Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Okamžiky, kdy měl svět namále. Od totální války nás zachránila náhoda

aktualizováno  15:25
Jediné slovo, špatně vložená kazeta nebo odlesk slunečních paprsků do objektivu. To jsou maličkosti, které stály mezi válkou studenou a válkou velice horkou. Atomové zbraně čekají na pokyn. A lidé, kteří hledí na obrazovky radarů, musí rozhodnout.

Atomové válce bylo lidstvo blíže, než jste si mysleli. | foto: montáž: Pavel Kasík, Technet.czProfimedia.cz

Od srpna 1945, kdy Američané předvedli světu ničivou sílu atomové bomby, už vojenská strategie v globálním měřítku nikdy nemohla být stejná. A v okamžiku, kdy i Sověti o čtyři roky později provedli svůj první úspěšný atomový experiment, se svět ponořil do studené války. Do vleklého konfliktu, který trval až do roku 1990 a svým způsobem vlastně nikdy neskončil. Jeho hrůza nespočívá v počtu mrtvých vojáků v zákopech nebo civilních obětí. Studená válka je hrozivá svou nezvratností.

„I přes nejpřísnější bezpečnostní opatření je možné, že technická nebo lidská chyba, omyl či neautorizovaná akce odstartuje nukleární výbuch nebo dokonce nukleární válku.“

(z dohody mezi USA a SSSR z roku 1971)

Amerika i Sovětský svaz bedlivě sledovaly, zda si kroky protivníka nežádají drtivý atomový protiútok. Vyzbrojování eskalovalo. Přibyly jaderné ponorky schopné vypustit střely s nukleární hlavicí z oceánu, maskované bombardéry a konečně i mezikontinentální střely.

Obě velmoci rozehrály partii, která neměla žádné realistické vítězné tahy. To zvyšovalo nároky na rychlou odezvu. Aby koncepce „vzájemného zaručeného zničení“ fungovala, musely být obě strany připraveny kdykoli do několika minut spustit atomový protiútok v reakci na „první úder“. Neustálé napětí mělo za následek celou řadu incidentů, které vyplouvají na povrch až po desítkách let (PDF). Při pročítání dokumentů o „těsných incidentech“ člověku tuhne krev v žilách. Vyplývá z nich totiž, že nukleární válce byl svět mnohem blíže, než se obecně předpokládá.

1.Upuštění bomby na vlastní území

Od padesátých let si americké Strategické letecké velení (SAC) drželo v pohotovosti třetinu bombardérů, aby byly kdykoli připraveny do 15 minut vzlétnout a zaútočit na území SSSR. V 60. letech dokonce Američané měli v každý okamžik část bombardérů ve vzduchu, aby i v případě, že selžou ostatní mechanismy, mohly tyto bombardéry provést odvetný útok atomovými zbraněmi. To ale také znamenalo, že aktivní atomové bomby neustále „kroužily“ nad USA. I při dodržování všech myslitelných postupů není možné zcela vyloučit nehodu.

Bomba Mark 39 dopadla nevybuchlá na zem „jen díky tomu, že se nezkřížily dva dráty“.

Bomba Mark 39 dopadla nevybuchlá na zem „jen díky tomu, že se nezkřížily dva dráty“.

24. ledna 1961 se americkému bombardéru B-52 při letu nad Severní Karolínou utrhlo křídlo, následkem čehož dopadly na zem dvě atomové bomby typu Mark 39. Pilot nařídil posádce katapultovat se a většina posádky přežila. Na padácích se k zemi snesly i jaderné bomby. Když je armáda nedaleko města Goldsboro našla (ve svislé poloze, protože padáky se zachytily do větví stromů) zjistili přivolaní experti, že nechybělo mnoho a pumy explodovaly. Téměř celá sekvence pro odpálení proběhla a k výbuchu nedošlo jen „naprostou shodou náhod,“ uvedl tehdejší americký ministr obrany Robert McNamara v tehdy tajném hlášení (více v archivu).

