrovech ruský hovor z vesmíru – vypuštění člověka. Pět minut nato odeslala šifrovanou zprávu do Washingtonu.

Službukonající generál v Pentagonu telefonoval v 1:30 tuto informaci vědeckému poradci Bílého domu Jerome Wiesnerovi. Profesor ji zavolal tiskovému mluvčímu prezidenta Pierru Salingerovi. Od vypuštění Gagarina ve Vostoku 1 uplynulo 23 minut.

Zato ostatní svět ještě o ničem nevěděl. Moskevský rozhlas ohlásil tuto novinu až v 10:08 tamního času, tedy hodinu po tom, co to zjistili Američané.

Kosmonauti – přednost před výzvědnými družicemi

Původně neměli sovětští generálové o lety lidí zájem – vždyť je to bláznivá fantazie! Hlavní konstruktér dálkových raket Sergej Koroljov je nakonec získal příslibem velké družice, která ponese fotografickou aparaturu pro kosmickou špionáž. Hlavnímu konstruktérovi raket a družic uložila tento úkol pod označením Zenit Vojensko-průmyslová komise už koncem roku 1957. Američané mají pravdu, když tvrdí, že ten, kdo kontroluje vesmír, má pod kontrolou i Zemi.

Teprve když v dubnu 1959 představila NASA první sedmičku kandidátů pro kosmické lety, nařídil sovětský vůdce Nikita Chruščov Koroljovovi, aby se postaral i o start člověka. „Musíme opět předhonit Američany!“

Vývoj stroje pro člověka byl v počátcích, zato příprava Zenitu dost pokročila. Chruščov rozhodl: „Přednost má kosmická loď, snímky pro vojáky počkají!“

Rozhovor Jurije Gagarina a Karla Pacnera.

Rozhovor Jurije Gagarina a Karla Pacnera. "Jurije Gagarina jsem litoval. Když jsem s ním v létě 1966 dělal v Karlových Varech rozhovor, seděl přede mnou uštvaný člověk, který mechanicky – jakoby naučeně – odpovídal na mé otázky. Bez úsměvu a bez zájmu, jenom tím plnil svou povinnost, kterou mu někdo z nadřízených zařadil do programu. Byl v Československu na dovolené, ale místo odpočinku ho nejrůznější funkcionáři honili po besedách v továrnách a úřadech, na obědy a večeře."

Nezbývalo nic jiného, než zase improvizovat. Hlavní konstruktér raket a družic uměl myslet dopředu. Návratovou kouli pro Zenit můžeme použít i pro kosmonauta.

První špionážní družici Zenit dokončili sovětští inženýři až v polovině roku 1961. Nesla čtyři fotoaparáty, na jejichž snímcích bylo údajně možno z kosmických výšek rozlišit jednotlivá auta na parkovišti. Těsně před koncem roku se ji pokusili vypustit, ale selhal třetí stupeň rakety. Až při dalším startu – 26. dubna 1962 – se dostalo toto těleso na dráhu. Pro veřejnost ji Sověti skryli jako Kosmos 4. Družice však měly horší elektronické vybavení, než Američané. Před léty to zavinil Stalin, když odsoudil „kybernetiku jako buržoazní pavědu“.

Postupně vypracovali Sověti systém vypouštění svých zpravodajských družic, které se vždy po osmi dnech vracely na Zemi s filmy. Později tam mohly zůstávat i déle. Jak poznamenal sovětský novinář Leonid Leskov, přesto USA získaly pomocí družic představu o všech strategických objektech na celém území SSSR velmi brzy. „My jsme záběry amerického území pořídili později a byly mnohem horší kvality.“

Závod o přistání na Měsíci vyhlášen

Sověti budou schopni vypustit lidi k cestě okolo Měsíce v roce 1966 – odhadovala CIA pátého listopadu 1961. A o tři roky později tam mohou vysadit první lidi. „To je všechno, co lze předpovídat na základě nejnovějších údajů.“

Úspěchy prvních sovětských kosmonautů tedy zaslepil i racionálně uvažující zpravodajské analytiky a mnohé západní vědce. Ostatně vydatně tomu napomáhala i propaganda Kremlu.

