Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Bez činnosti NKVD by KSČ v Československu nezvítězila, tvrdil Stalin

Seriál aktualizováno 
Státní převrat 1948 - III. díl - Když se Gottwald Stalinovi chlubil, jak v únorových dnech zafungovaly Lidové milice, kremelský diktátor ho umlčel: „Bez činnosti našich tajných služeb byste nezvítězili!“ Přinášíme třetí část pětidílného seriálu věnovaného únorovým událostem roku 1948.

Klement Gottwald a Josif Vissarionovič Stalin | foto: koláž iDNES.cz / Profimedia.cz

„Protistátní spiknutí“ na Slovensku

V létě 1947 zasáhlo Evropu katastrofální sucho. V Československu spálilo slunce 40 procent obilí ve srovnání s posledními úrodami před válkou. Potraviny se stále prodávaly na přídělové lístky a teď hrozilo, že i tyto hubené příděly se budou muset snížit.

Devizy na nákup obilí na Západě chyběly, protože naše zboží se tam špatně prodávalo. Vláda nařídila vyvážet vše, o co je zájem. Z obchodů zmizely boty, prádlo, šaty. Rozmohl se černý trh.

Lidé byli nespokojení. Většinu obtíží přičítali komunistům.

Vedení KSČ se snažilo toto podezření vyvrátit. Použilo k tomu osvědčené sociální demagogie. Ať neúrodu zaplatí boháči! V září 1947 navrhli komunističtí ministři milionářskou dávku. Měli ji odvádět také majitelé nemovitostí v hodnotě přes 400 tisíc korun, tedy i průměrní rolníci. Vláda tento návrh zamítla, poprvé od konce války byli komunisté ve vládě přehlasováni. Pomstili se tím, že jména ministrů, kteří s nimi nesouhlasili, zveřejnili. 

Vítězný únor

Seriál Karla Pacnera

Když Praha požádala Washington o mimořádnou dodávku obilí, Američané odmítli. Jednak z rozčarování nad československou neúčastí na Marshallově plánu, jednak asi respektovali sovětskou sféru vlivu. Tisk začal psát o tom, že se od nás Západ odvrací kvůli politice KSČ.

Také jednání v Moskvě o potravinovou pomoc se beznadějně protahovala. Nakonec Gottwald napsal dopis Stalinovi. Ten nařídil okamžitě dodat do ČSR obilí z Ukrajiny. Tam však byla neúroda ještě větší. Na Ukrajině pak umíraly tisíce lidí, jen aby SSSR a KSČ neztratily tvář. Ani tyto dodávky našemu trhu příliš nepomohly. Navíc jsme za ně museli zaplatit bezešvými trubkami, které byly cenným exportním artiklem.

Nespokojenost lidu vzrůstala. V zimě 1947–1948 byly měsíční příděly sníženy na 8,5 kg chleba, 1,2 kg cukru a 6 kg brambor pro dospělé, žádné mléko a máslo. Pouze děti měly nárok dvakrát týdně na půl hrnečku mléka.

Těchto obtíží komunisté využili. Sestavili sociálně-ekonomický program na zvýšení životní úrovně dělníků a menších rolníků. „Zorganizovali ty, kterých se požadavky přímo dotýkaly, a také příznivce své politiky v hnutí za jejich prosazení,“ píše Kaplan. „Zápasů za prosazení komunisty vytyčených požadavků se zúčastňovali nejen příslušníci jejich strany, ale i bezpartijní a dokonce i nemálo příslušníků jiných politických stran. Souhlas se sociálně-ekonomickými požadavky propagovala KSČ jako masovou podporu své politiky. Zároveň vedení nekomunistických stran označovala za odpůrce, proti nimž vede hlavní boj. A jestliže komunisté přeceňovali funkci sociálně-ekonomických požadavků, nekomunistické strany jim nevěnovaly takovou pozornost, jakou by zasluhovaly. Části členstva se sociálně-ekonomické požadavky netýkaly a mnohé dokonce odporovaly programovým cílům stran.“

Přelomové osmičky

Situaci vyostřila StB. Začala totiž uměle vytvářet pocit ohrožení republiky jak ze Západu, tak z domova.

Přesto žádné pobouření obyvatelstva nedokázala vyvolat. Proti popravě Jozefa Tisa, prezidenta Slovenského štátu existujícího v letech 1939 až 1945, slovenští katolíci neprotestovali. Před ústředím Demokratické strany (DS) v Bratislavě, která při volbách získala 60 % hlasů, a tudíž měla nejvíc poslanců a pověřenců, kteří mohli žádat milost, nikdo nedemonstroval.

Komunistům tato hra nevyšla. Přece právě kvůli tomu odmítli udělit milost Tisovi. Jak tedy zdiskreditovat DS? Rozhodli se poukazovat na to, že se do ní přihlásili mnozí ľuďáci, funkcionáři Slovenského štátu. A také najdeme spojení mezi špičkami této strany a některými kolaborantskými utečenci. Kdyby bylo nejhůř, zmobilizujeme masy a Svaz partyzánů!

Hrozí nebezpečí rozbití státu, tvrdili komunisté na zasedání Národní fronty v Bratislavě 17. června 1947. Nicméně všechny nekomunistické strany tuto představu odmítly.

