Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


První mimozemské mezinárodní setkání. Exkluzivní seriál o dobývání kosmu

aktualizováno 
Na počátku byly dvě havárie – jedna fiktivní, ve filmu, a druhá skutečná. Apollo se třemi muži na palubě, kteří se vraceli z pětiměsíčního pobytu na orbitální stanici, uvízlo na oběžné dráze. Start záchranné lodi Dyna Soar se opozdil kvůli vichřici na mysu Canaveral.

Spojení obou těles nikdo zblízka nevyfotografoval - musíme vzít zavděk kresbou | foto: Archiv autora Karla Pacnera

Posádka Apolla má nedostatek kyslíku, velitel se proto obětuje – vychází do prostoru a ze skafandru vypouští kyslík. Jednoho kosmonauta odváží sovětská loď Voschod, druhého Dyna Soar.

Film natočený podle románu Martina Caidina Marooned (v české verzi Zajati vesmírem) je velmi působivý. I prezidenta Národní akademie věd USA Philipa Handlera, který byl na jeho premiéře v březnu 1970, přiměl k zamyšlení. Teď je taková záchrana ve vesmíru neproveditelná, stroje obou zemí nejsou kompatibilní, vlastně nic se nedá propojit. Až za pár týdnů poletí do Moskvy, musí o tom se sovětskými partnery promluvit.

Představitelé NASA a Akademie věd SSSR si minulý rok vyměnili několik dopisů, ve kterých uvažovali o širší spolupráci obou zemí v kosmonautice, taky o spojování pilotovaných plavidel. K urychlení úvah na toto téma je však zatím nic netlačilo.

V polovině dubna 1970 havarovalo při letu k Měsíci Apollo 13. Jenom díky obrovskému úsilí a vynalézavosti odborníků na Zemi a dokonalému výcviku a kázni posádky se trojice kosmonautů vrátila ve zdraví zpátky. To už bylo důrazné varování.

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy
8.díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli
9.díl Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové?
10.díl K planetám sluneční soustavy
11.díl Člověk buduje první příbytky v kosmu

Týden po návratu Apolla 13, 24. dubna, se v New Yorku sešli ředitel NASA dr. Thomas O. Paine, a akademik Anatolij A. Blagonravov, předseda komise pro výzkumu a využití vesmíru sovětské Akademie věd. Staří známí diskutovali o možnostech spolupráce obou zemí v kosmonautice včetně vzájemné záchrany.

V květnu o těchto věcech hovořil Handler v Moskvě s prezidentem sovětské Akademie věd Mstislavem V. Keldyšem. „Skutečnost, že americký film vylíčil sovětského kosmonauta jako hrdinu, který zachraňuje americké životy, zapůsobilo na Rusy jako šok,“ řekl později.

Mezi Washingtonem a Moskvou se uvolňovalo napětí. Rýsovalo se svolání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě do Helsinek. I to usnadňovalo přemýšlet o širší spolupráci obou velmocí v kosmu.

Spojené státy ustupovaly od velkých ambiciózních plánů ve vesmíru – zrušily poslední výpravy na Měsíc a o výpravě lidí na Mars přestaly uvažovat. Chystaly se k vypuštění orbitální stanice Skylab a později k nasazení raketoplánů. To bylo v pilotované kosmonautice všechno. Spolupráce se Sověty by byla zajímavou zkušeností, možná odrazovým můstkem k dalším operacím, rozhodně by přinesla zaměstnání pro desetitisíce lidí v NASA.

Urychlená dohoda

Už v říjnu 1970 proběhla v Moskvě jednání o pilotovaných letech. Vedla je pětičlenná skupina ze Střediska pilotovaných letů NASA (Manned Spacecraft Center, dnes L. B. Johnson Space Center) v texaském Houstonu v čele s ředitelem Robertem Gilruthem. Sověti ukázali Američanům jedno ze svých tajemství – Gagarinovo středisko pro přípravu kosmonautů (Centr podgotovki kosmonavtov imeni J. A. Gagarina) ve Hvězdném Městečku u Moskvy. Také jim předvedli tunel pro přestup lidí mezi dvěma loděmi, který dosud nepoužili. Hlavně jednali o konstrukci slučitelných setkávacích a spojovacích zařízení na pilotovaných strojích. V protokolu, který zástupci obou stran podepsali 28. října, se hovořilo o vytvoření slučitelných systémů. Vytvořili tři společné specializované skupiny specialistů, které musí prostudovat spoustu konkrétních problémů. Patrně nejdůležitější byla domluva na zkonstruování zařízení, který umožní pevné spojení obou lodí.

V lednu 1971 přiletěl do Moskvy úřadující ředitel NASA George M. Low. Se zástupci Akademie věd debatoval o všech možných bodech spolupráce. Na další generace kosmických lodí nemusíme čekat – navrhl. Mohli bychom vyzkoušet spojení Sojuzu a Apolla. Přechodový tunel, který vyřeší všechny technické problémy, vynese náš stroj.

Sovětští experti se naučili jezdit do Houstonu, američtí bývali hosty v Moskvě. V létě New York Times odhadl, že první společná expedice by se mohla uskutečnit už v roce 1974.

Několik sovětských inženýrů vedených mladým Vladimírem Syromjatnikovem přiletělo v červnu 1971 do Houstonu s projektem takzvaného androgynního stykovacího zařízení.

Schéma přiblížení obou lodí
Schéma přiblížení obou lodí

Jednali se skupinou vedenou Caldwellem Johnsonem. Půldruhého roku oba týmy návrh vylepšovaly, potom ho podle společné dokumentace v obou zemích zkonstruovaly. Prototypy si doma odzkoušely a nakonec je testovaly v Moskvě. „Tento uzel jsme vyvinuli dvakrát rychleji, než jaké je normální tempo při konstrukci těchto zařízení,“ pochvaloval si Syromjatnikov.

Na podzim navrhl Američanům profesor Konstantin D. Bušujev, náměstek generálního konstruktéra, který byl pověřen vedením tohoto projektu za sovětskou stranu, že by se ke společnému letu mohla použít stanice Saljut. Podrobná jednání expertů však ukázala, že to není možné. K tak složité operaci musíme použít osvědčené stroje! Tedy Apollo a Sojuz. V dubnu 1972 se obě strany shodly na termínu společné výpravy: druhá polovina roku 1975.  

Znak společného letu
Oficální znak letu

Koncem května 1972 potvrdili tuto dohodu nejvyšší činitelé: předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin a prezident USA Richard Nixon, který zavítal do Moskvy. Americký představitel jednal o řadě otázek spolupráce, dohoda Sojuz–Apollo byla jenom ozdobnou špičkou.

Práce na experimentálním projektu Sojuz–Apollo začaly. V Sovětském svazu dostal zkratku EPAS – Experimentalnyj poljot Apollon–Sojuz (EPAS), na Západě Apollo–Soyuz Test Project (ASTP).

Přesný termín určen

Na podzim 1972 se domlouvala v Moskvě skupina amerických odborníků a kosmonautů na různých technických podmínkách i na způsobu výběru posádek pro tento let. Byl mezi nimi i Thomas P. Stafford, který se před několika měsíci sám začal učit rusky. Počítal s tím, že se mu to určitě vyplatí.

Shodli se i na datu startu obou lodí: 15. červenec 1975. Nicméně do chystané mezivládní dohody navrhli širší termín: od 1. března do 1. října 1975.

Museli vycházet z podmínek, jaké vyžadují obě lodi. Doba vypuštění Sojuzu se zpravidla vybírá tak, aby v den jeho přistání byly splněny dvě podmínky: Za prvé aby při prvním obletu posledního letového dne mohli kosmonauti v případě, že vypoví službu automatiku, sami ručně orientovat svou kabinu k Zemi. To znamená, že v této chvíli musí letět nad osvětlenou částí zeměkoule. A za druhé aby se snesli na Zemi nejpozději hodinu před západem slunce na obvyklém místě. To vyžadují pátrací oddíly, aby posádku rychle našly.

Apollo muselo startovat tak, aby v případě havárie během navádění na oběžnou dráhu a po skončení letu v oblastech plánovaných v Atlantiku či v Pacifiku, kde přistává, denní světlo bylo ještě nejméně 2–3 hodiny.

Ukázalo se, že stoprocentně shodné startovací okno pro obě plavidla neexistují, plánovači se museli shodnout na kompromisu. Například americkému námořnictvu muselo v létě stačit 25 minut denního světla, v zimě půldruhé hodiny.