Prezident John Kennedy vyhlásil v květnu 1961, že američtí astronauti by měli přistát na Měsíci a v pořádku se vrátit domů do konce desetiletí.

Sovětští odborníci zřejmě tuto výzvu k závodu o Měsíc přijali. Naznačil to článek neznámého profesora K. Sergejeva 14. října 1961 v ústředním komunistickém deníku Pravda: „Ovládnutí kosmického prostoru okolo Země představuje spolehlivou základnu pro další rozvoj dalekých kosmických letů. Nejdříve to budou lety automatických stanic k Měsíci s přistáním na jeho povrchu. Potom oblet Měsíce člověkem a jeho vysazení na povrchu. Až bude na Měsíci vytvořena stálá vědecká stanice a později i průmyslová základna, bude možno využít nedotčené a ještě neznámé zásoby našeho nejbližšího nebeského tělesa pro vědu a národní hospodářství.“

Podpis pod titulkem, zalomení článku i otištění v hlavním sovětském tiskovém orgánu dávaly tušit, že jeho autorem musí být významný odborník. CIA brzy zjistila, že tento pseudonym používá pravděpodobný šéf sovětského raketového a kosmického výzkumu akademik Sergej Koroljov, jeden z mála vědců, kteří se zúčastnili posledních dvou sjezdů Komunistické strany SSSR.

Informační brožurka Akademie věd pro rok 1958 uváděla jeho domácí adresu a telefon i telefon do zaměstnání, kam je třeba psát přes poštovní schránku číslo 651. Další rok už tam zůstaly pouze základní údaje o pracovišti. A příručka pro rok 1960 uváděla, že Koroljova lze najít v oddělení technických věd. „Tento seznam se stal dárkem pro zahraniční rozvědky,“ napsal Jaroslav Golovanov v Koroljovově biografii, „protože podle toho, kde chyběly domácí adresy, se dalo bezpečně určit, kdo ze členů Akademie pracuje na vojenských problémech.“ K tomu musím dodat: všichni věděli, že podniky zabývající se zakázkami pro armádu se skrývají pod poštovními schránkami – „jaščikami“.

Poslední den roku 1961 „prof. K. Sergejev“ v Pravdě ještě potvrdil, že Měsíc přijde na řadu první. Závod o Měsíc byl tedy odstartován.

Jeho mínění nepřímo potvrdil Jurij Gagarin. Na mezinárodním astronautickém kongresu na podzim 1963 v řeckých Aténách totiž oznámil: Naši odborníci připravují techniku pro vysazení na Měsíci, která bude spočívat ve stavbě lodi a doplnění paliva na oběžné dráze okolo Země.

Jaký úkol bude mít sovětská superraketa?

V létě 1962 zaregistrovaly americké špionážní družice, že na Bajkonuru staví nový startovací komplex. Analytici ho nazvali objekt J. Poprvé z toho mohli odhadovat, že Sověti chystají superraketu – v tomto případě N-1.

Později z fotografií určili, že montážní budova, kterou tam budují, má rozměry 240 x 190 m a výšku 60 m – nepochybně pro superraketu. Existenci nového nosiče nepřímo potvrdily snímky ukazující, že na rampě dosahuje nejvyšší montážní věž výšky 145 m.

V centrále CIA v Langley na předměstí Washingtonu se v roce 1963 rozhořel spor o to, jestli mají Rusové projekt na vysazení člověka na Měsíci. Informace, které výzvědná služba získala, nic určitého neukazovaly.

Nepočítají s tím – tvrdil Sayre Stevens, hlavní analytik patnáctičlenné skupiny specialistů kosmického oddělení Úřadu vědeckého zpravodajství (Space Division, Office of Scientific Intelligence) CIA, ve své zprávě. Vycházel z loňského letu Vostoku 3 a Vostoku 4, který jenom demonstroval vypuštění dvou lodí, nic víc – chybí jim technika vzájemného spojení, kterou musí pro takový úkol zvládnout.

Naproti tomu fyzik Albert „Bud“ Wheelon, nedávno jmenovaný náměstkem ředitele NASA pro vědu, Stevensův názor odmítl. Koncem října hájil svého podřízeného v diskusi s Wheelonem ředitel Úřadu vědeckého zpravodajství Ray Cline. Marně, Wheelon si svůj názor vzít nenechal.

