Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zlověstný vzkaz: Když se z kosmu nebude moci vrátit, víš, co máš dělat?

Exkluzivně aktualizováno 
Neuvěřitelné hrdinství a um museli před padesáti lety prokázat dva ruští kosmonauti: Pavel Běljajev a Alexej Leonov. Druhý jmenovaný ve chvílích, kdy mu nafouknutý skafandr téměř znemožnil návrat z kosmu do lodi a druhý při přistání, když přestala fungovat automatika.

Alexej Leonov při kosmické „procházce“ 18.3.1965. | foto: Archiv autora, Roskosmos

Toto je třetí (poslední) díl seriálu o tom, co předcházelo výstupu prvního člověka (Alexeje Leonova) do volného kosmu z kabiny lodi Voschod 2. První díl najdete zde, druhý díl je tady.

Bylo rozhodnuto, že start druhé pilotované lodi s kódovým označením 3KD a s pracovním názvem „Vychod“ se uskuteční v prvním čtvrtletí roku 1965. A že nezůstane pouze u tohoto letu. Předpovědi byly optimistické. Mnohé z následujících podrobností byly přísně utajovány většinou až do roku 1997, kdy se otevřely archivní záznamy, protože popisovaný velkolepý program se nakonec neuskutečnil a jakékoli jeho připomínání označili kremelští propagandisté a přísní cenzoři za naprosto nežádoucí, protože se obávali nevhodných otázek a možná i pochybností nad tehdejším sovětským kosmickým programem. O co v tomto posléze nerealizovaném programu šlo? Představa dalších pilotovaných letů byla koncem října 1964 značně velkorysá a především příliš optimistická.

V první polovině roku mělo být připraveno pět dalších lodí typu Voschod, přičemž dvě z nich měly uskutečnit let v délce nepřesahující 12 až 15 dnů a zúčastnit se jich měl vždy jeden kosmonaut oblečený do lehkého pracovního oděvu a nikoli do nemotorného a nepohodlného skafandru. Další dvě lodi měly vzlétnout se „speciálními výzkumnými úkoly“, jak je uvedeno v archivních záznamech bez jakéhokoli bližšího vysvětlení. Je však nepochybné, že mělo jít o vojenské výpravy s rozsáhlým špionážním pozorovacím programem.

Už na sklonku roku 1964 se však tyto plány poněkud změnily. Nejprve se měl totiž na začátku roku 1965 uskutečnit let dvoumístné lodi Voschod 3KD a výstup jednoho kosmonauta ve skafandru do volného kosmu, poté měl následovat 10 až 12 dnů trvající let jednoho kosmonauta rovněž ve Voschodu a dále 5 až 6 dnů trvající let dvou kosmonautů opět ve Voschodu a se špionážními úkoly. Následující rok 1966 měl být už věnován setkání a spojení dvou zcela nových kosmických lodí z komplexu Sojuz na oběžné dráze kolem Země a přípravám k obletu Měsíce.

50 let od výstupu člověka do volného kosmu

Tento článek je součástí speciálu k 50. výročí výstupu Alexeje Leonova do volného kosmu.

Text popisující celý let a život Alexeje Leonova z pera Karla Pacnera najdete zde.

V lednu 1965 bylo znovu neoficiálně potvrzeno, že první výstup kosmonauta do volného kosmu uskuteční Alexej Leonov. Jeho náhradníkem měl být Jevgenij Chrunov. V původní nominaci posádek z června 1964 však došlo ke změně. Ve dvojici s Leonovem zůstal jako velitel Pavel Běljajev, ale z dvojice s Chrunovem musel odejít velitel Viktor Gorbatko. Vyřadili jej lékaři. Gorbatkovův organismus doplatil na přílišnou zátěž tréninku. Kosmonaut musel do nemocnice. Projevily se u něj potíže se srdcem. Na jeho místo nastoupil Dmitrij Zaikin z podpůrné posádky, v níž se chystal spolu s Kolodinem.

Na technickém zasedání v konstrukční kanceláři OKB-1, které se uskutečnilo 13. ledna 1965, oznámil Sergej Koroljov, že dvě nosné rakety i dvě kosmické lodi 3KD jsou hotovy a že veškeré jejich zkoušky by mohly být ukončeny k 15. únoru 1965, přičemž posádky budou připraveny už 10. února, takže pilotovaný let by se mohl uskutečnit někdy v březnu 1965. Podle tohoto harmonogramu měla zkušební technologická loď bez posádky vzlétnout koncem ledna, nebo začátkem února tak, aby zbyl dostatek času na zpracování získaných výsledků a na případné úpravy potřebných detailů. Problém však nastal už s nečekanou výměnou velitele záložní posádky. Pro Zaikina, který přešel na Gorbatkovo místo, totiž nebyl k dispozici nový speciální skafandr Berkut s ochrannou helmou s protislunečním štítem. Ukázalo se, že kdyby „odstrojili“ Gorbatkovův skafandr a použili z něj důležité kovové součástky, mohl by tým konstruktéra Alexejeva z továrny Zvezda práci zvládnout zhruba do 5. února, tedy v ještě postačujícím čase. A do té doby mohl Zaikin pracovat v univerzálním tréninkovém skafandru.

Stáhněte si e-knihu zdarma

Intriky, lži, protekce i hrdinství aneb Utajované drama letu kosmické lodi Voschod 2

Kniha Pavla Toufara na Knihy.iDNES.cz
E-Kniha Pavla Toufara

Kniha Pavla Toufara, napsaná exkluzivně pro Technet.cz, vychází na Knihy.iDNES.cz

Nečekaně se však objevily další problémy. Po prověrce na centrifuze vydali 15. ledna 1965 lékaři další neradostnou zprávu. U Alexeje Leonova nenašli nic mimořádného, ale u Pavla Běljajeva upozornili, že jeho organismus je přece jen už poněkud oslabený, protože mu bylo čtyřicet roků a patřil mezi starší členy oddílu kosmonautů. Od velitele letu se přitom očekávalo mimořádně vysoké nasazení, aby v případě nutnosti mohl jít svému kolegovi do volného kosmu na pomoc. Od Běljajeva začala štěstěna odvracet svou tvář.

Vedoucí výcvikového střediska se sice rozhodli zatím ponechat Pavla Běljajeva na jeho místě velitele hlavní posádky, ale na funkci velitele letu začali pro jistotu připravovat i Jevgenije Chrunova, který absolvoval už mnohem delší část výcviku než Zaikin a navíc měl pro velitelskou funkci předpoklady.

Prvořadou však pro Chrunova stále byla příprava na místo člena posádky, určeného k výstupu do volného kosmu.

Zase ta protekce

Pouhé tři dny poté, kdy po nácviku na centrifuze vyslovili lékaři pochybnosti o Běljajevovi, ještě mnohem více zkomplikoval celou situaci snaživý generál Cholodkov, který začal na velení výcvikového střediska naléhat, aby velitelem letu jmenovali ctižádostivého a vlivnými přímluvci neustále prosazovaného protekčního hrdinu Georgie Beregového. Co na tom, že teprve před pár dny prošel zkouškami po nezvykle urychleném základním výcviku a podle dosažených výsledků rozhodně nepatřil mezi nejschopnější.

Georgij Beregovoj byl z doby druhé světové války ověnčen titulem Hrdina SSSR, ale stanovený limit věku 35 let pro přijetí mezi kosmonauty přesahoval o celých osm roků. Jeho mocní přímluvci proto hledali způsob jak obejít toto oficiální závazné pravidlo platné pro všechny ostatní uchazeče. Například maršál Ruděnko prohlásil: „Což sestavit skupinku kosmonautů s velkými životními zkušenostmi, umožnit jim jeden let do kosmu a potom jejich zkušenosti využít ve velitelských funkcích ve výcvikovém středisku?“

Když mu generál Nikolaj Kamanin oponoval tím, že se přece už dříve dohodli, že neudělají nic, co by mohlo poškodit členy prvního kosmonautického oddílu, kteří na svůj start stále trpělivě čekají, maršál se rozčílil a pronesl velevětu, charakterizující typické myšlení tehdejších mocných v Sovětském svazu: „Takové jako je Georgij Beregovoj bychom naopak měli poslat do kosmu jako první.“

Kamanin mlčel. Napříště tedy budou kosmonauti vybíráni za zásluhy? Svému utajovanému osobnímu deníku se pak svěřil s roztrpčením, proč by se právě on měl podílet na tom, že protežovaní jedinci budou upřednostněni, zatímco kandidáti již zpravidla výtečně připravení a dokonale seznámení s lodí Vostok na svou příležitost čekají už druhý, či spíše třetí rok. Nahlas však nic neřekl. Georgij Beregovoj se prostě rozhodl jakýmkoli způsobem „vstoupit do síně celosvětové slávy“ a začal vytrvale obcházet své mocné příznivce. Protekce v tehdejším SSSR vládla všude, natož pak v oblasti, která byla tak prestižní, obdivovaná a uznávaná. Kamanin usoudil, že si nebude pálit prsty.

Do plánovaného startu druhé lodi Voschod přitom zbýval pouhý měsíc. Obě posádky měly za sebou už více než půl roku tvrdé přípravy, do níž se narychlo povolaný Zaikin mohl zařadit pouze proto, že byl v oddílu už od roku 1960, měl dostatek potřebných zkušeností a prožil při dosavadním výcviku mnohé, co mu pomohlo bez větších problémů usednout do cvičné kabiny vedle Chrunova. Nic takového neplatilo pro protekčního Georgije Beregového. V jeho případě šlo ze strany jeho příznivců - a ostatně i jeho samotného - o projev naprosté absence odpovědnosti i zdravé soudnosti a současně také o doklad nezdravého sebevědomí.

Vedoucí přípravy se však museli s návrhem generála Cholodkova rozumným způsobem vypořádat. Nemohl jej šmahem odsoudit jako nesmysl, byť by to bylo nejrozumnější a nejrychlejší řešení. Generál se totiž netajil s tím, že před cestou do výcvikového střediska navštívil maršála Konstantina Veršinina a všechno s ním předem projednal. Určité východisko jak se z celé zamotané a nepříjemné situace dostat ven se nakonec přece jen našlo.

Georgij Beregovoj měl totiž větší výšku i hmotnost, než určoval limit, který pro kabiny lodí Voschod předepsali Koroljovovi konstruktéři z OKB-1. Na jeho výšku navíc nebyl ani k dispozici skafandr a výroba nového by zabrala nejméně jeden a půl až dva měsíce času, který však už nezbýval. Američané totiž ohlásili přípravy prvního zkušebního startu své nové dvoumístné lodi Gemini. Zatím sice bez posádky, ale v krátkém čase měli v nové lodi vzlétnout i první kosmonauti. Zpočátku k tomu mělo dojít dokonce už koncem roku 1963, ale ani technicky zdatným Američanům všechno nevycházelo vždy podle jejich přání a nejrůznější technické svízele si vynutily oddálení prvního startu o více než rok, což zatím nahrávalo Sovětům. Jenže na rok 1965 byly ohlášeny dokonce tři až čtyři lety lodi Gemini, přičemž při jednom z nich měl kosmonaut vystoupit ve skafandru do volného prostoru.

V Kremlu proto trvali na tom, že Američané takové prvenství nesmějí za žádnou cenu získat. Proto Georgij Beregovoj v dané situaci představoval nežádoucí zdržení. Nikolaj Kamanin spěchal za nejvyšším velitelem vzdušných sil Konstantinem Veršininem. Přišel s přesvědčivými argumenty. Pavel Běljajev měřil 170 cm a vážil 72 kg, Alexej Leonov měřil 172 cm a vážil 78,2 kg, Jevgenij Chrunov měřil 171 cm a vážil 70,8 kg a Dmitrij Zaikin dokonce měřil pouze 167 cm a vážil 69,3 kg. Protežovaný Georgij Beregovoj je všechny výrazně přečníval. Měřil totiž 180 cm a vážil 84,5 kg. V porovnání s průměrnou výškou a hmotností převyšoval všechny kosmonauty nominované pro let lodi 2KD v programu Vychod zhruba o 10 cm a těžší byl o celých 15 kilogramů!

Varovné přitom bylo zjištění, že při nácviku v Koroljovově továrně OKB-1 nedokázali ani mnohem drobnější kosmonauti a výzkumníci opustit kabinu lodi 3KD úzkým vstupním a výstupním otvorem, aniž by vyfoukli skafandry. Bylo to znepokojivé zejména pro případ nouzového přistání na vodní hladinu.

