Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kosmická stavebnice MIR. Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru

aktualizováno 
V konstrukční kanceláři a továrně Eněrgija v Kaliningradu-Podlipkách, který leží jižně od Moskvy, měli naspěch. Museli rychle dokončit univerzální raketu, která dostala název firmy Eněrgija, a raketoplán Buran.

Mir na oběžné dráze

Američané létali od dubna 1981 se svým raketoplánem space shuttle, o němž prezident Akademie věd Mstislav Keldyš tvrdil, že by mohl nosit jaderné bomby. To byl pro Sověti velký strašák, i když nepravdivý. Proto potřebovali stejný prostředek, který by byl navíc podle osvědčené tradice účinnější než zbraň protivníka. Raketoví konstruktéři by také rádi vypustili novou orbitální stanici, mnohem větší než dosavadní saljuty – zárodek budoucí stavebnice. Rozpracovávali ji už skoro deset let, ale na začátku roku 1984 na ní chyběly prostředky – vojenské zakázky měly přednost.

Na jaře 1983 se stal novým ministrem všeobecného strojírenství – jak zněl krycí název ministerstva raketokosmického průmyslu – dosavadní první náměstek Oleg Dmitrijevič Baklanov. Sergej Alexandrovič Afanasjev, který tam vládl dosud, dostal za úkol pozvednout těžký průmysl.

Generální konstruktér Eněrgija Valentin Petrovič Gluško a jeho náměstek Jurij Pavlovič Semjonov začali zjišťovat, jestli by Baklanov, jehož znali jako schopného manažera, nebyl ochoten postavení stanice zaštítit. Ministr o tom diskutoval s tajemníkem ÚV KSSS Georgijem Romanovem, který měl zbrojní a raketovou oblast na starosti.

Koncem zimy 1984 si Romanov povolal Gluška a Semjonova a za účasti ministra a dalších funkcionářů přemýšleli, jak situaci vyřešit. Romanov si uvědomil, že se blíží XXVII. sjezd KSSS: „Co kdybyste, soudruzi, vypustili první blok stanice na počest sjezdu?“ Když tuhle zprávu dostalo politické byro komunistické strany, dokonce požadovalo, aby základní modul se dostal na oběžnou dráhu už v listopadu 1985 a druhý se k němu připojil následující rok v únoru – aby to demonstrovalo celému světu nový krok ve vesmíru.

A peníze se okamžitě našly. Stanice rázem povýšila na důležitý politický úkol.

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy
8.díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli
9.díl Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové?
10.díl K planetám sluneční soustavy
11.díl Člověk buduje první příbytky v kosmu 
12.díl První mimozemské mezinárodní setkání\
13.díl Jak Američané vybudovali Nebeskou laboratoř
14.díl Češi se v kosmu neztratili.
15.díl Letadlem do vesmíru

Tříbení představy velké stanice

Když se ke stanici Saljut připojí dvě kosmické lodi Sojuz, mají v nich kosmonauti dohromady přes 110 m3 prostoru. Pro první sbírání zkušeností s delším pobytem na oběžné dráze – ve stavu beztíže, kosmické radiace a izolovanosti – by to mohlo stačit. Ovšem pro rozsáhlejší experimenty to je málo. Prvních pět stanic řady Saljut představovalo první generaci těchto kosmických příbytků. Další tři se stanou druhou generací. Saljut 6 bude mít dva uzly pro připojení dopravních lodí, na každé straně jeden. Saljut 7 a Saljut 8 dokonce tři.

Potom vypustíme generaci třetí, na jejíž palubě by mohlo sloužit víc lidí než tři, a proto by u ní mělo zakotvit víc plavidel. Raketu, která by vynesla do vesmíru příbytek vážící 40–50 tun anebo větší, nemáme.

Gluškovy plány na sérii mohutných nosičů pro stovky tun nákladu a velkých stanic Kreml odmítl. Byly monstrózní – v prvé řadě drahé, vojáci, kteří dosud byli hlavními zákazníky, o ně nejevili zájem, a nebylo jasné, jestli by našly plné využití. Autoři velké stanice tedy mohli počítat jenom s raketou UR-500 čili Protonem o nosnosti něco málo přes 20 tun. Proto ji musí smontovat z několika těchto standardních modulů, složit ji jako stavebnici. A vycházet budou z konstrukce osvědčených saljutů.

Tyto plány schválil Kreml na základě Gluškovy žádosti 17. února 1976. Současně bylo rozhodnuto, že skončí zkoušky lunární superrakety N-1 a zahájí se práce na nové mohutné raketě a raketoplánu – později pojmenované Eněrgija a Buran.

V polovině sedmdesátých let se pustili projektanti vedení Konstantinem Feoktistovem do načrtávání velkého orbitálního příbytku, který nakonec nazvali Mir. Začátkem srpna 1978 projekt odevzdali.

Avšak firma měla i spoustu dalších úkolů: zdokonalení lodi Sojuz T, stavbu nákladního plavidla Progress a hlavně vyvíjela pro vojáky nosič Eněrgija. Proto se na nové stanici začala podílet i konstrukční kancelář KB-23 Saljut.

Za základ konstrukce použili starý plán na modul 37KE, který chtěli původně vyslat ke stanici Saljut 7. Zato inženýři z konstrukční kanceláře KB-23 Saljut navrhovali jiné řešení – k základnímu bloku připojit jako moduly sedmitunové díly vytvořené přestavbou z pilotovaných transportních lodí řady Sojuz, případně z nákladních Progressů. Jak uvádí oficiální historie firmy Eněrgija, s tím Gluško a Semjonov nesouhlasili – taková modifikace těchto plavidel je obtížnější a složitější, dokončení stanice by se neúměrně protáhlo.

V únoru 1979 Kreml zrušil vývoj vojenské stanice Almaz, který chystala konstrukční kancelář OKB-51 Vladimíra Čeloměje v Reutovu, zbrojařském městě na jihovýchod od Moskvy. Všechny síly se musí soustředit na Mir. A k základnímu modulu, který staví Eněrgija, se budou připojovat dvacetitunové díly od Čeloměje. Modul 37KE se stal prvním výzkumnou součástí Miru pod označením Kvant. Zpočátku se počítalo se třemi přídavnými válci: jeden na dovybudování stanice (77KSD), technologický (77KST), na sledování spektrálních charakteristik zemského povrchu v rámci projektu Oktant pro ministerstvo obrany (77KSO) a přírodních zdrojů (77KSI) – později byly nazvány Kvant-2, Kristall a Spektr.

Vypuštění na počest sjezdu

Rozhodnutí Kremlu z konce zimy 1984 tyto práce odblokovalo. Gluško mohl 1. března nařídit jejich pokračování. V srpnu dokončili technici ve firmě Eněrgija maketu stanice ve skutečné velikosti – uvádí oficiální historie tohoto podniku. Mohly začít její statické a dynamické zkoušky.

Ovšem pak se vynořil obrovský problém – dokumentace ukazovala, že po instalaci kabeláže je základní modul o celou tunu těžší, než raketa Proton dokáže vynést. Museli odmontovat řadu vědeckých aparatur, na Mir je později dovezou dopravní lodi. Ale to přípravu zdrželo. Náčelníka projektové skupiny číslo 171 Leonida Alexejeviče Gorškova, který to zavinil, zbavili dočasně funkce.

Schéma stanice Mir
Schéma stanice Mir

Testování základního modulu v továrně vynechali a 12. dubna 1985, na Den kosmonautiky, ho naložili na vlak směrem na Bajkonur. Tam udělají úplně všechny zkoušky. Věřili, že tím získají čas a opravdu za rok – na počest sjezdu – tento základní článek stavebnice vypustí. Na kosmodromu ho vyložili 6. května, ale hala byla připravena až za týden. Všechno bylo o to složitější, že v jiných prostorách se současně prověřoval prototyp raketoplánu Buran.

Základní blok Miru DOS 7 byl válec dlouhý 13 metrů o maximálním průměru 4 metry. Kosmonauti tam měli k dispozici stejně velký prostor jako v saljutech, tedy takřka 100 metrů krychlových. Přípravy probíhaly podle harmonogramu. I když museli z 2500 elektrických kabelů 1100 vyměnit, protože byly špatné.

