Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Havárie Apollo 13: Co se tehdy doopravdy stalo? Začalo to „malou“ nehodou

aktualizováno 
Byla noc, 13. dubna 1970. Posádka letu Apollo 13 se chystala promíchat nádrže s kapalným kyslíkem. Nebylo to poprvé. Nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k „nejúspěšnějšímu neúspěchu“ v historii kosmonautiky. Hlášení „Houstone, máme tu problém!“ zaznělo přesně před 45 lety.

Titulní stránka letového plánu mise Apollo 13. | foto: NASA

Byly to vzrušující dubnové dny roku 1970. Kdo věřil v pověru o „nešťastné třináctce“, byl nepochybně krajně nervózní. Nakonec se událo, že se tentokrát pověra nechytí, nanejvýš se nalepila na Jacka Swigerta, který se ke dvojici Lovell a Haise přidal doslova na poslední chvíli jako náhrada za Mattinglyho, jenž musel odstoupit ze zdravotních důvodů. Ve spěchu totiž Swigert zapomněl na Zemi v šatně na kosmodromu svůj zápisník s úkoly pilota, které měl na velitelské lodi na dráze kolem Měsíce provádět v době, kdy jeho dva kolegové měli přistát na měsíčním povrchu.

V neděli večer 12. dubna se proto dohodl s řídicím střediskem, že potřebné údaje mu nadiktují. A ještě v další věci potřeboval pomoc. Zapomněl odevzdat povinné daňové přiznání a lhůta měla vypršet už ve středu. Berňák je na celém světě přísným úřadem, takže Jack měl oprávněné obavy z vysoké pokuty. Manželka vyplněné tiskopisy na úřad nebo alespoň na poštu odnést nemohla. Jack byl totiž svobodný. Zástupci NASA mu proto slíbili, že požádají o malý odklad, aby berňák posečkal, až se Jack vrátí od Měsíce.

V pondělí 13. dubna už nikdo na pověru nepomyslel, zdálo se totiž, že určený příděl pověrečné smůly po zdravotním problému s nebezpečím nákazy zarděnkami, které na poslední chvíli zamíchalo sestavou posádky, si definitivně za své kolegy vybral Jack Swigert. Jenže v pondělní noci 13. dubna 1970 bylo náhle všechno jinak.

Stáhněte si e-knihu DOKUMENT zdarma

sci-fi Pavla Toufara o tajném pozadí havárie letu Apolla 13.

Sedm let po havárii Apolla 13, kterou všichni členové posádky jako zázrakem přežili, vydal Pavel Toufar svou sci-fi novelu Dokument. Tehdy, v roce 1977 vyšla poprvé a i přes poměrně velký zájem čtenářů i naposledy. Díky laskavému svolení autora si ji nyní můžete zdarma (po dobu jednoho týdne) stáhnout i vy.

Obálku knihy nakreslil Karel Franta, uznávaný ilustrátor i dětských knih a nositel ocenění OSN Grand Prix UNICEF. I Karel Franta nám dal po téměř čtyřiceti letech svolení k opětovnému vydání.

Obálka knihy Dokument Pavla Toufara z roku 1977. Autorem kresby je Karel Franta.

Obálka knihy Dokument Pavla Toufara z roku 1977. Autorem kresby je Karel Franta.

Máme problém

V Evropě bylo už úterý 14. dubna 1970 po půlnoci, v Americe na západním pobřeží ale noc teprve začala. Trojice z Apolla 13 ukončila televizní přenos pro diváky, kteří k velkému rozčarování vedoucích pracovníků NASA i příznivců kosmických let už o třetí cestu pozemšťanů na povrch Měsíce mnoho zájmu nejevili. Měli ještě nastavit teleskop pro sledování komety Bennet a promíchat obsah nádrží s kapalným kyslíkem a kapalným vodíkem pro napájení palivových článků, dodávajících kosmické lodi životadárnou elektrickou energii, ale také vodu a teplo. Od začátku výpravy se už takhle promíchávalo dvakrát. A vždy šlo o rutinní úkon. Jenže tentokrát bylo náhle vše docela jiné. Ozval se Jack Swigert:

