Totalita přišla za potlesku velké části národa. 70 let od Vítězného února

Seriál
Státní převrat 1948 - I. díl - Před 70 lety převzali komunisté v Československu moc do svých rukou a nastolili v zemi vládu totality. Američané podlou komunistickou akci zhodnotili jako dokonalý státní převrat.

Dokonalý státní převrat

Výstižně hodnotil únorový komunistický převrat v ČSR zahraničněpolitický výbor amerického Kongresu ve studii nazvané Strategie a taktika světového komunismu, vydané v dubnu 1948: 

„Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí a zmobilizuje část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoli politickou akci znemožní. Tento problém nebyl nikdy úplněji a úspěšněji rozřešen tak jako v únoru 1948 v Československu. Hlavní úlohy sehrály ministerstvo vnitra, ministerstvo národní obrany a ministerstvo informací spolu s komunistickým vedením dělnických odborů. Nikdy od Macchiavelliho doby nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potenciální síly opozice dokonaleji zneškodněny. Nikdy nebylo docíleno dokonalejší souhry všech sil, jichž mohla užít menšina. Policie a dělnické odbory pracovaly jako písty parního stroje, zatímco Národní fronta a parlamentní systém fungovaly jako páky, jimiž byla opozice vytlačena z cesty a jimiž zbytky nekomunistických stran byly zpátky přitaženy do obnovené vlády.“

V polovině února 1948 propuká v Československu vládní krize související s odvoláním osmi pražských obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti (SNB) komunistickou zlovůlí. V pátek 20. února podávají demisi ministři tří nekomunistických vládních stran.

Komunisté tlačí na prezidenta, aby demisi „reakčních“ ministrů přijal. Gottwald v doprovodu Zápotockého a Noska navštěvuje Hrad nejméně šestkrát. Předseda odborů Antonín Zápotocký straší „hlubokou nespokojeností dělnictva“. Ministr vnitra Václav Nosek mluví o „revoluční náladě v širokých lidových vrstvách“. Předseda vlády a předseda KSČ Klement Gottwald Edvarda Beneše nejdřív „důrazně žádá“ a potom vyhrožuje generální stávkou i možným krveprolitím. Prezident zná názor ministra Ludvíka Svobody, na armádu se nemůže spoléhat, pouze na část vysokých důstojníků a také na sokoly.

Nerozhodný Jan Masaryk spolu se svými zaměstnanci v úterý 24. února 1948 v poledne podle komunistického příkazu „stávkuje“. Potom ho volá Gottwald, aby se utvrdil: „Ale ty zůstaneš dál ve vládě jako ministr zahraničí? Vládu budu jenom rekonstruovat, přijdou tam někteří noví lidé, ty je znáš.“ Jenže jmenuje pouze Vavro Šrobára, který býval přítelem T. G. Masaryka.

Předseda vlády jede na Hrad. Opět se nemohou dohodnout. Prezident nechce demisi ministrů přijmout, přitom požaduje, aby Gottwald zůstal premiérem.

„Po rozhovoru s Gottwaldem o dalším vývoji byl prezident velmi skeptický,“ napsal později kancléř Jaromír Smutný. „Viděl, že se mu nepodaří přimět Gottwalda k povolnosti, a viděl také, že se řešení krize již nedá odkládat. Hleděl velmi černě – podle vlastních slov – na budoucnost, tak jako před Mnichovem. Z jednání s demokratickými politiky poznal, že nemají plán, jak čelit vzniklé situaci, uvědomoval si, že vyřešení krize, kterou nechtěně vyvolali, vložili úplně na jeho bedra a pasivně přihlížejí.“

Vítězný únor

Seriál Karla Pacnera

Tito politici počítali s tradičním jednáním podle běžných pravidel. Nečekali, že komunisté opustí ústavní cestu a pošlou do ulic dělníky, kteří budou jejich řešení silou prosazovat.

Přesně to vystihl František Hanzlík z Ústavu pro studium totalitních režimů: „Vedení komunistické strany využívalo k uplatňování politické moci bezpečnostní složky, mnohdy i v rozporu s tehdy platnou ústavou a zákony.“

Také Masaryk přichází za Benešem. Chce se poradit, co má dělat. Avšak prezident mu nepomůže: „Jene, musíte se rozhodnout sám!“ Unavený Beneš si jde lehnout.

„Hovořilo se o poměrech a prezident řekl, že bude abdikovat,“ vzpomínal Smutný. „Jan Masaryk se spokojil s prezidentovou odpovědí a nenaléhal. Znal Beneše, ale byl si také vědom, že vlastně už dal souhlas Gottwaldovi, když jeho nabídku neodmítl.“

Mezitím přináší posel z náměstí Republiky do prezidentské kanceláře usnesení představenstva Československé strany národně socialistické: Do vlády zatím nikoho nevysíláme.

Gottwald volá Šrobárovi do Bratislavy s nabídkou ministerského křesla. Slovenského politika návrh komunistů příjemně překvapil. „Ještě si to musím rozmyslet, a proto hned jedu do Prahy,“ odpovídá. Premiér na žádné další Šrobárovo rozhodnutí nečeká a počítá s ním.

V noci z 24. na 25. února se opět schází vedení komunistické strany. Prezident Beneš souhlasí s rekonstrukcí vlády, ale pod podmínkou, že ji projedná s vedením ostatních politických stran, s jejich dosavadními představiteli. Komunisté nesouhlasí. Dopis z Hradu s tímto sdělením odmítají. Ano, budeme jednat, ale pouze se zástupci „obrozené Národní fronty“! Kdyby Beneš náš návrh odmítl, vyhlásíme generální stávku za jeho odstoupení.

Nehorázný nátlak tedy pokračuje.