Modernizace sovětských středisek

Sověti se rozhodli, že pro tuto expedici zmodernizují řadu objektů. Musí se přece reprezentovat! V Kaliningradě-Podlipkách jižně od Moskvy, kde leží hlavní raketové továrny, postavili nové řídící středisko (Centrum upravlenija poljotom – CUP), v podstatě kopii letového velitelství v Houstonu. Do provozu je uvedli v rekordním čase už na podzim 1973. Ve Hvězdném Městečku vybudovali nové objekty pro centrifugu, halu s trenažéry Sojuzu a s komplexním simulátorem pro nácvik sblížení a spojení Sojuzu s Apollem, rovněž hotel, obchodní dům a rekreační středisko. Na kosmodromu Bajkonur nic nevylepšovali, tam Američany nepustí. Ostatně solidní hotel tam stojí.

V lednu 1973 jmenoval NASA posádky. Velitelem Apolla se stal Thomas P. Stafford, Vance D. Brand pilotem velitelského modulu a Donald K. Slayton pilotem přechodového modulu. Záložníky námořní kapitán Alan L. Bean, námořní kapitán Ronald E. Evans a podplukovník námořní pěchoty Jack R. Lousma.

Zatímco Stafford patřil ke kosmickým veteránům, do vesmíru se podíval už třikrát, Brand a Slayton byli nováčky. Američané nepovažovali tuto výpravu za příliš riskantní, proto si to mohli dovolit.

Navíc Deke Slayton se stane nejstarším kosmonautem. Původně patřil do první sedmičky Mercury, měl se vypravit jako druhý Američan na oběžnou dráhu. Avšak lékaři zjistili, že má šelesty na srdci. Po dohodě s centrálou NASA ho odmítli pustit – bylo by to příliš velké riziko. Marně láteřil, marně prosil – nikdo si ho nechtěl vzít na svědomí. V houstonském středisku však zůstal, vedení ho jmenovalo šéfkosmonautem – stal se bohem, který určoval posádky do expedic Gemini, Apollo a Skylab. Ovšem touha podívat se do vesmíru ho neopustila. Pořád procházel zdravotními kontrolami a pokud měl čas, i trénoval. Koncem roku 1971 doktory překvapil – šelest, se kterým si nevěděli rady, zmizel. Na jaře se tedy mohl plně vrátit do výcviku. Všichni mu chtěli pomoci. Bylo mu osmačtyřicet, to je hodně. Nejbližší výprava, která zatím nebyla obsazená, byl sovětsko-americký let. A tak se dostal na palubu Apolla.

Hlavní sovětskou posádku tvořili plukovník Alexej A. Leonov a palubní inženýr Valerij N. Kubasov, oba měli za sebou po jednom startu. Zkušební let Sojuzu, s nímž Sověti počítali, zajistí plukovník Anatolij B. Filipčenko a palubní inženýr Nikolaj N. Rukavišnikov. Do záložních dvojic byli jmenováni: major Vladimír A. Džanibekov a Boris D. Andrejev, kapitán Jurij V. Romaněnko a Alexandr S. Ivančenkov.

Vzájemné poznávání

Všichni se začali učit jazyk druhé strany. Nejzákladnější povely musí znát i pracovníci pozemního personálu obou řídících středisek. I když všude budou tlumočníci, přesto se musí umět sami domluvit. Kosmonauti, kteří budou kroužit okolo Země, musí zvládnout ruštinu a angličtinu velmi dobře – aby si bleskurychle rozuměli.

Ovšem nejdřív sestavili odborníci slovníky rusko-anglického a anglicko-ruského žargonu. Tomuto slangu říkali Rusové „apollonský“ a Američané zase „rustonský“. Sověti si od Američanů vyžádali magnetofonové pásky s rozmluvami kosmonautů během složitých situací včetně spojování.

Ve Hvězdném Městečku a v Podlipkách měli všichni účastníci povinných dvacet hodin angličtiny týdně s učiteli plus domácí úkoly. Samozřejmě kromě běžného zaměstnání. Leonov vzpomínal na své začátky trochu s hrůzou: „Dostal jsem mladičkého učitele, který na mne nepromluvil jediné slovo rusky, jenom anglicky.“

Kubasov měl podobný pocit: „Ze všeho nejtěžší pro nás bylo naučit se anglicky. Ostatní trénink nebyl tak obtížný. Kosmickou techniku jsme znali.“

V listopadu 1973 se vyptával Stafford ve Hvězdném Městečku Leonova, jak se učí anglicky. Odpověď ho šokovala – každý kosmonaut má osobního učitele a někdy stráví nad angličtinou 6–8 hodin denně. A hned zašel na americkou ambasádu, aby to s patřičným důrazem ohlásil do Houstonu.

Už před rokem přijalo Středisko pilotovaných letů známého lingvistu Nicolase Timacheffa. Tento syn emigranta z předrevolučního Ruska se narodil v Paříži. Kromě ruštiny perfektně ovládal ještě tři další jazyky. Timacheff postupně vybral jednadvacet tlumočníků, překladatelů a učitelů, většinou zkušených odborníků z Pentagonu a ministerstva zahraničí. Čtyři absolventi amerických univerzit dostali za úkol naučit rusky první posádku.

Původně se počítalo s tím, že při společných akcích budou kosmonauti mluvit svou mateřštinou. Potom si však psychologové a lingvisté uvědomili, že by to mohlo způsobit obtíže. Co kdyby se třeba Slayton zapomněl a spustil dialektem z rodného Středozápadu? Anebo kdyby Leonov něco rychle breptal? Ne, Američané budou mluvit rusky, Rusové anglicky!

V červenci 1973 pozvali Američané sovětské kosmonauty a vybrané specialisty do Houstonu. V Johnsonově kosmickém středisku pro ně připravili teoretický kurz přednášek o Apollu. Ovšem ze všeho nejvíc Sovětům vyrazil dech styl života kolegů. Každý americký kosmonaut žije s rodinou v rozlehlé vile, rovněž tak vedoucí odborníci. Doma mají několik aut – podle toho, kolik jich potřebují.

Oficiální portrét obou posádek
Oficiální portrét obou posádek

V listopadu vyslechli obdobné lekce ve Hvězdném Městečku Američané. Zaoceánské hosty zase udivil kolektivní život v malých bytech v činžácích. Když jim Rusové vyprávěli, že si před lety mohli vybrat mezi vilkami a byty, a oni se rozhodli pro činžáky, nechtěli tomu věřit. I v těchto detailech se obrážel rozdílný způsob života.

Kosmonauti se sešli celkem šestkrát – třikrát v SSSR a třikrát v USA. Během té doby se stali dobrými kamarády, spřátelili se navzájem i s rodinami. Poznávali se, naučili se spolu pracovat i odpočívat, k porozumění jim začala stačit gesta.

A tato vzájemná důvěra a osobní pouta byla pro nadcházející výprava možná důležitější než některé znalosti cizí kosmické techniky.

Složitá situace Sovětů

Třebaže na úrovni NASA a sovětské Akademie věd probíhala spolupráce takřka bez jediného technického zádrhelu, politicky byla stále velmi citlivá. Například když začal Kreml na podzim 1973 ostře kritizovat fyzika Andreje D. Sacharova za jeho boj za lidská práva, Národní akademie věd USA protestovala v Moskvě.

Na přelomu května a června 1973 vystavovaly obě země na 30. pařížském aerosalonu maketu soulodí Sojuz–Apollo.

Maketa lodí Sojuz a Apollo na pařížském aerosalonu
Maketa lodí Sojuz a Apollo na pařížském aerosalonu

Avšak část americké veřejnosti zůstávala vůči společné expedici skeptická. Zvláště senátor William Proxmire za Demokratickou stranu několikrát poukazoval na nízkou úroveň sovětské kosmické techniky. Renomovaný časopis Aviation Week and Space Technology tomu věnoval v roce 1974 dva obsáhlé články.

Sověti se snažili tyto pověsti vyvrátit. V roce 1974 proto vyzkoušeli svou část společné expedice nanečisto, a to dokonce třikrát. Nejdřív vyslali dva sojuzy v bezpilotní verzi – 2. dubna jako Kosmos 638 a 12. srpna jako Kosmos 672. A od 2. do 8. prosince to dovršili Filipčenko a Rukavišnikov v Sojuzu 16. Přitom se vždycky simulovaly všechny operace včetně spojení a odpojení s americkým strojem – kvůli tomu si loď vezla část nového slučitelného stykovacího uzlu.

Sověti měli na oběžné dráze od konce minulého roku orbitální stanici Saljut 4. Byl to první opravdu úspěšný příbytek ve vesmíru, s předcházejícími třemi zažili velké trampoty. Od 11. ledna 1975 ho osídlili na čtyři týdny Alexej Gubarev a Georgij Grečko. A 24. květnu na něj vyslali v Sojuzu 18 Pjotra Klimuka a Vitalije Sevasťjanova, kteří měli vytvořit nový rekord v pobytu. Počítali tedy s tím, že budou současně řídit dvě kosmické výpravy, které spolu nemají nic společného. Velení Sojuzu 18–Saljutu 4 přenesli do starého střediska v Jevpatorii na Krymu, kdežto mezinárodní expedici Sojuzu 19 povede CUP v Kaliningradě-Podlipkách, který se hlásí jako Moskva.