Start naplánovali na ráno 16. února 1986 raketou UR-500. Několik vteřin před vypuštěním však vypadla telemetrie, řídící středisko přestalo dostávat informace o stavu všech systémů. Hlavní konstruktér Miru Jurij Semjonov nařídil operaci přerušit.

Na kosmodromu byl mráz deset stupňů a vanul silný vítr. Než se zjistí příčina výpadku a obnoví odpočítávání, uplyne několik dnů. Semjonov přikázal, aby stanici na vrcholu rakety ve výšce okolo 70 metrů zahřívali.

Mir vypustili pouze se třídenním zpožděním – večer 19. dubna světového času, podle moskevského už bylo o den víc.

Na počest sjezdu tedy létal základní díl Miru. Další však měly zpoždění, takže požadavek Kremlu, aby bylo vidět, jak se tato kosmická stavebnice staví, se splnit nepodařilo. Konstruktéři počítali, že zbývajících pět částí postaví a vyšlou do vesmíru během tří let. Jenže obtíže s jejich výrobou, chaos ke konci sovětského režimu a nedostatek peněz je zdržovaly.

Ovšem vyvstal tady další problém – co se stanicí Saljut 7, která ještě létá? Kosmonautů, kteří by obsadili jak tenhle příbytek, tak Mir, bylo dost. Jenže chyběly transportní a nákladní lodě na jejich obsluhu. A pozemní řídicí střediska neměla kapacitu na to, aby řídilo dvě posádky. Trojice žen, které se chystaly v březnu na Saljut 7, zažily obrovské zklamání – několik týdnů před plánovaným startem jim řekli, že nepoletí. Tuhle laboratoř už nikdo neosídlí a na Mir musíme poslat zkušenější kosmonauty!

Předčasně zbytečný Saljut 7

Leonid Denisovič Kizim a Vladimir Alexejevič Solovjov odletěli v lodi Sojuz T-15 na stanici Mir 13. března 1986. Třebaže její interiér nebyl větší než u saljutů, přesto jim tam konstruktéři vytvořili trochu soukromí – v bočních stěnách měli dvě kabinky oddělené od ostatního prostoru zvukotěsnými závěsy. V každé byl spací pytel, sklopný stolek, zrcadlo, prostředky osobní hygieny, osvětlení a ventilace, rovněž průzor k pozorování Země a vesmíru. Stěny v obytné části měly žlutou barvu, v pracovní modrou, strop byl bílý, podlaha pokrytá tmavozeleným kobercem. Přepych!

Vpředu měl Mir pět stykovacích uzlů, jimiž kosmonauti také mohli vystupovat do volného prostoru, vzadu jeden. Po stranách se mu rozevřely panely slunečních baterií, dohromady o rozpětí takřka 30 metrů. Třebaže se velikostí a uspořádáním podobaly těm, co byly na saljutech, nové měly o třetinu vyšší účinnost – konstruktéři přešli od zastaralých křemíkových na galiumarzenidové články.

Když kosmonauti prověřili aparatury stanice a uznali ji za provozuschopnou, odletěli 3. května na Saljut 7 vzdálený 3000 kilometrů. Čekal ho zánik, ale odborníci se nechtěli vzdát některých unikátních přístrojů. Kizim a Solovjov je proto demontovali, bylo jich na 300 kilogramů, a po sedmi týdnech se s nimi vrátili na Mir. Tahle návštěva druhého příbytku na oběžné dráze byla unikátní akcí.

Stanice, která mohla ještě několik let sloužit, byla předčasně vyřazena kvůli bláznivé snaze „oslavit“ komunistický sjezd. K Saljutu 7 byl připojen i těžký nákladní zásobovací modul TKS (transportnyj korabl snabženija) pod označením Kosmos 1686. Vyvinula ho Čelomějova konstrukční kancelář původně jako zásobovací loď pro vojenské stanice Almaz. Později se stal tento typ podkladem pro konstrukci některých modulů Miru a v devadesátých letech dokonce první výchozí části Mezinárodní vesmírné stanice ISS jako FGB (funkcionalno-gruzovoj blok), spíše známý jako Zarja.

Řídicí středisko použilo motory nákladního modulu k vyvedení stanice na dráhu v průměrné výši 475 km, aby se prodloužila její životnost. Obě tělesa tak kroužila okolo Země ještě takřka pět let – rozpadla se v atmosféře až 7. února 1991. Řídicímu středisku se podařilo posledními zbytky pohonných látek stanici rozrotovat. Pokoušeli se její závěrečný sestup řídit tak, aby spadla do vod Atlantiku. Klesala však rychleji, než čekali, a trosky zasypaly v Argentině rozsáhlou oblast asi 400 kilometrů severozápadně od Buenos Aires. Největší bombardování zažili obyvatelé městečka Capitán Bermúdez na řece Paraná v provincii Santa Fé; naštěstí úlomky nezpůsobily významnější materiální škody, nezranily žádného člověka, údajně jenom zabily jednu krávu. Toto tvrzení nikdy nebylo oficiálně potvrzeno. Mezi početnými troskami, které místní lidé sbírali a prodávali jako suvenýry, se podařilo nalézt jednu takřka nepoškozenou titanovou nádrž na stlačené hélium.

Poprvé živé televizní reportáže

Potom zůstal Mir bez posádky, řídily ho automaty a pozemní středisko. Hlavní důvod spočíval v tom, že zaváděli nově upravenou pilotovanou loď do provozu. Pravda, první Sojuz TM-1 startoval bez posádky koncem května 1986, ale pak museli jeho konstruktéři zhodnotit výsledky zkušebního letu. Ve výrobě na jejich připomínky čekali, aby všechny potřebné dodatečné úpravy ukončili před odesláním lodi na kosmodrom.

Proto teprve v únoru 1987 přilétli ke stanici Jurij Viktorovič Romaněnko a Alexandr Ivanovič Lavejkin. Start jejich Sojuzu TM-2 poprvé v historii sovětské kosmonautiky živě vysílala televize – i to demonstrovalo politickou oblevu nastolenou novým šéfem Kremlu Michailem Gorbačovem.

Začátkem dubna se měl ke stanici připojit další modul – astrofyzikální laboratoř Kvant, vážící 10 tun, délka takřka 6 metrů a průměr přes 4 metry se 40 metry krychlovými prostoru. Ke stanici ho 5. dubna dostrkal pohonný blok TEM (transportno-energetičeskij modul) o přibližně stejné hmotnosti a rozměrech.

Tato operace probíhala automaticky, bez lidí. Z počátku vše probíhalo hladce. Starší typ setkávací elektroniky Igla nového modulu navázal kontakt s protějškem na zádi stanice a řídil závěrečné přibližování. Oba kosmonauti seděli v té době podle předpisu v kabině Sojuzu ve skafandrech, aby se v případě kolize mohli okamžitě odpojit. Když se však Kvant přiblížil na 200 metrů, přerušilo se rádiové spojení mezi oběma částmi navigačního zařízení Igla – na stanici a na Kvantu. Automatika přerušila akci a nový modul minul Mir o deset metrů, málem do něj narazil rychlostí 1,5 m/s.

Stop, musíme zjistit, co se stalo! Z bezpečnostních důvodů necháme Kvant odletět do bezpečné vzdálenosti a všechno vyšetříme. Podruhé dalo pozemní velitelství příkaz k příletu ze vzdálenosti 400 km až 8. dubna. Spojení se podařilo až v ranních hodinách následujícího dne. Tentokrát se tyč ve vodicím kuželu zachytila. Jenže přitáhnout k sobě příruby stykovacích uzlů, pak uzamknout zámky a vytvořit hermetické spojení obou částí stanice nešlo. Něco tomu zřejmě bránilo, ale co, to automaty nemohly zjistit. Museli se na to podívat kosmonauti osobně.

Vystoupili do prostoru ve skafandrech 11. dubna – neplánovaně, ale tyhle procházky měli důkladně nacvičené, takže žádné nebezpečí nehrozilo. Jejich pátrání opět vysílala moskevská televize živě. Mezi Mirem a Kvantem našli bílý vak s odpadky o rozměrech 40 krát 40 centimetrů. Nepochybně vypadl z Progressu 28 – tyhle nákladní lodě slouží jako popelářské vozy odvážející všechno nepotřebné, co nakonec shoří v atmosféře. Když sáček odstranili, příruby se mohly k sobě přitisknout, zámky obou těles zaklaply a hermetické spojení bylo dokončeno.