Mezitím už rok připravovala StB „protistátní spiknutí“. Celou operaci řídil předseda Sboru pověřenců komunista Gustáv Husák, jak v roce 1963 anonymně prozradil jeden funkcionář StB: „Když šlo v roce 1947 o rozbití Demokratické strany, byli vedoucí pracovníci StB u něho denně, protože řídil na Slovensku akci a dával pokyny jako zatknout Kempného, Bugára a spol. Řídil také bezpečnostní akce v souvislosti s demisí Sboru pověřenců na podzim 1947.“

Nejdřív brala StB bezdůvodně do vazby různé funkcionáře DS a bývalé Slovenské republiky. Z nich pak vynucovala podrobnosti o úvahách mladých katolíků o poválečné době a o pokusu založit na jaře 1946 klerikální stranu.

Potom StB zatkla Rudolfa Komanderu, který údajně dělal spojku žilinské skupině s luďáckou emigrací. Komandera se prý přiznal, že navštěvoval i politiky včetně Kempného a Bugára.

Začátkem října se vedení KSČ rozhodlo, že do tohoto spiknutí musí zatáhnout i místopředsedu vlády Jána Ursínyho. Vzápětí zveřejnil tisk zprávu o odhalení protistátní skupiny v Bratislavě. Podle Noska byl ústřední postavou Ota Obuch, Ursínyho tiskový tajemník. Dokonce prý vypověděl, že šéf si jeho prostřednictvím korespondoval s emigrantským Akčním výborem v USA, jemuž předsedal bývalý ministr Tisovy vlády Ferdinand Ďurčanský. Ursíny toto nařčení popřel. Beneš nechtěl komplikovat situaci, a proto navrhl, aby Ursíny podal demisi, a pak nebude stíhán. Ovšem ve vedení DS Ursíny zůstal. Soud Obuchovi nic neprokázal a propustil ho na svobodu. Jenže Ursíny se už do vlády nevrátil.

Gustáv Husák.

Gustáv Husák.

Avšak Demokratická strana měla přes polovinu členů ve Sboru pověřenců a ve Slovenské národní radě. To komunistům velice vadilo. Proto zinscenovali sjezd závodních a zaměstnaneckých rad, který požadoval odstoupení pověřenců. A předseda tohoto sboru Husák podal jeho jménem demisi, o níž většina pověřenců nevěděla. Protiústavnost tohoto kroku Husákovi vůbec nevadila.

Ovšem nové pověřence musí schvalovat Slovenská národní rada, kde rovněž vládla DS. Proto Gottwald navrhl pražské vládě, aby příslušný zákon změnila. Podpořil ho Nosek, který poukázal na rozsáhlé spiknutí na Slovensku, do něhož jsou zapleteni funkcionáři DS. Nekomunističtí ministři souhlasili a Národní shromáždění rovněž, Sbor pověřenců bude schvalovat a odvolávat vláda. Husák sestavil takovou jeho kandidátku, že v něm žádná strana neměla většinu.

Tím se vlastně anulovaly výsledky voleb na Slovensku a zaselo sémě rozkolu do Demokratické strany.

Podle Kaplana se v létě 1947 vymkla bezpečnost kontrole a pod vlivem důstojníků NKVD tlačila vedení KSČ k důraznějším akcím.

Konstrukce spiknutí se dál rozšiřovala. V říjnu do něj zařadila i Ursínyho. Zatkla půl tisícovky lidí včetně dvou generálních tajemníků DS, tajemníků a spolupracovníků vedoucích politiků.

Začátkem listopadu změnili čeští nekomunističtí politici názor, začali bezpečnost podezírat, že spiknutí na Slovensku je vykonstruovanou provokací. A když 15. prosince StB předala zatčené soudům, které patřily pod Drtinovo ministerstvo spravedlnosti, obvinění se zhroutila. Podezřelí odvolávali své předchozí výpovědi, protože k nim byli donuceni násilím. Mnozí se stali obětí agentů-provokatérů StB. A dopisy od emigrantů, které měly svědčit proti nim, byly zfalšované.

Nicméně tahle umělá politická krize zostřila poměry na Slovensku. A vyvolala nedůvěru mezi obyčejnými českými lidmi: Ľuďáci chtějí odtrhnout Slovensko!

„Slovenský podzim a jeho důsledky přispěly k tomu,“ upozornil Kaplan, „že se česko-slovenský vztah měnil v krizový prvek režimu.“ To byla „nejdůležitější předehra února 1948“, protože si tam KSČ vyzkoušela všechny rekvizity, které potom použila v Čechách. Nikdo netušil, ani vedoucí pracovníci StB, že čelný člen DS Ján Ševčík o těchto akcích podával jako agent NKVD zprávy do Moskvy.

Mostecká „špionážní skupina“

„Na Mostecku jsme odhalili rozsáhlou špionážní skupinu vedenou britským vyzvědačem,“ pochlubil se Nosek na schůzi Národní fronty 17. listopadu 1947. Ve vězení máme 36 lidí, z toho sedm aktivních důstojníků.

Trestní oznámení na civilní osoby dostalo ministerstvo spravedlnosti od pražské oblastní úřadovny StB 19. listopadu. Vyšetřující soudce brzy zjistil, že mezi protokoly StB a novými výpověďmi obviněných se vynořují závažné rozpory.

Drtina to oznámil vládě 27. prosince. Zrodila se aféra. Nekomunističtí ministři chtěli zřídit komisi, která by případ vyšetřila. Komunisté se bránili. O nezákonnostech v Bezpečnosti, o krčmáňském a mosteckém případu se opět dlouze mluvilo i na zasedáních vlády 27. ledna a 13. února 1948.

Údajný vedoucí špionážní skupiny bývalý podporučík armády Pravomil Raichl vypověděl, že do bytu v Teplicích-Šanově za ním přivedl jeho známý Vladimír Podivín dva cizince. Představili se jako Čechoameričané Eddy a Tomy.