Protekce podporující Beregového však byla nadále velice silná. Nikolaj Kamanin proto nakonec musel Konstantinu Veršininovi slíbit, že Beregového připraví k plánovanému dlouhodobému letu ve Voschodu. Jako mávnutím kouzelného proutku se proto z nepříliš dobře prospívajícího Beregového stal rázem „výtečný posluchač“. Při státních zkouškách nových kosmonautů ve výcvikovém středisku 21. ledna 1965 byl dokonce jedním ze čtyř frekventantů, kteří byli hodnoceni nejlepším výsledkem. Kromě Beregového to byli Vladimír Šatalov, Alexej Gubarev a Lev Děmin, kteří však excelovali zcela právem a už týden předtím při závěrečných zkouškách po základním výcviku měli výtečné hodnocení. O Beregovém se to nedalo v žádném případě říci. Měl však mocné přímluvce. A to tehdy stačilo.

Po státních zkouškách přibylo k dosavadním devatenácti kosmonautům a kosmonautkám, z nichž devět už létalo v kosmu, dalších patnáct, takže celkový počet mužů i žen ve výcvikovém středisku se zvýšil na čtyřiatřicet. Všichni patřili pod pravomoc vrchního velitelství vzdušných sil. Výjimkou byli pouze vědečtí kosmonauti z posádky Voschodu 1. Konstantin Feoktistov spadal pod pravomoc OKB-1 a Boris Jegorov pod ministerstvo zdravotnictví.

Nafukovací brána do vesmíru

Už v květnu 1964 bylo rozhodnuto, že ke kabině lodi z programu „Vychod“ bude připojena speciální nafukovací komora „Volha“, umožňující výstup, aniž by bylo nutné dehermetizovat celou kabinu, jak naopak předpokládali Američané u své dvoumístné lodi Gemini. Bylo to sice technicky mnohem náročnější řešení, ale současně i výhodnější. Díky takové komoře se totiž spotřebovalo méně vzduchu než v případě nutnosti opětovného natlakování zcela dehermetizované kabiny, ale především umožňovalo zvládnout jinak nepřekonatelnou překážku, o níž se ovšem nahlas oficiálně nemluvilo a patřila mezi supertajemství sovětské kosmonautiky. Značně jednoduchá a nepříliš kvalitní sovětská elektronika byla totiž chlazena vzduchem, takže ve vakuu se nebezpečně rychle přehřívala a brzy docházelo k jejímu poškození. Výstupová komora tomu měla zabránit. V důležitých částech kabiny s elektronikou zůstala atmosféra.

Řešení konstrukce přechodové komory bylo zajímavé. Byla totiž skládací, nafukovala se stlačeným vzduchem a současně se mechanicky zpevňovala. Elektricky ovládanými ventily byla napojena na zásobu stlačeného vzduchu a na nouzovou zásobu kyslíku. Ve složeném stavu byla vysoká pouze 0,7 m a v rozloženém 2,5 m, tedy o 20 centimetrů vyšší, než byl průměr kulové návratové kabiny Voschodu 2. Komoru tvořila střední nafukovací část složená ze dvou pogumovaných hermetických obalů rozdělených na čtyřicet menších nafukovacích oddílů a z pevné horní a dolní části. Nafukovací oddíly byly rozděleny do tří nezávislých sekcí, které po naplnění stlačeným vzduchem vytvářely kostru komory. Ve složeném stavu byla konstrukce přidržována pyrotechnickými zámky k původně ve Vostoku technologickému a nyní ve Voschodu výstupnímu kulatému otvoru kabiny, instalovanému naproti vstupnímu otvoru. Komora vážila včetně vybavení 250 kg, její vnitřní průměr byl pouze 1 m a vnější 1,2 m! Pro usnadnění kosmonautova návratu byl v horní části upevněn nevysoký trychtýřovitě rozšířený prstenec. Průměr průlezu byl pouhých 70 centimetrů!

Protože komora i druhý průlez v kabině byly novinkami, bylo nutné je také pečlivě prověřit. Návrh kosmické lodi Voschod 2, předložený na poradě u hlavního konstruktéra Koroljova v květnu 1964, počítal se třemi etapami zkoušek. První se měly uskutečnit v podmínkách simulované beztíže na palubě létající laboratoře (LL) a proudového letadla Tupolev Tu-104 LL, jehož kabina byla upravena v prosinci 1964 a ještě před koncem roku ji vyzkoušela čtveřice Běljajev, Leonov, Chrunov a tehdy ještě Gorbatko. Spolu s nimi se zkoušek zúčastnili také někteří členové z dlouho utajovaného speciálního týmu výzkumníků.

Plánovaný zhruba desetiminutový výstup do volného kosmu rozdělili instruktoři do 225 přesně vymezených úseků. Při krátkodobém beztížném stavu na palubě letounu Tupolev Tu-104 LL nacvičovali kosmonauti jednotlivé části výstupu z makety kabiny lodi i fáze neméně důležitého návratu, jenž - jak se mělo ukázat - byl nakonec nejkritičtější okamžikem celého kosmického letu. Výcvik byl nesmírně náročný. Instruktoři totiž značně zpřísnili požadavky na fyzickou kondici kosmonautů, kteří tak měli lépe a snadněji zvládnout všechny očekávané překážky na oběžné dráze.

Vystoupit z kabiny do volného kosmu nebylo na první pohled nic složitého. Skutečně však jen na první pohled.

Kosmonaut se nasoukal do těsné přechodové komory, velitel za ním zavřel poklop ve stěně kabiny a z komory odčerpal vzduch, pak se otevřel směrem dovnitř poklop v horní části komory a kosmonaut vystoupil do volného kosmu, kde mohl volně a svobodně poletovat kolem kosmické lodi. Nezasvěcenému pozorovateli to všechno mohlo připadat velice jednoduché, ale Leonov a Chrunov, kteří výstup nacvičovali nejvíce ze všech bezprostředně zúčastněných, zjistili už v Koroljovově továrně OKB-1, že půjde o fyzicky náročnou a psychicky vyčerpávající záležitost. Alexej Leonov později vzpomínal, jak mu v nepohodlném a nemotorném skafandru Berkut trval každý úkon až takřka nekonečně dlouho, přičemž se nácvik odehrával v běžných pozemských podmínkách, kdy se nemusel vyrovnávat s beztížným stavem a s dalšími mimořádnými a také nepříjemnými vlivy kosmického letu.

Program počítal pochopitelně i s možností, že velitel by musel opustit své místo, prolézt komorou ven, pomoci kamarádovi a vrátit se s ním do lodi. Nikdo přece nemohl vědět, jak bude první výstup do volného kosmu probíhat a jak bude na člověka působit. Co když kosmonauta přepadne nevolnost, anebo co když se mu z nějakých důvodů nepodaří vrátit se zpátky do přechodové komory?

Druhá etapa zkoušek a výcviku proběhla v prostředí značně sníženého tlaku ve zkušební komoře. Nejprve bez kosmonautů. Zahájena byla 28. ledna 1965, kdy byly v podtlakové komoře napodobeny podmínky tlaku odpovídající výšce kolem 35 km nad zemským povrchem. Prověřovalo se naplnění rozložené výstupní komory vzduchem, otevření poklopů, hermetičnost komory, uzavření poklopů a opětovné naplnění komory vzduchem.

Následující den přijela k podtlakové komoře skupina výzkumníků a v zastoupení příštích kosmonautů vše pečlivě prověřila. Dva „pokusní králíci“ byli oblečeni do pracovních kosmických skafandrů Berkut a měli v podmínkách napodobujících tlak ve výšce 15 kilometrů zvládnout výstup nevelkým otvorem ve stěně makety kabiny Voschodu. Stalo se však něco nepředvídaného. Výzkumník se sice v nafouknutém skafandru z cvičné kabiny protáhl ven, ale už nedokázal zavřít poklop výstupního otvoru. Byla objevena konstrukční chyba. Přítomní experti z Koroljovovy OKB-1 se rychle shodli, že její odstranění nebude činit žádný větší problém. Horší to bylo s činností systému registrace kosmonautových fyziologických funkcí, především registrace tepu a frekvence dýchání. Když totiž výzkumník seděl v kabině ve svém křesle, systém nazývaný „Vega“ pracoval obstojně, ale tvůrci registračního systému počítali s jeho činností v situaci, kdy bude kosmonaut relativně v klidu a nebude dělat větší pohyby. Jakmile se nacvičoval fyzicky i psychicky náročný výstup z kabiny, začala aparatura selhávat.

V komplexu letiště Čkalovskoje se 2. února 1965 uskutečnila generální zkouška výstupové komory. Dva výzkumníci zaujali místa v cvičné kabině, tlak v pokusné komoře byl snížen na úroveň výšky kolem 37 km, výstupová komora byla naplněna vzduchem, tlaky v komoře a v cvičné kabině se vyrovnaly a poklop výstupního otvoru byl otevřen. Jeden z výzkumníků se vsoukal do těsného válce výstupní komory. Poté byl poklop uzavřen, z výstupní komory byl odčerpán vzduch a otevřel se poklop na horní části komory.

Zkouška byla nesmírně vzrušující. Třebaže se totiž odehrála v pokusné tlakové komoře na Zemi, vědomí možného nebezpečí a významnosti výsledku způsobily, že srdeční tep výzkumníka se prudce zvýšil ve skládací výstupní komoře. Následovalo uzavření vnějšího poklopu, naplnění výstupní komory vzduchem, vyrovnání tlaků v komoře a v kabině, otevření poklopu ve stěně kabiny a návrat výzkumníka zpátky na jeho místo.

Při celé akci byli oba výzkumníci oblečeni do cvičných kosmických skafandrů. Průběh pozorně sledovali hlavní konstruktéři v čele se Sergejem Koroljovem. Přijeli se podívat také kosmonauti, na které stejné prověrky čekaly o pouhých šest dnů později. Z nich jako první zvládli náročnou zkoušku Běljajev s Leonovem. Uskutečnila se 8. února 1965. O tři dny později je rovněž úspěšně následovali Zaikin a Chrunov. V té době byli už všichni hlavní specialisté na kosmodromu. Chystal se totiž start zkušební lodi Voschod bez posádky, a tedy generální prověrka přímo na oběžné dráze. To byla třetí etapa zkoušek.

Do startu zbývalo pět týdnů

Mezitím Sergej Koroljov dokončil aktuálně upřesněný návrh plánu dalších pilotovaných výprav v roce 1965. Celkem mělo být vyrobeno pět lodí Voschod, přičemž tři z nich měly být nejpozději do října připraveny ke kosmickému letu. Koroljov navrhoval mimo jiné až třicetidenní výpravu s pokusnými zvířaty a s dalšími biologickými objekty, dále patnáctidenní let dvoučlenné posádky, tvořené profesionálním letcem a lékařem, a konečně doporučoval výpravu dvoučlenné posádky, v níž měli být letec a vědec a při níž se měla prověřovat částečná umělá gravitace. Dvě zbývající lodi typu Voschod měly být použity pro opakované experimenty s výstupem kosmonautů do volného kosmu v březnu 1966.

Od 10. února 1965 se proto začali ke startu chystat dva lékaři z kosmonautického oddílu, Vasilij Lazarev a Alexej Sorokin, kteří už měli za sebou zkušenost s výcvikem pro let v třímístném Voschodu 1. Velké šance měl Lazarev, který byl při letu Voschodu 1 záložním kosmonautem pro obě tehdy nominované posádky.

Po zasedání Státní komise pro přípravu letu Voschodu 2, které se uskutečnilo 9. února 1965, bylo jasné, že Pavla Běljajeva nakonec štěstí neopustilo, protože rázem byla zapomenuta všechna varování lékařů a Běljajev zůstal v konečné nominaci na místě velitele hlavní letové posádky. Nehledejme za tím nějakou protekci, třebaže Běljajev byl stranickým funkcionářem oddílu kosmonautů, protože pokud by šlo o protekci, stáli v předních řadách zcela jiní jedinci, především Georgij Beregovoj. Zdá se však, že členové Státní komise přihlédli především k velice dobrým výsledkům Běljajevova výcviku i k tomu, že s Leonovem utvořil výtečně sehranou dvojici.

Při jediném zkušebním letu bez posádky se měla uskutečnit prověrka všech nejdůležitějších systémů včetně nafouknutí přechodové komory, otevírání hermetických průlezů a jejich zavírání. U výstupního otvoru měl být uvnitř kabiny uložen jako podivný panák nafouknutý kosmický skafandr nového typu Berkut, aby se prověřila jeho spolehlivost v podmínkách skutečného kosmického letu. Upraveny byly také některé fáze návratové operace. Po zapnutí povelu „Spusk 1“, známého už z letu jednomístných lodí Vostok, měl během 16. obletu kolem Země následovat odstřel komory a teprve potom mělo dojít k orientaci lodi, k zapálení brzdicího motoru a k oddělení návratové kabiny od přístrojového úseku a na 17. obletu k přistání. Při letu s kosmonauty se odhození komory předpokládalo ihned po ukončení výstupu, aby se uvolnil důležitý levý průzor, na němž byl namontován optický orientátor „Vzor“, nutný v případě selhání palubní automatiky k ruční orientaci lodě před zahájením brzdicího manévru.