Senátor Proxmire protestoval: Na základě zprávy, kterou dostal od CIA, nejsou Sověti schopni kvalitně řídit dvě expedice současně! Vedení NASA jeho tvrzení odmítlo.

Žádné nebezpečí srážky těchto plavidel nebude hrozit. „Saljut 4 létá na dráze, která je asi o sto kilometrů výš, než Sojuz s Apollem,“ vysvětloval Alexej S. Jelisejev, šéf operací v CUP, sám trojnásobný kosmonaut a raketový konstruktér. „Posádky Sojuzu 19 a Saljutu 4 se k sobě přiblíží natolik, aby se mohly navzájem vidět, přibližně jednou za dva dny.“

Uprostřed května 1975 přijela početná skupina Američanů naposled před startem do Moskvy. Stafford požadoval, aby jim ukázali kosmodrom Bajkonur, kde chystají loď Sojuz. Na mysu Canaveral jsou vaši odborníci, kteří mají možnost sledovat naše přípravy. My se na vás musíme podívat taky!

Hostitelé však pod různými záminkami odmítali. Stafford se nenechal odbýt: Jestliže se teď nebudu moci podívat na stroj, se kterým se budeme spojovat, na oběžné dráze do něho nevstoupím!

Teprve po této výhrůžce odvezli Sověti trojici amerických kosmonautů a několik specialistů, celkem šestnáct lidí, 28. dubna 1975 na Bajkonur. Američané si prohlédli montážní halu, řídící středisko startu a rampu číslo jedna, z níž startoval Sputnik i Gagarin. Když důkladnou inspekci dokončili, přiletěla tam 18. května oficiální delegace vedení NASA: americký šéf společného projektu Glynn S. Lunney, náměstek ředitele NASA pro pilotované lety John F. Yardley, vedoucí mezinárodního oddělení centrály Arnold W. Frutkin a vedoucí startovních příprav na americkém kosmodromu na Floridě Walter J. Kapryan. Doprovázel je Bušujev. Tahle čtveřice měla na spíš charakter turistické návštěvy – prohlédla si největší zajímavosti.

Ve čtvrtek 3. července 1975 přistála letadla s kosmonauty na Bajkonuru a na Kennedyho kosmické základně. Zatímco oba Rusové tam už zůstali, trojice Američanů si odbyla dvě simulace startu a pak se vrátila do Houstonu, aby pokračovala v tréninku na tamních trenažérech.

Rusové studovali palubní dokumentaci v angličtině, Američané zase v ruštině. John Young, který nastoupil po Slaytonovi do funkce šéfkosmonauta, si někdy zoufal: „Vždyť já těm našim klukům vůbec nerozumím!“

Apollo bude zachraňovat Sojuz

Na sovětském kosmodromu připravili nejen Sojuz 19, ale i náhradní raketu s lodí – pro jistotu. První odstartují Sověti, po nich Američané. Kdyby se vypuštění Apolla měl zdržet o víc než pět dnů, Sojuz 19 se vrátí a po dohodě nového termínu s Washingtonem poletí Sojuz 20.

Toto pořadí i časy nevznikly náhodou. Původně představitelé NASA navrhovali, že by mělo letět nejdřív Apollo. Argumentovali tím, že sojuzy mohou létat samostatně v kosmickém prostoru jen čtyři dny, s jednodenní rezervou, zatímco jejich Apollo vydrží na dráze jedenáct dní s možností prodloužit let až o tři dny, takže by mohlo v případě odkladů na Bajkonuru počkat na Sojuz ve vesmíru. Na jednání v červenci 1972 však Sověti předložili jiný plán: První poletí Sojuz a my budeme mít připravenou druhou raketu s jinou lodí. Kdybyste start nestihli včas, naše první loď přistane a vypustíme záložní. To Američany přesvědčilo.

Bylo třeba dohodnout, na jaké dráze se lodi setkají. Korekční motory kosmických lodí stačily – a dodnes stačí – pouze měnit jejich výšku. Úpravy sklonu dráhy k rovníku jsou energeticky náročnější. Zásadní problém tedy spočíval v tom, že se oba stroje musely vypustit na dráhy ve stejné rovině.

Z Bajkonuru je možno vypouštět rakety s kosmickými tělesy jen na dráhy se sklonem kolem 50º. Teoreticky podle zákonů nebeské mechaniky by se dalo dosáhnout nižšího sklonu, až 46º, ale to by vyšší stupně nosičů dopadaly na území Číny.

Američané, kteří disponovali silnější raketou Saturn 1B, se uvolili, že se dostanou na dráhu používanou Sověty pro pilotované lety, tedy okolo 51,7º A jejich loď bude aktivní – v podstatě bude zachraňovat Rusy. Bylo to výhodné, protože služební modul jejich lodi nesl mnohem více pohonných látek než měly k dispozici sojuzy a mohl tedy více manévrovat, a proto i délka startovního okna byla delší.

Jakmile se sovětský stroj dostane do vesmíru, zjistí se parametry jeho dráhy a případné změny se uloží do paměti řídicího počítače Saturnu 1B. Následkem otáčení Země prochází přibližně každých 23 hodin 35 minut rovina dráhy se sklonem 51,8 º nad startovním komplexem číslo 39B na Kennedyho kosmickém středisku na mysu Canaveral. Tato situace nastane poprvé 7 hodin 30 minut po startu ruských kosmonautů.

Sojuz 19 se vydá z Bajkonuru v úterý 15. července 1975 ve 12:20 hodin světového času, tedy o 3 hodiny méně času moskevského čili v 07:20 centrálního amerického, který platí v Houstonu. Kdyby se Apollu ASTP nezdařilo vyletět v plánovanou dobu, mohlo by startovat ještě ve středu v 15:25 houstonského času anebo ve čtvrtek v 15:00. Doba spojeného letu obou strojů by se krátit nemusela, zůstala by přibližně na 44 hodinách. Teprve při pátečním vypuštění ve 14:35 by mohly zůstat spolu pouze 21 hodin a při sobotním ve 14:09 jenom necelých 8 hodin. Tyto doby se zkracují vzhledem k tomu, že tehdejší Sojuzy nebyly přizpůsobeny k dlouhodobějšímu pobytu v kosmu.

Stejný styl řídících středisek

Houston a Moskva si v posledních dnech před vypuštěním stále ubezpečovaly, že všechny přípravy probíhají podle harmonogramu. A Stafford s Leonovem si občas přátelsky zatelefonovali.

V neděli 13. července si všechny časové služby SSSR posunuly hodiny o tisícinu sekundy dopředu. Od tohoto okamžiku byly přesně sladěny s americkými. A ve 20:20 centrálního amerického času začaly hodiny v amerických kosmických střediscích odpočívat čas zbývající do startu Apolla.

V pondělí v poledne světového času zahájila obě řídící střediska přímé spojení červenými telefony. „Houstone! Houstone! Tady Moskva,“ hlásil se anglicky Vadim Kravec, vedoucí druhého sovětského týmu operátorů. „Dobrý den, Johne. Tady Kravec. Právě jsme zahájili čtyřiadvacetihodinovou pohotovost.“

„Tady Houston. Moskvo, zdravím. U telefonu Temple,“ odpovídal mu rusky John Temple, zástupce vedoucího třetí houstonské směny.

Američané zasedli ke svým pultům v Houstonu už v neděli večer, Sověti až v pondělí v poledne. Pozemní služby obou států tedy zahájily činnost podle svých zvyklostí.

V hlavních sálech obou velitelství pracovali specialisté tentokrát na tři směny, každá po dvanácti hodinách. Počet těchto týmů a délka jejich služby se při jednotlivých kosmických výpravách řídí podle složitosti. Při lunárním Apollu se střídaly směny čtyři, u Saljutu rovněž.

Tihle operátoři byli mladí lidé – od dvaadvaceti do pětatřiceti let. Jejich nadřízení nebyli o moc starší. Kravec, jehož směna je specializovaná na spojovací operace, oslaví v těchto dnech čtyřicetiny. Viktoru Blagovovi, šéfovi první směny, která zajišťuje start, je devětatřicet, stejně starý je i Sergej Cybin, který odpovídá za přistání. Shodou okolností má tentýž rok narození nejstarší americký směnový vedoucí Frank Littleton. Nicméně během společných operací povede jeho první „zlatou“ směnu hlavní letový ředitel M. P. „Pete“ Frank, pětačtyřicátník, zatímco její stálý šéf Littleton v ní bude řídit samotné spojovací operace. Vedoucí druhého „stříbrného“ týmu Neil Hutchinson je ve svých pětatřiceti nejmladší. Donald R. Puddy, který povede třetí „malinovou“ směnu, překročil osmatřicítku.