„Houstone, máme tu problém!“

Po něm zopakoval velitel Jim Lovell:

„Houstone, měli jsme problém, zaznamenali jsme podpětí v hlavní sběrnici B.“

A pak šlo vše v rychlém sledu ráz naráz. Telemetrie začala přenášet údaje, které naznačovaly, že se rozehrává dramatická a nebezpečná situace. Začal výrazně klesat tlak v nádrži č. 2 s kyslíkem, zhoršilo se spojení, začal klesat tlak i v kyslíkové nádrži č. 1. Výrazně se snížila dodávka elektrické energie a celá kosmická loď s připojeným výsadkovým lunárním modulem jako by s sebou nekontrolovatelně škubala, přičemž její orientační systém nereagoval na Lovellovu snahu vrátit sestavu do původního pomalého otáčení.

Objevily se problémy s vodíkovou nádrží a vypojil se jeden z palivových článků.

Jim Lovell se pak konečně podíval z jednoho průzoru a co uviděl, to způsobilo, že v něm – jak se píše v románech – doslova ztuhla krev:

„Vypadá to, že z nás něco uniká… něco vypouštíme do vesmíru… nějaký plyn.“

Od kosmické lodi se táhl pás plynu, který ve vakuu zmrzl na ledové krystalky a začal vytvářet zvětšující se oblak.

Záběry agentury Reuters z vesmírné mise Apollo 13:

Pochmurné vyhlídky

V prvních okamžicích snad nikoho nenapadlo, jaké velké následky tato událost bude mít. Exploze totiž zcela ochromila velitelskou a přístrojovou sekci Apolla 13. A velkým štěstím bylo, že k havárii v přístrojové sekci kosmické lodi nedošlo až při návratu od Měsíce k Zemi. „V této situaci by totiž posádka neměla žádnou šanci na záchranu“, konstatoval v úterý 14. dubna 1970 na tiskové konferenci letový ředitel dr. Eugene Kranz.

Takový pohled se naskytl posádce Apolla-13 po odhození explozí poškozené přístrojové sekce a před vstupem jejich pilotní kabiny do zemské atmosféry.

Takový pohled se naskytl posádce Apolla-13 po odhození explozí poškozené přístrojové sekce a před vstupem jejich pilotní kabiny do zemské atmosféry.

S připojeným výsadkovým lunárním modulem se dalo mluvit o doslova zázračném štěstí. Bez dodávky elektrické energie ochromenou kosmickou loď mohl totiž do určité míry zastoupit, protože posádka se do něj uchýlila jako do provizorního záchranného člunu, a jeho motory umožnily provést nezbytné úpravy dráhy letu, aby se kosmonauti vůbec mohli vrátit na dráhu „volného návratu“ a zamířit k Zemi. Jinak by totiž po pasivním obletu Měsíce prolétli ve vzdálenosti desítek tisíc kilometrů kolem Země a ztratili by se v planetární soustavě na výrazně excentrické oběžné dráze kolem Země.

Velmi trefné bylo konstatování, že šlo o „nejúspěšnější neúspěch v historii kosmonautiky“.

A nikdo zpravidla nepřipomíná, že v důsledku nečekané dráhy obletu Měsíce se Lovell, Haise a Swigert stali třemi pozemšťany, kteří dodnes drží rekord největší vzdálenosti, do níž se kdy člověk ze Země bezprostředně dostal.

Dlouholetí velcí rivalové, sovětští odborníci, s uznáním prohlásili, že rozdílné systémy řízení a malá možnost zásahu do naprogramovaných cyklů u jejich lodi Sojuz by znamenaly, že stát se to této lodi při cestě k Měsíci, záchrana posádky by byla minimální či spíše nemožná.