Odklad startu zavinila cesta na Měsíc

Do příprav zkušebního letu opět zasáhly některé technické problémy a původně plánované datum startu bylo posunuto, což zapříčinilo také odklad startu kosmonautů. Byl přeložen až na druhou polovinu března 1965.

Jedním z dalších důvodů odkladu byly také přípravy startu nosné rakety s „objektem E-6“, jak byla pracovním kódem označována sonda z programu Luna, určená k přistání na měsíčním povrchu. Vzhledem k výhodnému startovacímu oknu k Měsíci dostala lunární sonda přednost před kosmonauty. K přípravě jejího startu bylo zapotřebí dvaceti dnů a bylo zcela nemožné chystat ve stejné době souběžně i kosmickou loď pro kosmonauty.

Na úspěchu letu k Měsíci a především na tom, zda se podaří přistát na jeho povrchu, si zakládali nejen všichni, kdo uvedený program chystali, ale nedočkavě na něj čekali především kremelští propagandisté. Pokusy uskutečněné v roce 1963 totiž nebyly úspěšné. Už první z nich, zahájený 4. ledna 1963, nevyšel. Sonda dostala označení „Sputnik 16“ (někdy se také uvádí Sputnik 24) a pohybovala se po nízké oběžné dráze kolem Země ve výšce 151 km, aniž by se z ní vydala k Měsíci, a zanikla během jediného dne v horních vrstvách atmosféry. Ani další pokus, který se uskutečnil 3. února 1963, nebyl úspěšný a velice krátký let sondy skončil vinou selhání nosné rakety Molnija-L pádem do vln Pacifiku poblíž známého ostrova Midway. Sonda Luna 4 byla sice úspěšně vypuštěna 2. dubna 1963 a dostala se do blízkosti Měsíce, ale její let nebyl zkorigován a svůj cíl minula ve vzdálenosti 8 500 km a dnes se jako již dávno mrtvý objekt pohybuje po heliocentrické nebo baricentrické dráze. V roce 1964 nejprve 21. března havarovala nosná raketa a sonda Luna E-6 No. 4 se nedostala ani přes práh kosmu. Stejným nezdarem skončil i pokus z 9. dubna 1964 se sondou Luna E-6 No. 5. Neúspěšný byl rovněž pokus ze 4. června 1964, kdy mělo dojít k získání dalších snímků odvrácené strany Měsíce.

Kvůli prestižnímu pokusu vyslat další sondu na povrch Měsíce začátkem roku 1965 museli tedy kosmonauti Běljajev a Leonov počkat. Zmíněné výhodné okno pro start k Měsíci se otvíralo kolem 13. března 1965.

Zákulisní pletichy protlačovaly Beregového

Na zasedání Státní komise bylo mezitím projednáno ukončení všech příprav na vypuštění první zkušební lodi Voschod s typovým označením 11F63, model 3KD. Až v závěru tohoto jednání prohlásil Sergej Koroljov, že v OKB-1 se již chystá také patnáctidenní výprava Voschodu 3, při níž by se měly zkoumat některé problémy spojené s vytvořením umělé gravitace. Hlavní konstruktér prohlásil: „Očekávám jmenování Borise Volynova velitelem tohoto letu, ale druhým členem posádky musí být Georgij Katys.“

Koroljov znovu začal tvrdě a velice neústupně prosazovat svého kandidáta, který byl v roce 1964 především z politických a kádrových důvodů odmítnut na nátlak KGB už do posádky Voschodu 1. Takové jednání i po desetiletích, které od události uplynuly, staví v očích každého objektivního pozorovatele hlavního konstruktéra nesmírně vysoko. Bránit politicky nepohodlné bylo v tehdejším SSSR projevem obdivuhodné osobní odvahy. Ovšem celá věc byla ještě komplikovanější. Ani Boris Volynov totiž neměl vůbec nic jisté. Ve hře byl totiž také Kamaninův slib, že nominaci do posádky pro dlouhodobý let získá protekční Georgij Beregovoj, oblíbenec vlivných maršálů a generálů. Velice jednoduše a přímočaře lidsky řečeno to byla od generála Kamanina velká sprosťárna.

Není vůbec divu, že v zákulisí to mezi kosmonauty jen vřelo. Například večer 6. března 1965 slavila Valentina Těreškovová dvacáté osmé narozeniny. Sešlo se u ní dost lidí, snad kolem čtyřiceti, mezi nimi již známí kosmonauti i ti, kteří na své starty teprve čekali. Je tedy třeba upřesnit, že „na možné starty“. Nikdo totiž neměl křeslo v kosmické lodi jisté. Však se o tom na večerní soukromé oslavě v bytě u Těreškovové a Nikolajeva hodně mluvilo.

Ke generálovi Kamaninovi tehdy přišli kosmonauti Gagarin, Komarov, Bykovskij a někteří další, vzali ho stranou a naléhali na něj, aby pro let následující lodi po Voschodu 2 nominoval Borise Volynova. Netajili se s obavami, že by přednost mohl skutečně dostat neoblíbený a nesympatický protekční nafoukanec plukovník Beregovoj, protože si už několikrát povšimli, jak ho především maršál Ruděnko všude staví do popředí a naopak pro Borise Volynova nemá příliš mnoho příznivých slov. Přitom bylo jasné, že Volynov byl už čtyřikrát náhradníkem, k letu se intenzivně chystal pět roků a byl v takové kondici, že by bez problémů absolvoval patnácti i dvacetidenní kosmickou misi. Kosmonauti před Kamaninem jedním dechem svorně dodávali, že o něčem takovém u Beregového nemůže být ani řeč. Netušili, že narazili na příslovečně „toho pravého“, protože Kamanin patřil mezi ty, kdo Beregového prosazovali. Mnozí z kosmonautů si dokonce bláhově mysleli si, že generál pouze naoko plní příkazy z nejvyšších míst, ale jeho sympatie patří především členům prvního kosmického oddílu.

Nešlo přitom pouze o Kamanina. Podpora celé nejvyšší generality byla velice silná. A Georgij Beregovoj to dobře věděl. Všichni mocní mu náležitě čistili cestu. Jen slepý (anebo zaslepený?) to mohl nevidět.

Generál Kamanin se tehdy na večírku u Těreškovové vymluvil. Ani mrknutím oka nedalo najevo, že sám při osobním rozhovoru za zavřenými dveřmi slíbil sebevědomému či spíše nafoukanému Beregovému podporu výměnou za to, že mu nebude nikdo z jeho přímluvců mluvit do sestavení posádky Voschodu 2. Dobře věděl, jakou Beregového přímluvci mají moc, a v žádném případě se nehodlal s nimi pouštět do křížku. Však také 8. března 1965 dal rozkaz veliteli výcvikového střediska generálu Kuzněcovovi, aby oficiálně zahájil přípravu kandidátů patnáctidenního kosmického letu ve třetí pilotované lodi typu Voschod a uvedl jejich jména: Volynov, Šatalov, Děmin, Arťuchin a Beregovoj.

Nikolaj Kamanin však nezapomněl ani na Koroljovův kategorický požadavek nominovat Katyse, takže se rozhodl postupovat alibisticky, aby se nedostal do nebezpečného sporu s hlavním konstruktérem OKB-1. Setkal se s Katysem, přátelsky se ho vyptával na podrobnosti jeho práce v Institutu automatiky Akademie věd SSSR a tvářil se přitom tak, že důvěřivý Katys opět nabyl pocit, že konečně bude mít štěstí a vzlétne do kosmu. Setkal se také s lékaři Jarošenkem, Ivanovem a Voskresenským, kteří neprošli výběrem pro let Voschodu 1 v roce 1964 a zůstali tehdy doslova krůček před kýženým cílem. Všichni tři mu zopakovali svá přání vzlétnout na oběžnou dráhu a předložili návrhy svých lékařských výzkumů v kosmu. Jarošenko se připravoval k chirurgickému zákroku na oběžné dráze, Ivanov se věnoval rozsáhlým psychofyziologickým výzkumům a Voskresenského zajímal srdečně cévní systém v podmínkách beztíže a dalších faktorů kosmického letu.

Při všech těchto schůzkách bylo Kamaninovo chování nesmírně okázalé, protože šlo o promyšlený strategický tah. Věděl totiž, že Koroljov odmítne jím prosazované vojenské kandidáty s tím, že hodlá na paluby dalších kosmických lodí Voschod dostat civilisty. Proč tedy nezačít s nimi naoko vlídně a především vstřícně jednat? Později lze s politováním konstatovat, že jejich zdravotní výsledky nejsou takové, aby zvládli náročný kosmický let. Generál intrikoval. A že šlo o nechutné pokrytectví? Co na tom, generálovi šlo o jeho křeslo, které mu mimo jiné zajišťovalo doprovod kosmonautů při jejich zahraničních cestách, což byla v té době v SSSR vysněná výsada i pro mnohé mocné a vlivné, zejména pokud šlo o cesty na Západ.

Někdo informoval KGB

Zkušební Voschod 11F63 model 3KD s továrním číslem No. 1 odstartoval s označením Kosmos-57 v pondělí 22. února 1965. Kosmická loď byla úspěšně navedena na oběžnou dráhu ve výši 165 až 427 km. Bez problémů se podařilo nafouknout přechodovou komoru a natlakovat zkušební skafandr. Na palubě byla totiž figurína kosmonauta.

Nafouknutí výstupní komory trvalo několik málo sekund. Byla zapojena televizní kamera. Na obrazovkách v řídicím středisku se objevily asi dvě třetiny přední části ještě ne zcela nafouknuté a rozložené výstupní komory. Zdálo se však, že první příznivé dojmy by nemělo nic vážného pokazit. Zbývalo prověřit otevírání a zavírání poklopů kabiny lodi a komory, poté komoru oddělit a připravit kosmickou loď k návratu. Stalo se však něco nečekaného. Vše co následovalo, zavinila obyčejná a v podstatě až kuriózní lidská chyba, s níž nikdo nepočítal.

Když na začátku třetího obletu Země přelétal Kosmos-57 nad Kamčatkou, vypadalo to náhle, jako by se z ničeho nic vypařil a zmizel. Něco takového bylo však z technického hlediska pochopitelně učiněným nesmyslem, protože kosmická loď o hmotnosti 5 682 kg se jen tak snadno neztratí. V řídicím středisku proto začali zkoumat, co se mohlo stát. Kosmická loď mlčela a neodpovídala na žádné rádiové signály. Když se měla na čtvrtém obletu znovu objevit na horizontu, nepodařilo se ji nalézt.

Existovalo jediné vysvětlení: zmizela!

Pozdější zjištění příčiny tohoto zmizení bylo šokující. V zájmu utajení konstrukce, vybavení i nákladu umísťovali Sověti na objekty, u nichž se počítalo s návratem a přistáním na Zemi, autodestrukční nálože, aby je mohli zničit dálkovým povelem v případě, že by došlo k jakýmkoli nepředvídanostem a objekt by na sestupové dráze zamířil mimo hranice SSSR, anebo jestliže by ohrožoval větší obydlená města. A právě tato autodestrukční nálož byla pro Kosmos-57 osudná.

Ze dvou kontrolních stanic IP-6/Jelizovo a IP-7/Ključi, které jediné mohly dávat řídicímu systému lodi povely k otevření a zavření poklopu výstupní komory, vyslali na kosmickou loď dva kódové povely „No. 42“ pro „napuštění vzduchu do výstupní komory“ současně, místo aby druhý následoval postupně až za prvním, jak bylo určeno. Aparatura lodi takto zkreslený povel špatně pochopila jako povel „No. 5“, který znamenal „přistání“. Krátce se zapnul brzdicí motor TDU-1, ale kabina nesestoupila z oběžné dráhy, naopak 29 minut po ukončení krátkého zážehu raketového motoru došlo k aktivaci autodestrukční nálože systému označovaného APO. Kosmická loď, naštěstí bez posádky, byla explozí rozmetána na 166 úlomků, které zjistily i americké radary.

Nikde se nedočteme, co se stalo mužům z kontrolního střediska IP-7/Ključi, kteří špatný signál vyslali v době, kdy naopak měla jejich stanice mlčet. Při známých praktikách té doby v SSSR však raději ani nedomýšlejme.