„Rádi bychom navázali styk s vyššími důstojníky armády, kteří by nám mohli předávat určité informace,“ vysvětlovali. „Komunisté chystají puč, jemuž musíme včas zabránit.“

Při soudním vyšetřování 6. ledna Podivín přiznal, že byl ve věznici, odkud si ho v říjnu 1947 vypůjčili úředníci ministerstva vnitra, a jeli za Raichlem. Měl mu své společníky představit jako cizince. „Podivín též uvedl, že Raichla navštívil jen ze strachu, ježto prý mu bylo na ministerstvu vnitra vyhrožováno, že neudělá-li to, budou zatčeni jeho matka a jeho bratr,“ upozorňoval ministr spravedlnosti kolegy.

„Eddy říkal, že plán této akce proti komunistům schválili vedoucí činitelé všech protikomunistických stran,“ řekl Raichl 22. ledna do soudního protokolu. „Z předáků protikomunistických stran, kteří s touto akcí souhlasí a za jejichž vědomí se tato provádí, jmenoval Eddy ministry Zenkla a Drtinu, jakož i poslance Krajinu.“

Raichl tvrdil, že když pak byl po svém zatčení vyslýchán na oblastní úřadovně StB v Praze, ptali se ho, zda organizoval protistátní akce s vědomím a souhlasem některých vedoucích politiků, zejména ministra Drtiny a poslance Krajiny, a zda ve spiknutí měli účast poslanci Klátil a Bartoš. Když to Raichl popřel, slíbili mu prý vyšetřující úředníci, že učiní-li plné doznání a usvědčí-li z protistátní nebo aspoň protikomunistické činnosti ministra Zenkla a Drtinu, poslance Krajinu a další osobnosti, bude propuštěn.

Raichl a Podivín se seznámili ve vyšetřovací vazbě. Raichl pobýval před začátkem války v sovětském koncentráku, potom se mu podařilo dostat se do československého armádního sboru a vrátit se domů. Po demobilizaci se kriticky vyjadřoval o SSSR, hrozilo mu zatčení, a proto utekl do západního Německa. Po čase se vrátil domů, StB ho uvěznila v Plzni na Borech. Teprve na zákrok národně socialistických poslanců se dostal na svobodu.

Další obviněný důstojník Josef Kriško sdělil při soudním výslechu 22. ledna, že za ním přišel Raichl se dvěma Američany. Jeden z nich prozradil, že za protikomunistickou organizací stojí národně socialistická strana.

„To je provokace Státní bezpečnosti! Dva údajní Američané jsou jejími agenty,“ oznámil Drtina členům vlády 13. února. „Státní zastupitelství rozhodlo zahájit proti oběma, odborovému radovi Müllerovi a aktuárskému elévovi Vlastimilu Kroupovi, trestní řízení.“

Avšak ústředna StB odmítla oba obviněné přípisem ze 4. února vydat. Jako příslušníci SNB podléhají pravomoci vojenských soudů.

„Jestliže jsou úředníky ministerstva vnitra, pak podle zákona nemohou být příslušníky SNB,“ oponoval Drtina. „Anebo patří ke zpravodajské službě, jejíž dva členové si Podivína vypůjčili z vazby?“

Později se zjistilo, že oba estébáci vystupovali pod pseudonymy. Ve skutečnosti se jmenovali Evžen Abrahamovič a Emil Orovan. První to za dvacet let dotáhl na generálního ředitele obchodu s textilem, později na obchodního radu na ambasádě ve Vídni, druhý na recepčního v hotelu a v roce 1969 emigroval do Izraele, později žil v Jihoafrické republice.

Tahle aféra byla rozehrána podle obdobného scénáře jako nedávné „spiknutí na Slovensku“, podotkl na schůzi vlády její místopředseda Štefan Kočvara, člen DS. „Před nějakým časem se na Slovensku v trestním řízení proti určitým osobám vyšetřovaly věci proti vedoucím činitelům Demokratické strany. Nyní je zřejmě na řadě strana národně socialistická a jde se proti Zenklovi a Drtinovi.“

Premiér Gottwald a ministr národní obrany Svoboda obhajovali komunistickou verzi případu. Podle nich vyhozený reakční důstojník Raichl opravdu založil protistátní skupinu. A nikdo z vyšetřovatelů StB a vojenské kontrarozvědky zatčené nenutil, aby mluvili o svém spojení s národními socialisty!

Vláda se opět nedohodla.

I tenhle případ byl provokací. Společně ho připravily StB, kde za ni odpovídal Štěpán Plaček, a vojenské obranné zpravodajství (OBZ), známé 5. oddělení Hlavního štábu vedené Reicinem. „Rozhodující měrou se na ní podílela skupina pracovníků Bezpečnosti vyčleněná pro organizaci provokací vůči nekomunistickým stranám,“ uvedl Kaplan. „Její vedoucí dostával též pokyny od sovětské policie.“

Zapojení aktivních důstojníků mělo umožnit jejich proces před vojenskými soudy, které mohli komunisté spíše ovlivnit, navíc by projednávání proběhlo s ohledem na špionáž tajně. Avšak část obviněných spadala pod civilní justici, která ještě uznávala zákony, a proto se aféra provalila.

Střetnutí bude velmi zlé

Můžeme očekávat, že Sověti se v Československu pokusí upevnit svou moc, řekl ministr Marshall v listopadu 1947 svým vládním kolegům.