Kvant byl po odhození motorového bloku sice nejmenším přídavným modulem Miru, patřil však k nejdůležitějším. Na jeho palubě byly ultrafialový a rentgenový dalekohled, určené k pozorování různých kosmických objektů, především kvasarů a galaxií, rovněž detektory neutronového záření. Geofyzikální aparatury zkoumaly vlastnosti prostředí v okolí Země, jiné sloužily k  dálkovému průzkumu Země. Na šesti přístrojích mohli zkoumat kosmonauti vliv beztíže na biologické objekty, na dalších třech se pokoušeli připravovat unikátní materiály ve stavu beztíže.

Tento válec tedy byl první rozsáhlou ruskou vědeckou laboratoří, jaká se dostala na oběžnou dráhu – svou výbavou se blížila americkému Skylabu.

Rekordy v pobytu lidí

Stejně jako předcházející dva saljuty i Mir začali navštěvovat zahraniční hosté. Prvního – Syřana Muhammada Ahmada Faríze – tam přivezl Sojuz TM-3, v němž seděli Alexandr Stěpanovič Viktorenko a Alexandr Pavlovič Alexandrov, v červenci 1987. Oba Rusové měli původně pracovat na Saljutu 7. Přítomnost Faríze byl opět politický akt, zděděný po předchůdcích Gorbačova – měl demonstrovat úzké sepětí Sýrie a Sovětského svazu proti Izraeli.

Soulodí Sojuz TM-2–Mir–Kvant–Sojuz TM-3 bylo dlouhé 45 metrů a na Zemi by vážilo 45 tun. Od nynějška bude Mir natrvalo obydlený – ohlásili Sověti.

Nyní na palubě vyměnili pouze Lavejkina, u něhož našli lékaři při dálkovém monitorování srdeční arytmie, za Alexandrova. Romaněnko zůstal. Viktorenko, Lavejkin a Faríz se vrátili v Sojuzu TM-2.

Dvě pravidla, která platila na Saljutu 6 a na Saljutu 7, zůstala v platnosti. Návštěvníci pobývali na Miru něco přes týden. K návratu použili loď starší, kdežto čerstvou nechali posádce stanice – tyto dopravní lodě měly garantovanou životnost na oběžné dráze půl roku.

Jak kosmonauti na stanici žili? Budíček měli v osm hodin moskevského času. Hodinu mohli strávit ranní toaletou a kontrolou stanice. Od devíti hodin snídali. Okolo tři čtvrtě na deset se pustili do práce – do plánovaných pokusů a oprav, cvičení, rozhovorů s řídícím střediskem. Od dvou do tří obědvali. Potom do sedmi hodin večer opět makali. Následovala večeře a domluva na programu na následující den. Od půl desáté měli volno – četli si, promítali filmy, sledovali zemský povrch. Ke spánku se ukládali v jedenáct.

Romaněnko se vrátil koncem roku 1987 jako nový rekordman – strávil ve stavu beztíže 326 dnů. V prosinci 1988 ho trumfli Vladimir Georgijevič Titov a Musa Chiramanovič Manarov se 366 dny. Lékař Valerij Vladimirovič Poljakov prožil na Miru v roce 1989 skoro 241 dnů a o šest let později takřka 438 dnů, takže držel rekord 678 dnů 16 hodin 33 minut. Přitom na svůj první start šel v šestačtyřiceti letech, po 19 rocích čekání. To užměl dvouletou vnučku, stal se tedy prvním dědečkem v kosmu.

Následovali další rekordmani. V létě 1992 se stal členem dvanácté základní posádky Miru Sergej Vasiljevič Avdějev, po přistání v únoru následujícího roku měl za sebou 188 dnů v kosmu. Na přelomu let 1995–1996 si tam pobyl 179 dnů a v letech 1998–1999 dokonce skoro 380 dnů. Celkem strávil ve stavu beztíže 747 dnů 4 hodiny 52 minut.

Špičkový výkon podal Sergej Konstantinovič Krikaljov šesti starty. V zimě 1988–1989 prožil jako člen čtvrté posádky na Miru 151 dnů, o dva roky později dokonce 312 dnů. Dvakrát vyletěl americkými raketoplány, ale vždycky jenom na pár dnů. V zimě 2000–2001 pracoval 141 dnů na Mezinárodní kosmické stanici ISS a v létě 2005 už 179 dnů. Jeho skóre je 803 dnů 9 hodin 23 minut.

Těmito dlouhodobými výpravami sovětští lékaři a biologové zjišťovali, co vlastně lidé vydrží. Už dřív se ukázalo, že stav beztíže se do organismu zapisuje hlouběji, než si původně mysleli. Každý den pobytu člověk ztrácí nejméně 3 gramy svaloviny, ubývá rovněž vápník v kostech, takže ty jsou křehčí. Adaptace na vesmír je stejně složitá jako readaptace na návrat do pozemské tíže. Kosmonaut musí na stanici pilně cvičit, nejméně dvě hodiny denně, aby se lépe cítil po přistání.

Vědci chtěli vědět, jestli neexistuje nějaký zlom, kdy se člověk přizpůsobí stavu beztíže natolik, že by se nemohl vrátit do stavu tíže. Zkušenosti rekordmanů ukázaly, že nic takového neexistuje – aspoň zatím. Přesto vliv beztíže na organismus odeznívá ještě dlouhé měsíce po přistání.

Rovněž se pustili do zkoumání vlivu všech nezvyklých podmínek kosmického letu – tedy beztíže, radiace, izolace, stres – dohromady. Na nic mimořádného zatím nepřišli, ale tento výzkum dělali dosud na malém vzorku lidí, takže spolehlivé závěry nezískali.

Ovšem z dosavadních znalostí lze odvodit, že výpravy prvních lidí na Mars, které potrvají půldruhého až dva roky, by žádné vážné zdravotní problémy hrozit neměly.

Konec studené války – konec Buranu

Na palubě Miru se střídaly posádky, zpravidla po 4–6 měsících. Rovněž tam létaly dvojice a trojice na krátké návštěvy. Občas vznikaly dramatické situace, kdy kosmonauti složitě přistávali se svým sojuzem na Miru. Byli však na to připraveni. Řešení nejrůznějších závad a krizových situací nacvičovali ve Hvězdném Městečku na trenažérech.

Když pracoval na Miru Sergej Krikaljov, raketový inženýr z konstrukční kanceláře v Podlipkách, začaly mu domů chodit výzvy vojenské správy, aby nastoupil na cvičení. Manželka dopisy určené do vlastních rukou pečlivě skladovala. Nakonec ho urgoval soud. Ani to nepomohlo. Do bytu Krikaljových přišli milicionáři, aby si odvedli provinilce do vazby. Manželka jim musela pracně vysvětlovat, že není doma, ale právě krouží okolo Země.

V úterý 15. listopadu 1988 vynesla raketa Eněrgija do vesmíru raketoplán Buran. Letěl bez lidí, v automatické verzi. Po dvou obletech ve výšce 250 kilometrů okolo Země na speciálně vybudované téměř pětikilometrové přistávací dráze na Bajkonuru přistál. Celé toto divadlo se opět odehrávalo za přítomnosti televizních kamer.

Se zkušební výpravou Buranu s posádkou se počítalo v roce 1991. Dvojice kosmonautů měla přistát na stanici Mir. Nakonec však do sovětského raketoplánu už nikdo neusedl. Nosič Eněrgija vyzkoušeli ještě jednou – s maketou kosmického bezzákluzového kanonu Poljus. Oba projekty později z finančních důvodů zrušili. A hlavně – Kreml přestal soutěžit s Američany ve zbrojení, protože studená válka skončila.

Hospodářský chaos a nedostatek peněz postihl i tak prestižní oblast, jakou byla v Sovětském svazu kosmonautika. Koncem dubna 1989 dvoudílný orbitální komplex Mir osiřel. Podle oficiální historie firmy Eněrgija přivezli na kosmodrom vadnou loď Sojuz TM a rezervní neměli. Také stavba dalších modulů se neúměrně zpožďovala.

