Ví to každé malé dítě školou povinné: 12. dubna 1961 člověk poprvé opustil Zemi a vydal se do vesmíru. Od roku 1969 se také 12. duben slaví jako Mezinárodní den kosmonautiky. Prý by se však měl správně slavit už sedmý duben. Podle konspirátorů totiž právě tehdy odstartoval skutečně první člověk do vesmíru. Jmenoval se Vladimir Iljušin a jeho let kolem Země skončil málem tragédií. Proto byl také komunistickým režimem ututlán a oficiálně byl za první let označen až ten Gagarinův, který se odehrál o pár dní později.
O události vznikl i zdánlivě zajímavý a pro neznalého snad až šokující "dokumentární" film, jehož ukázku si můžete pustit. Bez ohledu na to, že ani v roce 1961 se dost dobře nedal utajit start tak velké rakety, jakou byla R-7, přezdívaná "semjorka", konspirační teorie o Iljušinovi žije díky některým novinářům stále.
Vladimir Sergejevič Iljušin (1927–2010) je však postavou skutečnou. Byl synem slavného leteckého konstruktéra Sergeje Iljušina. S otcem se v určité fázi života nepohodl a zatímco Sergej se věnoval dopravním letounům, Vladimir se stal zkušebním pilotem vojenských letadel.
Celá historka o jeho letu do vesmíru vypadá na první pohled docela důvěryhodně. V bývalém SSSR se přece utajovalo kde co. A hlavně, proč by měl být prvním člověkem ve vesmíru nějaký neznámý mladý pilot Gagarin, když byl po ruce syn slavného leteckého konstruktéra Iljušina? Vladimir navíc nebyl žádný hlupáček, ale skutečně schopný a uznávaný zkušební pilot. To vše v zemi, v níž vládla protekce a vyznávala se příslušnost k rodinným a dalším klanům. Jenže...
Posádky lodí Sojuz-1 a Sojuz-2. Zleva: Gagarin, Chrunov, Komarov, Jelisejev a Bykovskij
Rok ve vězení v Číně
Zmíněný film není ničím novým, pouze ho letos opět oživili milovníci konspiračních teorií. Je navíc plný polopravd, nesmyslů a také zcela nepravdivých tvrzení. Jen krátce a namátkou:
Ve filmu citovaný britský novinář Dennis Ogden v letech 1955 až 1963 působil jako moskevský zpravodaj britského komunistického listu Daily Worker a měl velmi dobré kontakty na sovětské politické vedení. V noci na 11. dubna informoval do Londýna, že v SSSR se již uskutečnil pokus o kosmický let, ale kosmonaut havaroval a těžce se zranil.
Další zprávu poslal 11. dubna z Moskvy francouzský zpravodaj Eduard Brobovsky, a zřejmě jako první v ní uvedl jméno Vladimira Iljušina. Senzační sdělení však odmítla oficiální místa USA, která aktivity na kosmodromu v Kazachstánu pozorně sledovala. Když až se zpožděním vyšlo najevo, že Vladimir Iljušin utrpěl už rok před tím zranění při vážné dopravní nehodě, načež rehabilitaci podstoupil v sanatoriu v Číně, našlo se okamžitě ůvysvětlení", že jde pouze o zastírací manévr Kremlu, protože Iljušin při návratu z kosmu v Číně havaroval a byl zde internován. Proč by však Čína, která tehdy nebyla v nejlepších vztazích se SSSR, tak nehoráznou kremelskou lež přikryla, to už nikdo nevysvětlil.
Samotný Vladimir Iljušin se samozřejmě mohl k celé věci, zejména v letech před svou smrtí, jakkoliv vyjádřit. Nikdy však ani nenaznačil a nezanechal ani žádné svědectví, že by nešlo o fámy. Podstatné je, že v oddílu prvních kosmonautů Iljušin nebyl, neprošel ani žádným individuálním a mimořádně zkráceným výcvikem. Minimálně o tom neexistují (a to ani ve verzi konspirátorů) žádné doklady.
Raketa se nedá utajit
Údajný start rakety Rosija s Iljušinem na palubě se i podle autorů filmu odehrál 7. dubna 1961. Pokud ne tehdy, tak dnes už lze přesvědčivě zjistit, že z Bajkonuru nic takového, jako byla velká kosmická raketa R-7, toho dne nestartovalo. Dokládají to i soukromé deníky lidí, kteří na Bajkonuru bezprostředně pracovali (například Vladimíra Poroškova ze "spojové služby" kosmodromu).