Událost měla dozvuky. V továrně kanceláře OKB-1 v Podlipkách, kde se kosmické lodi a rakety vyráběly, zahájili důstojníci obávané tajné policie KGB vyčerpávající výslechy. Na kosmodrom Bajkonur přijel osobně na inspekci tehdejší předseda KGB Vladimír Semičastnyj. Nejspíše některý z členů Státní komise informoval KGB o problémech, které se objevily a neměly se dostat mimo OKB-1. Nedošlo totiž pouze k explozi zkušebního Kosmosu-57. Vážné nehody postihly už dřívější zkoušky odhazování hermetického krytu padákové komory a prověrky celého padákového systému chystaného pro kosmické lodi Voschod. Již jsme si připomněli, že jedna zkušební maketa návratové kabiny byla ve výšce 10 km vyhozena z nákladního letadla, poklop padákového kontejneru se neodhodil, padáky se neotevřely a kabina se roztříštila. Objevovaly se také až příliš časté poruchy nejrůznějších důležitých součástek a součástí a jejich nutné opravy se protahovaly. Nedbalost a nespolehlivost mnoha lidí byla zjevná. V atmosféře špiclování a obav ze sabotážních akcí většinou vymyšlených zahraničních diverzantů, agentománie a podezírání začali důstojníci KGB prošetřovat, zda za všemi uvedenými nezdary v kosmonautice nevězí sabotáž.

Sergej Koroljov neúspěch zkušební lodi 11F63 3KD nesl velice těžce. Přesto se snažil přesvědčit členy Státní komise, aby vydali souhlas k pilotovanému letu, protože byl přesvědčen, že se jej podaří zvládnout bez problémů a že především po novém kosmickém úspěchu jim všem dá KGB zcela určitě pokoj.

S obávanou tajnou policií KGB měl Sergej Koroljov osobní velice neblahé zkušenosti. Za stalinského režimu byl totiž vězněn v sibiřském gulagu, odkud se dostal jen šťastnou souhrou náhod. Protože se prokázalo, že patří mezi prospěšné, a tím pádem nepostradatelné odborníky v oboru, který byl označován za strategický, byl omilostněn a dostal šanci, kterou dostatečně využil. Jako většina jiných jeho generačních vrstevníků však velice věděl, že příznivá tvář osudu se od něj může kdykoli odvrátit, zejména když se buď on sám, nebo jeho nejbližší spolupracovníci dostanou do nežádoucí pozornosti naprosto nevypočitatelných důstojníků KGB. Nakonec mu z nebezpečné situace pomohl akademik Mstislav Keldyš, který dokázal přesvědčit členy Státní komise o nutnosti upustit od zdlouhavých diskusí a co nejrychleji připravit let Voschodu 2 s výstupem kosmonauta do volného kosmu, protože jinak palmu prvenství získají Američané.

Opět za hranicí rizika

Bylo sice jasné, že v březnu 1965 vzlétne na oběžnou dráhu teprve první loď Gemini s kosmonauty Grissomem a Youngem, ale členové Státní komise se nechali Keldyšem přesvědčit, že Američané by se o výstup svého kosmonauta do volného kosmu mohli pokusit bezprostředně po prvním zkušebním letu nové lodi.

Co tedy s nezdařeným zkušebním letem Voschodu pod označením Kosmos 57? Kdyby Státní komise trvala na nové zkoušce bezpilotní lodi vybavené výstupovou komorou, celý program by nabral rázem skluz přinejmenším půl až tři čtvrtě roku. A to bylo příliš! Druhá již dokončená loď s výstupní komorou byla totiž upravována pro let posádky a žádná jiná zatím k dispozici nebyla. Teprve by bylo nutné ji vyrobit! Americké prvenství by pak bylo zcela jistě důvodem k zásahu KGB a k rozsáhlým čistkám v OKB-1 a možná i na dalších místech. Mnoho variant řešení tedy nezbývalo. Vlastně pouze jediná: co nejdříve vyslat na oběžnou dráhu kosmonauty.

Čekalo se také na již připomenutý start průzkumné sondy Luna E-6 No. 9 k Měsíci, která měla na jeho povrch dopravit přistávací modul o hmotnosti 100 kg. Vypuštěna byla 12. března 1965, ale nedostala se dál než na oběžnou dráhu kolem Země. Selhal čtvrtý stupeň nosné rakety. Sonda s označením Kosmos-60 zanikla po pěti dnech v hustých vrstvách zemské atmosféry.

V té době létala kolem Země s označením Kosmos 59 už od 7. března 1965 další špionážní fotografická družice druhé generace Zenit 11F69 model 4K, navazující na konstrukci osvědčené kosmické lodi Vostok. Přistání její návratové kabiny s fotoaparaturou Ftor-4 a s kazetami filmů se špionážními záběry se předpokládalo 15. března. Její let byl nesmírně důležitý i pro chystaný start obou kosmonautů ve Voschodu 2. Prověřoval se při něm totiž sestup návratové kabiny s prstencem s úchyty po odstřelené a již nepotřebné výstupové komoře, instalovaným na vnějším plášti. Tedy manévr, který měl ověřit neúspěšný zkušební Voschod/Kosmos-57. Pyrotechnické oddělení komory bylo sice asi dvacetkrát vyzkoušeno na Zemi, ale odborníci vyslovili vážné obavy, zda všechno bude stejně spolehlivě fungovat také v kosmu.

Pro odhození komory byla k dispozici automatika i ruční ovládání. Kdykoli v případě nějakých svízelí tedy mohli zasáhnout sami kosmonauti. Jenže co s prstencem s úchyty po odhozené komoře? Vystupoval asi 27 až 40 mm nad povrch kabiny a při havarijním odhození dokonce 70 až 80 mm. Při sestupu kabiny do hustých vrstev atmosféry mohl vyvolat nežádoucí rotaci, což by následně mohlo ohrozit bezpečné otevření padáků, přičemž při vyšší rotaci o rychlosti jeden a půl až dvě obrátky za sekundu by posádka zahynula.

Zkoušku přitom někteří specialisté považovali jen za další zdržování. Jindy k riziku přístupný Sergej Koroljov se však tentokrát nepřipojil na jejich stranu a s nebývalou opatrností neúprosně vyžadoval úpravu bezpilotního Zenitu, připraveného k letu Kosmos-59, aby bylo možné prověřit aerodynamiku kabiny při vstupu do atmosféry s prstencem držáků nafukovací výstupní komory.

Vrcholila příprava posádky. Přes všechna předchozí rozhodnutí neměl Pavel Běljajev svou nominaci stále ještě zcela jistou. Situace byla dokonce vážná a nerozhodná, protože někteří z členů Státní komise opět vyslovili pochybnosti, zda je Běljajev skutečně nejvhodnějším kandidátem na místo velitele tak náročného letu. Tato otázka se například probírala při zasedání Státní komise dne 9. března 1965 večer. Žádné oficiální vzpomínkové knihy ani životopisné stati však o těchto Běljajevových nejistotách po dlouhá léta nemluvily. Drama probíhalo za oponou přísného utajení.

Výsledky hodnocení výcviku stanovily pořadí. Na prvním místě byl Alexej Leonov,následovali Jevgenij Chrunov, Pavel Běljajev a Dmitrij Zaikin. Pořadí hovořilo proti Běljajevovi. Současně však bylo jasné, že s Leonovem trénoval Běljajev v jedné posádce tak dlouho, že už vytvořili dobře sehranou dvojici. Mnozí z vedoucích činitelů však stále váhali. Na Běljajevovu stranu se nakonec postavili zástupci vrchního velení vzdušných sil. A před nimi tentokrát ustoupil i Sergej Koroljov, který jinak s vojáky sváděl neustálé souboje.

Jevgenij Chrunov se stal univerzálním náhradníkem pro hlavní posádku. V den startu měli proto obléknout skafandry Běljajev s Leonovem a rovněž jejich společný náhradník Chrunov. S Dmitrijem Zaikinem se už počítalo podstatně méně, třebaže byl stále uváděn jako velitel záložní posádky.

Veškerá váhání o konečném složení posádky nakonec večer 10. března 1965 rozsekl sám Jevgenij Chrunov neuváženým výrokem. Když se totiž dozvěděl, že na následující den se neplánuje nácvik záložní dvojice ve skafandrech v kabině Voschodu 2, prohlásil: „Je škoda, že nemůžeme vyzkoušet práci ve skafandrech přímo v lodi, která poletí do kosmu a že o tom budu nucen promluvit na zasedání Státní komise a informovat ji, že proto nejsem ke kosmickému letu zcela připravený.“

Generálové Kuzněcov a Goreglad jeho výrok nechali bez poznámky. Neudržel se však Jurij Gagarin a v upřímné snaze ukázat, jak jeho kamarád bere svůj úkol vážně a odpovědně, spěchal za Sergejem Koroljovem a všechno mu vyzvonil. Koroljovova reakce však byla jiná, než si Gagarin myslel. Hlavní konstruktér se rozlítil a křičel: „Nepotřebuji kosmonauty, kteří ještě na kosmodromu vykládají o své nepřipravenosti k letu a pletou se nám do příprav kosmické lodi ke startu!“

Jevgenij Chrunov tak ztratil Koroljovovu podporu, třebaže hlavní konstruktér se jej ještě před nedávnem sám pokoušel prosadit na Běljajevovo místo.

Dopoledne 15. března 1965 přistála bez větších problémů v Kazachstánu návratová kabina družice Zenit/Kosmos-59. Došlo k tomu v místě vzdáleném přibližně 170 kilometrů jižně od kazašské Kustanaje. Při vstupu kabiny s připevněným prstencem odhazovací výstupní komory do hustých vrstev atmosféry se neobjevily žádné větší rotace. Pouze po přistání táhly neoddělené padáky kabinu ještě asi sedmnáct metrů a rozbil se jeden ze čtyř fotoaparátů. Kdyby však byli na palubě kosmonauti, padáky by snadno odstřelili. Podrobná prohlídka stavu kabiny a především analýza telemetrie neprokázaly nebezpečné rotace nebo zjevné odchylky od vzhledu předchozích kabin, které se vrátily z kosmu.

Start

V noci na 18. března 1965 napadl na kosmodromu sníh. Ráno přijeli na startovací rampu Běljajev s Leonovem oblečení do nových skafandrů Berkut. Zatímco trojice z Voschodu 1 letěla z jen v lehkých sportovních teplákách, museli mít Běljajev s Leonovem skafandry na sobě po celou dobu letu, protože nikdo nemohl zaručit, že nakonec nebude přece jen nutné kabinu Voschodu 2 na oběžné dráze celou dehermetizovat.

Nosná raketa se nijak nelišila od předchozí. Na příhradovou konstrukci, dosedající na mohutný druhý středový stupeň, nasadili technici v montážní hale MIK výrazně delší válcovitý třetí stupeň, který nahradil dřívější menší třetí stupeň užívaný při startech lodí Vostok. Z boku aerodynamické hlavice zakrývající kosmickou loď tentokrát vyčníval nezvyklý oválný výstupek, který vypadal jako nevydařená velká kapka. Pod ním se totiž skrývala složená výstupová komora.

Rozloučení s kosmonauty byli přítomni členové Státní komise v čele se svým předsedou generálem Ťulinem, nechyběla generalita z velitelství vojenských vzdušných sil a raketových vojsk, Sergej Koroljov, také Jurij Gagarin a několik dalších kosmonautů. Když po letech zveřejnil TASS několik málo snímků z těchto okamžiků, cenzoři přikázali z vyvýšené konstrukce nad plochou vymazat zvědavě přihlížející vojáky z jednotky technické obsluhy kosmodromu. Po nějaké době se však oficiální sovětská cenzura dopustila chyby a neretušovaný snímek propustila. Byla z toho jen další ostuda a naprosto oprávněný posměch.

Po navedení Voschodu 2 na oběžnou dráhu a po kontrole všech důležitých systémů se začal Alexej Leonov připravovat k výstupu. Také Pavel Běljajev se uvolnil z popruhů v křesle a v těsném prostoru kabiny vyzkoušel pár pohybů v beztížném stavu. Oba se pohybovali lehce a bez námahy. Všechno jim připomínalo předcházející dlouhé hodiny prožité na palubě cvičného Tupolevu Tu-104 LL. Nakonec uzavřeli hledí příleb.

Voschod 2 plul nad odvrácenou stranou Země v hluboké noci v oblasti nad jižním Atlantikem. Z výklenku v měkce čalouněné stěně kabiny vyndal Leonov osobní dýchací přístroj KP-55 se třemi čtyřlitrovými kyslíkovými tlakovými lahvemi. Při tlaku 22 MPa měl k dispozici celkem 2 700 litrů, což mu mělo stačit na 45 minut pobytu v uzavřeném skafandru.