Podrobnější analýzu situace v Československu dokončila CIA 12. prosince: „Schopnost ČSR vzdorovat očekávanému sovětskému náporu vzbudí silnou odezvu napříč Evropou. V Československu se ukáže, jestli může socialistický stát v poválečné Evropě úspěšně fungovat, aniž by se stal kořistí komunistů. To může napovědět, jaký bude vývoj v západní Evropě.“

Podle amerických zpravodajců jsou Češi a Slováci „politicky vyspělí, prodchnutí západním ideálem demokracie, mají vysokou životní úroveň a milují svobodu“. O taktice československých komunistů rozhodne Moskva. „Komunistický převrat by byl nyní obtížnější než před dvěma roky, a pravděpodobně by se neobešel bez pomoci sovětských vojsk, čímž by SSSR riskoval vážné mezinárodní komplikace.“

Komunisté dostali od Informbyra za úkol „urychleně převzít moc“ v Československu, napsal pařížský zpravodaj Lidové demokracieEdmund Řehák. Už 13. prosince 1947 se o tom dověděla CIA. Američané upozornili své britské spojence a ti zase varovali Beneše.

Začátkem roku 1948 byl prezident klidný. Když 12. ledna hovořil s velvyslancem v Jugoslávii Korbelem, znepokojovala ho mezinárodní situace, nikoli domácí poměry. „Uvažovali o převratu v září 1947, ale tuto ideu opustili,“ řekl na adresu komunistů.

Podobně optimisticky mluvil v pátek 23. ledna s Drtinou, který ho přišel informovat o stavu vyšetřování „krabičkového atentátu“ a o „mostecké aféře“.

Beneš se na nadcházející vývoj díval realisticky. Stejně jako už na podzim i tentokrát vybídl Drtinu: „Jestliže zjistíte, že nemůžete dál přijímat odpovědnost za činnost vlády a jestliže mně dvě vládní strany sdělí, že nemohou dál ve vládě setrvat, dá mi to příležitost, abych zasáhl do vnitřní politiky.“ A za okamžik nečekaně dodal: „Ovšem upozorňuji vás, že střetnutí s komunisty bude zlé, bude velmi zlé. Jste na to připraveni? Jste připraveni na všechno?“

Odpověď na tuto otázku měli dát branní důvěrníci Československé strany národně socialistické, kteří se sešli 20. ledna 1948 v ústředním sekretariátu. Přišlo jich okolo třiceti, většinou důstojníci SNB. Nicméně vzhledem k dlouhodobým přípravám komunistů byl takový průzkum už jenom opožděným mapováním situace. Přesto poslali do vypuknutí vládní krize Krajinovi asi třicet zpráv.

Od listopadu 1947 se nemohli nekomunističtí politici s komunisty na ničem shodnout. Zenkl a další se obávali, že jejich protivníci se chystají k zásadnímu střetnutí. Třebaže se shodovali, že jejich útoku se musí včas a obratně předejít, nic efektivního pro to neudělali.

Také mnozí členové vedení KSČ měli strach. V boji o moc bychom klasickými demokratickými prostředky stěží zvítězili. Musíme vymyslet něco neobvyklého!

V polovině listopadu 1947 ztratila KSČ vliv na sociální demokracii, levicové křídlo prohrálo. Sjezd v Brně zvolil novým předsedou Bohumila Laušmana. Ten dřív s komunisty dlouho spolupracoval, ale v poslední době občas hlasoval proti nim. Jeho zvolením se stranický aparát vymkl neblahému vlivu Zdeňka Fierlingera, agenta NKVD.

U příležitosti pátého výročí uzavření československo-sovětské smlouvy o spolupráci uveřejnil moskevský vládní deník Izvěstija 12. prosince 1947 pozoruhodný článek. Varoval ČSR, že „nesmí být mostem mezi Východem a Západem. V tomto smrtelném zápase není střední cesty...“

Tento pohled Kremlu na Československo napomáhali utvářet jak vedoucí pracovníci pražské Bezpečnosti, tak někteří radikální komunističtí politici. Například obsáhlou analýzu situace sepsal začátkem zimy 1947 šéf kontrarozvědky Štěpán Plaček. Objednali si ji u něho důstojníci NKVD. Začátkem roku 1948 upozorňoval ministr zemědělství Ďuriš, aniž o tom informoval své stranické soudruhy, nejvyšší sovětské vedení: KSČ hrozí „francouzský osud“, tedy vyhození z vlády. Stejné obavy měl i ministr informací Václav Kopecký.

„Vazby československých zpravodajců na sovětské významně přispěly k tomu, že se komunisté v Bezpečnosti uplatnili jako samostatná síla vnitropolitického života,“ komentoval situaci Kaplan. „Jejich činnost směřovala ke splnění mocenského cíle komunistického vedení. Používali vlastních a specifických metod, které byly cizími prvky v našem politickém životě, neboť odporovaly jeho tradicím a demokratickým principům. Komunisté v Bezpečnosti se vždy neshodovali s politickým postupem stranického vedení. Pokud s ním souhlasili, vystupovali v souladu s ním. V jiných případech, kdy se stanoviska odlišovala, postupovali vedle stranického vedení i proti němu, a to za jeho zády, zato se souhlasem nebo i z iniciativy sovětských míst.“

Na plenárním zasedání ústředního výboru KSČ ve dnech 27.–28. listopadu se diskutovalo o pravděpodobné „vládní krizi“, která příští rok vznikne. Někteří funkcionáři, jako třeba Marie Švermová, věřili, že při volbách na jaře 1948 získá KSČ absolutní většinu. Nicméně realističtější Gottwald s tím nepočítal. Spíš uvažoval o „jednotné kandidátce NF“, v níž by byly všechny povolené politické strany, samozřejmě pod vedením KSČ. Ostatně v lednu 1948 mu tajný průzkum veřejného mínění odklon voličstva potvrdil, KSČ by volilo pouze 28 % dotazovaných, o 10 % méně než v létě 1946.