Další konspirační teorieo prvním kosmonautovi |
Poslední start rakety z Bajkonuru před uváděným datem 7. 4. 1961 se uskutečnil 2. dubna 1961 v 17:06. Šlo o vojenskou strategickou raketu R-16 s továrním označením 8K64 5L(7T) s hlavicí směřující do dopadové oblasti na Kamčatce. Byla to raketa stejného typu, který rok předtím 24. října explodoval během příprav prvního startu přímo na rampě č. 5.
Zahynulo 165 lidí (podle jiných pramenů 92 nebo 127 osob) včetně maršála Mitrofana Ivanoviče Nedělina. Maršál totiž přikázal opravit raketu i s nádržemi plných pohonných hmot na rampě. A aby všem ukázal, jakou má moc, nechal si přinést křeslo a posadil se přímo u paty rakety jako hlídací pes. Explozi tak schytal doslova z první ruky. SSSR tragédii oficiálně přiznal až v roce 1989!
Je už jen drobným detailem, že Nedělin nebyl šéfem projektu, jak film uvádí, ale vrchním velitelem raketových vojsk. Raketu postavil konstruktér Michail Kuzmič Jangel.
Další start z Bajkonuru v období kolem zmiňovaného 7. dubna a před 12. dubnem 1961 se uskutečnil 9. dubna ve 12:16 hod. z rampy č. 51. Šlo o mezikontinentální balistickou raketu R-9 s továrním označením 8K75 (výrobní číslo No. E10308). Vzlet provázely problémy a druhý stupeň rakety i její hlavice nakonec dopadly 3 745 km od kosmodromu.
Jsou rovněž známa všechna výrobní čísla kosmické verze tehdy používané rakety R-7, takže není možné, že by onoho 7. dubna 1961 na Bajkonuru použili nějakou raketu "navíc" bez výrobního čísla. Ani západní sledovací stanice nezaznamenaly 7. dubna kosmický či jakýkoli jiný start z Bajkonuru.
V Rusku je všechno možné
Co je podstatné, dnes už i z těch nejtajnějších historických událostí se většina nedá dál utajovat. Zejména pak taková událost, jakou by byl podvod s letem prvního člověka do kosmu. Kosmický start zajišťovalo totiž takové množství lidí a další o něm věděli, že by přinejmenším jeden z nich dnes o všem promluvil. Kdyby to ovšem byla pravda. Svědectví by pak jistě podal i sám Vladimir Iljušin.
Špioni nad BajkonuremJak Američané špiclovali sovětský kosmický program |
Rusové si ovšem vše zavinili sami. Utajovali často a nesmyslně i zcela zbytečně. Stačilo pak málo a na světě byla "senzace". Například ve zmíněném filmu jmenovaní Kačur, Michajlov, ale také Šiborin, Mitkov, Ledovskij atd. nikdy nepatřili ke kosmonautům, byli to výzkumníci či pokusné osoby, anebo chcete-li "pokusní králíci". Podíleli se například na zkouškách v tlakové komoře. Jejich fotografie se objevily už v roce 1960 v oficiálním servisu agentury TASS s titulkem "Člověk se chystá do vesmíru". Oproti zvyklostem utajovat byla u fotografií i jejich jména. Jenže když pak do kosmu nevzlétli, začalo se psát, že při pokusu o takový let zahynuli.
Pětadvacet dnů před startem Gagarina uhořel při zkoušce v izolační komoře nejmladší člen tehdy utajovaného oddílu kosmonautů. Jmenoval se Valentin Bondarenko. Šlo o přísně tajnou záležitost, ale jak už to bývá, něco málo proniklo mezi novináře. V tehdejší atmosféře napnuté očekáváním prvního kosmického letu se pak takové ne zcela jasné zprávy lehce dostaly i k zahraničním zpravodajům. Možná i tato událost stála u zrodu fámy o nevydařeném letu Vladimira Iljušina.
Neznámý náhradník a další skutečné příhody
Půlstoletí kosmonautikyVše o dobývání vesmíru od Karla Pacnera a Antonína Vítka |
S příběhem prvního kosmonauta je přitom i ve skutečnosti spjato mnoho zajímavých a často málo známých a donedávna navíc utajovaných dramatických událostí.
Léta se nevědělo o Gagarinově druhém náhradníkovi Grigoriji Něljubovovi, který byl z oddílu později vyhozen a svůj život ukončil sebevraždou.
Podobně mělo být zatajeno, co provedl Gagarinův náhradník German Titov, kterému po jeho vlastním kosmickém letu "narostla křídla" přehnaného a nekritického sebevědomí. V opilosti pak havaroval s autem a zabil spolujezdkyni. Ostatně i sám Gagarin si nedlouho po letu způsobil vážné zranění při aférce ve stylu Casanovy. Mlčet se mělo například také o tlaku protekce koho přijmout mezi kosmonauty a komu umožnit kosmický let.