Až v září se na stanici vydali Alexandr Stěpanovič Viktorenko a Alexandr Alexandrovič Serebrov. Třetí díl kosmické stavebnice – modul Kvant-2 – k ní přiletěl koncem listopadu 1989. Avšak první pokus o spojení selhal – naváděcí aparatura Kurs vypověděla službu. Odborníci firem Eněrgija v Kaliningradu-Podlipkách a Saljut v Charkově modelovali situaci a hledali příčinu neúspěchu. Nakonec ji našli a poslali do řídícího počítače modulu nové údaje. Napodruhé se Kvant-2 připojil.

Modul Kristall, všestranně vybavený k materiálovým experimentům ve vesmíru, přistál na Miru v červnu 1990. Vzniklo soulodí dlouhé přes 52 metrů a vážící 83 tun, opatřené několika panely slunečních baterií. Kosmonauti měli k dispozici ohromný prostor – 240 krychlových metrů. Na Kristallu byl i androgynní stykovací uzel určený pro Buran, později posloužil jako přístaviště amerických raketoplánů.

Sedmá expedice Gennadij Tichonovič Manakov a Gennadij Michajlovič Strekalov, který pobývala na Miru na podzim 1990, vyzkoušela odeslat na Zemi pouzdro s vědeckými výsledky. Hned tento první pokus se zdařil – od nynějška mohli kosmonauti posílat odborníkům originální snímky a záznamy vědeckých aparatur.

Japonský novinář exkluzivně

V polovině šedesátých let procházelo základním výcvikem ve Hvězdném Městečku několik sovětských novinářů. Po smrti Sergeje Koroljova, který měl pro takové hosty v kosmu slabost, změnil jeho nástupce Vasilij Mišin priority a přestal s nimi počítat. Ke konci osmdesátých let se tahle myšlenka vynořila znovu, od října 1990 se k tomu cvičilo pět reportérů a jedna reportérka.

Nedostatek peněz vedl vedení firmy Eněrgija k úvahám prodávat letenky na stanici na Západ. Osm dnů kosmického letu za 12 milionů dolarů. Největší zájem projevila japonská televize Tokyo Broadcasting System (TBS), požadovala však naprostou exkluzivitu – žádný sovětský novinář nás nesmí předběhnout!

Ani Vitalij Ivanovič Sevasťjanov, dvojnásobný kosmonaut a vedoucí konstruktér firmy Eněrgija, nominovaný jako palubní inženýr lodi Sojuz TM-11, nesměl letět. Sevasťjanov totiž vedl v moskevské televizi populární pořad o vesmíru, a proto ho Japonci vetovali jako novináře.

Členy osmé expedice na Miru se tedy stali 2. prosince 1990 ViktorMichajlovič Afanasjov a místo Sevasťjanova Musa Chiramanovič Manarov. Starali se přitom o osmačtyřicetiletého reportéra Tojohiro Akijamu, který se tak stal 239. člověkem ve vesmíru. Výcvik absolvoval současně s pětadvacetiletou kameramankou Rioko Kikučiovou.

Odborníci předpokládali, že poletí dívka, ale reportér, který měl dobré kontakty s vedením společnosti, se ji snažil vystrnadit. Nakonec zasáhla nemoc – Rioko postihl zánět slepého střeva, musela do nemocnice.

Akijama si vezl šest kamer a fotoaparát. Avšak let snášel obtížně, navíc mu jako silnému kuřákovi chyběly cigarety. Sověti požadovali za každou hodinu vysílání z vesmíru milion dolarů, to bylo i na Japonce příliš mnoho, proto reportér odvysílal pouze jednu desetiminutovou televizní relaci a dvě rozhlasové reportáže.

Po přistání tvrdil, že má hlad, ale první, po čem sáhl, bylo pivo a cigareta. Sovětský či ruský novinář se do vesmíru nikdy nepodíval. Ani Sevasťjanov, který se po rozmíšce s vedením výcvikového střediska vrhl do politiky a byl zvolen poslancem Dumy za komunistickou stranu.

První turisté

Rozpad Sovětského svazu na konci roku 1991 zasáhl i kosmonautiku. Továrny a konstrukční kanceláře na Ukrajině, kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu a elektronické firmy v Pobaltí se rázem ocitly za hranicemi Ruské federace. Pronájem Bajkonuru Moskva platí, na Ukrajině její produkci za drahé peníze nakupuje, s ostatními ztrátami se musela země vyrovnat.

Základní směny na palubě Miru se střídaly v půlročních intervalech. Mezitím přijímaly krátkodobé návštěvy i nákladní lodě. Přílety se občas potýkaly s obtížemi, které se nakonec vždycky vyřešily. Když jednou zkolaboval řídící systém Progressu, rozhodl se velitel stanice, že ho dovede na přistání sám. Třebaže konstruktéři původně garantovali systémům stanice pětiletou životnost, většina fungovala dál, byť je kosmonauti museli častěji opravovat. Jednou dokonce vypadla elektřina – údajně z přetížení. Bylo jasné, že spolehlivost stanice se snižuje.

V lednu 1994 dokonce Sojuz TM-17 před odletem domů do Miru lehce ťuknul. Posádka dostala příkaz, aby podrobně nafilmovala stykovací uzel na Kristallu, kde měl přistávat americký raketoplán. Naštěstí se nic nepoškodilo, jak ukázal pozdější průzkum. Důkladné vyšetřování nehody nakonec odhalilo příčinu. Kosmonauti si vzali ze stanice spoustu věcí jako suvenýry – na 30 kilogramů. A tenhle náklad navíc, o němž nevěděl řídící počítač, mohl zavinit havárii.

Někdy v zimě 1994–1995 vypukl na palubě Miru požár, Rusové se o něm bez velkých podrobností zmínili až v roce 2002. Valerij Vladimirovič Poljakov si chtěl dát s Jelenou Vladimirovnou Kondakovovou kávu. Když připlul ke nádržce s vodou, spatřil plamen. Zřejmě od rozžhavené patrony na výrobu kyslíku přeskočila jiskra a zapálila větrací potrubí. Lékař Poljakov nezpanikařil, ale okamžitě začal hasit. To se mu podařilo, dokonce ostatní kosmonauti, kteří byli na palubě, nic nezpozorovali.

Každý rok provozu orbitálního komplexu stál 200–250 milionů dolarů. Avšak ruská kosmonautika dostávala ze státního rozpočtu stále méně peněz. Vedení firmy Eněrgija se to snažilo aspoň zčásti vykompenzovat tím, že všechny další výlety zahraničních hostů na stanici začalo prodávat za miliony dolarů. Za 25 dnů pobytu Jeana-Loupa Chrétiena zaplatila Francie 21 milionů dolarů formou hrazení služebních cest sovětských specialistů do zahraničí. Za výlet Helen Sharmanové chtěli Rusové od Britů 5–17 milionů dolarů, nakonec se spokojili pouze s 1,7 milionu. Za Rakušana Franze Viehböcka platila Vídeň 7 milionů. Přitom tito odborníci dělali na stanici lékařsko-biologické výzkumy, zabývali se dálkovým průzkumem Země, pokoušeli se o přípravu nových materiálů v beztíži.

V únoru 1999 splatilo Rusko malou část svých starých dluhů Slovensku. Za smazání 20 milionů dolarů vyslalo Ivana Bellu na týden na Mir.

Prvním ryzím turistou se stal až v dubnu 2001 americký výzkumník a podnikatel Dennis Anthony Tito. Po zaplacení 20 milionů dolarů přiletěl sojuzem na návštěvu ruského části Mezinárodní stanice ISS. Vedení NASA, které proti jeho cestě ostře protestovalo, mu nakonec dovolilo nahlédnout i do amerických modulů.

Poslední dva přídavné moduly dostal Mir až v polovině devadesátých let: Spektr v červnu 1995 a Prirodu v dubnu 1996. Dvanáctimetrový Spektr měl 62 metrů krychlových prostoru, nesl přístroje ke sledování přírodních zdrojů a zemské atmosféry, hodně přístrojů amerických a především čtyři nové panely slunečních baterií, které stanici zajišťovaly asi 40 % energie. Priroda byl přibližně stejný velký, ale bez solárních panelů, jeho aparatury se měly zaměřit především ke zjišťování stavu ovzduší na Zemi z hlediska ekologie, dále na klimatologii, vodní zdroje, seizmicitu a kosmické záření, opět asi tuna zařízení pocházela z USA.