V kabině bylo složení atmosféry stejné jako na Zemi, tedy kyslík a dusík o celkovém tlaku až 112 kPa, ve skafandru však kosmonaut dýchal čistý kyslík, jehož pracovní tlak byl stanoven na 40 kPa. Odpovídalo to zkušenostem pilotů vojenských stíhaček, kteří rovněž dýchali čistý kyslík, přičemž v kabinách letadel se automaticky udržoval tlak odpovídající výškám 1 500 až 8 000 m nad mořem. Kyslíková atmosféra měla výhodu, že bylo možné udržovat nižší tlak než atmosférický a zachovat přitom kosmonautovu plnou pracovní schopnost. Odborníci také dobře věděli, že čistý kyslík navíc vytěsňuje z tkání a krve většinu dusíku, takže se snižuje nebezpečí plynné embolizace.

Země je kulatá

Pavel Běljajev pomohl kolegovi s kontrolou jeho skafandru a nakonec mu podal filmovou kameru S-97, kterou měl Leonov upevnit do držáku na vnější stěně výstupní komory. Poté se otevřel poklop do nafouknuté a připravené komory. Její nevelký vnitřní prostor tlumeně osvětlovaly malé lampičky. Alexej Leonov se pomalu nasoukal dovnitř až k hornímu výstupnímu poklopu. Vstupní otvor se za ním zavřel. Najednou byl sám, odloučen od Běljajeva, uvnitř těsné komory a na dosah volnému kosmickému prostoru a smrtelně nebezpečnému vakuu. Na břicho skafandru si upevnil kabel, který ho měl spojovat s kosmickou lodí, jak novorozence poutá k matce pupeční šňůra. Uvnitř kabelu bylo telefonní vedení.

Leonov uslyšel Běljajevův hlas. Byl hluboký a trochu bručivý, přitom však klidný, jako by šlo o běžný nácvik na Zemi a nikoli o skutečnou akci v kosmickém prostoru. Takový už býval častý důsledek někdy na první pohled až zdánlivě zbytečně těžké vysilující přípravy. Například druhý muž na Měsíci, Američan Buzz Aldrin z Apolla 11, při vzpomínce na okamžiky prožité na měsíčním povrchu v červenci 1969 prohlásil: „Když jsem se probudil ve výsadkovém modulu a podíval se průzorem ven, napadlo mě v první chvíli, že jsme v trenažéru na Zemi, a říkal jsem si, co povedeného si na nás zase instruktoři vymysleli.“

Cílem každé náročné kosmické přípravy bylo vytvořit přesné návyky a co nejvěrněji přiblížit pocity, byť skutečnou situaci kosmického letu lze na Zemi napodobovat jen velice obtížně a spíše to není ani možné, protože se nedá zcela přesně přiblížit neobvyklost zážitku a emoce se zcela mimořádnými podmínkami pobytu v beztížném stavu či přesněji řečeno v mikrogravitaci.

V těsné přechodové komoře se Alexej Leonov ještě znovu snažil zkontrolovat svou výstroj. Bylo mu jasné, že nyní se už musí spolehnout sám na sebe, byť za jistých okolností by mu určitě mohl Běljajev přijít na pomoc. Jak jen to šlo, ohmatával rukama tlakové lahve s kyslíkem, kontroloval zavírání skafandru a připojení rukavic, podíval se také na tlakoměr umístěný na předloktí pravé ruky. Tlak ve skafandru byl jen o něco nižší než na Zemi. Potom Běljajev vypustil z přechodové komory vzduch a Leonov ve sluchátkách znovu uslyšel jeho hlas, nyní viditelně vzrušený. Sám také nebyl vůbec klidný. Pevně se rukama chytil držáků po stranách výstupního otvoru. Lékařské snímače v té chvíli zaznamenaly jeho podstatně rychlejší tep srdce. Přicházel rozhodující okamžik.

Poklop na výstupním otvoru se otevřel směrem dovnitř a do komory vrazil proud oslňující sluneční záře. Na chvilku dokonce Leonova oslepil, ale pomohl účinný filtr zabudovaný pod průhledným hledím do přílby skafandru. Později však konstruktéři skafandru přiznali omyl, protože filtr pod průhledným hledím zvyšoval zbytečně uvnitř teplotu, což nedobře působilo na komfort kosmonauta.

Brzy se Alexej Leonov mohl opatrně podívat do žhnoucího Slunce, které vypadalo docela jinak, než jak ho znal ze Země. Připomínalo obrovitou rozpálenou kouli, zasazenou do černé propasti vesmírného pozadí.

Opatrně se vyklonil z otevřeného otvoru.

„Počkej! Ještě ne!“ téměř okamžitě uslyšel Běljajeva a uvědomil si, že podle programu má přechodovou komoru opustit v okamžiku, kdy Voschod 2 poletí nad Simferopolem na Krymu. Země se pod ním (anebo nad ním?) pomalu otáčela a naprosto zřetelně viděl zakřivení obzoru, barevné plochy povrchu a modrá moře i shluky bílých mraků nad nimi.

„Pavle! Pavle! Je kulatá!“ neudržel se a vykřikl. Ve sluchátkách se místo odpovědi ozval potlačovaný smích. Leonov byl uchvácen nádherným pohledem a není divu, že v řídicím středisku v údajích telemetrie znovu zaznamenali jeho zrychlený tep. Bylo to nad všechny nejfantastičtější představy malířů. Znovu a znovu se vykláněl ven, ale uvědomoval si, že musí dodržet určený program a proto čas, který se náhle nesmírně vlekl, překlenul novou kontrolou výstroje.

Konečně!

„Začni s výstupem!“

Pustil se nejprve jednou rukou a potom opatrně i druhou. „Tak já to zkusím!“

Vzdálil se asi na dvacet centimetrů od okraje přechodové komory a nehnutě visel v prostoru. Na chvíli se velice pomalu vrátil a přidržel se rukou okraje výstupního otvoru. Vzápětí se však lehce odrazil a pomalu s roztaženýma nohama a zdviženýma rukama odplouval do prostoru. Měl pocit, že kdyby ho nezastavil kabel upevněný na třech místech jeho skafandru, nejspíš by odlétl pryč do černé hlubiny. Ještě dlouho po tom, co jiní kosmonauti naprosto běžně vystupovali ve skafandrech do volného kosmu, aby tam pracovali, opravovali a montovali nejrůznější konstrukce, byli tito odvážlivci k orbitální stanici i k raketoplánu vždy připoutáni jistícími kabely, či lany.

Teprve až v únoru 1984 americký kosmonaut Bruce McCandless usedl jako odvážný průkopník do speciálního kosmického křesla MMU, což byla zkratka z anglického označení „Manned Maneuvering Unit“, a učinil zcela nový krok. Pomocí dvanácti trysek se zásobou stlačeného dusíku na dvě hodiny velmi intenzivní a čtyři hodiny normální činnosti se odpoutal od raketoplánu Challenger, aby se zpočátku opatrně, avšak velice brzy a se stále větší jistotou vzdálil až na sto metrů, a stal se tak prvním skutečným plavcem ve volném prostoru, poprvé svobodným a nezávislým jako nikdy předtím žádný z jeho předchůdců. Následoval ho jeho kolega Robert Stewart. Oba se stali na krátké okamžiky živými družicemi, které letěly samostatně v blízkosti raketoplánu po oběžné dráze kolem Země, a oba mohli podle svého uvážení libovolně manévrovat.

Na něco takového nemohl Alexej Leonov při své první kosmické procházce ani pomyslet. Není ovšem divu, vždyť jeho výstup byl krokem do neznáma! Přesto mohl spatřit loď Voschod 2 v kosmu tak, jak nikdo předtím kosmickou loď neviděl. Vypadala zcela jinak, než když k ní přicházel při výcviku v montážním hangáru na Bajkonuru. Žádný sebedokonalejší trenažér nemohl tu fantastickou atmosféru napodobit.

Nedobrovolným plavcem ve vesmíru se v prosinci 1977 málem stal Jurij Romaněnko. Původně měl z přechodové komory pouze jistit kolegu Georgije Grečka, jenž při výstupu do volného kosmu kontroloval spojovací mechanismus v přední části stanice Saljut 6. Rozhodl se však obejít stanovený program a vyzkoušet si, jaké to je být ve volném kosmu. Byl oblečený do skafandru, výstupní otvor před ním byl otevřený, na oběžné dráze kolem Země byl poprvé a kdo mu mohl zaručit, že se tam ještě někdy znovu podívá. Koho by takové dobrodružství nelákalo, navíc když se všechno dalo zařídit, aby se v řídicím středisku o ničem nedozvěděli?

Málem však došlo k tragédii. Romaněnko se totiž vysoukal ven ze stanice a lehce se od ní odrazil, aby si vyzkoušel to, co neměl v oficiálním plánu. O chvílích, které následovaly, pak s Grečkem oba dlouho mlčeli. Velice sdílný a otevřený Georgij Grečko se však po mnoha letech uřekl. Nejraději by si dal na pusu zámek, ale už se nedalo nic dělat a musel s pravdou ven a odpovědět na zvědavé otázky novinářů. Pokaždé jejich dramatický příběh z oběžné dráhy vyprávěl rozdílně. Jedno však bylo zcela jasné. Jurij Romaněnko se zapomněl upoutat jistícím lanem. Naštěstí si toho oba včas všimli, a protože Grečko byl blízko, mohl po pomalu odplouvajícím kamarádovi rychle sáhnout a zachytit konec jeho jistícího lana.

Je nepříjemné domýšlet, co by asi dělali, kdyby Grečko lano neudržel, anebo Romaněnka nezachytil.

Nemohu zpátky!

Ale vraťme se zpátky k letu Voschodu 2. Ne všechno bylo totiž tehdy v oficiálních zprávách vysloveno. Spíše naopak. Zatímco kremelští propagandisté spustili oslavné fanfáry, probíhal let za velmi složitých podmínek a nakonec skončil dobře jen s velkým štěstím.

Na donedávna přísně utajované klíčové okamžiky se podívejme podrobněji. První kosmická procházka Alexeje Leonova vrcholila. Kosmonaut dokonce zkusil splnit několik jednoduchých úkolů. Nejprve upevnil filmovou kameru do držáku. Od jeho bělostného skafandru se odrážely ostré sluneční paprsky, pohlcované černým sametem vesmíru i paletou pestrých barev rozhozených po rozlehlé Zemi dole pod ním. Z objektivu kamery odmontoval kryt a chvíli přemýšlel, co má s malým víčkem udělat. Na takovou maličkost instruktoři při jeho výcviku zapomněli. Hodil víčko do prostoru. Díval se za ním a viděl, jak se pomalu převrací, odlétá od lodi a mizí ve tmě. Vypustil miniaturní umělou družici!

Velitel Pavel Běljajev v kabině všechno dění pozorně sledoval na malém televizním monitoru, na němž bylo vidět obraz z další kamery, upevněné na Voschodu 2. Stejný obraz se přenášel do řídicího střediska, kde panovalo neobyčejné napětí. Své dojmy sděloval Leonov do mikrofonů zabudovaných přímo před ústy v přílbě. Když se jednu chvíli na pětimetrovém kabelu dostal dolů pod kabinu a zmizel ze zorného pole televizní kamery, okamžitě uslyšel Běljajevův starostlivý hlas: „Kde jsi? Slyšíš mě, Aljošo?“

Uklidnil ho a snažil se co nejrychleji vrátit zpátky do místa, které bylo v záběru kamery. Ve volném kosmu byl vlastně nesmírně krátkou chvíli. Pouze několik minut. Stačil však zjistit, že člověk, který volně pluje prostorem, se brzy unaví, a proto se musí naučit úsporně pohybovat, aby zbytečnými pohyby nevyvolával nežádoucí reakci. Jistě si ze školních lavic z hodin fyziky vzpomeneme na zákon akce a reakce. Alexej Leonov ho poznal bezprostředně. Zpočátku se dokonce při každém větším pohybu vracel zpátky ke kabině lodi tak prudce, že musel natahovat ruce před sebe, aby přílbou nenarazil do její stěny. Po nárazu se opět vzdaloval a loď se celá rozkývala. Usoudil, že musí hýbat rukama, aby odborníky v řídicím středisku i Běljajeva v kabině Voschodu 2 přesvědčil, že mu nic není a že je s ním všechno v pořádku. Prudké pohyby jej však celého roztáčely.