Prakticky stejný styl práce řídících středisek si vynutil jejich určitou uniformitu. Nejúspornější způsob vynalezli ji Američané, když v Houstonu koncipovali budovu číslo 30. Jejím mozkem je hlavní sál, kde se soustředili nejdůležitější specialisté odpovídající za jednotlivé operace i za celý let, rovněž vedoucí pracovníci projektu – na třicet lidí. Operátoři sedí u svých ovládacích a řídících pultů s počítačovými obrazovkami v několika řadách za sebou. Čelo sálu zaujímá barevná mapa světa se všemi sledovacími stanicemi a vyznačenou drahou právě probíhajícího letu, případně i s dalšími údaji. Na filmové tablo se tam přenášejí záběry z kosmodromu, z kosmické lodi či z některého sledovacího střediska. Řady barevných číslic a písmen po stranách mapy ukazují na současný stav letu. Ve vedlejších místnostech sedí členové podpůrných skupin specialistů z hlavního sálu. V každé směně pracuje na sto padesát vysoce kvalifikovaných odborníků.

Hosté a vybraní novináři sledují činnost hlavního operačního sálu ze zasklených lóží či z balkonu. Kromě toho ještě fungují speciální výpočtová střediska zajišťující každou kosmickou výpravu.

Sami sovětští novináři mluvili o středisku v Kaliningradu jako o „našem Houstonu“. Jediné rozdíly spočívaly v tom, že moskevští stavitelé se poučili z chyb houstonských kolegů a že jejich architektura je o pět let modernější.

Obě střediska se musela naučit spolupracovat. To nebylo snadné. V moskevském CUP se usadila desítka Američanů, obdobná skupina Rusů zase v Houstonu. Společné operace trénovaly půldruhého roku. Mezi 12. a 21. květnem uskutečnily generální zkoušku – posádky obou plavidel seděly v jejich trenažérech a personál obou velitelství se střídal u svých pultů. Přitom nacvičily východiska ze stovky různých havarijních situací.

„Vsjo budět okay!“

Těsně před startem si zatelefonovali velitelé obou posádek. Nic zvláštního nechtěli, jenom se potřebovali slyšet.

„My vpolně podgotovleny,“ hlásil Stafford z Floridy.

„Tom, we are prepared too,“ odpověděl Leonov z Bajkonuru.

A v žertovném anglo-ruském žargonu se navzájem ujistili: „Vsjo budět okay!“

Zato rozhovory mezi Houstonem, Moskvou, Bajkonurem a Kennedyho střediskem neustávaly. Obě strany se vzájemně ujišťovaly o bezvadném plnění harmonogramu. Spojení udržovali vždy jenom zástupci vedoucích týmů, jinak by vznikl chaos. V úterý 15. července, v den startu, od osmi hodin moskevského času, kdy byla v Houstonu půlnoc, se tyto dialogy staly pravidlem – vždy po šedesáti minutách si Jurij Denisov a Jay Honeycutt odškrtávali jednotlivé splněné body předstartovních příprav.

V poledne moskevského času (MDV – moskvskoje degretnoje vremja) zahájila sovětská televize přímý přenos startu z Bajkonuru a CUP – to byl historický okamžik, poprvé v historii směly kamery sledovat takovou událost živě. Tři minuty po dvanácté zachytily modrý autobus, který přijel ke startovací rampě číslo 1. Vystoupili z něho Leonov s Kubasovem, podali tradiční hlášení předsedovi státní komise generálu Kerimu A. Kerimovovi a nastoupili do výtahu, který je vyvezl na vrcholek rakety. Jejich američtí kolegové zatím klidně spali v budově pilotovaných letů Kennedyho střediska.

Na start nakonec Sověti pozvali i americké zástupce – velvyslance Waltera Stoessela s manželkou, vědeckého atašé ambasády a náměstka ředitele NASA Williama Shapleye. Hostitele jim dělali akademik Boris N. Petrov a velitel kosmonautů generál Vladimír A. Šatalov. V noci trochu sprchlo, takže kazachstánská step se trochu ochladila, přesto panovalo suché vedro jednatřicet stupňů ve stínu, na jehož zmírnění slabý větřík nestačil.

Přípravy na Bajkonuru, kde je o dvě hodiny víc než v Moskvě, řídil akademik Valentin P. Gluško, v pořadí třetí šéf konstrukční kanceláře v Kaliningradu-Podlipkách. Nicméně formálně za ně odpovídal jeho náměstek Bušujev.

Ve 12:50 MDV se oba kosmonauti usadili v přistávací sekci – velitel vlevo, palubní inženýr napravo. Oba měli na sobě sněhobílé skafandry – na levé straně prsou jmenovky v azbuce i latince. S jejich výstupem do prostoru se nepočítalo, proto si mohli vzít skafandry palubní, vylehčené, které váží pouze okolo deseti kilogramů. Podle sovětských předpisů je musí mít při všech takzvaných dynamických operacích, kdy existuje riziko porušení hermetičnosti kabiny – to byla draze zaplacená zkušenost z tragédie posádky Sojuzu 11.

Ve 13:11 zavřeli technici dveře do kabiny a překontrolovali jejich hermetičnost. Ve 13:35 byly nejdůležitější přípravy rakety Sojuz-U se Sojuzem 19 dokončeny. Patnáctiminutovou rezervu nemuseli využít.

Chvíli nato – ve 13:50 DMV čili v 05:50 houstonského času (CDT – Central Daylight Timee), což odpovídalo 04:50 východoamerického letního (EDT), který platí na mysu Canaveral – zahájili Američané závěrečný cyklus příprav k vypuštění Saturnu 1B s Apollem.

Ve 14:20 MDV vyhlásil vedoucí letu Jelisejev, který seděl v CUP, hodinovou pohotovost pro všechny sovětské služby. Ovšem tento povel platil i pro americkou sledovací síť, která bude operace obou plavidel sledovat.

V 15:00 MDV – tedy dvacet minut před startem – přišlo povolení k pokračování operací z Floridy: „Go!“

Po deseti minutách Florida opět potvrdila: „Go!“ A následovaly Moskva i Bajkonur: „Da!“ Teď už přebraly řízení startu automaty.

V 15:20:00 MDV vzlétl Sojuz 19 k prvnímu mezinárodnímu setkání na oběžné dráze. V Houstonu měli na hodinkách 07:20 CDT, na Floridě 08:20 EDT a u nás ve střední Evropě 13:20 SEČ.

Třetí stupeň nosné rakety dohořel po 530 sekundách letu. Sojuz 19 se dostal na dráhu ve výšce 191–218 km se sklonem 51,76º k rovníku.

Start řídilo středisko na Bajkonuru, teprve potom převzal odpovědnost za její let moskevský CUP.

Takové mezinárodní akce si nenechají ujít politici. Generální tajemník sovětské komunistické strany Leonid Brežněv se zviditelnil telegramem, jímž přál kosmonautům obou zemí úspěšný let.

Moskva potvrdila: Apollo může letět!

Na rampě 39B na mysu Canaveral začali plnit nádrže Saturnu 1B kapalným kyslíkem, kerosinem a kapalným vodíkem. Tankování potrvá takřka pět hodin. Raketa musí odstartovat do 24 hodin, jinak by museli palivo vypustit.

Lunney telefonicky blahopřál Bušujevovi. A dodal, že ředitel NASA James Fletcher provází sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina po kosmodromu.

Nejdřív sledovala Sojuz 19 stanice Džusaly a potom Ussurijsk. Dále ho přebrala americká loď Vanguard, zakotvená v jižním Pacifiku poblíž Nového Zélandu. Poprvé v historii kosmonautiky oficiálně zajišťovaly let sovětského kosmického plavidla americké pozemní služby a americká spojovací družice ATS-6. Samozřejmě dělaly to i dřív, ale proto, že Američané se chtěli dovědět o sovětském kosmickém programu co možná nejvíc. Sověti to Američanům opláceli. Byla to vlastně špionáž, o níž všichni věděli, ale delikátně o ní mlčeli.

Během pátého obletu Země začali kosmonauti snižovat tlak na palubě. To byl další nezbytný krok ke schůzce. Na palubě americké lodi bude tlak ještě nižší. Aby pobyt v přestupovém modulu, který měl sloužit jako přechodová komora, netrval dlouhé hodiny, museli v Sojuzu snížit tlak na dvě třetiny atmosféry. Tahle operace potrvá dvě a půl hodiny.

Když zapnuli televizní kamery, ukázalo se, že ani jedna nefunguje. Co se stalo? Moskva jim vyslala návod na opravu televizní sítě. Ale kosmonauti měli jiné starosti, pustili se do série biologických pokusů. Mají zkoumat vliv beztíže, radiace a geomagnetického pole na růst a dědičnost různých biologických kultur. Na televizi se mrknou později.

Na americkém břehu vesmíru přípravy pokračovaly. V 07:42 východoamerického letního času (EDT) dostal počítač Saturnu 1B první zpřesněné údaje o dráze Sojuzu 19.