Gottwald formuloval pro KSČ tyto úkoly: získat většinu národa ve volbách; udržet a změnit NF, očistit ostatní strany od „reakce“ a dát moc levici; zostřit boj proti „reakci“, víc v něm využívat administrativně mocenských prostředků; a udržovat iniciativu a aktivitu.

„Očistit ostatní strany od reakce“ znamenalo odstranit z nich politiky, kteří KSČ kritizují, a nahradit je lidmi ochotnými sloužit komunistům. Ovšem takové „vnitrostranické puče“ se nedají udělat klasickými metodami, k tomu je třeba „zorganizovat masy“ a dosáhnout těchto změn mimoparlamentním způsobem. Komunisté proto chtěli ovládnout Národní frontu a přeměnit ji ve svůj přívěsek.

Demokratičtí politici nepochopili, že Moskva a Gottwald změnili taktiku, a pořád se chtěli s komunisty dohodnout. Nevšimli si, že KSČ vsadila na nátlak „mas“, které mají vyřadit parlamentní demokracii. A vytlačení komunistů z vlády jako ve Francii a Itálii zůstávalo jenom zbožným snem.

Od poloviny roku 1947 vystupovaly nekomunistické strany útočněji a odvážněji, získávaly stále více členů. Při masových akcích střetnutí s komunisty však prohrávaly. Komunisté totiž obhajovali sociální a ekonomické požadavky lidí, třebaže byly plné demagogie, zněly přitažlivě. Nekomunističtí politici bojovali za demokracii a nedokázali zformulovat cíle tak, aby byly přijatelné pro veřejnost.

Navíc všude pracovali agenti evidenčního odboru ÚV KSČ a zpravodajských služeb. Na obranu proti nim se žádná strana nezmohla. Gottwald proto dobře znal i soukromé názory Beneše a ostatních politiků.

Fotogalerie

Komunisté se chystali také ke kontrole veřejného mínění. Rozhlas už jejich lidé ovládli, nyní si chtěli podřídit tisk.

Na podnět Veselého z ministerstva vnitra se sešla 4. prosince 1947 porada o této otázce. Nejdřív ustavíme na ministerstvu informací kontrolní oddělení, které bude spolu s ministerstvem vnitra tisk sledovat. V případě potřeby budou soudruzi podávat orgánům StB podněty. Musíme stíhat nejen vyzrazování státního tajemství, ale i pomluvy spojeneckých států a útoky na spolupráci NF. 

Velkou roli mělo sehrát zastrašování v předvolební kampani. Začátkem ledna 1948 vydal komunistický velitel SNB rozkaz: „V zájmu veřejné bezpečnosti a pořádku je třeba, aby na každé veřejné schůzi byl přítomen aspoň jeden člen SNB, a to v občanském oděvu jako posluchač. Je velmi prospěšné, když se postaví nebo si sedne vedle spolehlivého občana. Pronese-li někdo na schůzi trestní výrok, přihlásí se pak spolehlivý občan o slovo a napadne trestný obsah řeči. Poněvadž zde jde o verbální delikt, je zapotřebí si závadný výrok do slova poznamenati a pak uvést v udání. Jak člen SNB, tak i spolehlivý občan na schůzi přítomný vystoupí pak před soudem jako svědci.“

Komunističtí esenbáci tohoto nedemokratického rozkazu zneužívali. Rozpouštěli schůze a žádali trestní stíhání pro lidi, kteří běžným způsobem kritizovali činnost vlády, dotýkali se KSČ nebo SSSR. Na zasedání vlády 13. února tuhle svévoli někteří ministři ostře kritizovali.

Musíme se připravit na rozhodující střetnutí, rozhodlo 2. ledna 1948 předsednictvo ÚV KSČ. Hlavním prostředkem boje budou sociálně-ekonomické požadavky. Nejdřív znárodníme velkoobchody a potom i všechny podniky nad 50 zaměstnanců. Se zvýšením platů státních zaměstnanců souhlasíme, ale zase ne o tolik, aby výrazněji přesáhly příjmy dělníků.

Tyto úkoly komunistům posloužily jako podnět k zahájení masových nátlakových akcí mimo parlament.

Předně musíme zdolat lidovce! Generální tajemník KSČ Slánský nařídil 2. ledna „použít všech prostředků, aby funkcionáři byli izolováni“. Když tuhle směrnici lidovci zjistili a prozradili ji na zasedání vlády, komunisté její existenci popřeli.

Od poloviny ledna 1948 jednaly politické strany na půdě Národní fronty o návrhu ústavy a o datu parlamentních voleb. Nemohly se shodnout. Komunisté požadovali, aby se nejdřív uskutečnily volby a teprve potom byla schválena ústava. Národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté trvali na opačném postupu. Navíc se do toho pořád pletly stížnosti národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů na Bezpečnost, komunistů zase na justici.

„Navrhuji, abychom vytvořili skupinu ministrů, která by to vyřešila,“ doporučil 5. února na schůzi NF Hubert Ripka, duchovní vůdce národních socialistů.

„My se žádnou komisí nesouhlasíme a souhlasit nebudeme!“ tvrdě odpověděl Gottwald.

„Když se dohodneme na této věci, dohodneme se i o ústavě a ostatních věcech,“ oponoval Ripka.

Nakonec členové NF nedokázali sepsat ani společné komuniké.