Budování kosmické stavebnice se tedy protáhlo z původně plánovaných tří let na jedenáct. Zpoždění zavinila především prázdná státní pokladna. Naštěstí první díly vydržely fungovat, byť s obtížemi, déle než pět let, jak jejich konstruktéři předpokládali.

Tento komplex se skládal ze šesti velkých dílů, vážil asi 137 tun a byl široký 30 metrů. „Stanice se stala špičkou ruské kosmonautiky“, jak se pyšnila oficiální historie firmy Eněrgija. I když – jak autoři také připomněli – jedním z hlavních nedostatků Miru byly omezené zdroje energie.

Američané na Mir

Od poloviny osmdesátých let plánoval NASA výstavbu stavebnicové orbitální stanice Freedom (Svoboda). Generální konstruktér společnosti Eněrgija Jurij Semjonov navrhl v říjnu 1991 firmě Boeing, která měla být hlavním dodavatelem, že by jako záchranný člun mohli používat loď Sojuz TM. Američané to považovali za dobrý nápad, protože jejich raketoplán mohl zůstat na oběžné dráze tři týdny, zatímco ruské plavidlo půl roku. Rozhovory vyústily v červnu 1992 v podpis dohody mezi NASA a Eněrgija o společné studii této možnosti. V prosinci dospěly obě instituce k závěru, že je to proveditelné.

Generální ředitel firmy Eněrgija Jurij Semjonov
Jurij Semjonov

Mezitím si americká vláda uvědomovala, že hrozí útěky ruských odborníků, kteří doma ztratili perspektivu, do zemí podporujících terorismus. Hledala proto možnost, jak tuhle hrozbu odvrátit.

Prezidenti Bill Clinton a Boris Jelcin se domluvili na spolupráci v oblasti orbitálních stanic. Nejprve budou američtí kosmonauti pobývat vždy několik měsíců na Miru, aby tam sbírali praktické zkušenosti. Potom se Rusko připojí ke stavbě orbitálního komplexu Alfa, který později přejmenovali na Mezinárodní vesmírnou stanici (International Space Station – ISS). Jelcin totiž rozhodl, že plánovaný Mir 2 obětují ve prospěch společného projektu. Jak Kreml, tak Bílý dům si myslely, že to bude lacinější. Smlouvu, která počítalo s deseti spojeními raketoplánu s Mirem, podepsali 5. prosince 1992 ruský premiér Viktor Černomyrdin a americký viceprezidentAl Gore. USA zpočátku počítaly s dotací ve výši 333 milionů dolarů, postupně se měla zvýšit až na miliardu. A dopravuposádek na stanici ISS budou zajišťovat také ruské sojuzy, nebudou tedy sloužit pouze jako záchranné čluny.

Na podzim 1993 začali Sergej Konstantinovič Krikaljov a Vladimir Georgijevič Titov trénovat v Johnsonově středisku v Houstonu, lékař Norman Earl Thagard a fyzička Bonnie Jeanne Dunbarová v Gagarinově středisku ve Hvězdném Městečku. Zatímco oba Američany překvapily horší životní podmínky, než na jaké byli zvyklí, Rusové si v Houstonu nečekaně polepšili, dostali k užívání vilky i s auty.

V únoru 1994 se Krikaljov svezl osm dnů na Discovery STS-60. Raketoplán, ve kterém seděl, se přiblížil na pár metrů k Miru. Byl to první nácvik budoucích společných operací.

Koncem června 1995 poprvé přistál na Miru americký raketoplán Atlantis STS-71. Tento komplex vážil 209 tun. Americké plavidlo přivezlo na stanici kromě stykovacího modulu i novou devatenáctou směnu – Anatolije Jakovleviče Solovjova a Nikolaje Michajloviče Badurina.

Ruská stanice Mir spojená s americkým raketoplánem
Ruská stanice Mir spojená s americkým raketoplánem

Od 14. března už na stanici pobýval první Američan Norman Thagard. Dostal se tam v lodi Sojuz TM-21, kde s ním byli Vladimir Nikolajevič Děžurov a Gennadij Michajlovič Strekalov. Měl na programu 28 vědeckých pokusů, které zvládal bez obtíží. Ale mezi ruskými kolegy se necítil příliš dobře – chyběl mu kontakt s anglicky mluvícím světem, nemohl se mailem dorozumívat s manželkou, byl izolován a nechutnala mu ruská jídla. Vrátil se značně vyhublý po 115 dnech pobytu. Teprve doma v Americe si na tyhle věci postěžoval – příště by se to nemělo opakovat!

Rusové si tyhle nedostatky zřejmě uvědomili. Proto si také Shannon Wells Lucidová, která Thagarda na půl roku vystřídala, svým hostitelům nic nevyčítala. V září 1996 ji na Miru vyzvedl raketoplán Atlantis STS 79. Vytvořila ženský a současně i americký rekord v nepřetržitém pobytu v kosmu – 188 dnů 4 hodiny.

Zato John Elmer Blaha, který je po dědečkovi z Herálce u Humpolce, podlehl prvním depresím už týden poté, co ho tam Atlantis v září 1996 vysadil. Hodně k tomu přispělo, že své ruské kolegy Valerije Grigorjeviče Korzuna a Alexandra Jurjeviče Kaleriho neznal – partnery, s nimiž trénoval, lékaři na poslední chvíli vyřadili. Měsíc trvalo, než krizi překonal. Nakonec vytvořil americký mužský rekord v pobytu na oběžné dráze – 128 dnů.

Třebaže dvakrát denně po hodině cvičil, aby si svaly připomínaly přitažlivost, hustota jeho kostí se snížila, zvláště v kloubech, v kyčli měl o 12 % vápníku méně. Jiní měli úbytek až 15 procent. Trvalo šest měsíců, než se dostal do předcházející kondice.

Srážka málem katastrofická

Jak stanice stárla, její údržba vyžadovala stále víc času. V polovině devadesátých let přes dvě hodiny denně. Další dvě hodiny cvičili, aby po návratu z dlouhodobého letu na Zemi nezkolabovali. Jenom zahraniční návštěvníci byli těchto povinností zbaveni. Ovšem situace byla stále kritičtější.

V neděli 23. února 1997 večer zachvátily modul Kvant plameny. Korzun a Kaleri je během půldruhé minuty uhasili, prý to nic nebylo. Avšak podle Američana Jerryho Michaela Linengera to vypadalo hrozně – plameny šlehající do výšky půldruhého metru blokovaly přístup do jedné ze dvou kabin Sojuzu. Všichni si museli nasadit masky, protože stanice byla plná kouře, neviděl ani vlastní nataženou dlaň. Zpočátku se oheň nedal vůbec hasit, oba Rusové jenom ochlazovali okolí, aby se nešířil, teprve po čtvrt hodině ho zlikvidovali. Naštěstí se nikomu nic nestalo. A potom 3–4 hodiny čistili vzduch od zplodin hoření a zápachu.

Oba Rusy vystřídala další dvojice – Vasilij Vasiljevič Ciblijev a Alexandr Ivanovič Lazutkin. Linenger s ní zažil několik trpkých chvilek, kdy se porouchaly životně důležité přístroje: termoregulační systém, vzduchový filtr, z chladicího systému unikala jedovatý glykol, stanice se přehřívala, stoupla v ní teplota až na 40 şC, automatika nastavující sluneční panely zkolabovala, takže se toho museli ujmout ručně kosmonauti, nakonec se porouchala i toaleta.

Linenger už to nevydržel a s oběma Rusy se pohádal. Byl zvyklý, že na raketoplánu všechno funguje. Nakonec se zavřel v modulu Spektr a týden trucoval. Potom oznámil Houstonu, že stanice je příliš nebezpečná, a proto by ho Mike Foale neměl střídat.

Washington si chtěl udržovat dobré styky s Moskvou a jeho stížnost zamítl. Foale přiletěl na Mir v květnu v Atlantisu STS 84. Raketoplán také přivezl různé náhradní systémy a součástky, takže kosmonauti se mohli hned pustit do oprav.