Ve středu 25. února ráno míří na Hrad generální tajemník národních socialistů Vladimír Krajina. Chce informovat prezidenta o včerejším zasedání představenstva strany.

KSČ - Komunistická strana Československa, dnes KSČM

Vznikla odštěpením velké části členů strany sociálně demokratické na sjezdu v květnu 1921, měla 132 tisíc členů. Jejím základním programem byl třídní boj včetně fyzické a ideologické likvidace nepřátel. Na V. sjezdu v únoru 1929 se „bolševizovala“ – přešla pod přímé vedení Komunistické internacionály (Kominterny) v Moskvě. Její řízení převzali „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, což vedlo k masovému odchodu členů – v roce 1931 jich zůstalo 40 tisíc.

Po přijetí mnichovského diktátu byla rozpuštěna, část členů přešla do ilegality, úřady umožnily jejím vedoucím odjezd do Moskvy. Do boje proti nacismu se komunisté zapojili až do přepadení Sovětského svazu Německem.

Už během druhé světové války se KSČ připravovala k převzetí moci v republice. V létě 1946 měla takřka 600 tisíc členů. Ve volbách jí dalo hlas v českých zemích 40 % lidí, na Slovensku byla poražena. Vznikla vláda v čele s Gottwaldem.

V únoru 1948 se KSČ podařilo vyšachovat ostatní politické strany z vlády a ujmout se moci. V létě měla 2,5 milionu členů. Na nátlak Stalina se země připravovala ke třetí světové válce. Součástí byl i teror proti potenciálním nepřátelům, vykonstruované procesy smetly vlastní vysoké funkcionáře.

Po Stalinově smrti útlak postupně slábl. Ve druhé polovině šedesátých let se vynořily snahy o revizi socialistického státního zřízení. Výsledkem byly v lednu 1968 změny ve vedení KSČ, které vynesly do čela Alexandra Dubčeka.

V dubnu 1969 nahradila reformisty nová garnitura v čele s Gustávem Husákem. Čistka strany a společnosti postihla statisíce lidí – z 1,7 milionu členů zbylo 1,2 milionu. Opět následoval nový exodus ze země na Západ.

V květnu 1988 měla KSČ okolo 1 720 000 členů, v listopadu 1990 pouze 750 000. Její ideovou nástupkyní je Komunistická strana Čech a Moravy.

Beneš na něj nemá čas. Avšak kancléř Smutný a politický referent Jan Jína ho ujišťují, že prezident své stanovisko nezměnil. Později Beneš zve k sobě národně socialistické politiky na čtvrtou hodinu.

Gottwald doprovázený Noskem a Zápotockým přiváží v 10:55 hodin prezidentovi návrh „obrozené vlády“.

„Musím si věc rozmyslet,“ říká Beneš. „Já také nebudu nic zdržovat, aby krize byla vyřešena co nejdříve a naprosto jasně. Odpověď dostanete ještě dnes.“

Potom k sobě prezident zve Smutného, Jínu, Masaryka a svého osobního lékaře Oskara Klingera. Skepticky vysvětluje: „Demisi přijmu a vládu jmenuji podle Gottwaldova návrhu. Mám obavy z chaosu, který by stav, kdy nemáme vládu, způsobil. A jsem přesvědčen o tom, že když odpor proti komunistickým akcím nezačal v den podání demise, dnes už by byl marný.“

V poledne podávají demisi dva sociální demokraté, Václav Majer a František Tymeš. Dělají to navzdory usnesení vedení své strany. Od této chvíle přestává Gottwaldova šestadvacetičlenná vláda podle ústavy existovat, polovina ministrů se vzdala svých křesel. Jenže komunisté uzurpovali tolik moci, že tuhle zásadní změnu situace vůbec neberou na vědomí.

Na Hrad přicházejí i generálové Svoboda, Boček a Klapálek, aspoň podle záznamu dr. Klingera. Zato Smutný si jejich návštěvu zapsal až 27. února. Generálové slibují věrnost prezidentovi a čekají na rozkazy. Beneš je překvapil: „Rozumím, pánové, a jsem vděčen. Ale to by znamenalo, že byste museli odzbrojit policii, logicky by to znamenalo, že byste museli zatknout Gottwalda, a to Rusové nemohou snést. Za Mnichova by to bylo jiné, to šlo o cizince, nyní však jde o Čechy.“

Po poledni volají z Hradu Gottwaldovi: „Přijeďte v 16 hodin.“

Odpoledne se na Václavském náměstí schází manifestace. Kdyby prezident nepodepsal, vydá se 50–80 tisíc lidí k Hradu. A s nimi ozbrojené Lidové milice. Tyto milice jsou ilegálními bojovými oddíly KSČ, jejichž existence nemá oporu v zákonech.

Okolo páté přijíždí do centra Prahy Gottwald. „Pan prezident souhlasil,“ oznamuje. Davy propukají v bouřlivé nadšení.

Avšak vůdce komunistů už nepřiznal, že Beneš podepsal až pod jeho surovým nátlakem. Když se dostavil k audienci, prezident mu oznámil: „V žádném případě jmenovací listinu nepodepíšu!“

Gottwald se přestal ovládat. Vytáhl obsáhlý seznam lidí, kteří budou zatčeni, když prezident okamžitě novou vládu nepotvrdí. Byli mezi nimi také Benešovi osobní přátelé a spolupracovníci.

A potom hrozil: „Rudá armáda stojí na československých hranicích, stačí, když ji požádáme o pomoc. Také jsme vyzbrojili dělnické milice. Byla by to občanská válka, pane prezidente!“

Benešovi je najednou nevolno. Musí přijít lékař, aby mu dal povzbuzující léky. Hodně to připomíná návštěvu Háchy v Berlíně v noci ze 14. na 15. března 1939.