V nemotorném nafouknutém skafandru zkoušel různé pohyby, jak si přáli z řídicího střediska. Napodoboval utahování šroubů, přenášel neexistující náklady a taháním za jisticí lano se snažil usměrnit svou plavbu podél kosmické lodi, která naježenými anténami a kulovou kabinou připomínala podivného pohádkového brouka.

Musel si na okamžik odpočinout. Uvolněně se položil do prostoru a pociťoval lehké otáčení. Zkusil jej zastavit mírným protisměrným pohybem ruky, jak o tom diskutovali už během pozemní přípravy. Skutečně se zmírnilo. V průzoru kosmické lodi se odráželo sluneční světlo, neviděl sice dovnitř, ale věděl, že za pevnou stěnou obalenou tepelnou izolační vrstvou je Pavel Běljajev, připravený přijít mu kdykoli na pomoc.

„Máš ještě dvě minuty,“ vyrušil Leonova z odpočinku a rozjímání Běljajev a jeho hlas vrátil snění zpátky do přítomnosti a připomněl, že je třeba dokončit připravený program. Během dvanácti minut urazil Alexej Leonov přes pět tisíc kilometrů nad planetou. I s pobytem v přechodové komoře byl mimo kabinu celkem už 24 minut.

„Je čas se vrátit,“ vyzval ho Běljajev.

„Okamžik… Nemohu uvolnit kameru!“

Běljajevův hlas byl stále důraznější: „Musíš se vrátit!“

Ještě jednou se Leonov zadíval na Slunce, na okolní vesmír i na blízkou Zemi, která vypadala jako velká barevná mapa. Chtěl si neobyčejný pohled navždy uchovat v paměti. Prudkým švihem ruky se pak pokusil dostat k výstupnímu otvoru komory, ale pouze se dotkl ramenem jeho horního okraje. Při každém dalším doteku před ním loď odskakovala. Chtěl se přiblížit zprava, a tak se opřel do pláště kabiny. Odskočila pod jeho rukama vlevo. Situace začínala být nepříjemná. Čas se totiž rozběhl stále rychleji. Loď pod jeho rukama znovu odskočila.

Pak Leonova napadlo, aby si jisticí kabel omotal kolem ruky, což se mu podařilo a pomalu se přitahoval až k otevřenému výstupnímu otvoru komory. Nejprve dovnitř spustil kameru, ale když se za ní začal soukat nohama napřed, uviděl jak kamera kolem něj pomalu proplouvá zpátky ven do prostoru. Znovu ji strčil zpátky. Přechodová komora mu náhle připadala užší než předtím. Přidržoval se jejího okraje a snažil se nasunout hlouběji dovnitř. Stále se mu to však nedařilo. Při dlouhých hodinách nácviku zvládl na trenažéru na Zemi návrat do těsné přechodové komory doslova poslepu a v čase kratším než jedna minuta, ale v kosmu na oběžné dráze bylo všechno náhle mnohem obtížnější. Měl na sobě nezvykle nafouknutý nemotorný skafandr, loď před ním odskakovala a jistící lano se mu pletlo do cesty. Byl už z toho všeho nesmírně unavený. Přece však nezůstane nakonec venku!

V té chvíli si Pavel Běljajev vzpomněl na slova Sergeje Koroljova. Jak dodnes tvrdí pamětníci, měl mu hlavní konstruktér krátce před letem říci: „Jestli Alexej vystoupí do kosmu, ale nebude se moci vrátit, víš, co máš dělat?“

Co měl Koroljov tou poznámkou na mysli? Alexej Leonov se například mohl zamotat do lana. Mohlo se mu stát cokoli jiného. Mohl pod tlakem silných emocí dokonce ztratit sám nad sebou kontrolu. Co potom? Co by měl udělat Běljajev? Zakrýt výstupní otvor, odstřelit výstupní komoru a vrátit se na Zemi sám bez svého kolegy? Prý tehdy odpověděl: „Když se nevrátí, tak se nevrátím ani já.“

V jiném případě by taková takřka románová slova romantického hrdiny novináři jistě ochotně citovali, ale uvést je v roce 1964 by současně znamenalo připustit, že snad neexistovala absolutní důvěra v sovětskou techniku. A to by podle tehdejších kremelských strážců ideologické čistoty bylo neodpustitelným rouháním.

Někteří pamětníci poznamenávají, že Běljajeva prý dokonce vybavili pistolí. Pro všechny případy.

Stalo se však něco, s čím skutečně nikdo nepočítal. Leonovův skafandr se totiž příliš nafoukl. Už předtím si kosmonaut stěžoval, že tlak ve skafandru je patrně vyšší, než by měl být a než ukazoval tlakoměr, a že se tím značně omezuje jeho pohyblivost. Dostal proto souhlas ke snížení tlaku. Příliš to však nepomohlo. Nikoho z konstruktérů skafandru a výstupové komory taková překážka ani v nejmenším zlém tušení nenapadla.

Leonov cítil, jak se mu prsty vysunují z nafouknutých rukavic, nedokázal se dotknout špičkami prstů konců rukavic, nedokázal sevřít pěst, ztrácel možnost práce. V botách cítil nepříjemnou vlhkost z vlastního potu a boty jako by se mu samy z nohou zouvaly. Nakonec však přišel s účinným a především spásným řešením. Vydýchaný vzduch se ze skafandru vypouštěl regulačním ventilem, a tak ho napadlo, že by pomocí tohoto ventilu mohl tlak snížit ještě o něco víc, než mu předtím z řídicího střediska povolili. Nebylo to bez rizika. Jenže co podniknout jiného?! Leonov tedy snížil tlak ze 40 kPa na 27 kPa a posléze dokonce možná ještě o něco více. Vždyť šlo jen o pár okamžiků, než se dostane dovnitř do komory!

Ukázalo se, že to bylo dobré řešení, protože po další obrovské námaze se již fyzicky značně vysílenému kosmonautovi přece jenom podařilo zcela se nasunout do těsného prostoru komory. Obráceně, než měl - hlavou napřed! Musel však za sebou zavřít vstupní poklop. Jako artista v cirkusu dal v neohrabaném skafandru kolena co nejvíce k prsům a s vynaložením nesmírného úsilí se otočil, jako kdyby dělal kotrmelec. Kdo má dnes šanci v továrním kosmickém muzeum sdružení Energija v bývalých Podlipkách a dnešním Koroljovu prohlédnout si dochovanou historickou skládací a nafukovací komoru, musí jen obdivně žasnout, jak se v tom neobyčejně těsném prostoru Leonovovi něco podobného vůbec podařilo. Třebaže byla komora zhotovena z poddajného materiálu, byla to v podstatě jen nevelká těsná roura.

Registrační přístroje zaznamenaly tep jeho srdce 190 úderů za minutu! Lékaři se obávali mrtvice ze značného přehřátí organismu.

Alexej Leonov se otočil o 180 stupňů a zabouchl nad sebou horní poklop. Pak komoru rychle napustil vzduchem. Tlaky se vyrovnaly. Zbývalo otevřít vstup do kabiny ozářené bílým světlem zářivek. Z otevřeného poklopu Leonov ještě sejmul ochranný kryt průzoru s optickým orientátorem „Vzor“ a z komory odmontoval dvě malé filmovací kamery. Pak se konečně přesunul do svého křesla. Byl k smrti vysílený a celý propocený, ale byl také nesmírně rád, že nejnáročnější část celého letu už má za sebou.

Zubatá kmotra s kosou číhala opodál

Nikoho v těch chvílích šťastně zvládnutého dramatu netušil, že nejdramatičtější okamžiky letu naopak na oba kosmonauty teprve čekají. Problémy se objevily už v okamžiku, kdy Pavel Běljajev odstřelil již nepotřebnou přechodovou komoru. Voschod se okamžitě prudce roztočil. Mnohem rychleji, než se předpokládalo. Místo přibližně dvou stupňů za sekundu to bylo sedmnáct stupňů za sekundu! A to už bylo značně nebezpečné. Pokud by se rotaci nepodařilo zastavit, posádka by mohla omdlít a nezorientovaná a rotující loď by se nedokázala vrátit zpátky na Zemi. Situaci se však podařilo zvládnout na přijatelnou míru, byť za cenu podstatného snížení zásob pohonných hmot orientačních a stabilizačních trysek, potřebných pro návrat na Zemi, a nepříjemné otáčení se zcela nezastavilo.

Problémy nekončily. Až nedávno vyšla najevo další v tajných dokumentech dlouho skrývaná dramatická událost, že totiž v průběhu 13. obletu výrazně klesl tlak v nádržích kyslíku. Dokonce na pouhou třetinu. Uvnitř kabiny se totiž zcela nečekaně začal zvyšovat tlak kyslíku. Viníkem byla nesprávná činnost systému zabezpečení životních podmínek, který mylně zaregistroval pokles tlaku v kabině a začal do ní napouštět více kyslíku z kulových nádrží rozmístěných po obvodu přístrojové sekce. Podle Leonovova názoru to mohlo způsobit také poměrně dlouhé jednostranné zaměření Voschodu 2 na Slunce, kdy na jedné straně kabiny bylo 150 stupňů Celsia žáru, zatímco na opačné mínus 140 stupňů Celsia. Poklop výstupního otvoru se nemusel hned zcela hermeticky uzavřít, tudy mohl unikat z kabiny nějakou chvíli vzduch a to podnítilo systém dodávky kyslíku ke zvýšené činnosti.

Bylo jasné, že pokud se obsah kyslíku v kabině bude nadále zvyšovat, vytvoří se uvnitř smrtelně nebezpečné prostředí. Stačila by jediná jiskra a kosmonauti by se ocitli v ohnivé peci. Oba muži ve Voschodu 2 si takové nebezpečí uvědomovali. V živé paměti všech sovětských kosmonautů byla tragická a až do roku 1986 před světem přísně utajená událost z března 1961, kdy ještě před startem Jurije Gagarina utrpěl v kyslíkové atmosféře zkušební tlakové komory smrtelné popáleniny jejich nejmladší kolega Valentin Bondarenko.

Běljajev s Leonovem proto rychle snížili vnitřní teplotu v kabině na minimum a pokusili se rovněž snížit vlhkost vzduchu. Tlak však stále rostl. Hrozilo nebezpečí poškození kabiny a její dehermetizace. Oba muži později přiznali, že se báli i pohnout, aby nezpůsobili zhoubný požár. Naštěstí v těch chvílích ani jeden z elektrických spínačů v kabině nezajiskřil.

Vysílením oba kosmonauti setrvávající v nehybných pozicích usnuli. Když se probudili, mohli konečně při rádiovém spojení v průběhu 14. oběhu ohlásit, že pokles tlaku v nádržích s kyslíkem se zastavil, a atmosféra v kabině se tudíž pomalu dostává do normy. Rychlé výpočty prokázaly, že zásoby kyslíku by posádce měly stačit i s nezbytně nutnou rezervou přinejmenším do 17. oběhu, kdy se plánoval návrat a přistání na Zemi.

Po jednodenním letu se oba kosmonauti začali připravovat k návratu. Jejich hlavním úkolem byl pouze výstup do volného kosmu a ten se podařilo splnit beze zbytku. Víc na programu letu nebylo.

„Tady Zarja,“ ohlásil se z řídicího střediska Sergej Koroljov, působící opět ve funkci technického ředitele. „Připravte se k ukončení letu. Podle programu vydáme všechny povely my z řídicího střediska. Rozuměli jste?“

„Tady Almaz,“ odpověděl Běljajev svým volacím znakem. „Jsme připraveni k závěrečným operacím.“

„Tady Zarja, pozorně sledujte činnost aparatury. Na shledanou na Zemi.“

Koroljov předal mikrofon spojaři, jehož funkci převzal Jurij Gagarin, a podle svého zvyku odešel na chvíli do pracovny, aby se vrátil až několik minut před plánovaným začátkem návratového manévru. Celou přistávací operaci měla jako při všech předchozích letech řídit automatika, ovládaná základními dálkovými povely z řídicího střediska. Ve druhé polovině 16. obletu, kdy Voschod 2 opět letěl nad územím Sovětského svazu, tedy v dosahu VKV vysílačů sledovacích stanic, vydalo hlavní řídicí středisko rádiový povel k zapnutí automatického programu „Spusk 1“. Znamenalo to, že loď přistane během následujícího 17. obletu.