Koncem dubna sdělilo řídící středisko oběma Rusům, že musí zůstat na palubě déle než se plánovalo. Chybí raketa pro další posádku

Když vyložili nákladní loď Progress M-34, měli 25. června ještě vyzkoušet nový systém dálkového ručního řízení TORU (teleoperatornyj režim upravlenija). Ten s využitím televizní kamery na nákladní lodi umožňuje její řízení v blízkosti stanice, zejména v případě, když selže automatický navigační systém Kurs.

Právě Ciblijev prožil v minulosti s Kursem nejednu horkou chvilku. Teď byl strašně unaven, protože kvůli nějakému lékařskému experimentu se v posledních dvou týdnech pořádně nevyspal, přesto musel novou aparaturu TORU vyzkoušet. Usadil se u řídícího pultu v základním modulu Miru, zatímco Lazutkin a Foale sledovali akci u okének Kvantu.

Avšak přilétající Progress se od stanoveného kurzu odchýlil. První pokus selhal, naštěstí se nic nestalo. Moskevské velitelství žádalo Ciblijeva, aby pokus zopakoval.

Dobrá, tedy znovu. Stroj se opět blížil k Miru, najednou zase mimo stykovací uzel – zamířil přímo na Mir. Náraz! Progress nevrazil do zadní části stanice, kam se měl připojit, nýbrž přeletěl nad celým komplexem a srazil se vpředus modulem Spektr i s jeho slunečními panely.

Kosmonauti pocítili, jak odněkud uniká vzduch. Foale musel rychle odplout do lodi Sojuz a připravit ji k havarijnímu odletu. Lazutkin si uvědomil, že poškozený je Spektr. Hned k němu zamířil, aby odpojil 24 kabelů, které leží přes vstupní otvor do něho. Ciblijev navázal spojení s Moskvou, ale operátoři v řídícím středisku neměli ponětí, co se na stanici děje, a dávali mu nesmyslné rady. Po osmi minutách zavřeli Ciblijev a Lazutkin hermetické dveře do modulu Spektr. V něm zůstaly všechny osobní věci Foaleho, přístroje i výsledky pokusů. Ale čert je vem! Hlavně že přežili. A na Miru mohou zůstat, všechny ostatní části jsou v pořádku.

Přesto vznikly značné škody. Panely slunečních baterií Spektra, které dodávaly stanici skoro polovinu energie, přestaly fungovat. Za chvilku pocítili, že se stanice začíná pomalu převracet. Unikající vzduch z trhliny v trupu poškozeného modulu působil reaktivní efekt, jako malá tryska. Nakonec stanice obracela každých šest minut, a proto chvílemi její zbývající sluneční panely nemířily na Slunce. Energetická situace na palubě se tím jen zhoršovala.

Ale nakonec posádka všechno zvládla. Nedostatek energie způsobený výpadkem panelu na Spektru však vyvolal řadu potíží, které kosmonauti napravovali řadu dní. Na provádění většiny pokusů se muselo alespoň prozatím zapomenout.

Vyšetřování označilo za hlavního viníka havárie Ciblijeva. Na jeho vyčerpání následkem spánkového pokusu nikdo nedbal. Prostě zapomněl správně naprogramovat počítač TORU na Progressu! Američané tvrdili, že špatná byla strategie pokusu. Sami z vlastní zkušenosti věděli, jak ošidné je pro kosmonauta vnímat správně relativní pohyb kosmického tělesa, když ho pozorujete proti pádícímu pozadí zemského povrchu. A to byla přesně situace, při které došlo ke kolizi.

Republikáni v americkém Kongresu požadovali, aby USA vypověděly smlouvu s Ruskem, protože Mir není bezpečný. To Clintonova vláda odmítla, protože by tím pohřbila celou politiku vůči Rusku.

Ruští specialisté chtěli, aby Ciblijev a Lazutkin vstoupili ve skafandrech do Spektra, zalepili díru a modul uvedli opět do provozu. Když to trénovali kosmonauti ve vodní nádrži ve Hvězdném Městečku, došli k závěru, že je to proveditelné, i když s rizikem. Avšak drobných údržbářských prací na stanici drn nakupilo tolik, že opravu odkládali.

Potom akci zakázali lékaři – u Ciblijeva zjistili poruchy srdečního rytmu. Houston tedy souhlasil, aby místo něho šel do Spektra Foale.

Stále poruchovější stanice

Nakonec ani tahle výměna nevyšla.

Tři týdny nato, 17. července, se kosmonauti probudili do tmy a ticha. Nic nefungovalo, protože nějaký neznámý zkratvybil baterie. Pracně zjistili, co se stalo, a potom postupně zapojovali přístroje. Trvalo jim to dva dny. Začal zlobit hlavní počítač.

Řídicí středisko rozhodlo, že Spektr opraví až další posádka. Dvojice Anatolij Jakovlevič Solovjov a Pavel Vladimirovič Vinogradov přiletěla na stanici v srpnu. Atlantis STS-86 na přelomu září a října přivezl lékaře a inženýra Davida Alexandera Wolfa a odvezl Foaleho. Jeho posádka také vyložila nový počítač.

Kosmonauti se zapotili s opravami. Také se pustili do obhlídky Spektra. Propojili dva kabely se servomotory natáčení tamních slunečních panelů, takže zlepšili zásobování energií. Třetí kabel se připojit nezdařilo, nejspíš byl vadný. Byla to těžká makačka – pohybovali se v těžkých skafandrech. Wolf je jistil tím, že seděl v Sojuzu a čekal, že kdyby vznikla nějaká havárie, Rusové k němu utečou a odstartují.

V americkém Kongresu se stále častěji debatovalo o potížích na Miru. Kongresmani chtěli ukončit vysílání amerických kosmonautů na jeho palubu. Ředitel NASA Daniel Saul Goldin a další činitelé nesouhlasili. Prověřovaly to různé komise, které nakonec rozhodly, že situace není tak kritická.

Na Nový rok 1998 opět zhasl hlavní počítač. Následovaly další dny oprav a kontrol.

Koncem ledna přivezl raketoplán Endeavour STS 89 Andrewa Sydneye Whitiela Thomase a vzal zpátky Wolfa. Za několik dnů obstaral výměnu základní posádky Sojuz TM-27, v němž přiletěli Talgat Amangeldyjevič Musabajev a Nikolaj Michajlovič Budarin. Tři týdny si tam pobyl na návštěvě Francouz Leopold Eyharts.

Neustále selhávaly další aparatury a věčně zlobil hlavní počítač. Rusové zápolili s opravami stanice. Na výzkumy jim zbývala maximálně třetina či čtvrtina pracovního dne.

Věc státní prestiže

Obtížemi Miru se museli zabývat i Rusové. Vláda se ocitla v obtížné situaci. Mir představoval výkladní skříň ruské kosmonautiky, které se nechtěla veřejnost vzdát. Na druhé straně je tlačili Američané, kteří chtěli, aby tamní podniky plnily závazky týkající se stavby Mezinárodní stanice. Dvě stanice nedokáže řídící středisko u Moskvy obsluhovat!

Původně chtěli Mir stáhnout už v prosinci 1998. Avšak vláda rozhodla, že ho nechá ve vesmíru ještě o půl roku déle. Je to věc státní prestiže!

Objevovaly se nezaručené zprávy, že o stanici mají zájem západní soukromníci, firmy a také Čína. Eněrgija založila v západní Evropě soukromou firmu MirCorp., která měla za pomoci západního kapitálu Mir spasit. Dokonce se tam měl točit hraný film.

V červnu 1998 odvezl raketoplán Discovery STS-91 Thomase. Tím skončily pobyty Američanů na Miru. Raketoplánem se svezl i trojnásobný kosmonaut Valerij Viktorovič Rjumin, vedoucí projektu společných letů. Měl zjistit, v jakém je stanice stavu.

Totéž měl ověřit v srpnu Jurij Michajlovič Baturin, návštěvník v Sojuzu TM-28. Baturin býval u Eněrgije inženýrem, teď pracoval jako tajemník Státního výboru obrany a poradce prezidenta Jelcina. Po návratu tvrdil, že orbitální komplex je ve výborném stavu, takže může fungovat nejméně další dva roky.