Beneše dvakrát zradili přátelé

Opravdu jenom tyhle hrozby Beneše zlomily? Anebo to bylo něco jiného, horšího? Anebo podlehl dlouhotrvajícímu vyčerpání a nemoci? Od té doby o těchto důvodech diskutují pamětníci a historici. Mnozí z nich, jako třeba tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina ve svých pamětech, prezidenta obviňovali z nespolehlivosti. Jiní to sváděli na jeho špatný zdravotní stav.

Co tedy přinutilo Beneše k přijetí demise? V knize Poslední rok prezidenta uvádí historik Karel Kaplan čtyři důvody. Předně obava z rozpolcení československé společnosti a ze sovětské vojenské intervence. „Druhým motivem bylo vědomí ústavní povinnosti dát státu vládu a sloužit tak ČSR a jejímu jménu v zahraničí. Další skutečností byl překvapující mocenský i politický tlak a aktivita komunistů a stejně zarážející pasivita jejich odpůrců.“ A také podlomené zdraví prezidenta. „Benešova schopnost jasného uvažování a rozhodování sice zůstala nedotčena, častěji se však dostavovala únava, přechodný stav vyčerpání po jednání, výjimečně i během rozhovorů. Zdravotní stav celkově oslaboval jeho vůli k odporu vůči komunistickému tlaku.“

Historik a diplomat Jaroslav Šedivý zase připomíná, že už 20. února začaly manévry americké armády v Západním Německu mezi Pasovem a československými hranicemi. Šířící se hysterie kolem možného konfliktu mezi Východem a Západem, která vyvrcholila koncem minulého roku, prezidenta vystrašila. Takové války se obával. Jiné prameny uvedly, že v Rakousku poblíž československých hranic posílila Rudá armáda své posádky o 18 tisíc vojáků.

Přelomové osmičky

Dvakrát za život se Edvard Beneš spolehl na záruky spřátelených vlád, dvakrát ho zradily. Po diktátu západních „přátel“ v Mnichově musel uposlechnout diktátu „přátel“ z Moskvy.

„Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přejete, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší, jež tkví ve slovech slibu prezidentu Osvoboditeli Věrni zůstaneme,“ říká trpce Beneš Gottwaldovi a jeho průvodcům. „Jestli tak činím, tak jenom proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž používáte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu.“

Po podpisu jmenovací listiny „obrozené vlády“ si poražený prezident vymiňuje: „Ale žádné násilí, žádné zatýkání!“

Gottwald souhlasí. Ostatně, teď je pánem on a na svůj slib může kdykoli zapomenout.

Prezidentská kancelář odvolala přijetí předsedy národních socialistů Petra Zenkla a jeho kolegů. Už není o čem jednat.

V podvečer se vydávají tři tisíce studentů k Hradu. Manifestovat věrnost prezidentovi a demokracii! Beneš je unaven, jejich deputaci přijímá Smutný.

Když se o tom dovídá vedoucí evidenčního odboru ÚV KSČ Karel Šváb, soptí: „Ať je policisté pokropí ze samopalů!“ Vedoucí bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Josef Pavel, který komunistickým ozbrojeným složkám velí, nesouhlasí.

Josef Řehounek, jediný zraněný z únorového puče v roce 1948

Studenty v Nerudově ulici tedy rozhánějí esenbáci a milicionáři beze zbraní. Údajně náhodným výstřelem je zraněn posluchač lesního inženýrství Josef Řehounek.

Vysokoškoláci jsou jedinou skupinou, která hlasitě požaduje zachování demokracie. Ostatní obyvatelstvo zůstává pasivní.

K večeru přijíždí na Hrad Krajina. Chce mluvit s Benešem. Avšak Smutný a Jína ho k němu nepustí. Pan prezident je unaven.

Krajina tedy vzkazuje: „Ať si pan prezident vzpomene na osud Emila Háchy!“ A Beneš zase posílá doporučení Krajinovi, aby raději odešel za hranice.

Ve středu večer začíná první větší vlna zatýkání nepohodlných lidí, bez ohledu na slib, který dal Gottwald Benešovi. Zatím mezi nimi nejsou špičkoví politici. Estebáci je sbírají podle seznamu B, který nevznikl podle jmen, nýbrž podle funkcí.

Mezi 21. a 26. únorem zmizelo nakrátko ve věznicích podle historika Kaplana 464 lidí. Většinou to byli okresní funkcionáři národních socialistů a lidovců.

Ve čtvrtek 26. února ráno vtrhávají komanda Státní bezpečnosti, vedená Miroslavem Pichem-Tůmou, do bytů Vladimíra Krajiny, Oty Hory a Aloise Čížka. Dělají domovní prohlídky a chtějí tyto národně socialistické poslance zatknout. Hora není doma. Krajinu a Čížka zajišťují. Když se to dověděl prezident Beneš, žádá Gottwalda, aby oba poslance chráněné imunitou propustil. „Vždyť jste mi to slíbil!“ Předseda KSČ k tomu dá příkaz.

Uvěznil tyto politiky Pich-Tůma z revolučního nadšení, anebo na pokyn svého nadřízeného ze sovětské tajné policie NKVD, jíž rovněž sloužil? To dodnes nevíme. I v několika dalších případech Gottwald nařizuje propuštění zatčených. Estebáci se s tím těžko smiřují. Avšak v zabírání sekretariátů „reakčních“ stran a zatýkání jejich nižších funkcionářů pokračují dál. Rudé právo píše, že podle StB plánovali národní socialisté protikomunistický převrat.