Ústředním bodem všech jednání s komunisty se stávalo zachování politické demokracie, především vadily nedemokratické poměry v bezpečnosti. Na tyto výtky byli komunisté převelice citliví, ale na konkrétní obranu se nezmohli, jenom je šmahem odmítali.

Jejich oponenti se však nesnažili své požadavky prosazovat společnými silami. Počítali, že rozuzlení přinesou parlamentní volby, které komunisté prohrají.

Začátkem února se ministr Drtina setkal s novým britským velvyslancem Pearsonem Dixonem. „Britové jsou přesvědčeni, že brzo dojde k pokusu nastolit v ČSR komunistickou diktaturu, jako se to stalo v Polsku, Maďarsku a Rumunsku,“ napsal exministr v memoárech. „Když jsem se ho s jistými rozpaky tázal, mají-li o tom Britové snad nějaké konkrétní zprávy, řekl otevřeně, že mají. Položil jsem mu pak otázku, zda se podle těchto zpráv domnívá, že ke komunistické akci u nás dojde brzo. Odpověděl bez rozpaků a velice stručně, že ano.“

Naopak Beneš zůstával optimistou. Podle jeho názoru je „v každém případě možnost pádu demokracie absolutně vyloučena“, tlumočil Dixon do Londýna po návštěvě u prezidenta 8. února. Diplomat byl „překvapen Benešovou samolibostí ve srovnání se slabostí demokratických stran, konfrontovaných s komunistickou ofenzivou“. Ze setkání „s nejbystřejším a nejzkušenějším československým politikem“ si odnesl „smíšené dojmy“.

Odchod posledních důstojníků

Ti členové bezpečnostního výboru parlamentu, kteří o tom slyšeli poprvé, byli ohromeni. Poslanec Vladimír Krajina přednesl 12. února 1948 na zasedání výboru zprávu o mostecké „špionážní aféře“, kterou zřejmě vykonstruovala komunistická StB.

„Podle našich bezpečných zpráv domnělé cizí agenty pracující pro cizí velmoc a proti republice v severozápadních Čechách představovali agenti provokatéři, kteří jsou zaměstnáni v aparátu Státní bezpečnosti.“ Jako další příklad Krajina uvedl výpověď Václava Horčice, který přišel ke dvěma členům jeho strany se žádostí, aby mu uschovali zbraně. Oba odmítli a Horčice udali policii v Mostě. Kupodivu policisté obviněného po vyslechnutí propustili.

Nakonec se parlamentní výbor usnesl požádat ministra vnitra, aby zastavil přemisťování příslušníků SNB až do vyřešení situace v rezortu a aby se dostavil na příští schůzi. Proti hlasovali komunisté. Poprvé se všichni nekomunističtí členové tohoto výboru proti nim spojili. Začínala se vytvářet fronta proti KSČ.

Potom odjeli Vladimír Krajina a Ota Hora do ústředí národně socialistické strany na náměstí Republiky. Čekala tam na ně skupina důstojníků SNB vedená majorem Janem Odvárkou, bývalým personálním šéfem pražské policie, a právníkem Miličem Solským, který byl členem zpravodajské kanceláře strany.

„Bratři, víte, co se děje? Zemský velitel podplukovník Jan Dybal vydal příkaz, kterým zbavuje funkcí posledních osm oblastních velitelů v Praze, kteří nejsou komunisty!“

„Jaký to má význam? Co to pro SNB znamená?“ zeptal se Hora.

„Na všech místech pražských velitelů zůstanou jenom komunisté. Mohou udělat puč kdykoli. Těchto osm důstojníků má klíče od skladišť pušek, samopalů, kulometů, nábojů. Komunisté budou mít všechnu ozbrojenou moc ve svých rukou!“

Hora okamžitě telefonoval Dybalovi. Pobočník major Navrátil ho omluvil: „Pan podplukovník není přítomen. Zavolejte ráno.“

V pátek 13. února se Dybal odvolal na „nadřízená místa“. Ostatně v Praze probíhá reorganizace SNB.

Před polednem přišel za poslancem Horou opět jeden z důstojníků, jehož jméno se nepodařilo zjistit. „Jak by se chovala pražská policie, kdyby komunisté začali puč?“ chtěl vědět Hora.

„Více než polovina policistů je v naší straně,“ odpověděl důstojník. „Určitě by proti ozbrojenému násilí bojovali. Ale zítra už by to nebylo možné. Nebudeme mít klíče od skladů se zbraněmi. Proti kulometům se nedá bojovat pistolemi.“

Právě zasedala vláda. Hora se rozjel do jejího sídla ve Strakově akademii. Požádal, aby mu vyvolali Drtinu. S ním vyšli na chodbu ještě Zenkl a další národně socialističtí ministři. Přišel i sociální demokrat Václav Majer. Hora pak všechny seznámil s onou šokující zprávou. Shodou okolností kabinet právě probíral situaci v SNB.