„Pokud vím, tak jsme byli zatraceně blízko tomu, že místo Severní Karolíny je tam dnes zátoka Severní Karolína,“ řekl novinářům padesát let po havárii Jack ReVelle, muniční expert, kterého k dopadlým bombám přivolali. Zatímco u první našel ReVelle pojistku v pozici „SAFE“ (zabezpečeno), u té druhé to bylo, jak říká, „poněkud apokalyptické“. Napřed museli bombu najít. Ponořila se totiž do bahna a trvalo sedm dnů, než ji s největší opatrností pod vedením ReVelleho vykopali. Když se muniční expert konečně dostal k bombě, ukázalo se, že: „Došlo k odjištění šesti pojistek ze sedmi. Začalo odpočítávání, byly aktivovány barometrické spínače i baterie...,“ vyjmenovával ReVelle.

Nehod byly tisíce

Jen v letech 1950 - 1968 bylo oficiálně zaznamenáno 1 250 selhání a nehod týkajících se jaderných zbraní.

Nalezená pojistka druhé pumy byla v pozici „ARM“, tedy „aktivní“. Možná nikdy nezjistíme, proč puma nevybuchla. Snad konstrukční chyba, snad náhodný náraz, snad nedbalost při údržbě. Ale není těžké si představit, jakou škodu a následnou paniku by na území USA způsobil atomový hřib o síle 250krát převyšující sílu atomové pumy svržené na Hirošimu. Mohl to být počátek velmi horké třetí světové války. Zvlášť když uvážíme, jak citlivě byla nastavena poplašná zařízení a následné postupy na obou stranách železné opony.

2.Zákeřný Měsíc nad Norskem

USA i SSSR celkem rychle zjistily, že aby mohly efektivně zajistit včasnou odpověď na útok nepřítele, musejí vybudovat systém kombinující radarové, satelitní, letecké a další sledování. Každý záblesk mohl být tou kritickou indicií, že se blíží mezikontinentální střela. Američané (spolu s Kanadou) vybudovali ústředí NORAD (North American Aerospace Defense Command) a Sověti měli svoje ústředí V-PVO (войска ПВО). Nepřetržitě zde kontrolovali vše, co měli k dispozici, a vyhodnocovali, zda jde o nepřátelské letouny či rakety mířící k jejich hranicím.

5. října 1960 zachytil americký NORAD hlášení o desítkách sovětských raket, které vystartovaly směrem k USA. Byl vyhlášen nejvyšší stupeň pohotovosti. Rychlé eskalaci zabránila logická úvaha: Nikita Chruščov, sovětský premiér, je přece nyní na návštěvě OSN v New Yorku. Bylo by nanejvýš divné, kdyby zrovna v tuto chvíli Sověti zaútočili.

Tato dávka zdravého rozumu umožnila odborníkům, aby ověřili zdroj informací o oněch „střelách“ mířících přes oceán. Ukázalo se, že počítač jen příliš horlivě vyhodnotil obzvláště jasný východ Měsíce nad Norskem.

3.Přece by neposlali jen pět střel

K velmi podobné situaci došlo v Sovětském svazu v roce 1983. 26. září, krátce po půlnoci, dostal Stanislav Petrov ve svém velitelském křesle tajného bunkru zprávu ze systému včasného varování: „Američané vypálili pět raket.“

Tragédie KAL 007

Na mysli Petrova i jeho spolupracovníků pochopitelně byla i nedávná tragédie, při níž Sověti sestřelili korejské letadlo na lince KAL 007. Sověti vinu neuznali - tvrdili, že šlo o provokaci Američanů a letadlo mělo na palubě špióny. Mezinárodním diplomatickým vztahům to na pohodě nepřidalo.