V pátek otiskuje kriminální věstník fotografii poslance Hory a zatykač: SNB ho hledá pro obvinění z velezrady a protistátních činů. Gottwald prý nařídil: „Horu musíme dostat živého za každou cenu a pak z něj zaživa budeme řezat řemeny!“

Bývalý poslanec se skrývá u Václava Havla, někdejšího majitele filmových ateliérů Barrandov. Potom prchá za hranice.

Exministr spravedlnosti Prokop Drtina se chce zastřelit. Když mu selže pistole, skáče z okna vily. Pádem z druhého patra se nezabil, jenom si zlomil obě nohy.

V pátek přijímá prezident členy nové vlády, aby složili ústavní slib. Musí k tomu sebrat všechny síly. A potom, místo aby s nimi prohodil aspoň formálně několik slov, hned odchází.

Podívejme se v náseldujících kapitolách, co vše tomuto vyvrcholení komunistického puče předcházelo a trochu podrobněji na samotné únorové dny .

Konec prezidentových iluzí

„Musím tě zarmoutit,“ řekl Rudolf Slánský Josefu Pavlovi, když si v září 1947 stiskli ruce. Vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Plzni se na generálního tajemníka tázavě zadíval.

„Budeš se stěhovat do Prahy!“ oznámil mu generální.

„Proč právě já?“ vzpíral se Pavel. Rodinu měl v Ústí nad Labem. Před rokem začal v Plzni jenom na čas zaskakovat.

„V předsednictvu jsme projednali poslední vývoj zejména v národně socialistické straně a zdá se, že půjdou na hazard,“ pokračoval Slánský. „Ty máš zkušenosti z občanské války ve Španělsku. Poznáš, jaký nápor vedou v armádě a ve Sboru národní bezpečnosti.“

„Netušil jsem, že situace v Národní frontě je tak vážná,“ svěřoval se Pavel o jedenadvacet let později na ideologické konferenci KSČ na ministerstvu vnitra.

Před válkou absolvoval Pavel v SSSR diverzantskou školu NKVD. Odtamtud ho vyslali do Španělska, aby spolu s dalšími komunisty a levicově orientovanými intelektuály bránil republiku proti povstalcům. Později se stal Pavel důstojníkem v československé západní armádě a přitom nezapomínal sloužit myšlenkám komunismu.

Nyní byl Josef Pavel jmenován vedoucím branného a bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Začal objíždět kasárna armády, stanice a velitelství SNB a zjišťovat, nakolik by je mohl využít ve prospěch komunistické strany.

„Dochází k aktivizaci pravice podporované Američany a Angličany, i když to zatím nemá podobu antisovětské či antikomunistické kampaně,“ hlásil v dubnu 1947 vedoucí odboru zahraniční politiky ÚV KSSS Guljajev politbyru o situaci v Československu. KSČ se „mění v masovou organizaci, která má už 1 133 000 členů“. V příštích volbách chtějí komunisté získat většinu v parlamentu. Ve vrcholných úřadech je však situace složitá: na ministerstvu vnitra je ze 48 vyšších funkcionářů v KSČ jenom 14, na ministerstvu zahraničí je poměr 51:7, na ministerstvu průmyslu 131:13 a tak dále.

Osud republiky byl součástí rozsáhlé mocenské hry velmocí. Koncem války neměly Washington a Londýn sílu, aby si udržely vliv v zemích východní a střední Evropy, padly tedy do železného objetí Moskvy. Začátkem roku 1947 se ukazovalo, že Stalin chce tuto nadvládu upevnit, aby mohl snáze v nejbližší budoucnosti vytvořit komunistické vlády rovněž ve státech západní Evropy.

V březnu mu tento záměr překazil prezident Truman, když vyhlásil doktrínu o zadržování komunismu. V jejím rámci poskytly USA finanční pomoc vládám Turecka a Řecka, v létě Itálii a západním okupačním zónám Německa a Rakouska. Následující měsíc se nedohodli ministři zahraničí SSSR, USA, Velké Británie a Francie na spolupráci. Na jaře vypadli z italské vlády komunisté, začátkem zimy i z kabinetu francouzského. V květnu vyslal Pentagon šestou flotilu válečného námořnictva do východního Středomoří.

To všechno ještě považoval Kreml za lokální anebo dočasné problémy, které se postupem doby vyřeší. Vždyť USA se brzy stáhnou z Evropy a nechají mu volný prostor. Francie a Velká Británie zeslábly válkou natolik, že se do role evropských mocností stěží vrátí.

Marshallův plán, který byl volným pokračováním Trumanovy doktríny v ekonomické oblasti, tyhle naděje překazil. Podnítil ho nový architekt americké zahraniční politiky George Kennan, který jako chargé d‘affairs v Moskvě upozornil na neutuchající sovětské imperialistické plány a nyní se vrátil do Washingtonu. Kennan chtěl zeslabit sovětskou kontrolu nad střední a východní Evropou. Plán na záchranu Evropy před komunismem přednesl státní tajemník (ministr zahraničí) George C. Marshall, někdejší předseda Sboru náčelníků vojenských štábů, 5. června 1947 na Harvardově univerzitě, když mu udělovala čestný doktorát.

Marshalla k tomu přiměla i cesta z Moskvy, kdy z letadla viděl, jak je Evropa zničená a zubožená válkou. Možná si vzpomněl i na to, jak bída po první světové válce přinesla celému kontinentu chaos a revoluční kvas. Vždyť právě tahle situace umožňuje, aby komunistické a socialistické ideje přitahovaly nové příznivce v celém světě. „Pokud by byla vysílená Evropa ponechána svému osudu,“ řekl Marshall v děkovací řeči, „hrozí nebezpečí, že by se mohl zhroutit moderní systém založený na dělbě práce a výměně zboží.“ Hospodářská krize by mohla přivést komunisty k moci i v západních státech. V Itálii mělo členské legitimace strany 1,9 milionu lidí, ve Francii milion, v Belgii a Řecku po stotisících, ve Velké Británii 50 tisíc. V samotných Spojených státech se ke komunistům hlásilo 80 tisíc lidí.