Když se ministři vrátili do zasedací síně, byl Majer podle zápisu ze schůze kabinetu prvním ministrem, který na novou situaci upozornil: „Vzbuzuje velký rozruch v kruzích Národní bezpečnosti v Praze, jelikož má jít o šest nebo osm oblastních velitelství nebo obvodních velitelství Národní bezpečnosti v Praze. Ministr byl informován, že se chystá výměna v osobách velitelů těchto obvodů.“

Drtina doplnil: „Dověděl jsem se, že na ministerstvu vnitra byl včera vydán rozkaz zemského velitele SNB podplukovníka Dybala, podle něhož má dojít ke změně na osmi velitelských místech obvodních velitelů SNB v Praze. Také na některých velitelstvích mají být uskutečněny změny. Při tom se mají na místa dostat vesměs příslušníci komunistické strany, ale naproti tomu se odstraňují a odcházejí důstojníci SNB vyšších hodností a s delší služební dobou, kteří mají výbornou kvalifikaci, a opomíjejí se tímto způsobem ve prospěch mladších a méně kvalifikovaných kolegů jen proto, že jde o členy komunistické strany. Tato opatření byla zřejmě učiněna právě v předvečer dnešního jednání vlády, a musí tedy vyvolati nejen rozruch a nedůvěru v kruzích nekomunistických členů národní bezpečnosti, ale také nejhlubší nedůvěru členů vlády ostatních politických stran.“

Nakonec vláda přijala usnesení navržené Drtinou: Okamžitě zastavit přemisťování všech důstojníků SNB a prošetřit stížnosti na vnitro a justici! Nesouhlasili komunisté.

Československo patřilo mezi týlové základny sovětské nelegální rozvědky. Pracovalo zde v naprostém utajení několik desítek důstojníků NKVD, kteří vysílali na Západ agenty. Samozřejmě s nimi spolupracovali bedlivě prověření domácí kolegové.

Občas se v západních částech budoucího sovětského bloku objevoval plukovník NKVD Boris Rybkin, krycí jméno Tichomirov. Koncem léta 1947 přijel s manželkou plukovnicí rozvědky Zojou Rybkinovou do Karlových Varů na dovolenou. Potom tady zůstal, protože dostal nějaký supertajný úkol. Jeho ženě oznámili, že zahynul při automobilové nehodě 27. listopadu 1947 kousek od Prahy, ale ona tomu neuvěřila.

Z Moskvy se v létě 1945 vrátil do Prahy důstojník NKVD Karel Smíšek, původem Čech. Pracoval na ministerstvu vnitra. V červenci 1945 k sobě pozval Smíška Slánský a představil ho dvěma civilistům z NKVD. „Musíme vybudovat přímé radiotelegrafické spojení strany s Moskvou. Tebe jsme vybrali jako radistu. Máš naprostou důvěru sovětských soudruhů i nás. Je to přísně tajný stranický úkol. Kromě soudruha Gottwalda, mne a tebe o tom nesmí nikdo vědět.“

Dvě rádiové stanice instalovali v podkroví Slánského vily v Bubenči. Rádiový styk s Moskvou navázal začátkem srpna 1945. Telegramy mu přivážel do bytu kurýr z předsednictva vlády se zapečetěným dopisem od Gottwalda nebo ze sekretariátu ÚV KSČ od vedoucího mezinárodního oddělení Bedřicha Gemindera. Večer Smíšek depeše šifroval a ráno vstával ve čtyři hodiny. Toto tajné rádiové spojení zajišťoval až do května 1948.

Jan Frolík, Karel Bartošek a další čeští historikové jsou přesvědčeni, že důležitým sovětským vyzvědačem byl Artur London, náměstek ministra zahraničí. Bartošek to dokládá ve své knize Zpráva o putování v komunistických archivech. Upozornil, že už za španělské občanské války spolupracoval London se „sovětskou vyšetřovací skupinou“, která likvidovala takzvané trockisty, a potom to dotáhl na zástupce velitele vojenské pátrací služby SIM, kontrolované Sověty. Za okupace Francie patřil mezi vedoucí pracovníky ilegální komunistické strany, po osvobození se stal jejím zaměstnancem, přitom spolupracoval s československou bezpečností, jak přiznal v roce 1955. Odůvodnil to jednoduše: „...považoval jsem za svou povinnost komunisty informovat stranu a orgány státní bezpečnosti o všech neregulérních věcech, o jednání pochybných a podezřelých lidí, kteří by mohli škodit straně.“

V neděli 15. února přiletěl do Prahy oddíl NKVD. Další muži přijeli vlaky. Údajně jich byly asi čtyři stovky, vedl je generál Pavel Sudoplatov, náčelník oddělení zvláštních operací. Jak napsal historik Vladislav Moulis, „část těchto mužů zůstala v hlavním městě, část se rozjela na důležitá místa v celé republice“. V hotelu Flora bydlí 23 špičkových čekistů, v hotelu Steiner 16. Byli odveleni bez ohledu na to, jestli znají češtinu nebo slovenštinu. Moskva se  důkladně připravovala na převzetí moci v Československu, nejspíš počítala i s krvavou variantou.

Když se Gottwald Stalinovi chlubil, jak v únorových dnech zafungovaly Lidové milice, kremelský diktátor ho umlčel: „Bez činnosti našich tajných služeb byste nezvítězili. Ne kvůli Lidovým milicím.“ Podrobnosti zveřejněny nebyly.

Petr Zenkl.

Petr Zenkl

„Jestliže komunisté nesplní usnesení vlády, měli bychom podat demisi!“ navrhl Ripka na večeři v Drtinově vile 16. února. Od podzimu 1947 se každé pondělí scházelo užší vedení národních socialistů: Zenkl, Stránský, Krajina, Ripka, Drtina a politický jednatel poslanec Julius Firt. Tyhle neformální schůzky zavedli, neboť měli podezření, že někteří funkcionáři donášejí na sekretariát ÚV KSČ.

Přesto dostal Gottwald ještě ten večer hlášení o záměrech účastníků schůzky od jednoho agenta StB, Zenklovy služebné. Samozřejmě tuto zprávu předal dál do Moskvy. A národní socialisté oznámili svůj plán přes americkou ambasádu do Washingtonu.