O vyslání návštěvníků na stanici projevovaly zájem Francie, Indonésie, jižní Korea, Slovensko, televize CNN… Premiér Jevgenij Primakov v lednu 1999 rozhodl, že stanice může fungovat ještě tři roky a její provoz je plně v kompetenci firmy Eněrgija. Zahraniční investoři tedy získali jistotu, že s ní mohou počítat.

Nakonec se tam vypravili v Sojuzu TM-29 v únoru Francouz Jean-Pierre Haigneré a Slovák Ivan Bella. Zatímco Francouz tam zůstal s Viktorem Michajlovičem Afanasjovem a Sergejem Vasiljevičem Avdějevem jako člen sedmadvacáté posádky, Slovák se po týdnu vrátil. Tahle směna však od začátku nevěděla, jak dlouho tam zůstane – záleželo na tom, kolik bude mít Ruská kosmická agentura peněz.

Začátkem srpna řídící středisko posádce sdělilo, že už ji nikdo nevystřídá. Před odletem musí Mir převést do automatického režimu. Koncem srpna se tedy kosmonauti vrátili.

I prezident Vladimir Putin, který nastoupil do Kremlu v lednu 2000 po Jelcinovi, měl zájem, aby Mir fungoval dál. Washington však protestoval. Putin, který ještě nevěděl, co si může dovolit, tedy pro záchranu stanice nic neudělal.

Začátkem dubna 2000 zaplatila firma MirCorp. expedici Sergeje Viktoroviče Zaljotina a Alexandra Jurjeviče Kaleriho. I oni strávili hodně času údržbou stárnoucího komplexu, jinak se věnovali hlavně dálkovému průzkumu Země. S řídícím střediskem se domlouvali velmi obtížně, protože Rusko nemělo žádnou fungující retranslační družici typu Luč na stacionární dráze ani námořní loď, které by korespondenci přenášely. Když pobývali na Miru Američané, sloužila k tomu jejich spojovací síť, teď už ne.

Koncem června, po dva a půl měsících, se dvojice vrátila. „Musíme připustit, že podmínky na Miru se stávají obtížnými,“ prohlásil Kaleri na tiskové konferenci. Ale současně optimisticky dodal: „Nicméně kdyby bylo zapotřebí, mohl by sloužit ještě tři čtyři roky.“

Ovšem to bylo jenom zbožné přání.

Návrat podle scénáře

V zimě 2000–2001 se začal Mir hroutit. Nejprve nakrátko vypadla elektřina, což způsobilo, že komplex se začal volně převalovat prostorem, následovaly kolapsy dalších aparatur včetně klimatizace. Nakonec se řídicímu středisku podařilo dostat objekt opět pod kontrolu. Kdyby se to nepodařilo, mohla by trosky stanice vážící skoro 140 tun dopadnout i na obydlená místa zeměkoule.

Koncem ledna 2001 se podařilo připojit k Miru Progress M1-5 s 2,7 tuny pohonných látek. Jeho motor měl navést komplex do atmosféry tak, aby se rozpadl nad pustými oblastmi jižního Pacifiku. Kdyby se tento náklaďák porouchal, měli by odletět v Sojuzu Gennadij Ivanovič Padalka a Nikolaj Michajlovič Budarin, aby přistáli na stanici a připravili ji k zániku.

Na počátku února 1991 kroužil Mir ve výšce 275–296 km a denně klesal až o 2 km. Bylo jasné, že jakmile jeho výška v perigeu sestoupí pod 250 km, do tří dnů zanikne.

Scénář této události museli ruští, američtí a západoevropští odborníci pečlivě propočítat. Předpovědět sluneční činnost a hustotu atmosféry, na níž ideální dopad záleží, není totiž jednoduché. Proto měli někteří specialisté ze zániku obrovskéhoobjektu, obavy.

Pět a půl hodiny před koncem, v okamžiku, kdy poletí Mir nad Indickým oceánem, dá řídící středisko povel Progressu k prvnímu zapálení motoru. Za hodinu podruhé. A 52 minut před koncem potřetí – to se stalo 23. března 2001 ráno moskevského času.

Čtvrt hodiny před dopadem vstoupila stanice východně od Filipín ve výšce 120 km do atmosféry. Ve výšce 110–100 km odpadly citlivé části vnější konstrukce, například antény a sluneční panely. Ve výšce 90–80 km se zbortily jednotlivé moduly, takže z nich zbyly trosky. Většina se roztavila a shořela v atmosféře na prášek. Asi 20 až 25 tun však žhavé inferno přežilo, ale rozpadlo se nejméně na půldruhé tisícovky úlomků různé velikosti od 20 do 700 kilogramů, které dosáhly mořské hladiny.

Zbytky tedy leží na dně jižního Pacifiku. Pole jejich dopadu mělo tvar protáhlé elipsy široké asi 200 km a dlouhé 6000 km. Její střed ležel východně od nejjižnějšího cípu Nového Zélandu, mimo obvyklé trasy lodí a letadel. Tisíce lidí sledovaly toto nádherné divadlo ze souostroví Fidži.

Konstruktéři dávali Miru životnost pět let. Nakonec sloužil třikrát déle, přitom byl obydlen celých 12 let a 7 měsíců. Byl to vynikající výrobek sovětského-ruského kosmického průmyslu.

Na jeho palubě se postupně vystřídalo 104 mužů a žen, z toho 62 cizinců z 11 států, někteří Rusové tam pracovali vícekrát. Ke stanici se připojilo 30 lodí typu Sojuz, 64 nákladních typu Progress a devětkrát u ní přistál americký raketoplán. Tato plavidla tam dovezla 150 tun potravin, vody, pohonných látek, přístrojů a náhradních součástek. S tím, jak stárla, ji postihovalo stále víc větších či menších poruch, nakonec jich bylo skoro 2000. Kvůli výzkumům i venkovním opravám vystoupili členové posádek ve skafandru ven osmasedmdesátkrát, celkem mimo stanici strávili 359 hodin.

Na palubě měli kosmonauti a kosmonauti k dispozici 240 vědeckých přístrojů ze 27 zemí a uskutečnili přes 23 tisíc pokusů a pozorování. Jejich přínos nikdo v penězích nevyčíslil. Náklady na provoz stanice se vyšplhaly na víc než 3 miliardy dolarů. Od roku 1996 je z poloviny kryli Američané.

Životy hlavních postav

Jurij Pavlovič SEMJONOV (* 20. 4. 1935, vesnice Toropec, Kalininská oblast) – ruský raketový konstruktér

Po ukončení střední školy v roce 1953 studoval na Dněpropetrovské státní univerzitě na fakultě technické fyziky obor kapalinové raketové motory. Po jejím absolvování v roce 1958 nastoupil do konstrukční kanceláře M. K. Jangela v Dněpropetrovsku, kde se zabýval bojovými raketami a družicemi série Kosmos. V roce 1964 přešel do konstrukční kanceláře S. P. Koroljova v Kaliningradě-Podlipkách u Moskvy. Nejprve se věnoval lunárním automatům, v roce 1970 ho převedli na pilotované stroje. Po dvou letech byl jmenován hlavním konstruktérem kosmických lodí a orbitálních stanic. Od roku 1977, se zahájením programu Interkosmos, odpovídal i na mezinárodní výpravy.
V roce 1981 byl jmenován prvním náměstkem generálního konstruktéra V. P. Gluška a vzápětí mu svěřili vývoj raketoplánu Buran. Od roku 1987, kdy Gluško vážně onemocněl, fakticky zastával jeho funkci.
Po smrti Gluška se stal v roce 1989 generálním konstruktérem. Dva roky nato byl jmenován také generálním ředitelem firmy Eněrgija a po její reorganizaci roku 1994 v koncern NPO Eněrgija jejím prvním prezidentem.
Od roku 1987 byl členem-korespondentem Akademie věd SSSR a od roku 2000 řádným členem Ruské akademie věd. Do penze odešel v roce 2005.