Politické sváry šly stranou

Protože zpočátku nebylo jasné, zda se podaří určit přesněji místo, kam se při notné dávce štěstí posádka Apolla 13 vrátí, a protože bylo jasné, že je nutno počítat s rozlehlými oblastmi oceánu, francouzský prezident Pompidou jako první přislíbil pomoc válečných i obchodních lodí, vzápětí se přidala britská Admiralita. Nabídky přišly také od dalších námořních států. Rázem bylo zapomenuto na politické třenice a z Kremlu byl americkému prezidentu Richardu Nixonovi doručen telegram od předsedy rady ministrů SSSR Andreje Kosygina:

„Chci Vás informovat, vážený pane prezidente, že sovětská vláda dala pokyn civilním i vojenským orgánům SSSR, aby využily v nezbytném případě veškeré prostředky k poskytnutí pomoci při záchraně kosmonautů.“

K pomoci se přidaly také vnitrozemské státy. Na žádost americké vlády vydaly příkaz, aby v době návratu a nezbytných záchranných operací, jejich instituce nepoužívaly frekvence, které využívala posádka Apollo 13.

Nabídnutá pomocná ruka bez ohledu na státní hranice a politické názory tehdy symbolicky připomněla myšlenku francouzského filmu „Kdyby všichni chlapi světa“ z roku 1955 o posádce rybářské lodi Lutécie, která vážně onemocní, a k jejíž záchraně se spojí lidé různých národností. Do skutečné mezinárodní spolupráce bylo však ještě příliš daleko. V roce 1975 se sice uskutečnil společný let lodí Sojuz a Apollo, motivovaný záchranou kosmonautů, dokonce se rýsovaly další možnosti podobné spolupráce, ale pak Brežněvův režim poslal výsadkáře do Afghánistánu a mezinárodní situace se opět zhoupla k bodu mrazu.

Přitom bylo jasné, že spolupráce a otevřená výměna informací, by přispěla ke snížení rizika pilotovaných kosmických výprav. Utajování a přísná cenzura zásadních informací tomu nenahrávaly.

Dlouhé čekání na smrt. Průběh tragického letu Vladimira Komarova

Let probíhá normálně, kosmonaut se cítí výborně. Přesně to hlásala sovětská propaganda ve chvílích, kdy Vladimir Komarov sváděl na oběžné dráze svůj boj s kolabující technikou. Vyhrál ho. Ale jen velmi dočasně. Před 46 lety 24. dubna 1967 zahynul.

Vladimir Komarov nacvičoval práci v beztížném stavu ve speciálním skafandru pro výstup do volného kosmu v letounu Tu-104 LL. Fotografie zveřejněná agenturou TASS po startu Sojuzu 1 bez bližšího vysvětlení však zmátla zahraniční komentátory, kteří ji považovali za záběr z kabiny "prostorné kosmické lodi" a byli přesvědčeni, že Komarov letí do kosmu ve skafandru

Vladimir Komarov nacvičoval práci v beztížném stavu ve speciálním skafandru pro výstup do volného kosmu v letounu Tu-104 LL. Fotografie zveřejněná agenturou TASS po startu Sojuzu 1 bez bližšího vysvětlení však zmátla zahraniční komentátory, kteří ji považovali za záběr z kabiny "prostorné kosmické lodi" a byli přesvědčeni, že Komarov letí do kosmu ve skafandru

Vždyť v době letu Apolla 13 se mnoho nevědělo, co bylo vlastně skutečnou příčinou tragédie Vladimíra Komarova, který zahynul v roce 1967 při návratu v lodi Sojuz 1. Spíše ve vědeckých kuloárech si vědci na mezinárodních kongresech soukromě vyměňovali cenné informace, než aby je publikovali v odborných časopisech. A především kremelští cenzoři přísně vyžadovali, aby zprávy o letech sovětských kosmonautů hovořily pouze o stoprocentně úspěšných misích bez sebemenšího problému a o usměvavých a veselých kosmonautech, které nepotkaly žádné svízele.