Kabinet se sešel na pravidelné schůzi v úterý 17. února v 11 hodin. Nosek byl podle Gottwalda stále nemocen. Proto Zenkl požádal premiéra, aby tedy sám podal vládě zprávu, jak bylo splněno její páteční usnesení.

Gottwald odmítl: „Příště, až přijde Nosek.“ S tím však ministři čtyř nekomunistických stran nesouhlasili. Svoboda nic neřekl a Masaryk byl nemocen.

Premiér proto schůzi odročil na odpoledne a odjel na Hrad za prezidentem. Stěžoval si, že ve vládě vznikl protikomunistický blok, jehož členové chtějí vypudit komunistické ministry, dokonce i jeden pracovník prezidentské kanceláře je do toho zasvěcen. Beneš Gottwalda ujistil, že o ničem neví a že by úřednický kabinet odmítl jmenovat. Ovšem pokud se týká sporu ohledně ministra vnitra, má přece vláda právo zasahovat do kompetence všech svých členů.

Jakmile Gottwald odešel, vzkázal Beneš Zenklovi, o čem spolu hovořili. Národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté zatím debatovali o situaci. Viděli jediné východisko: demisi!

Ten den začali vybraní příslušníci SNB hlídat pražský rozhlas.

Konec III. dílu.

Kapitola z knihy Osudové okamžiky Československa, jejíž čtvrté vydání vyjde v květnu. Redakčně upraveno.

Autor:



Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

Bránit se nesměli, tak alespoň Rusům rušili radiové spojení a propagandu

Ozbrojená hlídka čs. vojáků u jednoho z vojenských útvarů odkud bylo rušeno...

Tankocaching Oficiálně českoslovenští vojáci sovětské okupaci bránit nesměli. Nebyla šance na úspěch a následky...

Dubček je náš. Rok 1968 je stále patrný v ulicích kraje

Dělostřelecká ulice

VIDEO Zabílili je hned dvakrát: poprvé po válce, kdy musely z ulic zmizet německé vývěsní štíty a...

Neměla jsem strach, ale vztek, říká hlasatelka Moučková o srpnu 1968

Bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková

VIDEO Brzo ráno 21. srpna 1968 z televizní obrazovky jako první oznámila divákům příjezd sovětské armády...

Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku wehrmachtu?

Porážka bez boje

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky...

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

Zaostalí Arabové měli strach ze vzdělaných židovských přistěhovalců

Demonstrace proti nové Bílé knize omezující židovskou migraci do Palestiny, 1939

VIDEO Seriál Před 70 lety byl založen stát Izrael. Co vše tomuto aktu předcházelo, co vadilo Arabům na Židech...

Vláda KSČ: vězení, perzekuce, znárodnění. I kvůli únoru 48 vzniklo NATO

ČELÁKOVICE 50. LÉTA. Alegorický vůz pracovníků Kovohutí Čelákovice s bustami...

Seriál Státní převrat 1948 - V. díl Takzvaný Vítězný únor otočil mnoha lidem v Československu život naruby, mnohé i zahubil. Význam...

Nejčtenější

„Tak mě zastřel!“ vykřikl ruský voják a zavraždil šestnáctiletého kluka

Vražedná zbraň. Touto pistolí Stečkin APS zastřelil opilý ruský voják Rudněv v...

„Teď v Československu platí sovětské zákony,“ řekl ruský generál vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti, když pátrali po...

Zabil je výbuch ruského tanku v centru Prahy. KSČ ničila životy pozůstalým

Tanky typové řady T-54/55, ten blíž k fotografovi evidentně neschopný pohybu,...

Zatímco na pražské Vinohradské třídě hořel a vybuchoval tank, zmatení ruští vojáci na Václavském náměstí zahájili palbu...



Tento pancíř dá tankistům pocit bezpečí a jistoty. Ale bude to stačit?

SMART PROTech na tanku Leopard 2

Německá firma IBD Deisenroth Engineering (IBD) představila prototyp balistické ochrany SMART PROTech pro obrněná...

Úspěšný start. Sonda míří ke Slunci tak blízko, jako žádná předtím

Úspěšný start rakety Delta IV Heavy 12.8.2018 v 9:31 se sondou Parker Solar...

V neděli ráno se ke Slunci vydala unikátní sonda Parker Solar Probe. Měla by se přiblížit k naší hvězdě podstatně blíže...

Horký nápoj vás ve vedru ochladí lépe, zjistili vědci. Ale má to háček

Horký nápoj v horkém létě?

Biologie lidského těla někdy funguje přesně naopak, než by člověk čekal. Příkladem je pití horkých nápojů v létě. Zní...

Další z rubriky

Proč ruský tank narazil do domu v Liberci, už se nedozvíme. Zabil dva lidi

Sovětský tank narazil do podloubí domu na náměstí v Liberci. Přímo pod troskami...

Tu fotografii zná asi každý. Ruský tank naráží do podloubí na náměstí v Liberci. Lidé v panice prchají, ostatní...

Šli v Jičíně z kina, opilý okupant je zastřelil samopalem. Bylo září 1968

Ulice Jičína v srpnu 1968.

Píše se rok 1968 a už několik dní na našem území pobývají okupační vojska řízená z Moskvy. Zdeňku Klimešovou zasáhlo...

Okupantům havaroval vrtulník. Čechy obvinili, že jim ho sestřelili

Fotografie pořízené svědky krátce po havárii sovětského vrtulníku MI-4. 24....

„Stříleli na nás kulometem z věže hradu,“ tvrdil velitel havarovaného sovětského vrtulníku MI-4. Rusové chtěli jako...

Najdete na iDNES.cz