Tento velkorysý program, který dostal podle svého autora název Marshallův plán, spočíval v rozsáhlé hospodářské pomoci Spojených států zemím Starého kontinentu.

Napětí mezi Moskvou a Washingtonem se ve druhé polovině roku 1947 stupňovalo. Zdálo se, že brzy vypukne válka. Už rok vytvářely výzvědné služby USA a Velké Británie v součinnosti se službami západoevropských zemí na jejich území tajné podzemní armády se sklady zbraní, vojenského a zdravotního materiálu i potravin. Tihle partyzáni měli zahájit činnost, jakmile by se Rudá armáda převalila na Západ.

Stalin zapomněl na všechny sliby a začal budovat impérium. O začlenění ČSR mezi státy svého bloku rozhodl v srpnu 1947, domnívá se historik Vilém Prečan. V září se na napůl tajné schůzce v Szklarské Porebě v Polsku ustavilo Informbyro, nová centrála komunistických stran Evropy. Šéfideolog Ždanov tam ze Stalinova příkazu proklamoval: Svět se rozpadl na dva nesmiřitelné tábory, které vyrostly okolo SSSR a okolo USA.

Slánský se od Rusů dověděl, že KSČ musí převzít moc v zemi urychleně. Vždyť Československo je ze států východní a střední Evropy poslední zemí, kde to komunisté dosud neudělali. Na představu o jakési „specifické československé cestě k socialismu“, která by trvala deset anebo i více let, zapomeňte! Jistě, soudruh Stalin s tím dřív souhlasil, ale to byla jiná doba. Teď musíte co nejdřív ovládnout armádu a bezpečnost!

Ekonomiku už měla vláda pevně v rukou. „Znárodnění a předchozí pozemková reforma změnily československou společnost v jejích základech,“ napsal Kaplan. „Největší ekonomickou silou se stal stát, konkrétně vláda, ve které měli převahu komunisté a sociální demokraté.“

Komunisté se vždycky snažili dosáhnout absolutní moci. Politika spolupráce, kterou KSČ dělala první dva roky po válce, byla jenom zastíracím manévrem. Teď skončila doba kompromisů, komunisté vyvolávají konflikty, jimiž chtějí dokazovat, jak špatně to ostatní strany myslí s národem.

V prvním poválečném nadšení smýšlelo hodně lidí v českých zemích levicově, až to vedení KSČ překvapilo. Ukázaly to volby v květnu 1946. V českých zemích získala KSČ 40 % hlasů, čtyřikrát víc než před válkou, národní socialisté necelých 24 %, lidovci 20 %, sociální demokraté 13,5 %. Jedině Slovensko komunisty zklamalo, tam absolutní většinu dosáhla Demokratická strana (DS). Nicméně vítězství v Čechách stačilo k tomu, aby se předsedou vlády stal Gottwald.

„Komunisté stále odstraňují z bezpečnostního aparátu členy ostatních politických stran!“ interpeloval v úterý 8. července 1947 v parlamentu národně socialistický poslanec Ota Hora ministra vnitra Noska. „Naposled museli odejít vrchní komisař Státní bezpečnosti Otakar Frankenberger, který strávil v německém koncentráku pět let, aktuárský elév Vítězslav Jandák, vyznamenaný medailí za chrabrost, a další. Rovněž z uniformovaného SNB vyhazují lidi jako třeba majora Jana Odvárku, šéfa osobního oddělení pražského policejního ředitelství, a nadporučíka Františka Kalhouse, pobočníka místního velitele. Ředitele Národní bezpečnosti v Praze vládního radu Karla Herra, známého odborníka, nahradil komunista major Marek, který dostal od nacistů Svatováclavskou orlici.“

Na tuhle interpelaci poslance Hory, stejně jako na další, ministr Nosek nikdy neodpověděl. Komunisté si budovali svůj bezpečnostní aparát bez ohledu na zákony.

A proč se proti tomu zástupci ostatních stran důrazně nebouřili? Proč pořád jenom korektně jednali na půdě parlamentu a koalice představované Národní frontou? Chtěli žít s komunisty ve státotvorné koalici. Obávali se, že bojem s nimi by mohli destabilizovat celý stát. A kdyby komunisté z NF nakonec odešli, mohli by bojovat jenom velmi nepříjemnými, ale účinnými mimoparlamentními prostředky – stávkami a demonstracemi. Proto všichni raději komunistům ustupovali.

Obtížná jednání vedla Praha s Moskvou o přesidlování rodinných příslušníků Svobodovy armády z Podkarpatska do ČSR, o továrnách, lokomotivách, vagonech, lodích a bankovních depozitech, které Sověti považovali za svou válečnou kořist, ale ve skutečnosti byly československým majetkem, o dodávkách sovětského zboží a surovin ve stanovené kvalitě a za světové ceny. Sovětští vyjednavači se chovali s velkopanskou nadřazeností, na mnohé československé požadavky vůbec neodpovídali, často ani Gottwald a ostatní komunisté ničeho nedosáhli. Nekomunističtí ministři lavírovali a ustupovali, protože nechtěli „ohrozit přátelství“ se Sovětským svazem. Jedině prezident Beneš zaznamenal občas úspěch. Patrně nejtragičtější osud postihl uranové doly v Jáchymově, které si Rusové pomocí tajné smlouvy přivlastnili.