Například v době letu Apolla 13, kdy jsme si připomínali již deváté výročí od bezprostředního vstupu člověka do kosmu, od letu Jurije Gagarina, se stále nesmělo mluvit o tom, že už tento historický let provázely značné technické svízele, které v závěru před sestupem z oběžné dráhy na Zemi dosáhly až dramatického vrcholu. A dokonce ještě po roce 2000, kdy se otevřely předtím nejtajnější archivy sovětské a ruské kosmonautiky, provázely tuto závěrečnou fázi Gagarinova letu nejasnosti a nepřesné pokusy o vysvětlení.

Ve svých pamětech onu více než bizarní dobu charakterizoval Boris Čertok, náměstek slavného konstruktéra Sergeje Koroljova:

„Ideologická dogmata oné doby přikazovala a povolovala popisovat pouze úspěchy a naopak zamlčovala neúspěchy a problémy. Tato politika naprosto zbytečného utajování v důsledku přinesla více škody než užitku.“

Pohled do nitra přístrojové sekce

Když se před příletem Apolla 13 k Zemi a před vstupem do atmosféry oddělila přístrojová sekce lodi, uviděli konečně astronauti učiněnou spoušť, jakou exploze napáchala.

Bylo nutné najít příčinu. A to dostala za úkol speciální komise, v jejímž čele stál Edgar Cortright, ředitel Langleyova výzkumného střediska NASA ve Virginii.

Tým odborníků nejprve vyloučil střet s nějakým jiným kosmickým tělesem a určil, že k explozi došlo v kyslíkové nádrži. Nastalo hledání všech souvislostí. Naštěstí každá součástka a z nich sestavené systémy a další celky měly svůj „rodokmen“, zachycující veškeré události od jejich zrodu, přes montáž a zkoušky. Pozornost se soustředila na kyslíkovou nádrž č. 2, přičemž zkoumání se vrátilo až do roku 1965, kdy firma North American jako hlavní dodavatel lodi Apollo spolupracovala se subdodavatelem nádrží firmou Beech Aircraft z Colorada.

Fotogalerie

Je nutno si uvědomit, že nádrže na kapalný kyslík a kapalný vodík nebyly jen tak nějakými obyčejnými barely, ale oba zkapalněné plyny, spíše kašovitý než kapalný kyslík a ve stejné podobě vodík o teplotě mínus 270 stupňů Celsia, musely být pečlivě hlídány snímači tlaku a teploty, ale také promíchávány a v případě potřeby mírně ohřívány. Kdyby teplota klesla ještě víc, klesl by i tlak a odpařující se kapalné plyny by se nedostávaly potrubím do palivových článků. Proto se podle potřeby zapnuly ohřívače a obsah nádrží se promíchal. Všechny k tomu potřebné součástky se pochopitelně nacházely uvnitř nádrží, byly tedy ponořené v kapalném kyslíku a kapalném vodíku – a k nim vedly přívody elektrické energie a kabely od ovladačů a kontrolních přístrojů, což kladlo velmi přísné nároky na perfektní izolace.

Nejinak tomu bylo s ohřívači. Jejich termostatické spínače byly navíc nastaveny tak, aby systém ohřívání se vypnul, pokud by vnitřní teplota v nádrži stoupla nad 27 °C.

Původní zadání znělo, aby spínače a další součásti nádrží byly slučitelné s elektrickou sítí lodi Apollo o napětí 28 voltů. Jenže při zkouškách kompletní lodi s nosnou raketou si technici uvědomili, že kdosi udělal zásadní chybu při zadání, protože na rampě byla i loď připojena na síť s napětím 65 voltů. Výrobce nádrží proto podle toho upravil celý vyhřívací a míchací systém, ale z jakéhosi nikdy nevysvětleného důvodu byly k novým ohřívačům na 65 voltů připojeny původní termospínače na 28 voltů. A to nebylo všechno.

Posádka Apollo 13 zvládla další svízel – zhotovila provizorní čističku vzduchu.