Čtyřiačtyřicetiletý poručík popsal, jakou úlohu sehrála jeho intuice při odvrácení jedné z nejnebezpečnějších (a dlouho utajované) hrozeb studené války: „Napřed to byla jedna střela, pak dvě, tři, nakonec pět. Patnáct sekund jsme byli v naprostém šoku. Museli jsme se rozhodnout, co udělat dál.“

„Věděl jsem velmi dobře, že pokud jsem se rozhodl špatně, tak už nebude nikdo, kdo by moji chybu mohl napravit.“

z rozhovoru pro BBC

Podplukovník ve výslužbě Stanislav Jevgrafovič Petrov

Podplukovník ve výslužbě Stanislav Jevgrafovič Petrov

Kdyby šlo jen o jednu hlášenou střelu, nebyl by okamžitě spuštěn poplach. Ale protože satelitní systém viděl raket pět, zvonil alarm už i na ústředí. Petrov dělal vše, co mohl, aby prověřil validitu varování. Satelit, který záblesky viděl, podle všeho fungoval, jak měl. Ukazatele mluvily jasnou řečí: „Nejvyšší jistota útoku.“

Přesto se Petrov rozhodl prohlásit poplach za falešný: „Prostě jsem měl zvláštní vnitřní pocit, intuici, že je to chyba. Bylo to moje rozhodnutí.“ Přispělo k tomu i to, že střel bylo jenom pět: „S pěti raketami moc škody nenaděláte. Nezdálo se mi to.“ Petrov také telefonoval s podpůrným personálem obsluhujícím satelitní radary, a ti mu řekli, že žádné střely nezaznamenali. I tak se musel Petrov rozhodnout především na základě svého pocitu.

Able Archer 83

Cvičení, které málem odstartovalo třetí světovou válku

Jen dva měsíce po falešném Petrovově falešném poplachu čelili Sověti rozhodnutí o zahájení nukleárního útoku znovu. Podezírali totiž NATO, že jejich rozsáhlé listopadové cvičení Able Archer 83 je jen záminkou k přesunu množství vojsk a invazi SSSR. KGB si chybně vyložila cvičné nastavení režimu DEFCON 1 a některé zdroje mluví o tom, že Sověti byli připraveni udeřit jaderným arzenálem a „minuty od skutečného útoku“.

Američané a NATO si dlouho vůbec nebyli vědomi, že jejich cvičení vyvolalo takový rozruch. V dobových hlášeních není cvičení Able Archer 83 obvykle popisováno jako rizikové ani na jedné straně.

Ke štěstí všech zúčastněných, tedy prakticky celého světa, byl Petrovův pocit správný: „Dvacet tři minut poté jsem si uvědomil, že se nic nestalo. Kdyby to byl skutečný útok, už bychom o něm věděli. Byla to obrovská úleva,“ vzpomíná Petrov. Přiznává, že si nebyl jistý: „Viděl jsem to tak padesát na padesát.“

Ukázalo se, že záblesky „raket“ byly ve skutečnosti chybně interpretované odrazy slunce od vršků mraků, zachycené sovětským satelitem přesně tam, kde satelit očekával start nepřátelských raket. Programátoři dostali za úkol přepsat detekci tak, aby k podobnému falešnému poplachu již nedošlo.

Petrov byl několik dnů po incidentu nadřízenými oficiálně pokárán. Nikoli za to, co udělal či neudělal, ale za chyby ve služebním zápise. Deset let Petrov o příhodě mlčel - považoval ji pro sovětskou armádu za ostudnou. Po pádu SSSR se ale jeho příběh dostal do novin a z Petrova se stal mezinárodně oceňovaný hrdina. On sám takovou nálepku odmítl: „Byla to moje práce. Ale bylo štěstí, že jsem měl službu zrovna já.“

4.Exploze nastane za dvě minuty!

Když na vás letí „jen“ pět raket, navíc ze stejného místa, není možná až tak těžké si přestavit, že jde o falešný poplach. Ale co když dostáváte data o právě probíhajícím útoku ze všech obrazovek, radarů a senzorů, které máte?

Největší „bitva“ studené války

V říjnu 1962 zaznamenaly USA stavbu odpalovacích pozic pro rakety středního doletu na území komunistické Kuby. Následovala asi nejnebezpečnější vyjednávání studené války.

Nákres skutečně ohroženého území USA sovětskými raketami R-12 ke dni 29. října 1962. Dvojnásobný dostřel nerozmístěných raket R-14 není zakreslen.
Jediným bojově nasazeným typem raket v období Kubánské krize byly 3 ks řízené protiletadlové střely sovětské výroby S – 75 Dvina.