V řídicím středisku se začaly ozývat strohé věty:

„Vydejte povel pět.“

„Povel pět.“

„Povel pět přijat.“

„Vydejte povel šest.“

„Povel šest.“

„Povel…“ věta zůstala nedořečená a po krátkém zaváhání se ozvalo šokující sdělení:

„Povel šest neprošel… Neprošel, Sergeji Pavloviči,“ obrátil se muž od spojového pultu směrem ke Koroljovovi, zopakoval své hlášení a čekal od hlavního konstruktéra odpověď, jak má dál postupovat. Sergej Koroljov byl pro všechny obrovskou autoritou. Jeho přítomnost v řídicím středisku snižovala nervozitu. Také ostatní muži zvedli překvapeně hlavy od svých přístrojových pultů a v místnosti se rozhostilo dusivé ticho. Koroljov vstal.

„Spojení!“ křikl krátce.

„Máme ho stále,“ odpověděl od spojového pultu Jurij Gagarin. Proto Koroljov vzal do ruky rychle mikrofon a zvolal posádku Voschodu 2: „Neprošel povel k brzdicímu motoru. Připravte se na druhou variantu přistání.“

Zablokoval se okruh automatiky. Kosmonauti o závadě už také věděli, protože se nerozsvítilo příslušné kontrolní okénko na palubní desce v jejich kabině. Kosmická loď se nezorientovala na Slunce a na Zemi, a nezaujala proto polohu potřebnou pro zapálení brzdicího motoru. Pět minut před plánovaným zážehem brzdicího motoru byla vypnuta automatika a loď přešla do nestabilizovaného režimu letu. Nezbývalo mnoho času. Blížila se totiž opět další pravidelná ztráta spojení, kdy se Voschod 2 měl pohybovat mimo dosah sovětských spojových stanic.

„Státní komise rozhodne, na kterém obletu zahájíte sami přistání,“ informoval Běljajeva a Leonova hlavní konstruktér Koroljov. Bylo rozhodnuto velice rychle. Nebylo možné pokoušet osud. Co když je závada složitější?

Kdosi připomněl květen 1960, kdy u první zkušební lodi Vostok, tehdy pochopitelně ještě bez kosmonauta, došlo k závadě na automatice a po nesprávném nasměrování lodi a zapálení brzdicího motoru byla loď navedena místo na sestup naopak na vysokou oběžnou dráhu. Se vším všudy co k tomu patřilo. Brzdicí motor doslova odhodil loď do větší výšky. Současně se kabina oddělila od přístrojové a motorové sekce, jako by se měla připravit na vstup do hustých vrstev atmosféry. Zatímco přístrojový úsek zanikl po 844 dnech, kabina se po dráze ve výši 318 až 355 km pohybovala celkem 1 979 dnů a pak také definitivně zanikla v atmosféře bez jakékoli šance zopakovat pokus o návrat, protože v té chvíli už pochopitelně neměla připojený brzdicí motor. Být na palubě kosmonaut, čekala by ho krutá smrt.

Zcela jinak dopadl třetí zkušební Vostok, který byl vypuštěn 1. prosince 1960. Po jednodenním letu způsobila porucha v převodu orientačního systému, že kabina byla navedena na nesprávnou velice příkrou dráhu, přičemž působením příliš vysokých teplot shořela i s pokusnými psíky Včelkou a Muškou a s dalšími biologickými objekty, které tehdy byly na její palubě.

Není tedy divu, že v řídicím středisku letu Voschodu 2 zavládla značná nervozita, protože zapálení brzdicího motoru bez předchozí přesné orientace kosmické lodi by nepochybně vedlo k tragédii. A Voschod 2 zatím na své oběžné dráze mířil opět mimo dosah sovětských sledovacích stanic. Běljajev s Leonovem se přimlouvali za použití ručního řízení návratové operace. Někteří odborníci v řídicím středisku však váhali, až nakonec musel opět rozhodnout sám Koroljov, který konstatoval, že kosmonauti se v trenažéru přece připravovali také na tento nouzový způsob návratu, takže proč jim nedat důvěru.

Můžeme se divit Běljajevovi, na němž měla ležet tíha největší odpovědnosti, že chtěl vyzkoušet, co sám dokáže a jak ovládne kosmickou loď? Už během kosmické procházky Alexeje Leonova si mohl alespoň částečně ověřit, jak se naučil Voschod 2 ovládat, protože ho ručně stabilizoval tak, aby byly zajištěny odpovídající světelné podmínky pro snímání výstupu televizní kamerou a aby Leonov byl pokud možno stále v zorném poli objektivu kamery. Pohyby kosmického plavce přitom působily na kosmickou loď často až velice nepříjemně. Otáčela se a poskakovala jako splašené hříbě. V některých okamžicích měl proto Pavel Běljajev doslova plné ruce práce, do objektivu televizní kamery se totiž dostávalo prudké sluneční světlo, které ji mohlo poškodit.

Našli je až na severu

Kosmické přistání je povýšeno snad nad všechna přistání s letadlem v nejsložitějších podmínkách. Především záleží na přesné orientaci lodě před zážehem brzdicího motoru, také na délce činnosti motoru i na tom, pod jakým úhlem návratová kabina vstoupí do horních vrstev atmosféry a jakou polohu si udrží během sestupu, kdy ji při prudkém brzdění obaluje ohnivá smršť. Vysoké teploty jsou důsledkem značného tření, které vzniká v podmínkách, kdy je nutné kabinu zbrzdit během pár minut z rychlosti 8 000 metrů za sekundu na 270 metrů za sekundu.

V závěru 17. obletu se řídicí středisko ještě jednou bezúspěšně pokusilo oživit palubní automatiku Voschodu 2 příslušným povelem, ale když aparatura nereagovala a kosmická loď se opět přiblížila k hranici rádiového dosahu sovětských pozemních sledovacích stanic, vzkázal Sergej Koroljov posádce, aby zahájila přípravu na sestup pomocí ručního řízení. Následovaly nezbytné pokyny a krátce před vstupem do zemského stínu začal Běljajev prověřovat ruční ovládání orientačního systému.

Ze zemského stínu se Voschod 2 vynořil nad jižním Atlantikem. Pavel Běljajev podle instrukce pro ruční manévr zaujal polohu označovanou RO neboli „ručnaja orientacija“. Znamenalo to, že se vyklonil ze svého křesla, aby mohl lépe sledovat boční levý průzor s orientačním přístrojem „Vzor“. Musel přitom pracovat mimořádně opatrně, aby Voschod 2 zorientoval velice přesně a aby nedošlo k nějaké chybě s tragickými následky, které by vedly k tomu, že by se z obou mužů stali zajatci vesmíru.

Nebylo to vůbec jednoduché. Pavel Běljajev se odpoutal od křesla, uložil se napříč těsnou kabinou, Leonov se schoval dolů pod křeslo, aby mu nepřekážel při práci s orientátorem „Vzor“, instalovaným na levém průzoru. Běljajev pracoval přesně tak, jak se to naučil v trenažéru. Zorientoval loď ve třech osách. Ve chvílích, kdy dostal povolení k ručnímu řízení sestupového manévru, zaznamenala telemetrie zvýšený tep jeho srdce, ale v okamžiku, kdy loď orientoval, měl tep kupodivu zcela klidný. Nejspíš proto, že se na práci plně soustředil a neměl čas na vedlejší myšlenky.

Alexej Leonov ho zespodu přidržoval, aby se v beztíži nepřevalil nežádoucím směrem a aby se mohl plně věnovat své práci. Nemohl sledovat, jak se mu daří, protože se mu snažil pomoci, jak jen mohl a dělal všechno pro to, aby mu nezaclonil výhled na orientátor. Vždyť na přesnosti jeho práce závisely jejich životy. Země byla najednou v tu chvíli nesmírně vzdálená, byť v hloubce pouhých dvou set kilometrů.

Pak se oba kosmonauti přemístili zpátky do sedaček, Běljajev stiskl tlačítko zážehu brzdicího motoru, odpočítal potřebné sekundy a motor vypnul. Na 18. obletu začal Voschod 2 klesat zpátky domů k zemskému povrchu.

Problémy však nekončily. Kabina se totiž dlouho neoddělovala od přístrojového úseku. Čas rychle letěl. Pak se konečně kabina oddělila. Kosmonautům to však připadalo jako věčnost.

Další fáze už opět řídila automatika. Z přední části kabiny odpadl válcovitý úsek se záložním brzdicím motorem a 14 minut po ukončení činnosti hlavního brzdicího motoru se kabina dotkla horních hustých vrstev zemské atmosféry.

Ale problémům ještě nebyl konec. Neodpojil se kombinovaný kabel mezi přístrojovou sekcí a kabinou, takže když pyropatrony odhodily kabinu od přístrojové sekce, letěly obě části lodi dál společně jako spojené pupeční šňůrou. Kdyby to trvalo dlouho a přístrojová část by začala prudce narážet do kabiny, mohlo dojít k jejímu až smrtelnému poškození. Kabel naštěstí brzy prohořel a přístrojová sekce odletěla stranou.

Ze sledovací stanice na námořní lodi „Iljičevsk“ přišla zpráva, že povely pro řízení návratové operace prošly celým systémem bez problémů. Pak se ale kabina odmlčela. Celou čtvrthodinu o ní neměli v řídicím středisku žádné zprávy.

Prudké přetížení a značný žár způsobily, že kosmonauti měli chvílemi pocit, jako by konstrukce jejich návratové kabiny doslova praskala ve švech. Za sklem průzorů se objevily ohnivé jazyky. Nejprve slabě růžový plamen a jak se kabina nořila hlouběji do atmosféry, měnil se do purpurova a tmavě červena. Dokonce se začal tavit kovový rámeček průzoru, jehož sklo pokryl žlutavý nádech a plameny šlehaly přes celou jeho plochu. Balistický sestup přitiskl oba kosmonauty do křesel přetížením až 8 G.

Náhle však přetížení jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo, kabina se začala lehce chvět. Byl slyšet hukot a šum rozráženého vzduchu. Kosmonauti se řítili k zemskému povrchu rychlostí už menší, než je rychlost zvuku.

Znovu se ohlásily radarové sledovací stanice. Podle jejich zpráv proletěla návratová kabina nad Oděsou. Další zpráva přišla ze Saransku.

Už po zapálení brzdicího motoru viděli oba kosmonauti na speciálním otočném globusu na přístrojové palubní desce, že dosednou zcela mimo původně předpokládanou přistávací oblast, ale nakonec to bylo ještě mnohem dál, než kdokoli předpokládal. Kosmonaut Georgij Grečko později vysvětloval, že jednou z příčin tak značného posunu přistávací oblasti bylo, že když oba kosmonauti opustili svá křesla, aby mohli kontrolovat v těch chvílích pro ně životně důležitou přesnou orientaci lodi, došlo k narušení vycentrování kabiny, jež pak po zbrzdění zamířila do vzdálenější oblasti než byla původně uvažovaná.

Generál Kamanin měl jiné vysvětlení: „Běljajev se zpozdil se zapnutím brzdicího motoru o 46 sekund a to způsobilo, že kabina přeletěla vypočtený bod přistání o 386 kilometrů.“

Zpoždění prý způsobila časová prodleva mezi ruční orientací lodě, kdy kosmonauti museli opustit svá křesla, a mezi dobou, kdy se do nich opět vrátili. Kdyby totiž podle Kamanina hned po zorientování zapnuli brzdicí motor a kabina by měla změněné těžiště, protože by neseděli na svých místech, mohlo by dojít kromě zbrzdění i k její nežádoucí rotaci. Než se však stačili posadit zpátky na místa, uplynulo oněch 46 sekund.

S ohlušujícím praskotem lámaných stromů dopadla žárem ožehlá kabina Voschodu 2 do zasněžených a liduprázdných lesů daleko na severu SSSR, asi 180 km severozápadně od města Perm. Zapálené brzdicí motory snížily těsně nad zemí dopadovou rychlost. Až do kabiny dolehlo jejich krátké zaburácení. Pak nastal naprostý klid.

Vysoké staleté stromy pokryté čepicemi sněhu, všude hluboké závěje a klid. Nikde ani živáčka. Záchranné jednotky byly nesmírně daleko. Řídicí středisko o úspěšném přistání zatím nemělo jedinou zprávu. Ve výpočetním centru se horečně ověřovaly důležité údaje o době skutečného hoření brzdicího motoru lodi, o parametrech oběžné dráhy, z níž byl zahájen sestup a další detaily, aby bylo možné alespoň přibližně vypočítat místo předpokládaného přistání. Nikdo nevěděl, co se stalo, protože nebyly zachyceny žádné signály. Šílená až hrůzná nejistota trvala kolem čtyř hodin. Sergej Koroljov prý tehdy ani neskrýval slzy. A sledovací stanice stále nezachytily žádné signály!