Posádka Apollo 13 zvládla další svízel – zhotovila provizorní čističku vzduchu.

Jen takový docela malý úder

Upravené nádrže byly v březnu 1968 v továrně North American namontované do přístrojové sekce č. 106, která měla být součástí kosmické lodi Apollo-10. Pak ale byly kyslíkové nádrže dál upravovány, takže bylo rozhodnuto původní nádrže vymontovat a pro let Apollo-10 namontovat zcela nové, původní upravit a doplnit o nejnovější technická vylepšení a namontovat je do přístrojové sekce některé následující lodi.

Při demontáži celého rámu s nádržemi a připojeným systémem trubek i dalšího technického zařízení, došlo ke zdánlivě malé nehodě. Protože se zasekla jedna ze čtyř západek a technici si toho nevšimli, jeřáb jen docela mírně nadzvedl těžký rám s nádržemi a pak rám dosedl zpátky. Nešlo o žádný dramatický pád, nedošlo viditelně k žádnému velkému otřesu, ale nádrže i rám byly pečlivě prohlédnuty, zda přece jen nedošlo k nějakému jejich poškození.

Teprve potom přišla řada na technickou úpravu a nádrže byly namontovány do nové přístrojové sekce s číslem 109, která se stala součástí lodi Apollo-13.

Vše pokračovalo zdárně. Problémy se neobjevily ani při zkoušce odpočítávání startu v již plné sestavě kosmické lodi a rakety na rampě, kdy byly nádrže naplněny a natlakovány, a kdy se zkoušky zúčastnila i posádka oblečená do skafandrů za podmínek skutečného odpočítávání startu.

Na konci této generální zkoušky měl být z nádrží vyčerpán kapalný kyslík a kapalný vodík. Vše opět proběhlo bez svízelí, ovšem až na kyslíkovou nádrž č. 2, z níž plynný kyslík vytlačil potrubím ven pouze kolem 8 % kapalného obsahu a zbytek zůstal uvnitř. Technici usoudili, že závada je jiného rázu, než aby ovlivnila správnou činnost systému při kosmickém letu. Při něm totiž kapalný kyslík z nádrže odcházel potrubím buď k palivovým článkům, zásobujícím loď elektrickou energií, nebo do systému zajištění životních podmínek posádky v kabině.

Technici se mylně domnívali, že po chybě při demontáži rámu s nádržemi z původní přístrojové sekce č. 106 došlo při byť nevelkém nárazu k nepostřehnutelnému vychýlení čerpací trubky, tedy přívodu plynného kyslíku, který nyní unikl přímo do potrubí vývodu, aniž by se dostal do nádrže a vytlačil z ní zkapalněný obsah.

Technici samozřejmě museli vyřešit, jak za této situace vyprázdnit trucující kyslíkovou nádrž č. 2, aby ji mohli znovu naplnit během příprav k již skutečnému startu Apolla-13 k Měsíci. Kdyby ji totiž celou vymontovali a nahradili jinou, trvala by demontáž a montáž nejméně dva dny, pak by následovaly nutné zkoušky a kdyby se kvůli nějakým problémům nepřiměřeně protáhly, vedlo by to až k odkladu letu Apolla 13, protože by se nepodařilo stihnout vypočtené startovací okno. Přitom takový odklad by mohl být dlouhý čtyři až pět týdnů, možná dokonce i více!

Jim Lovell (vlevo) a Fred Haise (vpravo) při nedávném setkání veteránů programu Apollo. Nedejte se zmýlit jmenovkami, jsou posunuté vlivem úhlu záběru fotoaparátu.

Jim Lovell (vlevo) a Fred Haise (vpravo) při nedávném setkání veteránů programu Apollo. Nedejte se zmýlit jmenovkami, jsou posunuté vlivem úhlu záběru fotoaparátu.

Žádné odklady! Jdeme na to!

Vedoucí letu a technici proto usoudili, že když se zahřeje obsah kyslíkové nádrže, dostane se plyn ven vypouštěcím potrubím, což sice potrvá nejméně 8 hodin, ale přípravy startu to nijak neovlivní a nezdrží.