O půl jedenácté místního času přišli Stafford, Brand a Slayton na poslední lékařskou prohlídku. Půl hodiny nato si dali snídani spojenou s obědem.

Tři hodiny před startem se takřka na 30 minut všechny přípravy zastavily. To byla obvyklá časová rezerva. Tentokrát se nic nezpozdilo, všechny práce postupovaly přesně podle harmonogramu, takže ji nemuseli využít.

Okolo amerického kosmodromu se shromáždil na milion diváků – asi jako při startu prvních lidí na Měsíc v létě 1969. Tentokrát je přilákalo pomyšlení, že Apollo poletí naposled, příště se odtud budou vydávat do vesmíru s lidmi jenom raketoplány.

Nástup amerických kosmonautů do autobusu, který je odveze k raketě
Nástup amerických kosmonautů do autobusu, který je odveze k raketě

Dvě a půl hodiny před startem, ve 12:20 CDT, který platí na palubě, usedli do svých křesel kosmonauti: nalevo Brand, uprostřed Stafford a napravo Slayton.

Stafford žertoval se spojařem v Houstonu Karolem Bobkem: „Bo, budeš nám dneska odpočívat start anglicky, nebo rusky?“

I Bobko byl kosmonautem. Jak u Američanů, tak u Sovětů se vžil zvyk, že jako spojaři slouží na velitelském sále kosmonauti, kolegové těch, kteří jsou nahoře. Přispívá to ke vzájemné důvěře.

Ve 13:29 CDT začal poslední přísun nových údajů o dráze Sojuzu 19 po jeho první korekci do počítače Saturnu 1B.

Ve 14:10 CDT potvrdila Moskva Houstonu: „Všechno v pořádku. Apollo může letět.“

Start Apolla ke společnému letu
Start Apolla ke společnému letu

Ve 14:50:01 CDT se Saturn 1B s Apollem odlepil od startovací rampy. Už v okamžiku, kdy raketa opustila rampu, přebral řízení letu Houston. To je rozdíl mezi sovětským a americkým stylem řízení.

Za 9 minut 46 sekund dosáhlo Apollo parkovací dráhy ve výšce 153–166 km se sklonem 51,75º k rovníku. Zatímco Američané teprve překonávali Atlantik, Rusové už přelétávali Bělehrad – byli od sebe vzdáleni 6625 km.

Také prezident Gerald Ford, který převzal Bílý dům po Nixonovi, poslal oběma posádkám blahopřejné poselství. Úřadující prezident Akademie věd SSSR Vladimír Kotělnikov a ředitel NASA James Fletcher si vyměnili blahopřejné telegramy.

Pozvolné přibližování

Přechodový modul vezlo Apollo. Instalovali ho na konci plavidla, tam, kde při letech k Měsíci visel lunární modul. To znamená, že kabinu s kosmonauty a tento modul oddělovala servisní sekce. Nezbývalo nic jiného, než stroj přestavět – tak jako při lunárních expedicích. Velitelská a přístrojová sekce se oddělily od schránky s přechodovým modulem, otočily se o 180º a potom se s ním spojily. Stafford, který tuhle operaci řídil, si postěžoval, že při cestě k Měsíci se mu to zdálo snazší.

Kosmonauti zaregistrovali první drobné nepříjemnosti. Do kabiny se dostal velký floridský moskyt, později však záhadně zmizel. Asi ho zahubila atmosféra čistého kyslíku.

V 18:41 CDT zapnul velitel na jednu sekundu hlavní motor. Tím se loď dostala na vyšší dráhu – takřka kruhovou ve výši necelých 170 km. Leonov a Kubasov se právě ukládali ke spánku.

Další přibližovací kroky kopírovaly přílety Apolla na stanici Skylab.

Podruhé zapálili hlavní motor ve 20:39 CDT, tentokrát na tři sekundy. Loď dosáhla dráhy ve výšce 174–238 km. Apollo na nižší eliptické dráze stále dohánělo Sojuz, kroužící po vyšší dráze kruhové mnohem pomaleji. To byla součást přibližovací taktiky.

Pak objevil Brand malér. Nemohl uvolnit zámky, které přidržují stykovací zařízení mezi velitelskou kabinou a přechodovým modulem. Po spojení se Sojuzem by do něj nemohli přestoupit.

„Všechno šlo dobře podle návodu na vodicím zařízení,“ oznamoval kosmonaut Houstonu. „Úplně nádherně až po operaci číslo 11. Dvanáctka znamená uvolnit klíčem záchytku zámků číslo 7. Klíč se má zasunout do krytu pyrotechniky a otočit ve směru hodinových ručiček o 180 stupňů, aby se uvolnily záchytné zámky… Je tam někdo, kdo se vyzná ve vodicím zařízení a poslouchá?“

„Tady Houston, příjem! Pokračuj,“ uklidňoval ho Bobko.

Vysvětloval tedy dál: „…Je tam něco, co vadí, aby se klíč dostal dolů. Zdá se mi, že tam překáží jeden konektor od pyrotechniky. Normálně má klíč mezi nimi projít, ale jeden z nich je pootočen, stojí v cestě a já tam ten klíč nedostanu.“

Brand chtěl sundat kryt pyrotechniky a pustit se do opravy, ale středisko mu ji zakázalo. Jste unaveni, vyspěte se, my něco vymyslíme a ráno vám to povíme!

Bez poruch to nejde

Kosmonaut Vladimír Džanibekov, který v úterý sloužil jako spojař v CUP, odjel ve středu ráno do Hvězdného Městečka, aby na trenažéru Sojuzu 19 imitoval poruchu kamer. Závada byla v přepínači, v němž se vypojují a zapojují jednotlivé kamery. „Džani“, jak mu všichni říkají, spravil chybu za 40 minut. Také v Houstonu napodobili chybu na zámcích stykovacího zařízení. A opravili ji tak, jak zamýšlel Brand – odmontovali kryt pyrotechniky a vrhli se na konektor.

Všichni si tyto postupy pečlivě zapsali. Až se mládenci tam nahoře ráno probudí, nadiktují jim, jak mají postupovat.

Leonov a Kubasov vstali v devět hodin moskevského času. Po snídani se museli podrobit lékařské kontrole. Zatímco dřív nosili kosmonauti elektrody registrující jejich fyziologické funkce nepřetržitě, nyní z nich udělali speciální kšírování, které si nasazují jenom občas. Oba byli v pořádku, svědčila o tom jejich tepová frekvence: velitel 54–60 úderů za minutu, palubní inženýr 60–64.

Televizní síť spravili bez obtíží. Museli však rozříznout stěnu v orbitálním modulu a najít vadný přepínač. Potom se věnovali biologickým pokusům. Fotografovali stav prstencových plísní a sbírali mikroorganismy ze své kůže a sliznic, stejně jako z kabiny, do zkumavek. Vědci chtějí zjistit, nakolik se mění mikrobi ve vesmíru a navíc v uzavřeném prostoru – co kdyby nepříznivě ovlivňovali kosmonauty?

V 15:43 MDV zapnul Leonov na 21 sekund hlavní motor své lodi. Tím ji uvedl na vyčkávací dráhu ve výšce 218–231 km. Sojuz 19 byl připraven na první mezinárodní schůzku.

Posádku Apolla vzbudilo Houston písničkou v 07:45 CDT – na palubě Sojuzu měli 15:45 MDV.

Po nezbytných ranních procedurách a snídani se Brand pustil do opravy. Za půl hodiny ji dokončil. Teď mohli kosmonauti otevřít dvířka do přechodového modulu a vejít dovnitř, aby ho překontrolovali.

Také Američané začali se sérií vědeckých pokusů, většinou biologických. Kromě toho chtěli vyzkoušet přípravu různých materiálů ve stavu beztíže, které by se mohly hodit v elektrotechnice a ve farmaceutickém průmyslu.

Na palubě Apollo přetrvávala vyšší teplota. Ukázalo se, že klimatizace není porouchaná, jak si všichni mysleli. Teplo, s nímž se původně nepočítalo, vydávají záznamové zařízení a aparatury pro spojení s družicí ATS-6. Odborníci v houstonském středisku vymysleli báječnou improvizaci – provizorní chladicí zařízení z hadic skafandrů, jimiž ženou chladný kyslík na zahřívající se přístroje.

Občas kosmonauty znepokojoval ukazatel tlaku v kyslíkovém tanku číslo 2. Klesal na nulu a hlásil poplach. Při kontrole zjistili, že je to jenom žert, který způsobuje vadný indikátor.

„Kosmický let, během něhož by nevznikly nějaké problémy, není možný,“ komentoval situaci hlavní americký letový ředitel „Pete“ Frank.

Takřka přesné přibližování

V 15:08 CDT zapnula posádka Apolla na 24 sekund čtyři manévrovací motorky. Tím doladila oběžnou dráhu obou těles – dostaly se do jedné rovině o sklonu 51,76 º.