„Vracím se jako Stalinův pohůnek“

Když v létě 1947 přijala Praha pozvání na jednání o Marshallově plánu, požádal Stalin československou vládu, aby k němu okamžitě vyslala své zástupce. Gottwald s sebou do Moskvy vzal ministra zahraničí Jana Masaryka, který nebyl členem žádné strany, a národně socialistického ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu. Drtina zastupoval svého stranického kolegu ministra zahraničního obchodu Huberta Ripku, který ležel doma s těžkou angínou.

Jakmile se delegace ubytovala ve vládní vile v Moskvě, přijelo pro Gottwalda tajně auto z Kremlu. Čtyři hodiny strávil v rozhovoru se Stalinem. „Podle zprávy, jež se nám dochovala z nejužšího okruhu Gottwaldových přátel, ho hrubě seřval,“ napsal historik Vladislav Moulis. Po návratu oznámil premiér sklesle ostatním ministrům, že sovětský vůdce rezolutně žádá, aby se Československo k Marshallovu plánu nepřipojilo. Ve čtvrtek to Stalin opakoval celé delegaci. A dodal ultimátum: „Rozhodnutí vaší vlády nám sdělte zítra do 16 hodin!“

To byl šok. Do té doby totiž sovětští diplomaté v Praze ubezpečovali Masaryka a Gottwalda, že Moskva s československou účastí na Marshallově plánu souhlasí. Avšak začátkem července Stalin svůj názor zásadně změnil.

„Sověti si nepřejí rekonstrukci Evropy na poli hospodářském,“ líčil později Masaryk Ripkovi. „Nemohu přesně vysvětlit proč, ale jak jsem naslouchal Stalinovi, měl jsem dojem, že počítá s válkou. Všecko, co činí, činí za jediným cílem: válka!“

„Stalin označil za cíl nynější sovětské politiky dostat Američany z Evropy i z Asie,“ oznámil přátelům úředník ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich, který se jednání účastnil. „Řekl, že Marshallovým plánem sledují USA politické a hospodářské cíle, které jsou v rozporu se zájmy Sovětského svazu i jeho spojenců, a že již z toho důvodu se ho Československo nemůže zúčastnit.“

Premiér a oba ministři nakonec požádali telegraficky vládu, aby Stalinovu žádost projednala. Oni s ní souhlasí. Nicméně Drtina a Masaryk podepisovali telegram s velkým sebezapřením.

Mezitím těžce onemocněl prezident Beneš. V noci na 9. června 1947 ho postihl záchvat mrtvice. Místopředsedu vlády Širokého a státního tajemníka ministerstva zahraničí Clementise, kteří mu přišli oznámit šokující zprávu z Moskvy, vůbec nevnímal.

A potom komunisté Široký a Clementis vládu, která zasedala za Zenklova předsednictví, obelhali. Prý hovořili s prezidentem a ten jim řekl, že „po tom jasném stanovisku Sovětského svazu je třeba účast na konferenci odvolati“. Ministři Stalinovo ultimatum přijali. Jiné východisko neviděli.

Jan Masaryk ohodnotil svou účast na jednání s příslovečnou lapidárností: „Do Moskvy jsem odjížděl jako ministr zahraničí suverénního státu. Vracím se domů jako Stalinův pohůnek.“

Na červen 1947 svolali Američané do Paříže konferenci zástupců evropských vlád o Marshallově plánu. Stalin původně doufal, že by tato pomoc mohla být injekcí také pro rozvrácené sovětské hospodářství. Američané však chtěli přidělování všech darů přísně kontrolovat, to nemohl Kreml dopustit. Podle zjištění sovětských špionů v Londýně má tento program probíhat mimo OSN. Účastníci tedy budou zavázáni USA. Američané tím posílí vliv v Evropě. A takový zvrat nemohla Moskva dopustit.

„Zdá se, že po Marshallově plánu v sovětském vedení převládl názor, že západní mocnosti chtějí připravit SSSR o plody vítězství ve druhé světové válce,“ napsal Kaplan. „Původní předpoklad, že USA odejdou z Evropy, jak o tom Roosevelt hovořil se Stalinem, nejpozději dva roky po válce, se nepotvrdil. Sovětské plány se zhroutily. Moskva hledala a postupně vytvářela novou koncepci své evropské politiky, jejíž dlouholetou konstantou bylo úsilí vytlačit USA z Evropy. Prvním krokem v nové koncepci byla přeměna dosavadní sféry vlivu v pevný mocenský blok.“

Stalin východoevropským vládám zakázal, aby se účastnily Marshallova plánu. Byl to první zřetelný krok k rozdělení Evropy do dvou nesmiřitelných mocensko-politických bloků.

„Kdyby nekomunistické strany nezměnily své původní stanovisko k Marshallově plánu, byla by to politická demonstrace,“ konstatoval Kaplan. „Ukázaly by, že hájí nezávislost země a že změna stanoviska se rovná diktátu, a tedy omezení státní suverenity, a že ony s tím nechtějí mít nic společného. Jakmile toto propásly, pak už se dostaly do pozice, kdy komunisté s nimi vedli boj o sociální požadavky, a tam musely vždycky prohrát.“

Kapitulace před Stalinem byla novým Mnichovem. Podle Šedivého tím „fakticky končila krátká etapa poválečného budování státu, která nesla pořád ještě většinu prvků demokratického vývoje“. Navíc, jak připomněl Moulis, se tím naplnily obavy prezidenta Beneše z roku 1945: „Evropa se rozestoupila na dvě části“.

Marshallův plán umožnil rekonstrukci hospodářství šestnácti západoevropských států. Spojené státy jim poslaly zboží a stroje za více než 13 miliard dolarů (v dnešních cenách 190 miliard), tím umožnily obnovu a modernizaci infrastruktury. Nezaměstnanost a bída mizely, komunistické strany ztrácely půdu pod nohama. V Itálii, ve Francii a v Belgii mohli vypudit komunistické ministry z vlád. Rozbombardované západní Německo se vrátilo, stejně jako Rakousko a Itálie, na předválečnou úroveň už v roce 1951.