Technika:

Orbitální stanice Mir
Hlavní dodavatelem a provozovatelem byl koncern RKK Eněrgija s Ruskou kosmickou agenturu (RKA). Družicový komplex po dokončení tvořilo celkem 7 modulů, která na oběžnou dráhu dopravily nosné rakety Proton-K, s výjimkou stykovacího úseku vyneseného raketoplánem Atlantis. Její hmotnost (bez transportních prostředků) činila přibližně 120 tun a maximální rozměry byly 18,9 × 28,1 × 34,0 m. Hmotnost s připojeným raketoplánem a dvěma loděmi Sojuz anebo Progress dosahovala 245 tun.
Všechny díly mají tvar válců, jejich průměr se pohyboval od 2,2 m do 4,15 m. Základní modul stanice (start 20. 2. 1986, typové označení 27KS) byl dlouhý 13,13 m, o maximálním průměru 4,15 m, objem volného prostoru okolo 100 m3, vzletová hmotnost 21 tun. Skládal se ze čtyř hlavních částí: přechodového úseku, pracovního úseku a přechodové komory, které byly hermetizované, zatímco přístrojový úsek nebyl hermetický.
Přechodový úsek měl tvar koule přecházející v krátký komolý kužel. Měl pět stokovacích uzlu, kterré mohli kosmonauti používat rovněž k výstupu do prostoru. Přední se využíval k připojování transportních lodí a zde také přistávaly nové moduly (s výjimkou modulů Kvant a SO), které pak byly manipulátorem Ljapa přemístěny na boční stykovací uzly.
Pracovní úsek se skládal ze dvou válců různého průměru. Byl tam řídící pult, malá tělocvična a aparatura pro lékařská vyšetřování, po stranách dvě kabinky pro kosmonauty oddělené od ostatního prostoru zvukotěsnými závěsy, dále jídelna se stolem pro čtyři lidi, pracovní stůl s nářadím, hygienický koutek, skříň.
Přechodová komora spojovala pracovní úsek se zadním spojovacím uzlem.
V přístrojovém úseku byly motory, palivové nádrže, termoregulační a rádiové systémy. Dva hlavní motory, každý o tahu 2943 N, se užívaly ke korekcím dráhy, zatímco 32 malých o tahu 137 N umístěných na vnějším plášti sloužily k orientaci a stabilizaci tělesa.
Dva panely slunečních baterií o rozpětí 29,73 m měly celkovou plochu 76 m2 dodávaly 7,7 kW energie. V červnu 1987 instalovali kosmonauti ještě třetí panel, který měl výkon 2,4 kW.
Kvant (31. 3. 1987, typové označení 37KE) sloužil hlavně pro astrofyzikální výzkum (mj. ultrafialový dalekohled Glazar, zařízení Rjabina-2 a rentgenový komplex), dále pro geofyzikální pozorování (4 přístroje), pro biotechnologické experimenty (6 aparatur), pro technologické pokusy (3 zařízení) a pro dálkový průzkum Země a ekologii. Vzletová hmotnost včetně pohonného modulu TEM (transportno-energetičeskij modul) činila 20,6 tuny, po připojení ke stanici a odpojení TEM 11 tun. Délka vlastního modulu byla 5,8 m, průměr 4,15 m. Byl vybaven dvěma stykovacími uzly; předním byl připojen k zadnímu stokovacímu uzlu základního bloku, zadní sloužil k připojování sojuzů a progressů.
Kvant-2 (26. 11. 1989, typové označení 77KSD), vyrobený v Chruničevových závodech měl obdobné úkoly: dálkový průzkum Země (8 přístrojů), astrofyzikální pozorování (3 aparatury), technologie (2 zařízení), pokusy s výrobou ve stavu beztíže (8 zařízení). Vzletová hmotnost činila 19,6 tuny, délka 13,7 m a maximální průměr 4,35 m. Tvořily ho dva úseky, pracovní se stykovacím uzlem, kterým byl připojen k jednomu z bočních uzlů základního bloku a přechodová komora pro výstup kosmonautů do volného prostoru. Byl vybavena dvěma panely slunečních baterií, dodávajících 7,0 kW elektrické energie.
Kristall (31. 5. 1990, typové označení 77KST) sloužil především pro experimentální přípravu materiálů v beztíži (8 pecí a zařízení včetně krystalizátoru ČSK-1 z Československé akademie věd), dále pro astrofyzikální výzkumy (5 dalekohledů a spektrometrů), pro lékařsko-biologické experimenty (2 skleníky a jedna aparatura), rovněž pro dálkový průzkum Země (na otočné stabilizované plošině z Československa instalovány 2 kamery). Vzletová hmotnost činila 19,6 tuny, délka 13,73 m a maximální průměr 4,35 m. Tvořily ho dva úseky: přístrojově-nákladní PGO a stykovací PSO. Byl vybaven dvěma panely slunečních baterií, dodávajících 8,4 kW elektrické energie. Připojen byl k jednomu z bočních uzlu základního bloku stykovacím uzlem na zádi úseku PGO. Kulovitý úsek PSO nesl dva androgynní stykovací uzly; osový byl určen pro připojování raketoplánů Buran resp. STS (později byl k němu připojen modul SO), k bočnímu měl být připojen další modul s rentgenovým dalekohledem.
Spektr (20. 5. 1995, typové označení 77KSO) sloužil k astrofyzikálním pozorováním (4 aparatury), dálkovému průzkumu (4 přístroje), technickým pokusům (5 zařízení) a ke geofyzikálnímu výzkumu (1 přístroj). Vzletová hmotnost činila 19,6 tuny, délka 11,9 m a maximální průměr 4,35 m. Byl vybaven dvěma panely slunečních baterií, dodávajících 6,9 kW elektrické energie. Stykovacím uzlem na zádi byl připojen k jednomu z bočních uzlů základního bloku.
Stykovací modul SO (12. 11. 1995, vynesen raketoplánem Atlantis STS-74, typové označení 316GK) byl určený jako přechodový díl k připojování amerických raketoplánů STS ke komplexu Mir. Vzletová hmotnost činila 4,1 tuny, délka 4,7 m a maximální průměr 2,2 m. Byl vybaven dvěma androgynními stykovacími uzly. Jedním byl připojen k modulu Kristall, k dalšímu se připojovaly raketoplány svým stykovacím modulem ODS (Orbiter Docking System).
Priroda (23. 4. 1996, typové označení 77KSI) určený především pro dálkový průzkum Země (11 přístrojových bloků), pro astrofyzikální pozorování (1 komplexní aparatura), pro technické pokusy (3 přístroje), po jednom zařízení pro lékařsko-biologické experimenty, pro geofyzikální pozorování a pro technologické pokusy (NASA). Vzletová hmotnost činila 19,5 tuny, délka 13,0 m a maximální průměr 4,35 m. Nebyl vybaven panely slunečních baterií. Stykovacím uzlem na zádi byl připojen k jednomu z bočních uzlů základního bloku. 


 Prameny

 - D. S. F. Portree: Mir Hardware Heritage. (NASA Reference Publication 1357). Houston, TX, 1995.
 - Raketno-kosmičeskaja korporacija Energija imeni S. P. Koroljova, Moskva, 1996
 - www.kosmo.cz
 - www.lib.cas.cz/space.40 - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
 - www.astronautix.com - Encyclopedia Astronautica

Autoři seriáluIng. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Kolize dvou neutronových hvězd (umělecké ztvárnění)
Nový úspěch lovců gravitačních vln. Odhalili, kde se v kosmu rodí zlato

Astronomové se mohou radovat ze zrodu zcela nového oboru: gravitační astronomie. Jejich detektory znovu prokázaly svou přesnost, a tak se nám poprvé podařilo...  celý článek

Animace asteroidu 2012 TC4, který proletěl nedaleko Země.
Varovný systém Země před asteroidy nezafungoval uspokojivě kvůli hurikánu

Relativně blízko naší planety proletěl asteroid, který umožnil vyzkoušet varovný systém, který má před podobnými potenciálně nebezpečnými objekty varovat.  celý článek

Známky vydané sovětskou poštou na počest projektu Veněra (1968)
Před 50 lety sovětská sonda poprvé změřila teplotu pekla na Venuši

Před padesáti lety se sovětská sonda Veněra 4 dostala jako první automat vyrobený lidmi do atmosféry planety Venuše a zjistila, že tam panuje peklo. Byl to...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.