V 18:47 CDT, což je necelé dvě hodiny po půlnoci moskevského, bylo Apollo 2336 km za Sojuzem. Při každém obletu se k němu přibližovalo o 259 km. Kosmonauti se však ještě neviděli.

O půlnoci houstonského času, kdy v moskevských továrnách nastupují první ranní směny, letěly stroje nad jižním Atlantikem. Ještě je dělilo přes 1800 km.

Před druhou hodinou probudil posádka Apolla poplach na navigačním systému. Marně pátrali po závadě, ani Houston ji neobjevil. Za hodinu se blikání a troubení opakovalo. Zase nic! Zřejmě bludný impulz v elektrickém okruhu.

Ve 2.45 přelétl Sojuz 19 Madagaskar. Apollo bylo od něj vzdáleno takřka 1300 km na severozápad.

Výsledky měření pozemních stanic ukázaly, že sovětské plavidlo se dostalo na plánovanou dráhu s vysokou přesností. Odklon byl 250 metrů, zatímco přípustná odchylka činila 1500 metrů. I časový rozdíl příletu na určené místo setkání vyhovoval – lišil se o 7,5 sekundy, přičemž povolená tolerance byla 90 sekund.

V 07:00 CDT, dělilo oba stroje 895 km. Kosmonauti se začali pokoušet o vzájemné spojení na ultrakrátkých vlnách. Zatím marně.

Ve vzdálenosti 471 km se posádky poprvé uviděly. Apollo ještě jednou na jedinou sekundu zapálilo hlavní motor – tím změnilo svou dráhu na eliptickou ve výšce 209–210 km a dohánělo Sojuz rychleji.

Nad Středozemním mořem v 08:05 CDT čili 16:05 DMV konečně navázali kosmonauti vzájemné spojení. Opět žertíky, jimiž projevovali své nadšení.

Při vstupu do zemského stínu zapnul Kubasov palubní majáky.

Pohled na Sojuz z paluby Apolla
Pohled na Sojuz z paluby Apolla

Začala série malých přibližovacích manévrů Apolla. V 08:35 CDT se na dvě sekundy zapálil hlavní motor a v 09:11 na jednu sekundu. Američané letěli po kruhové dráze o 16 km nižší než Rusové – tím je doháněli.

Kubasov ohlásil: „Apollo je od nás 89 km.“

Chvilku trvalo, než se odborníci na Zemi poradili. Potom kosmonaut Georgij Šonin z moskevského velitelství sdělil: „Povoluji spojení v plánované době.“

V 10:17 CDT se naposled zapálil hlavní motor Apolla, tentokrát na 0,9 sekundy.

Šonin upozornil: „Třicet devět kilometrů. Apollo přechází na stíhací dráhu.“

Americká loď stíhala sovětskou přesně podle metodiky vypracované během projektu Gemini a používané pro setkávání lunárního modulu s Apollem. Apollo podletělo velkým obloukem Sojuz, přitom se k němu neustále natáčelo čelem. Pro záchrannou operaci je tento způsob závěrečného manévru nejvýhodnější. Z hlediska balistiky je poměrně jednoduchý, obešel se bez pomoci pozemských sledovacích středisek, na dodatečné výpočty úplně stačil palubní počítač Apolla.

V 10:40 CDT čili v 18:40 DMV letěly oba stroje nad Austrálií. Byly od sebe vzdáleny dva kilometry – Apollo před Sojuzem. Mířily na sebe svými stykovacími uzly.

Richard Truly z Houstonu jim oznámil, že obě letová velitelství souhlasí se spojením.

Stafford opět jemně manévroval. V 10:54 CDT letěla obě tělesa ve formaci, vzdálené od sebe 50 metrů. Rádiové spojení probíhalo velmi složitě na trase Sojuz – Apollo – družice ATS-6 – pozemní stanice Madrid, odtud družicí Intelsat 4 do Houstonu a družicemi i kabely do Moskvy.

Kosmonauti se ujišťovali, že se vzájemně vidí. Stafford hlásil: „Přibližuji se k Sojuzu.“ Přes průzor své kabiny se zaměřoval na terčík na špici cílové lodi.

Leonova neopustilo žertování: „Nezapomeňte na své motory!“

Stafford: „Dobře… Vzdálenost méně než pět metrů.“

Houston dobře neviděl, Truly proto žádal Slaytona: „Deku, můžeš trochu přiclonit kameru?“

Stafford: „Tři metry… Metr… Dotek.“

Leonov: „U nás taky dotek.“ A vzápětí trochu teatrálně: „Sojuz a Apollo si nyní podávají ruce.“

Nad Atlantikem asi 1100 km jihozápadně od portugalských břehů se v 11:09:12 houstonského čili v 19:09:12 hodin moskevského času obě lodi zachytily. O šest minut dřív, než stanovil letový plán. Původně se měly stroje dotknout nad Německou demokratickou republikou a pevné spojení dokončit nad Ukrajinou.

Silou dvaceti tun začal stykovací systém amerického plavidla k sobě přitahovat sovětské. Jakoby se prsty dvou lidí našly ve tmě, dotkly se a nyní se jejich prsty pevně proplétají. Chvíli, která se zdála věčností, řídila automatika všechny operace, až nakonec zámky pevně zaklaply. Trvalo to necelé čtyři minuty.

Následovala kontrola hermetičnosti nově vzniklého soulodí a činnosti nejdůležitějších palubních systémů.

Společná večeře

Američané otevřeli dvoje dvířka přechodového modulu. Hned pocítili nějaký smrad. Z čeho je, to nevěděli, byl nepříjemný, ale ne nebezpečný. Slayton a Stafford za sebou zase dvířka zavřeli. Po kontrole hermetičnosti začali měnit ovzduší. Do čistého kyslíku o tlaku třetiny atmosféry, který dýchají v Apollu, napouštěli ještě dusík. A potom zvýšili tlak na dvě třetiny atmosféry. Branda nechali držet službu u palubních přístrojů.

Teď, kdy dýchali totéž, co Rusové, mohli otevřít dvířka do Sojuzu. Ve 14:19 CDT si podali ruce a poplácali si po ramenou. Právě letěli nad Amsterodamem. Saljut 4 byl od nich vzdálen 6000 km.

Když se trochu uklidnili, usadili se v orbitální sekci Sojuzu. Dvířka do přechodového modulu nechali otevřená – co kdyby Američané museli narychlo opustit své hostitele?

Opět politické formality: Brežněv jim poslal poselství a Ford je zavolal telefonem. Potom si kosmonauti předali drobné dárky a pro Mezinárodní astronautickou federaci podepsali úřední protokol o společném letu.

Rusové pozvali návštěvníky k večeři. Jídla si vybrali už před několika měsíci. Menu bylo ryze kosmické – v balíčcích, tubách a plechovkách.

Američany udivilo, když na jednom druhu tuby přečetli VODKA. Alkohol přece do vesmíru nepatří, ten je zakázaný! Ale když je přiložili k ústům, pocítili na jazyku výborný boršč. Potom si vzali z konzervy kousky masa, ke kterému vybírali ze sáčků kousky chleba. Hostinu zakončili sušenými švestkami s ořechy a cukrovinkami. Leonov současně hosty kreslil do náčrtníku.

Po páté hodině houstonského času začal Bobko napomínat Stafford a Slaytona, aby se vrátili. Návštěvu oproti plánu prodlužujete!

Když Američané zavřeli dvířka mezi přechodovým modulem a orbitální sekcí, zjistili, že v tunelu mezi nimi zůstala netěsnost. Hutchinson jim vzkázal, aby vytvořili přetlak, který dveře hermeticky uzavře.

Zpáteční cesta byla složitější. Prudký přechod z prostředí s vyšším tlakem do prostředí s tlakem nižším lidský organismus nesnese. Musí dýchat čistý kyslík, který vymyje z jejich krve dusík. Tahle procedura trvala přes půl hodiny.

Po návratu šli kosmonauti spát. Byl to přece jenom rušný den.

Na Bajkonuru zrušili pohotovost záložního Sojuzu. Hlavní úkol projektu ASTP-EPAS byl splněn. Raketu s lodí odvezou zpátky do montážní haly. Kosmonauti Filipčenko a Rukavišnikov se zítra vrátí do Moskvy.

Nejšťastnější den

Američané měli časný budíček – ve dvě hodiny ráno houstonského času. U Rusů bylo deset hodin moskevského.

Tentokrát se na návštěvu vydali Brand a Leonov. Funkce jejich průvodců se ujali Kubasov a Stafford.

Leonov a Stafford na palubě Apolla smontovávají společný znak
Leonov a Stafford na palubě Apolla smontovávají společný znak

Leonov z paluby Apolla fotografoval, hovořil s velitelskými středisky i s kolegy v Sojuzu. Brand cvičil s posilovačem svalů a mluvil s Moskvou. Také podepisovali další listiny a snídali.