Ani následující rok Stevens neustoupil. Opět sepsal analýzu, v níž tvrdil, že informace o sovětském lunárním projektu chybí. Stavba superrakety, na níž ukazují špionážní snímky, není důkazem. Spíš chystají velkou orbitální stanici, o níž se ruští odborníci občas zmiňují.

Zpravodajci se domýšleli, že zprávu o sovětském lunárním programu vyžaduje od CIA generální ředitel NASA James Webb. Mohl by s ní argumentovat na politických místech při obhajování projektu Apollo: Podívejte, závodíme s Rusy!

Nemáme žádné informace o sovětském lunárním pilotovaném programu – tvrdil rovněž Sherman Kent, vedoucí oddělení Národních zpravodajských odhadů CIA, v desetistránkové studii z 25. dubna 1963.

Naše předpověď o sovětských plánech z prosince 1962 byla chybná, mnoho jejich raket a družic havarovalo – snažili se zpravodajci v lednu 1965 upokojit prezidenta Lyndona Johnsona. A upřesňovali: V letech 1967–1968 by Sověti mohli vypustit první orbitální stanici a současně poslat lidi k obletu Měsíce. Vývoj jejich lunární superrakety se opozdil, první zkušební start se čeká v roce 1968. Pokud by všechno probíhalo bez obtíží, mohli by se Rusové vylodit na Měsíci v roce 1969.

V květnu 1965 odeslali zpravodajští analytici do Bílého domu ještě uspokojivější informaci: Sovětský lunární projekt patrně nebude s naším Apollem soupeřit.

„Doll“ – výjimečný špion mezi odborníky

Přední raketový konstruktér byl agentem CIA. Jeho jméno je stále tajné

První odtajněné informace o sovětském kosmickém programu jsou nejspíš vrcholem ledovce. Američané toho o Sovětech věděli víc, než zatím přiznávají.

Patrně v roce 1967 začali dostávat Sověti tajné informace o zaoceánské raketové technice a astronautice. Výzvědná služba KGB totiž získala novináře Guido Kindta. Tento Belgičan postupem doby zdomácněl ve střediscích NASA a v amerických univerzitních a státních laboratořích, vypracoval se na předního novináře specializovaného na letectví a astronautiku. Kindt vytvořil síť z několika svých známých, kteří mu dodávali tajné vědecké a technické zprávy strategického významu nejen z USA, ale i z dalších zemí NATO.

Vyzvědače odhalila západní kontrašpionáž až v květnu 1992. Třebaže nebylo oznámeno, jaké škody Američanům napáchal, doba, kdy začínal svou špionážní kariéru, napovídá, že mohl posílat do Moskvy rovněž unikátní zprávy o projektu Apollo. Je zajímavé, že Kindt nebyl souzen, zřejmě se dohodl s americkou či belgickou kontrašpionáží na spolupráci.

Západní tajné služby se musely spoléhat na vyzvědače ve státním a vojenském aparátu, kteří měli přístup k dokumentům o raketových a kosmických projektech, případně na informované uprchlíky, a na špionážní letadla a družice.

„Ten prolhaný parchant!“ Jak ruský velvyslanec rozladil Kennedyho

Jak poznat kubánského vojáka od sovětského? Každý spí v jiném typu stanu, který je rozpoznatelný i na leteckých snímcích. Američané se naučili perfektně číst špionážní fotografie, a to jim pomohlo odhalit aktivity Sovětského svazu na území Kuby během Karibské krize.

I několik důstojníků sovětské armády a tajné policie KGB pracovalo pro Západ, než byli odhaleni. Zřejmě nejdůležitější byli dva krtkové z vojenské tajné služby GRU: Oleg Peňkovskij a Dmitrij Poljakov. Plukovníka Peňkovského odhalili a popravili v roce 1963, generál Poljakov skončil o patnáct let později. Do té doby podávali unikátní informace. Nicméně jejich zprávy se zaměřovaly ponejvíc na politické, vojenské a vědecko-technické problémy, než na kosmonautiku – ta byla vedlejší. Washington měl anebo má informátory rovněž mezi některými vládními a stranickými činiteli a úředníky, o kterých dosud nevíme.