Nikomu ovšem v těch chvíli rozhodování nedošlo, že v nádrži zůstal původní termostatický spínač na 28 voltů. A na 65 voltů byly jen nové ohřívací spirály. Když je technici zapnuli, probíhalo vše bez problémů. Obsah nádrže se začal ohřívat. Všichni byli ukolébáni jistotou, že jakmile vnitřní teplota v nádrži přesáhne 27 °C, termostatický spínač se rozevře a ohřívání se vypne. Jenže když k tomu došlo, spínač stavěný na 28 voltů se pod „zášlehem“ 65 voltů okamžitě roztavil a místo rozevření se „trvale spojil“. Zahřívání proto pokračovalo.

Technici samozřejmě průběh sledovali a kontrolní aparatura je informovala, že termospínač je sepnutý, což znamenalo, že vnitřní teplota v nádrži nepřesáhla 27 stupňů.

Skutečnost byla jiná. Vnitřní teplota dál stoupala. A dokonce výrazně přes určenou kritickou hodnotu 27 stupňů Celsia!

Nabízí se přirozeně otázka, proč technici nezjistili, že se zahřívání nezastavilo na určených 27 stupních.

Odpověď je více než překvapivá. Protože se počítalo s tím, že termospínač vypne zahřívání, jakmile vnitřní teplota dosáhne hodnotu 27 stupňů, nebyly na stupnici na kontrolním panelu vyznačeny žádné další teplotní stupně!

A tak nikdo na kontrolním stanovišti netušil, že teplota uvnitř nádrže č. 2, v níž se nevypnulo zahřívání, stoupala dál, až dosáhla tak vysoké hodnoty, že se nejen odpařily poslední zbytky kyslíku, ale spálila se také valná většina vnitřní izolace, takže se odhalily měděné dráty.

Do nitra nádrže pochopitelně nikdo neviděl, takže nikdo také nemohl tušit, že se do ní tímto způsobem dostal skrytý zabiják.

Kmotra s kosou v nádrži

Před startem Apolla 13 byly všechny nádrže znovu naplněny. Odhalené měděné dráty v nádrži č. 2 se tudíž ponořily do vražedného kapalného čistého kyslíku.

Neznámý příběh velitele Apolla 13 začíná v Čechách u Plzně

Všichni lidé na světě jsou bratři, napsal Jim Lovell na zadní stranu fotografie Země Františku Maškovi. Jim Lowell je astronaut a kapitán mise Apollo 13. František Mašek, primář kojeneckého ústavu v Plzni byl jeho strýc.

Prim. MUDr. František Mašek, strýc Jima Lowella, kapitána Apollo 13.

Prim. MUDr. František Mašek, strýc Jima Lowella, kapitána Apollo 13.

Během cesty k Měsíci posádka dvakrát promíchala obsah nádrže č. 2 kryogenním ventilátorem, ale nic vážného se nestalo. Neprojevil se sebemenší náznak varování, že v nádrži se už na Zemi potměšile ukryla kmotra Smrtka s kosou.

Když vydal Jack Swigert povel k třetímu promíchání a vše považoval za již rutinní úkon, tentokrát přeskočila z odhalených měděných drátů ohřívače jiskra, která zapálila zbytky teflonové izolace. Okamžitě vzrostla teplota a tlak, odlétlo hrdlo nádrže č. 2 a obsah kyslíku se vznítil v plynné podobě. Exploze drasticky poničila celý bok přístrojové sekce kosmické lodi. A protože byly poškozeny také společné spoje potrubí, unikl do prostoru rovněž obsah jinak nepoškozené kyslíkové nádrže č. 1.

Nezůstalo však pouze u toho. Odtržená část značně zdevastovaného vnějšího pláště přístrojové sekce narazila na směrovou anténu, takže posádka a řídicí středisko zpočátku netušily, proč se bez ničeho začaly samovolně přepínat komunikační kanály. Zpočátku to odvedlo pozornost od hlavního problému.