Klement Gottwald

(* 23. 11. 1896, Dědice, † 14. 3. 1953, Praha)

Narodil se jako nemanželský syn zemědělské dělnice. Vyučil se truhlářem, vstoupil do sociální demokracie, tři roky první světové války strávil v rakousko-uherské armádě. V první polovině dvacátých let byl redaktorem a funkcionářem komunistické strany na Slovensku. Přešel do pražského sekretariátu KSČ (1926) a stal se členem výkonného výboru mezinárodní komunistické organizace - Kominterny (1928).

Na V. sjezdu KSČ spolu s dalšími mladými funkcionáři (1929) svrhl váhavé vedení. Touto bolševizací KSČ, jak se vnitrostranický puč oficiálně nazýval, se strana podřídila prostřednictvím Kominterny diktátu Stalina.

Emigroval do Moskvy (1938). Když přepadlo Německo Sovětský svaz (1941), začal pomýšlet na návrat do Prahy a na uchopení moci pomocí Rudé armády. Byl místopředsedou nové vlády, kterou jmenoval prezident Beneš v Košicích (1945). Po volbách, kdy získali komunisté nejvíc hlasů, se stal Gottwald premiérem (1946). Beneš se utěšoval, že zná jedno z největších tajemství KSČ, Gottwald je těžce nemocen a může brzy zemřít. Lékaři u něho našli rozsáhlou výduť srdeční aorty (1947), podle prognózy měl přežít nejvýše dva roky.

Po domluvě se Stalinem proklamoval Gottwald „zvláštní československou cestu k socialismu“, která nebude kopírovat sovětské kolchozy a likvidaci živnostníků. Později Stalin tyto zvláštnosti zavrhl (1947) a nařídil, aby se ve všech podřízených zemích vytvářel socialismus podle sovětského vzoru. Mezitím získávala KSČ silné pozice v Bezpečnosti, armádě a státním aparátu. Po únorovém převratu odhodil Gottwald masku demokrata a nastolil diktaturu.

Po odstoupení Beneše z křesla prezidenta se nechal zvolit 14. června 1948 na jeho místo, stal se „prvním dělnickým prezidentem“. Na Stalinův pohřeb v březnu 1953 letěl bez ohledu na varování lékařů. Vrátil se nemocen. Úřední zpráva tvrdila, že prezident se nachladil, ve skutečnosti mu praskla srdeční aorta. Operace mu už nemohla pomoci.

Hubert Ripka

(* 26. 7. 1895, Kobeřice u Slavkova, † 7. 1. 1958, Londýn)

Přední funkcionář národně socialistické strany a ministr zahraničního obchodu pocházel ze starobylého rodu lesníků a sedláků z Kobeřic u Slavkova. Po vystudování historie, filozofie a literatury na Univerzitě Karlově se stal vládním úředníkem, avšak víc ho přitahovaly noviny. Proto pracoval v legionářském deníku Národní osvobození a v Lidových novinách. Brzy se zařadil mezi novinářskou elitu.

Vstoupil do národně socialistické strany. Sblížil se s ministrem zahraničí Benešem, který ho pověřoval různými neoficiálními misemi v cizině. Krátce po Mnichovu (1938) odešel do exilu. Stal se členem nejvyššího exilového orgánu, Československého národního výboru v Paříži (1939). Když Beneš sestavoval v Londýně exilovou vládu (1940), jmenoval ho jejím členem jako státního tajemníka a později státního ministra v úřadu ministerstva zahraničních věcí. Místo Jana Masaryka, který byl často na cestách, prakticky vedl celý úřad. Po odjezdu Beneše a dalších funkcionářů do Moskvy (březen 1945) zůstal v Londýně zajišťovat československé zájmy. Pracoval jako ministr zahraničního obchodu (1945–1948). Patřil mezi nejvýraznější členy vlády a současně byl mozkem své strany.

Po převzetí moci komunisty ho StB střežila. Přesto se mu podařilo ji oklamat a za pomoci francouzské tajné služby, která pro něj vyslala malé letadlo, Československo opustil (26. dubna 1948). V první polovině padesátých let přednášel mezinárodní politiku v New Yorku, potom se s celou rodinou odstěhoval do Londýna. Byl členem výboru Rady svobodného Československa.

Rudolf Slánský

(* 31. 7. 1901, Nezvěstice na Plzeňsku, † popraven 3. 12. 1952, Praha)

Pocházel z rodiny bohatého židovského obchodníka. Studium na Univerzitě Karlově nedokončil, víc se věnoval politice. Vstoupil do nově vzniklé KSČ, brzy se sblížil s Gottwaldem a pomáhal mu při tzv. bolševizaci strany. Za války žil v Moskvě, kde se záhadně ztratila jeho dcera, ale ani to neotřáslo jeho vírou v komunismus. Odletěl na Slovensko (podzim 1944), aby politicky řídil povstání.

Po návratu do Prahy se stal generálním tajemníkem KSČ (1945), zatímco Gottwald se věnoval ovládnutí státního aparátu, on upevňoval aparát stranický. Řídil podvratné akce proti nekomunistickým stranám a rozpoutání teroru v ČSR.

Krátce po jeho padesátinách, ke kterým nedostal z Moskvy žádné blahopřání, začal jeho prudký pád. Byl odvolán z funkce generálního tajemníka a vytvořili pro něj funkci nového náměstka předsedy vlády. Na důraznou žádost Stalina ho nechal Gottwald zatknout (23. listopadu 1950). StB za pomoci sovětských expertů pak vytvořila „protistátní spiklenecké centrum“ ze zatčených komunistických funkcionářů v čele se Slánským. Označení „původ židovský“ u většiny obžalovaných znamenalo, že sovětské impérium zahájilo tažení proti „mezinárodnímu sionismu“.