CIA měla mezi vysoce postavenými sovětskými raketovými odborníky agenta označovaného „Doll“ či „Delta“. Američtí historici o něm našli v roce 2009 doklady mezi spisy Knihovny prezidenta Johnsona v texaském Austinu. Bylo tam celkem pět tajných zpravodajských dokumentů o sovětském kosmickém programu. Dva z roku 1966 obsahovaly podrobnosti o zrušeném letu lodi Voschod 3, další dva z roku následujícího o výpravě Sojuzu 1, během níž zahynul kosmonaut Komarov, a o stavu sovětské kosmonautiky po prvních deseti letech. Nakonec z dubna 1968 zprávu o sovětském plánu na vysazení člověka na Měsíci.

Sehnat tajné informátory mezi lidmi na sovětském území bylo pro západní výzvědné služby takřka nemožné. Každý cizinec, ať už diplomat, obchodník nebo turista, se od místních občanů zřetelně odlišoval – oblečením, chůzí, gesty. Setkání cizince s Rusem, Gruzíncem, Litevcem či jiným místním člověkem vždycky vzbudilo pozornost ostatních. Proto byla zpráva o existenci agenta označovaného jako „Doll“ či „Delta“, který patřil mezi špičkové raketové konstruktéry, velkým překvapením.

Historik astronautiky Peter Pesavento charakterizoval tohoto informátora v časopisu Journal of BIS jako člověka, který patřil mezi členy nejvyššího vedení klíčové konstrukční kanceláře OKB-1, stejně jako Rady hlavních konstruktérů. Dokonce uvažoval, jestli nebyl náměstkem některého z hlavních konstruktérů.

Z toho tedy vyplývá, píše Pesavento, že „američtí zpravodajci měli opravdu svého agenta uvnitř bývalého SSSR během kosmického závodu o Měsíc a že zastával vysokou pozici“. Třebaže se odtajněný spis týká pouze několika událostí, je pravděpodobné, že podával informace i o jiných věcech – a tyto zprávy zatím zůstávají v trezoru mimo Austin, nejspíš v centrále CIA. Proč se zrovna tahle pětice spisů dostala k prezidentu Lyndonu Johnsonovi, není jasné. Zůstává otázka: jak dlouho tento vyzvědač působil a co všechno předal?

CIA „Dollovo“ skutečné jméno tají – těžko se ho dozvíme, i s ohledem na jeho příbuzné. Také nemůžeme čekat, že by americká výzvědná služba objasnila, jakým způsobem agent navázal styk s americkými zpravodajci, kteří působili na ambasádě kryti diplomatickým statusem, a potom s nimi komunikoval. Všechny západní diplomaty KGB bedlivě hlídala, jejím sledovačům unikali obtížně, nicméně je v mnoha případech dokázali přelstít.

Dlouhé čekání na smrt. Průběh tragického letu Vladimira Komarova

Let probíhá normálně, kosmonaut se cítí výborně. Přesně to hlásala sovětská propaganda ve chvílích, kdy Vladimir Komarov sváděl na oběžné dráze svůj boj s kolabující technikou. Vyhrál ho. Ale jen velmi dočasně. Přesně před 45 lety 24. dubna 1967 zahynul. Druhý díl obsáhlého článku připravil pro Technet.cz spisovatel a propagátor kosmonautiky Pavel Toufar.

Přesto museli američtí zpravodajci vymyslet způsob, jak by tento jedinečný zdroj informací neohrozili. Jak vznikl? Můžeme jenom teoretizovat. Například během nezávazné konverzace některých Američanů se sovětskými odborníky, kteří jezdili do zahraničí, našli jednoho, který měl vážné výhrady proti komunistickému režimu. A potom se s ním domluvili. To mohli udělat jedině v okamžicích, kdy zůstal osamocený – často se setkávali na záchodě, kam zablokovali pod nějakou záminkou ostatním Sovětům přístup. „Výjezdoví“ odborníci nepracovali na utajených projektech, kam spadaly i kosmické výpravy. Avšak mezi kolegy, kteří se jimi zabývali, měli přátele a známé v utajovaných institucích – mezi nimi mohli lovit vyzvědače.