Nastaly další svízele a nakonec se kosmonauti museli uchýlit do výsadkového modulu, který jim posloužil jako záchranný člun. Ve spolupráci s řídicím střediskem museli dokonce vymyslet a především vyrobit provizorní redukci pro patrony čištění vzduchu od oxidu uhličitého. Bylo také nutné naprosto zásadně šetřit elektrickým proudem, protože palivové články v přístrojové sekci nefungovaly a zásoby v bateriích ve výsadkovém modulu byly značně omezené. Změnilo se i další schéma letu. Ke zbrzdění nemohl být použit hlavní motor přístrojové sekce, protože nikdo nedokázal zaručit, zda jej exploze nepoškodila natolik, že při zážehu by došlo k ještě většímu výbuchu, který by rozmetal celou kosmickou loď i s její posádkou. Musely proto posloužit motory výsadkového modulu, určené pro přistání na Měsíci a poté pro start z jeho povrchu zpátky na oběžnou dráhu, nikoli k navedení na návratovou dráhu k Zemi a posléze ke zbrzdění pro vstup pilotní kabiny do atmosféry. Nepracovaly orientační a stabilizační trysky přístrojové sekce a vše musel zvládnout systém výsadkového modulu, opět s omezenou zásobou pracovní látky.

Kosmonauti proto šetřili elektrickým proudem, trpěli zimou, tmou i nestabilitou poškozeného soulodí. Touha po návratu na Zemi ale všechny tyto útrapy zahnala pryč.

V dramatických chvílích mezi Zemí a Měsícem přepadl Jima Lovella pochmurný pocit, že jejich let bude nejspíš na dlouho dobu poslední výpravou k Měsíci, a to se mu ještě na mysl neustále vtíral svírající stín pochybností, zda se jim podaří vůbec vrátit se zpátky na Zemi.

Nakonec se k Měsíci vydaly ještě čtyři pilotované výpravy programu Apollo, a dokonce velice úspěšné.

Slib manželce

Jim Lovell splnil slib, který dal manželce Marilyn, že „třináctka“ bude jeho poslední kosmickou cestou. Z aktivní služby odešel v roce 1973, opustil NASA a věnoval se civilním profesím.

Kariéru kosmonauta opustil také Jack Swigert a rozhodl se vstoupit na politickou dráhu. Nejprve neuspěl s kandidaturou do Senátu, ale v roce 1982 získal přízeň voličů a byl zvolen do Sněmovny reprezentantů. V té době měl ale zdravotní potíže a lékaři konstatovali zhoubný nádor lymfatických uzlin. Zemřel v lednu 1983, pouhé tři dny před tím, kdy měl složit slib nového člena Sněmovny.

Fred Haise se rozhodl setrvat v aktivní službě pro NASA. Byl velitelem záložní posádky pro Apollo 16, ale musel se smířit s tím, že v důsledku rozpočtových škrtů byla koncem roku 1970 zrušena mise Apollo 19, v níž měl být velitelem hlavní posádky a přistát na Měsíci. Přešel do programu letů raketoplánu STS Space Shuttle a podílel se na zkouškách manévrování a přistávání zkušebního stroje Enterprise v atmosféře. Měl velkou naději, že se v raketoplánu podívá na oběžnou dráhu, protože měl velet druhému kosmickému startu, při němž měl být vynesen na stanici Skylab urychlovací stupeň, aby ji zvedl na vyšší dráhu. Program vývoje zkoušek STS se však opozdil a stanice Skylab zanikla v atmosféře. V červnu 1979 opustil Fred Haise tým NASA, aby se stal zkušebním pilotem a jedním z vedoucích pracovníků Grumman Airspace Corp. Zde působil až do roku 1996, kdy odešel do důchodu.

Autor:
Témata: Apollo




Deník pracující matky
Deník pracující matky

Jaké to je, když jde žena do práce a otec zůstává doma.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.