Televizním divákům na celém světě vyprávěli kosmonauti o své práci. Nad územím USA anglicky, nad územím SSSR rusky. Současně pokračovali ve vědeckých experimentech – z univerzální pece vyňali zpracované vzorky a vyměnili si semena stromů.

Před polednem houstonského času se návštěvy vyměnily. Brand odvedl do Apolla Kubasova, Leonov Stafforda do Sojuzu.

Začala palubní tisková konference. Oba velitelé se shodli na tom, že spolupráce ve vesmíru je báječná věc a měla by pokračovat. Všichni prožívali nejšťastnější den.

Když dozněla velká slova, která všichni mysleli opravdově, museli se vrátit do práce. Stafford s Leonovem si vyměnili další vzorky semen i pouzdra a ampulky s mikroorganismy pro imunologický výzkum. Slayton s Kubasovem se vrátili k experimentální peci.

Do loučení se jim nechtělo. Pod různými záminkami je pořád odkládali. Nakonec rázně zasáhla pozemní velitelství. Kubasov se vrátil do Sojuzu až ve 23:15 DMV, Stafford do Apolla v 15:45 CDT.

A teď už nic nedělejte! – přikázali jim spojaři ze Země. Věděli, že kosmonauti jsou unaveni. Ostatně Stafford si musel vzít prášky na uklidnění už včera večer.

Havarijní plány byly zbytečné

V pátek v 07:02 CDT se Apollo odpoutalo od Sojuzu. Pod nimi utíkaly vody jižního Pacifiku.

Astronomové si vymysleli originální experiment. Apollo má zakrýt sluneční disk, vlastně vytvořit umělé zatmění, a posádka Sojuzu ho vyfotografuje.

Byla to náročná operace. Apollo, Sojuz a Slunce musí tvořit jednu přímku. Přitom má pod oběma plavidly být noční, tedy neosvětlený povrch planety. Tím se vyloučí nepříznivé působení světla odraženého od Země.

Apollo odplulo na vzdálenost 220 metrů. Teď je dvakrát větší než Slunce. Kubasov zapnul kameru. Tři minuty získávali kvalitní záběry sluneční korony.

Po tomto experimentu se Apollo vrátilo k Sojuzu. Zopakují si spojení. Tentokrát však bude hrát aktivní roli sovětská loď.

Když se lodě opět dotkly, znenadání se rozrotovaly. Všichni strnuli. Naštěstí bylo pomalé a trvalo jen čtyřicet sekund. A po sedmi minutách zaklaply spojovací zámky.

Po dvouhodinovém společném letu se lodě naposled rozpojily. V 10:27 CDT čili v 18:27 DMV se od sebe vzdálily.

Ještě poslední experiment. Apollo vysílalo na zrcadlo instalované na boku Sojuzu ultrafialové paprsky, jejichž odraz zachycovalo. V různých vzdálenost – 150, 1000 a 1500 metrů. Fyzici si už dřív odhadli koncentraci atomárního kyslíku a dusíku v kosmickém prostoru, nyní si to chtěli tímto způsobem potvrdit.

V 15:05 CDT zapnul Stafford nakrátko hlavní motor. Apollo přešlo na vyšší dráhu, takže je Sojuz pomalu předháněl.

V neděli 20. července kosmonauti odpočívali. Zasloužili si to. V moskevském tiskovém středisku se novinářům chlubili vedoucí pracovníci červenými a zelenými knížečkami, ve kterých byly rozpracovány podrobné instrukce pro řešení mimořádných situací. Vůbec nebyly zapotřebí!

Sojuz 19 šťastně přistál v pondělí ve 13:50:53 moskevského času v Kazachstánu.

Američané pokračovali v řadě experimentů a fotografovali zemský povrch.

Nečekaný zápas o život

Ve středu odhodila posádka Apolla přechodový modul. Teď už by jí překážel. Přistání bylo naplánováno na podvečer čtvrtka 24. července.

V 15:38 CDT se na sedm sekund zapnul hlavní motor Apolla. Za necelou půlhodinu nato vstoupila loď do hustých vrstev atmosféry.

Ve výšce 18 km – tedy 50 tisíc stop – požádal Slayton, sedící v pravém křesle, Stafforda: „Řekneš mi, Tome, až budeme ve 30 tisících…“ V té chvíli, kdy budou 9 km nad Zemí, má dát Slayton Brandovi pokyn, aby zapnul automatiku přistávacího systému ELS (Earth Landing Systém). Sám spustí kameru, která zachytí otevření padáků.

Po chvilce se Stafford, očima zabodnutýma do výškoměru, ozval: „Připrav se… Třicet tisíc… až sedmadvacet tisíc.“

„Ano, už běží,“ potvrdil Slayton. „Přistávací systém na automatiku.“

Avšak Brand ho neslyší, v kabině je velký hluk způsobený třením o atmosféru.

„Žádné padáky!“ zděsil se Stafford ve výšce 8 km. Slayton potvrdil: „Žádné nevidím.“

Velitel Stafford přepnul spínače ručního vypuštění padáků. O tři sekundy později oznámil Slayton: „Teď odlétl kryt padákové schránky.“

O další tři sekundy později si Stafford ulevil: „Teď je vidím.“ Ve výšce 7 km se zatřepetaly nad kabinou dva malé stabilizační padáky.

Kabina se pod nimi kývala. Protože nebyla zapojena automatika ELS, motorky RCS, řídící během sestupu atmosférou orientaci kabiny, začaly znovu pracovat, aby výkyvy potlačily. Kolem modulu se vytvořil oblak par oxidu dusičitého z nespálených pohonných látek.

V té době se otevřel ventil, nasávající okolní vzduch, aby se vyrovnaly tlaky uvnitř a vně kabiny a jedovaté plyny vnikly do kabiny.

Oxid dusičitý je silná žíravina, prudce jedovatá, která může způsobit i smrt. Kosmonauti se zalykali, špatně se jim dýchalo, kašlali , pálily je oči.

Půl minuty pronikalo toto žluté nebezpečí do Apolla. Brand ztratil vědomí, ti dva se necítili o nic líp.

Poslední Apollo dosedlo do Tichého oceánu poblíž Havajských ostrovů – 600 metrů od plánovaného místa – v 16:18:24 CDT a převrátilo se. Kosmonauti, připoutaní v křeslech, viseli hlavou dolů. V Pacifiku bylo poledne, v Moskvě krátce po půlnoci.

Nikdo netušil, že posádka zápasí o život. Stafford našel pod křeslem dýchací masku. Teprve po kyslíkové lázni přišel Brand k vědomí. Automatický protipožární systém zapnul ventilaci.

Houston o pořád ničem nevěděl. Kosmonauti mlčeli. Vysvlékli se z těžkých skafandrů. Žabí muži zajistili kabinu před potopením. Procedura pokračovala podle plánu, nafouknuté plováky Apollo převrátily do normální polohy. Za tři čtvrtě hodiny připlula k Apollu letadlová loď New Orleans a jeřábem ji vytáhla na palubu.

Následovalo slavnostní uvítání – proslov admirála, muzika, další oslavné řeči, odchod čestným špalírem námořníků. Pod trojicí oslavenců se však podlamovala kolena.

Teprve doktorům v ordinaci se kosmonauti svěřili se svým posledním bojem o život. Vyšetření to potvrdilo – všichni trpěli podrážděním plic následkem vdechování oxidu dusičitého. Ale nejsou v ohrožení života.

Úspěch bez pokračování

„I když jsme před třemi a půl rokem, kdy se začal tento projekt připravovat, věřili, že ho beze zbytku splníme, přece jenom jsme nečekali, že to bude s tak velkou přesností,“ hodnotil společnou výpravu velitel sovětských kosmonautů generál Vladimír Šatalov.

Ve stejném tónu hovořil ředitel Johnsonova kosmického střediska v Houstonu Christopher Kraft: „Otevřeně řečeno, když jsme začínali projekt ASTP připravovat, měli jsme vážné obavy, jestli se tato výprava podaří. Rozdíly v mnoha technických principech a metodikách nám vadily stejně jako jazyková bariéra. Měli jsme i rozdílný způsob myšlení. Práce, na kterou jsme obvykle potřebovali deset minut, se protáhla na celý den. Avšak časem jsme se naučili chápat jeden druhého a jeden druhému rozumět. Cítili jsme společnou odpovědnost za společnou práci.“

Brežněv i Ford byli spokojeni. Koncem července se ve finských Helsinkách sešli státníci na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Zdálo se, že se komunistický Východ sblíží s nekomunistickým Západem. Na podzim hodnotili sovětští a američtí specialisté výsledky ASTP-EPAS. Shodli se na tom, že by se mohly okolo roku 1980 spojil americký raketoplán se soulodím Sojuz-Saljut.