I raketový konstruktér „Doll“ musel patřit mezi lidi, kteří dávali občas najevo svou nechuť k politice Kremlu. Sovětský verbíř získaný třeba na WC, což bylo nejjednodušší, měl dvě možnosti. Buď s ním zůstal jenom v přátelských stycích, během kterých z něho tahal utajované informace. Anebo mu po oťukání, když si byl jist, že ho neprozradí, nabídl spolupráci. A potom dělal spojku mezi „Dollem“ a Američany. Pro člověka, který směl mít mezinárodní kontakty, bylo snazší je předávat – na recepcích i jakoby náhodných setkáních, při zahraničních cestách.

Rozhodně ani tento verbíř-spojka, ani „Doll“ nedostávali od CIA žádné odměny – rozhazováním peněz by se prozradili. Byli to vyzvědači z ideologických důvodů, odpůrci režimu, kteří nemohli dát veřejně najevo svůj postoj. Špionů tohoto druhu měli západní tajné služby v komunistických zemích desítky a stovky, zvláště pak v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Kromě toho na americkém velvyslanectví v Moskvě působil diplomat, který měl široký a hluboký pohled na sovětský kosmický výzkum. Jeho analýzy jsou údajně jedinečné – často popisoval jednotlivé klíčové události. Ovšem v budově ambasády by tyto údaje nezískal, musel mít mezi sovětskými odborníky jednoho či více zasvěcených informátorů.

Tajná služba KGB se snažila všechny styky svých občanů s cizinci monitorovat. Opět tedy vyvstává otázka, jak se podařilo tyto styky udržet v tajnosti.

Obálka nového vydání knihy Tajný závod o Měsíc.

Obálka nového vydání knihy Tajný závod o Měsíc.

Západní diplomaté vedli čilý společenský život – stýkali se s vysokými sovětskými úředníky na recepcích, v divadlech, při oficiálních i neoficiálních jednáních. A tam se někteří Sověti občas prořekli – někdy aby zdůraznili své postavení, jindy to mohla být i řízená dezinformace. Kromě toho sbírali cizinci zprávy z různých veřejných akcí, kterých se účastnili.

Ekonomický rada americké ambasády Abraham Katz poslal do Washingtonu depeši o vystoupení kosmonauta Alexeje Leonova na Výstavě úspěchů národního hospodářství v Moskvě, když tam 3. března 1966 instalovali maketu výsadkové sondy Luna 9. Leonov mluvil o tom, že na Měsíc chtějí poslat člověka. Rovněž promítli film, který tento plán ilustroval. V červenci potvrdil kosmonaut Vladimír Komarov při návštěvě Tokia, že Sověti tam chtějí vysadit člověka jako první.

Konec prvního dílu - v pokračování se podíváme mimo jiné na to, jak CIA z družic sledovala Bajkonur.

V textu jsou použity úryvky z knihy TAJNÝ ZÁVOD O MĚSÍC, která vychází v květnu.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Velení na pozorovatelně, střelnice Kapustin Jar
Před Bajkonurem Sověti zkoušeli rakety v tajném Kapustině Jaru

Sovětský svaz se v padesátých letech snažil na základě výzkumu německé raketové techniky i vlastních zkušeností vytvořit dalekonosnou raketu pro vodíkovou...  celý článek

Kolize dvou neutronových hvězd (umělecké ztvárnění)
Nový úspěch lovců gravitačních vln. Odhalili, kde se v kosmu rodí zlato

Astronomové se mohou radovat ze zrodu zcela nového oboru: gravitační astronomie. Jejich detektory znovu prokázaly svou přesnost, a tak se nám poprvé podařilo...  celý článek

Známky vydané sovětskou poštou na počest projektu Veněra (1968)
Před 50 lety sovětská sonda poprvé změřila teplotu pekla na Venuši

Před padesáti lety se sovětská sonda Veněra 4 dostala jako první automat vyrobený lidmi do atmosféry planety Venuše a zjistila, že tam panuje peklo. Byl to...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.