28. října 1962, tedy v době tzv. Kubánské krize, těsně před 9:00 ráno, zaznamenali operátoři v New Jersey nanejvýš znepokojivou informaci: raketa s jadernou hlavicí byla na cestě do USA. Dopadnout měla na floridské město Tampa v 9:02. Letectvo bylo okamžitě uvedeno do stavu nejvyšší pohotovosti a zvažovalo protiútok. Naštěstí je při tomto uvažování mírně rozhodil fakt, že po očekávané explozi nedošlo k žádným otřesům. Tampa byla v pořádku i v 9:03.

Následné vyšetřování ukázalo, že operátoři zaměnili testovací pásku určenou pro simulaci útoku z Kuby se skutečným pozorováním. Radarové stanice, které měly nezávisle ověřit informace o letící raketě, nebyly v tu chvíli v provozu. A středisko, které mělo zajistit koordinaci testů radarů a satelitů, bylo během krize zahlceno jinými úkoly, a nepředalo tak operátorům radarů důležitou zprávu. Výsledkem byla velmi nebezpečná situace v už tak vypjatém období.

5.Když na vás nepřítel útočí ze všech obrazovek

Myslíte si, že záměna tréninkové pásky s reálným pozorováním je trapas, který si všichni zapamatují? Chyba, která se už nikdy nebude opakovat? Netrvalo ani dvacet let, a NORAD byl opět vzhůru nohama.

9. října 1979 ve tři hodiny ráno počítače v ústředí protiatomové obrany začaly hlásit sovětský útok ohromujícího rozsahu. NORAD okamžitě zkontaktoval SAC, ICBM a všechny další zkratky. Vládní speciál určený pro únik alespoň části vlády v případě totálního napadení kontinentální Ameriky odstartoval. Dva bunkry se naplnily, nervozita nemohla být vyšší.

Fotogalerie

Za šest minut se ukázalo, že ohromný útok není na obrazovkách ve všech centrech, pouze ve dvou bunkrech. Další radary toto přepadení nepotvrdily. To proto, že žádný útok ve skutečnosti neprobíhal. Opět šlo o tréninkovou kazetu, tentokrát se sovětským „vyhlazovacím“ scénářem.

Na rozdíl od mnoha jiných falešných alarmů se tento dostal na světlo už ve své době. The New York Times a Washington Post publikovaly články o simulovaném útoku s reálnými dopady. „Přesný mechanismus chyby se nepodařilo replikovat,“ přiznal NORAD. Podobné falešné alarmy se opakovaly i v létě 1980. Podle Scotta Sagana, profesora Stanfordovy univerzity, nešlo o ojedinělé chyby, ale o „systémové selhání“. Zvláště když uvážíme, že velitelství k těmto závažným omylům přistupovalo jako k „normálním incidentům“ a nadále svůj systém považovalo za „neomylný“.

6.Stačilo slovo a měli jsme třetí světovou válku

Dnes možná nejznámější incident studené války byl opředen tajemstvím až do roku 2002. Tehdy se účastníci konference na Havaně podle Noama Chomskyho dozvěděli, že svět měl ke třetí světové válce neuvěřitelně blízko. Když to zjednodušíme, můžeme říci, že nás všechny zachránil jediný muž.

27. října 1962, opět v době Kubánské krize, obklíčily americké lodě sovětskou ponorku B-59 nedaleko Kuby. Pomocí hlubinných náloží se Američané pokoušeli přinutit ponorku k vynoření na hladinu. V tuto chvíli ponorka již několik dnů neměla kontakt s vnějším světem, a posádka se tedy domnívala, že možná začala válka.

„Vypálíme na ně! Zemřeme, ale všechny je při tom potopíme!“

Podle svědka „totálně vyčerpaný“ kapitán Savickij

Téměř nikdo nevěděl, že je tato ponorka vybavena nukleárním torpédem. Kapitán Valentin Savickij, podle vyprávění komunikačního důstojníka Vadima Orlova, dal rozkaz k připravení jaderného torpéda.