Při procesu, organizovaném jako divadlo (1952), byl Slánský spolu s dalšími sedmi obviněnými odsouzen k smrti, tři další na doživotí. Po popravě rozprášili estebáci popel popravených na silnici za Prahou. „Mám to, co jsem si zasloužil,“ konstatoval rezignovaně odsouzenec několik minut před tím, než ho pověsili. Později byl rehabilitován občansky a právně, za Pražského jara se připojila i KSČ.

Antonín Zápotocký

(* 19. 12. 1884, Zákolany u Kladna, † 13. 11. 1957)

Druhý československý „dělnický prezident“ pocházel z rodiny průkopníka dělnického hnutí Ladislava Zápotockého ze Zákolan u Kladna. Vyučil se kameníkem, pracoval jako funkcionář a redaktor sociálnědemokratického tisku. Válku strávil v rakousko-uherské uniformě. Patřil k zakladatelům levice v sociálně demokratické straně i k zakladatelům KSČ (1921).

Byl generálním tajemníkem KSČ (1922–1925). V jejím vedení se udržel i po nástupu Gottwalda a jeho lidí (1929). Věnoval se pak hlavně práci v odborech.

Při pokusu o ilegální přechod hranic ho Němci chytili a poslali do koncentráku (1939). Po osvobození se stal předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem. V Gottwaldově „obrozené vládě“ byl místopředsedou (1946), po jeho odchodu na Hrad předsedou (1948). Po smrti Gottwalda ho nahradil ve funkci prezidenta (1953).

Navenek působil jako lidový politik, říkalo se mu „Tonda Práce“, a proti drobným nepravostem zakročoval. Avšak rehabilitaci některých nespravedlivě odsouzených lidí bránil, protože prý by to odporovalo zájmům KSČ. Rovněž proslul obrovskou lží (1953): jeden den tvrdil, že se žádná měnová reforma nepřipravuje, ale druhý den byla vyhlášena. Psal romány, ve kterých reportážně popisoval vývoj dělnického hnutí u nás; existuje podezření, že jeho rukopis „vylepšovali“ někteří komunističtí spisovatelé, aby se dal vůbec zveřejnit.

V roce 1955 dostal první infarkt, zemřel po třetím infarktu.

Petr Zenkl

(* 13. 6. 1884, Tábor, † 2. 11. 1975, Raleigh, stát Severní Karolina)

Narodil se jako osmý syn z jedenácti sourozenců krejčího a potom obchodníka s textilem. Po absolvování filozofické fakulty začal učit češtinu na střední škole. Od mládí byl členem národně socialistické strany. Po vzniku ČSR přešel do ministerstva sociální péče, později se stal ředitelem Ústřední sociální pojišťovny, rovněž zasedal v pražském obecním zastupitelstvu. Byl primátorem Prahy (1937–1939), jako ministr se snažil organizovat odpor proti dohodě z Mnichova (1938). Němci ho zatkli (1939), válku strávil v koncentráku.

Po návratu opět usedl na pražské radnici. „Ať jsou chyby dr. Zenkla jakékoli, není mezi nimi zbabělost a nepevnost,“ charakterizoval jeho chování v koncentráku známý novinář Ferdinand Peroutka. „Pravda je, že ve vyjadřování svého mínění byl jedním z nejodvážnějších.“

Jako předseda národně socialistické strany se stal náměstkem předsedy vlády (1946). Po převzetí moci komunisty ho převedla skupina jeho hlídačů v uniformách SNB ilegálně do Západního Německa (srpen 1948). Předsedal Radě svobodného Československa (1949–1951, 1952–1954, 1957–1974). Byl nejvýznačnějším poúnorovým exilovým politikem.

Konec I. dílu.

Kapitola z knihy Osudové okamžiky Československa, jejíž čtvrté vydání vyjde v květnu. Redakčně upraveno.

Autor:


Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

Odborářka: Školství potřebuje 8 miliard. Ekonomika klesá, oponuje náměstek

Hosty pořadu Duel jsou Markéta Seidlová, místopředsedkyně školských odborů a...

VIDEO Vysíláme Školské odbory chtějí příští pondělí i nadále stávkovat. Žádají, aby ministerstvo dorovnalo...

Vzpoura místo jásotu. Klid v Uničově musely před sto lety jistit kulomety

Historická fotografie zachycující listopadovou manifestaci na náměstí v...

VIDEO Vznik Československa na podzim 1918 zdaleka ne všude obyvatelé nové republiky slavili. V řadě měst...

Kamarád na něj namířil kulomet. Pak utíkal z pohraničí

Jaroslav Pavlů na archivním snímku se svými rodiči. Jako dítě musel utíkat z...

Před Němci utíkal jen se školní taškou, několika hračkami, s kladívkem a kleštěmi. Jaroslav Pavlů z...

Ve dveřích stihl dát synovi hodinky, pak ředitele ČSA popravili

František Stočes, s obrácenou buřinkou v ruce. Za povšimnutí stojí černá páska...

Inženýr František Stočes byl druhým ředitelem letecké společnosti ČSA. Právě on se významně...

Trpělivá dřina a hozená svorka. Co předcházelo vzniku republiky

Karel Kramář vychází ze Sněmovny po ustavující schůzi Národního shromáždění....

VIDEO Vznik Československa před sto lety byl podmíněn jeho uznáním ze strany Spojenců. V tom hrála roli...

  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Polopás není polovičaté řešení. Třetí říše byla mistrem v oboru

18. března 2024

Druhá světová válka byla zlatým věkem polopásových vozidel. Vyráběli je především Němci a...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...