Avšak Američané brzy přišli na to, že tato spolupráce pro ně nebyla příliš výhodná. Sověti od nich získali mnohem víc technických informací a znalostí než oni od nich. Také v americkém Kongresu se tyto otázky velmi ostře probíraly.

Brzy se ukázalo, že Moskva nebere závěry z Helsinek, zvláště pokud se týká dodržování lidských práv, vážně. Nové kolo studené války nastalo, když sovětská armáda vpadla koncem prosince 1979 do Afghánistánu.

Oteplení přišlo až v následujícím desetiletí, když se v Kremlu ujal vlády Michail Gorbačov.

Životy hlavních postav

Alexej Archipovič LEONOV * 30. 5. 1934 Listvjanka, Kemerovská oblast, letec, kosmonaut

Patří k první dvacítce sovětských kosmonautů, výcvik zahájil v březnu 1960. Při své první výpravě do vesmíru ve Voschodu 2 dne 18. května 1965 jako první člověk vystoupil do otevřeného kosmického prostoru. Na konci šedesátých let se s ním počítalo jako s velitelem lodi, která obletí Měsíc, i jako s prvním Rusem, který vstoupí na povrch Měsíce. Byl jmenován velitelem Sojuzu 11, ale když se u Valerije Kubasova objevilo podezření na tuberkulózu, byla posádka stažena a letěli náhradníci. Tím si zachránili život, protože trojice ze Sojuzu 11 přistála mrtvá. Velel Sojuzu 19, který se účastnil projektu EPAS-ASTP. V letech 1976–1982 byl zástupcem náčelníka Gagarinova střediska pro přípravu kosmonautů. V roce 1991 odešel do penze v hodnosti generálmajora. Jako amatérský malíř se věnoval kreslení výjevů z vesmíru.

Valerij Nikolajevič KUBASOV * 7. 1. 1935 Vjazniki, Vladimirská oblast, raketový konstruktér, kosmonaut

Po absolvování Moskevské vysoké školy letecké nastoupil v roce 1958 do konstrukční kanceláře OKB-1, vedené Sergejem Koroljovem. V květnu 1964 patřil mezi inženýry, mezi nimiž se vybíral člen posádky Voschodu 1. Do kosmonautického výcviku byl definitivně zařazen 23. května 1966. Pro podezření na tuberkulózu nestartoval na Sojuzu 11. Do vesmíru se vypravil s Georgijem Šoninem na Sojuzu 6 ve dnech 11.–16. října 1969. Při pokusu se svařováním málem propálili stěnu lodi. Byl palubním inženýrem Sojuzu 19 při sovětsko-americkém letu. Potom velel Sojuzu 35-36, doprovázel maďarského kosmonauta Bertalana Farkase na návštěvě orbitální stanice Saljut 6 v létě 1980.

Thomas Patten STAFFORD * 17. 9. 1930 Weatheford, Oklahoma, letec, kosmonaut

Když v roce 1952 ukončil Námořní akademii v Annapolis v Marylandu, sloužil v různých posádkách jako stíhač. V září 1964 byl vybrán do druhé skupiny kandidátů kosmických letů. Svou kosmickou premiéru si odbyl jako druhý pilot Gemini 6 v prosinci 1965, kdy se účastnil blízkého setkání s lodí Gemini 7. Podruhé letěl jako velitel Gemini 9 v červnu 1966. Potom velel Apollu 10 a v blízkosti Měsíce zkoušel letové možnosti lunárního modulu. Svou kosmickou kariéru ukončil mezinárodní expedicí v létě 1975. Zastával různé funkce při výcviku kosmonautů v houstonském středisku. V listopadu 1975 byl jmenován ředitelem zkušebního střediska vojenského letectva na základně Edwards v Kalifornii. Později působil ve štábu letectva ve Washingtonu. Do penze odešel v listopadu 1979 jako tříhvězdičkový generál. V roce 1990 se podílel na vypracování představy o výpravách do vesmíru v příštích 30 letech.

Vance DeVoe BRAND * 9. 5. 1931 Longmont, Colorado, letecký inženýr, pilot, kosmonaut

Absolvoval univerzity v Coloradu a v Kalifornii, vystudoval letecké inženýrství a podnikatelství. V letech 1953–1958 byl navigátorem a stíhacím pilotem u letectva námořní pěchoty. U firmy Lockheed pracoval jako zkušební technik při vývoji nových letadel, absolvoval i námořní školu zkušebních pilotů v Palmdale. Nakonec působil ve francouzském Istres jako zkušební pilot stíhaček F-104G, které koupilo západoněmecké letectvo. Po výpravě Apollo–Sojuz velel letům třech raketoplánů: STS-5, STS-41B a STS-35. Od roku 1992 působil v několika vedoucích funkcích při výzkumu nových letadel, naposled jako zástupce ředitele leteckých a kosmických projektů v Drydenově leteckém výzkumném středisku (Dryden Flight Research Center) v Kalifornii.

Donald SLAYTON * 1. 3. 1924 Sparta, Wisconsin, †3. 6. 1993 League City, Texas

Po ukončení letecké školy v roce 1942 byl jako pilot bombardéru B-52 odvelen do Evropy, kde vykonal 56 bojových letů. Po skončení druhé světové války si doplnil vzdělání na Minnesotské univerzitě a působil jako zkušební pilot NASA na letecké základně Edwards v Kalifornii. Byl vybrán do první sedmičky budoucích kosmonautů Mercury. Měl odstartovat v roce 1962, ale kvůli šelestům na srdci, jejichž původ se nepodařilo určit, ho z výcviku vyřadili. V listopadu 1963 se stal šéfkosmonautem a až do března 1972 jmenoval muže po posádek projektů Gemini, Apollo a Skylab. Po uzdravení letěl v Apollu na setkání se Sojuzem. Po návratu se stal vedoucím zkušebního programu raketoplánů. NASA opustil v roce 1982. V Houstonu založil firmu Space Service, která vyráběla menší rakety. Zemřel na nevyléčitelný nádor mozku.


Technika

Slučitelný čili androgynní spojovací uzel

Úkolem spojovacího mechanismu je nejprve umožnit počáteční zachycení kosmických lodí, dále utlumení energie nárazu, vyrovnání obou těles, protože během této operace nejsou zpravidla naprosto v jedné ose, zajistit přitažení a nakonec pevné a hermetické spojení. Po skončení společného letu se obě tělesa opět rozpojují. Stykovací zařízení, které se dosud používalo na sovětských a amerických kosmických strojích, bylo jednodušší – zastávalo buď aktivní nebo pasivní roli. Androgynní spojovací uzel byl univerzální – aktivně pasivní. Jeho hlavní částí byl pohyblivý prstenec, připevněný k lodi šesti výsuvnými tyčemi na kloubových spojích. Na tomto kole byly tři vodicí lopatky. Aktivní loď vysune prstenec, zatímco pasivní ponechá svůj spojovací uzel zasunutý. Plavidlo s vysunutým prstencem zaklesne své lopatky mezi lopatkami pasivního tělesa. Zaklapnutím zámků celá operace skončí. Tunel uprostřed je zcela volný, stačilo otevřít dvířka.


 Prameny

 - NASA SP-4209 The Partnership: A History of the Apollo-Soyuz Test Project
 - Boris J. Čertok : Rakety i ljudi, Moskva 1999
 - K. Pacner: Sojuz volá Apollo, Praha 1976
 - Raketno-kosmičeskaja korporacija Eněrgija imeni C.P. Koroljova – Ot pěrvogo sputnika do Eněrgiji-Burana i Mira, Moskva 1994
 - Raketno-kosmičeskaja korporacija Energija imeni C.P. Koroljova, Moskva 1996

Internet:
http://www.kosmo.cz
http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
http://www.astronautix.com/ - Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Tuto nylonovou taštičku použil první muž na Měsíci Neil Armstrong k uložení...
Taštička s měsíčním prachem a pohnutou historií se prodala za miliony

Necelých dvě stě položek spojeným s lidským dobýváním vesmíru se dražilo ve čtvrtek večer v newyorské pobočce aukční sítě Sotheby’s. Podle očekávání padla...  celý článek

Špionážní satelit KH-4 programu Corona obsahoval dva návratové moduly, které na...
Počátky vesmírné špionáže: USA zachraňovali zajatci a váleční zločinci

(I. část) V srpnu 1960 se z kosmu na Zemi vrátilo první lidmi vyrobené těleso. Věděl o tom ovšem málokdo: šlo totiž o pouzdro s filmy z americké špionážní...  celý článek

Zboží s tematikou zatmění 2017
Reportáž: Zatmění slunce vyhnalo Američany na venkov. Přípravu nepodcenili

Jackson, USA (od zvláštního reportéra Technet.cz) Zatmění slunce je astronomická událost, která je (na rozdíl třeba od průletu komety) srozumitelná úplně každému. Američané se už nemohou dočkat, především pak...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.