Nikdo netušil, že kabina dosedla asi 25 až 30 kilometrů od vesnice Ščučino, západně od Berezniků a severně od Permu. Zaklínila se mezi stromy a oba její velké padáky se zachytily ve větvích. Výstupní otvor zpočátku nešel vůbec otevřít. Ventilátor uvnitř kabiny u provětrávacího otvoru se nedal vypnout a v kabině narůstala nepříjemná zima. Pak se přece jen kosmonautům podařilo odhodit poklop vstupního otvoru. Když vyskočili ven, zapadli až po prsa do sněhu. Po dramatickém návratu se však smáli. Napětí z nich spadlo.

Skafandry odpojené od ventilace jim neposkytovaly žádné pohodlí. Navíc Leonov cítil, jak má nepříjemně propocené boty a spodní část kalhot skafandru. Oba muži však trénovali na přistání za mimořádných podmínek do neobydlené oblasti. Nevlídné podmínky je proto nezaskočily. Začali sbírat dříví na oheň a především se snažili vyslat signál o svém úspěšném přistání. V řídicím středisku už mezitím určili přibližnou oblast, v níž mohla kabina dosednout. Odevšad tam bylo daleko. Z každého vojenského letiště. Proto teprve po několika hodinách zakroužil nad liduprázdnou tajgou první vrtulník a teprve až po něm i letadla Iljušin Il-14 z pátracích skupin z nejbližších vojenských útvarů. Přiletěly také další vrtulníky.

Proč však jejich posádky zpočátku neslyšely signály kosmonautů? Vysvětlení je jednoduché. Radiomaják Voschodu 2 vysílal signály, které však rušil sníh, a proto se kabinu zpočátku nedařilo zaměřit. Ze sledovací stanice v Alma Atě přišly nepříliš přesvědčivé zprávy o tom, že byl zachycen kódový signál „VN, VN, VN“ neboli „vsjo normalno, vsjo normalno, vsjo normalno“.

Konečně se ozvaly posádky vrtulníků: „Mezi vesnicemi Sorokovaja a Ščučino vidíme v lese červenobílý padák a oba kosmonauty. Sedí a obědvají.“

Také kosmonautům se už podařilo navázat spojení přímo s řídicím střediskem a mohli oznámit, že jsou v naprostém pořádku. Na Bajkonuru nastala rázem obrovská úleva. Jsou živí a zdraví! Ještě však bylo nutné se k nim co nejdříve dostat.

Další utajování a další lži

Mezitím Běljajev s Leonovem nasbírali dříví a rozdělali oheň. Stále na sobě měli jen kosmické skafandry. Byla jim pořádná zima. Pátrací letouny je objevily až v pozdním odpoledni. Rychle se stmívalo a na přistání výsadkové skupiny záchranářů už nezbýval čas. Navíc by každý takový pokus byl poměrně nebezpečný, protože všude v bezprostředním okolí kabiny a kosmonautů se tyčily vysoké stromy. Jeden z vrtulníků sice dosedl na docela přijatelnou nevelkou plochu vzdálenou asi pět kilometrů a vysadil dva záchranáře, jenže v těžkém a vysokém sněhu se k nim prodírali jen velice těžce a pomalu. Z pluku nepříliš vzdálené protivzdušné obrany vyslali dva terénní automobily, ale ty se prodíraly ještě pomaleji. Kosmonautům proto z vrtulníku alespoň shodili teplé oblečení, aby si mohli svléknout nepohodlné a již zcela neúčinné skafandry.

Nebyla to jednoduchá akce. Výsadek se nepodařil hned napoprvé, protože balíky s oblečením zůstávaly viset ve větvích vysokých stromů.

Navíc rychle přišel večer. Záchranná akce musela být přerušena. Dva záchranáři, kteří se prodírali sněhem, raději zase nastoupili do vrtulníku. Vojáci v terénních autech byli ještě příliš daleko. A tak Leonov s Běljajevem prožili noc střídavě v promrzlé kabině a střídavě u ohně, který rozdělali. Ale zima jim prý byla pořádná.

Hned za úsvitu 20. března 1965 přiletěl další vrtulník Mi-4 a jeho posádka vysadila z výšky 1,5 metru ve vzdálenosti asi půldruhého kilometru od místa přistání Voschodu 2 do vysokého sněhu plukovníka Olega Sibirjakova ze záchranné skupiny, s ním lékaře Michaila Tumanova a technika-kameramana, jehož jméno archivy nedochovaly.

K místu nouzového přistání kosmické kabiny už také dorazili dřevorubci Vasilij Něčajev a Vladimír Běljajev, jmenovec velitele Voschodu 2. Na širokých sněžnicích si prošlapali cestu rychleji než tři záchranáři, kteří na necelé dva kilometry pochodu potřebovali tři hodiny, třebaže byli dobrými lyžaři. Hluboký prašan jejich běžkám nevyhovoval a mezi hustými a vysokými stromy se obtížně orientovali. Naštěstí si to uvědomil pilot vrtulníku a zavěsil se nad místem, kde ležela kabina Voschodu 2 a záchranáři od toho okamžiku hned věděli, kterým směrem zamířit. Když se všichni sešli u Voschodu 2, vrtulník odletěl, ale obloha neztichla, protože brzy se objevila jiná letadla a vrtulníky, které v okolí vysadily další lidi, aby vykáceli stromy a připravili plochu pro přistání vrtulníků. V krátkém čase tak bylo v okolí celkem 22 záchranářů.

Oba dřevorubci rozdělali nedaleko kabiny velký oheň a vyrobili jednoduchou saunu. Jejich bohaté zkušenosti ze života v liduprázdných sibiřských lesích všem velice pomohly. Michail Tumanov sundal kosmonautům lékařské snímače. Rázem si libovali, jak se jim ulehčilo. Na jednu hromadu dali zásoby jídla. Každý si bral podle chuti. Kosmonauti pochopitelně sáhli po chlebu a salámu a jejich hosté naopak labužnicky ochutnávali speciální kašovitou kosmickou stravu z tub.

Kuřáci prosili vysílačkou posádky přelétávajících vrtulníků, aby jim někdo shodil alespoň jeden balíček cigaret. Z vrtulníků však padaly jen samé krabice s jídlem. V jedné zásilce byly dokonce neuvařené makaróny. Nakonec z dalšího vrtulníku vypadla kovově lesklá tuba s velkou stuhou, signalizující místo dopadu. Záchranáři se k ní prodrali vysokým sněhem. Nedočkavě po ní sáhli. Čekali cigarety. Tubu otevřeli a zklamaně protáhli obličeje. Místo cigaret byl uvnitř vzkaz: „Drazí soudruzi, posádka vrtulníku, který vás objevil, vám blahopřeje k úspěšnému přistání.“

Ještě dopoledne 20. března mohli záchranáři kosmonauty evakuovat vrtulníkem. Znamenalo to však zavěsit vrtulník asi 5 až 6 metrů nad zemí nad koruny stromů, vytáhnout kosmonauty na jeho palubu laně a pak je přepravit do Permu. Během dalších 3 až 4 hodin už mohli být v hotelu na okraji města u kosmodromu vybudovaného místo původní ospalé spíše vesnice než městečka Tjura-Tam.

Všechno ale překazil maršál Ruděnko. Rozhodl totiž evakuovat kosmonauty výhradně terénními automobily, a když ho velitelé záchranářů přesvědčili, že něco takového je nad lidské síly, změnil rozhodnutí a souhlasil s evakuací vrtulníky, ale pouze po jejich přistání. Vytahovat kosmonauty na palubu lanem v podvěsu totiž považoval za příliš riskantní, a proto tento přitom osvědčený způsob evakuace kategoricky zakázal.

Čas však běžel a přiblížil se druhý večer. Vinou přeopatrného, či spíše vystrašeného maršála Ruděnka museli Běljajev s Leonovem prožít další mrazivou noc v tajze. Teploměr spadl tentokrát až na mínus dvaadvacet stupňů!

Oblastní centrum s přijatelným pohodlím bylo přitom pouhých 70 až 80 kilometrů daleko.

Jenže Ruděnko nejspíš mávl rukou. Co na tom, že kosmonauti museli prožít noc v takovém mrazu. Jsou přece trénovaní a brzy už budou slavní a obdivovaní celým světem a ohřejí se v paprscích slávy. Proč by tedy měl Ruděnko riskovat krk, kdyby se jim mělo něco přihodit při neuváženém transportu vrtulníkem? Byla to sobecká úvaha. Jenže Ruděnko už byl takový. Pro něj typické alibistické jednání.

Kosmonauti i muži ze záchranné skupiny a oba dřevorubci se u kabiny Voschodu 2 shlukli kolem ohně a rozdali si spací pytle. Měli však pouhé tři, další jim neshodili, třebaže posádky vrtulníků slibovaly, že je přivezou. Dva pytle proto dostali kosmonauti a třetí lékař, protože byl z celé skupinky nejstarší. Ostatní muži si rozdělili službu u ohně. Asi sedm kilometrů daleko od nich stály na čerstvě vysekané velké mýtině tři vrtulníky Mi-4. Také jejich posádky čekaly na svítání.

V neděli ráno 21. března odešli Leonov s Běljajevem na další mýtinu, kterou 1,7 km od kabiny Voschodu 2 vysekala skupina záchranářů. Sedmi lidem trvala cesta přes hodinu. Nastoupili do vrtulníku Mi-4, který je přepravil zhruba 5 km daleko na zmíněnou již velkou mýtinu, kde byl už připravený těžký vrtulník Mi-6. Na jeho palubě nejprve zamířili do Permu. Odtud pak pokračovali v letadle An-10 na letiště u Tjura-Tamu. V tajze se však stále ještě ozývaly pily a sekery, protože bylo nutné pokácet další stromy, aby se ke kabině Voschodu 2 dostal silný nákladní vrtulník.

O dramatické záchraně se šťastným koncem se v oficiálních zprávách agentury TASS nemluvilo. Opět totiž zasáhla přísná cenzura. Jako by bylo něco špatného popsat, co všechno se kosmonautům podařilo zvládnout a co obdivuhodného dokázali záchranáři. Oficiální zpráva tedy nakonec uvedla jako tradičně známou písničku z ohrané gramofonové desky, že „veškeré systémy, zařízení a aparatura kosmické lodi fungovaly po celou dobu letu normálně a bez závad“.

Zajímavé je, že tentokrát se na uzavřené poradě vedoucích činitelů ke kremelským cenzorům připojil také předseda Akademie věd Mstislav Keldyš a prohlásil, že do oficiálního zpravodajství je nutno napsat: „Kosmická loď přistála v předem určeném a vypočteném místě a posádka dva dny odpočívala v místě přistání.“

Přitom i méně důvtipným a pomaleji přemýšlejícím jedincům muselo být jasné, že rozhodně není normální, aby kosmonauti přistávali v zimní a těžko přístupné tajze, když všechny předchozí sovětské pilotované kosmické lety končily ve stepní oblasti Kazachstánu, kde bylo především dostatek místa pro jejich bezproblémové vyhledání.

Přesně podle Keldyšova doporučení se snaživí dezinformátoři v oficiálních zprávách snažili namluvit lidem v Sovětském svazu i okolnímu světu, že kosmonauti přistáli naprosto v pořádku a bez sebemenších problémů a že odpočívají v jakémsi rekreačním sanatoriu, aby potom, jak se tehdy už stalo tradicí, mohli přiletět ke slavnostnímu uvítání do Moskvy. A tak se opět překrucovalo a lhalo. A také všelijak podlézalo politickým špičkám.

Za všechny jeden příklad jako perličku. Redaktor z deníku „Večerní Moskva“ přišel se vskutku neotřelým a originálním nápadem. Autorem této učiněné hlouposti (však sami uvidíte) prý nebyl sám, ale zformoval ji společně s polskými kolegy. Vše vysvětloval tím, že oslovil čtenáře: „Jak byste pojmenovali činnost, kterou dělal Alexej Leonov, tedy výstup do volného kosmu a práci mimo kosmickou loď?“

Přišlo mu prý více než osm tisíc odpovědí. A jaká byla nejlepší? Zde je výsledek této hloupé ankety: „Pro pohyb ve vodě máme sloveso plavat, pro pohyb po souši sloveso chodit. Pohyb a práci v kosmickém prostoru nazývejme „leonovat“! Uvidíte, brzy to bude mezinárodní slovo.“

Zkusme si to: Já jsem leonoval, ty jsi leonoval, on leonoval…

Celá tato příkladná pitomost a ukázka „řiťolezecké akrobacie“ se naštěstí nikde neujala. Řečeno slovy básníkovými: i tak chutnávalo ovoce ze zahrad kosmických. Smutně a trpce.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.