Podle předpisů se na odpálení museli shodnout tři důstojníci: kapitán Valentin Grigorjevič Savickij, zástupce pro politické věci Ivan Semjonovič Maslenikov a druhý důstojník Vasilij Alexandrovič Archipov. První dva souhlasili, ale Archipov váhal.

Vasil Alexandrovič Archipov (1926 - 1998) zdroj: rodinný archiv

Vasil Alexandrovič Archipov (1926 - 1998) zdroj: rodinný archiv

Šestatřicetiletý Archipov nebyl žádným nováčkem. Sloužil už za druhé světové války a měl své zkušenosti se vzpourou na ponorce K-19 o rok dříve. Tehdy se za kapitána postavil, ale tentokrát ustoupit odmítl. A protože byl sice na ponorce podřízeným kapitána, ale zároveň byl velitelem flotily, kapitán se nechal přemluvit a od vypuštění jaderného torpéda ustoupil. Snad i díky své reputaci a zkušenostem dokázal Archipov přesvědčit kapitána, aby riskoval vynoření a vyžádal si rozkazy z Moskvy. To rozhodlo. Třetí světová válka se odkládá. Na neurčito. (Pozn.: Některé ruské zdroje líčí tuto událost jako méně dramatickou).

7.Pádem SSSR to neskončilo

Chtělo by se věřit tomu, že doba falešných alarmů skončila s pádem železné opony a dnes již jaderná válka rozpoutaná kvůli hloupé chybě nehrozí. Ale rozpadem Sovětského svazu nebezpečí atomového armagedonu nekončí.

25. ledna 1995 zaznamenaly ruské radary start rakety na pobřeží Norska. Vše naznačovalo tomu, že jde o jadernou střelu vypuštěnou z ponorky. Odpovídalo to scénáři, který stratégové předpověděli: Američané nechají vybuchnout atomovou bombu v atmosféře vysoko nad Ruskem, čímž vyřadí ruské radary z provozu a otevřou si cestu k dalším útokům.

Rusko obratem přešlo do nejvyšší pohotovosti a ruský prezident Jelcin prý vůbec poprvé aktivoval kódy ve svém jaderném kufříku, připraven k jejich zadání a odpálení ruských raket. K odpálení raket by už zbývalo jen nadiktování těchto kódů.

Norská raketa Black Brant XII vystartovala směrem pryč od Ruska, přesto způsobila poplach.

Norská raketa Black Brant XII vystartovala směrem pryč od Ruska, přesto způsobila poplach.

Naštěstí se vše zavčasu vysvětlilo. Norové vyslali vědeckou raketu Black Brant XII, která se vydala měřit polární záři. Přestože Norsko s předstihem varovalo všechny okolní státy, do centra včasného varování informace nedoputovala.

Odstraňte citlivé alarmy, koledujete si o katastrofu

Další známé případy

Vysoká citlivost radarových a satelitních systémů je velkým vědeckotechnickým úspěchem armád 20. století na obou stranách. Ale zároveň je podle vědců takto citlivý systém velmi nebezpečný. Výše uvedené incidenty jsou jen špičkou ledovce, omylů, které mohly mít fatální důsledky, se dělo mnohem více: ztracené a znovu nalezené jaderné střely, špatně kalibrované radary, porouchané součástky v komunikačním systému, nedostatečné zabezpečení základen. „Rizika jemně nastaveného systému nejsou jen teoretická,“ připomíná Sdružení znepokojených vědců. „I když už nemají Američané neustále ve vzduchu bombardéry s jadernými pumami, stále jsou zde ještě stovky aktivních jaderných sil a stovky ponorek s jadernými náložemi. Všechny tyto zbraně čekají na rozkaz.“

Tato deaktivovaná nukleární hlavice ICMB je exponátem v muzeu. Další stovky hlavic jsou ale stále aktivní a připravené vystartovat na cíl.

Tato deaktivovaná nukleární hlavice ICMB je exponátem v muzeu. Další stovky hlavic jsou ale stále aktivní a připravené vystartovat na cíl.

Aktualizace: Do článku jsme doplnili odkazy na zdrojové dokumenty, opravili některé nepřesnosti a počeštili transkripci ruských jmen.

Autor:


Témata: Radar




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.