Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Když byl Sputnik „trik propagandy“. Utajený finiš závodu o vesmíru

aktualizováno 
V oznámení startu družice Američané SSSR předběhli. Jejich projekt se ale výrazně zpomalil. Mohly za to nejen technické komplikace, ale také fakt, že výrobce nosiče musel dělat i „byznys“.

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký pokus dostat družici na oběžnou dráhu v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku. Selhání prvního stupně stroj zničilo po pouhých dvou sekundách. | foto: NASA (volné dílo)

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera


V pátém díle našeho seriálu jsme se seznámili mimo jiné s tím, jak se vyvíjely představy sovětských konstruktérů o vesmírném nosiči, a proč se nakonec shodli na konstrukci vícestupňové rakety. Byť byl sovětský program poměrně úspěšně utajovaný, sovětský vývoj pozornosti samozřejmě zcela neušel. Všechny zprávy zveřejňované Moskvou pečlivě sledují a analyzují Američané. Známek, že Sovětský svaz se chystá do vesmíru, se najednou objevuje příliš mnoho.

Nejvíce znepokojují Lloyda Viela Berknera. V uniformě plukovníka námořního letectva kdysi posuzoval projekt Rex a dnes má jako význačný vědecký činitel světového formátu – místopředseda Zvláštního výboru pro Mezinárodní geofyzikální rok (MGR) při Mezinárodní unii vědeckých svazů – možnost myšlenky letů do vesmíru znovu podpořit. Na sklonku léta 1954 odjíždí spolu s dalšími představiteli Národní akademie věd USA na různá mezinárodní jednání do Evropy. To je ta nejlepší příležitost k výzvě, aby se začaly vypouštět umělé družice. Nejprve získává podporu na kongresu Mezinárodní unie pro vědeckou radiotechniku a prostřednictvím svých kolegů i v Mezinárodní unii pro geodézii a geofyziku. MGR má začít v červenci 1957 jako dosud největší celosvětová vědecká akce.

Nejdůležitější zasedání Zvláštního výboru pro MGR se koná začátkem října 1954 v Římě. Den předtím svolává Berkner do svého pokoje v hotelu Majestic neformální schůzku deseti přátel. Chce s nimi probrat všechna pro a proti projektu družice.

Nejprve načrtává Fred Singer vědecké a technické problémy spojené s jejím vypuštěním: vymezení dráhy, přibližnou dobu existence tělesa, telemetrické vysílání a orientaci družice v prostoru, sledovací stanice, palubní zásoby energie, geofyzikální a astronomická pozorování, následky případného nezdařeného startu.

Na diskusi o technických otázkách se patrně nejlépe připravil Homer E. Newell z Námořní výzkumné laboratoře. „V palubních bateriích družice mohou vzniknout ve stavu beztíže bubliny,“ upozorňuje. „Tak vezmeme takové baterie, které to nedělají!“ oponuje bohorovně Athelstan Spilhaus, děkan Technické fakulty Minnesotské univerzity.

Debata se soustřeďuje na nejzásadnější otázky: Je v silách dnešních raket dopravit na oběžnou dráhu družici vybavenou natolik spolehlivými přístroji, aby vědecký přínos odpovídal vynaloženým finančním prostředkům? Nebylo by možné peníze a úsilí vložené do družice lépe využít v jiných oblastech výzkumu? Nezdůvodnila by vstup vědy do vesmíru mnohem přesvědčivěji spíš nějaká větší družice?

Berkner a Spilhaus poukazují na politický a psychologický dopad vypuštění prvního tělesa vytvořeného lidskou rukou do vesmíru. Vzhledem k Něsmejanovovu prohlášení, k různým poznámkám v sovětském tisku a rozhlasu i k poznatkům, které obsahuje dílo Ciolkovského, jež nyní západní odborníci pečlivě studují, musí být přece Američanům jasné, že Rusové mají pro vypuštění družice vlastní vědeckou a technickou základnu.

Přesto zastávají někteří účastníci diskuse názor, že důležitějším prostředkem ke studiu vrchních částí atmosféry budou spíše sondážní rakety než družice. Nakonec se debatuje o vědeckém poslání umělých družic a jejich nejdůležitějších parametrech.

Po šesti hodinách bouřlivé diskuse může Berkner udělat závěr. Všichni souhlasí s tím, aby americká delegace navrhla Zvláštnímu výboru pro MGR zařazení projektu umělé družice mezi doporučení určená vědeckým institucím, které se na této celosvětové akci podílejí.

Pozdě v noci se desítka amerických vědců spokojeně rozchází. Jestliže výbor jejich návrh přijme, pak to bude přímá výzva vládě USA, aby vývoji družice přisoudila nejvyšší stupeň státní důležitosti.

Členové Zvláštního výboru nemají proti tomuto způsobu výzkumu horních vrstev atmosféry námitek. Všichni totiž cítí, že americká delegace si chce vytvořit účinný bumerang namířený na oficiální Washington. Někteří se vyptávají amerických kolegů na technické podrobnosti, sovětští delegáti však mlčí, protože nevědí, jak se mají tvářit.

A tak 4. října 1954 přijímá Zvláštní výbor pro MGR obsáhlé usnesení, jehož jeden bod říká: „Vzhledem k velkému významu pozorování kosmické radiace a geofyzikálních jevů v horních vrstvách atmosféry během dlouhého období a vzhledem k pokročilému stavu současné raketové techniky doporučuje výbor věnovat pozornost myšlence vypuštění malé družice vybavené vědeckými přístroji, jakož i novým problémům souvisejícím s programem družic, jako jsou palubní zdroje energie, telemetrie a orientace družice.“

Zakrátko Berkner vidí, že se nemýlil. Římská výzva začíná působit. Proti očekávání na obou březích oceánu – o tom však nemá vůbec žádné tušení. Doporučení výboru se totiž stává závažným argumentem při všech dalších jednáních i pro sovětské specialisty. „Když bylo přijato usnesení o Mezinárodním geofyzikálním roku,“ vzpomínal akademik Gluško při našem rozhovoru v roce 1973, „bylo nám jasné, že se k této metě blížíme.“

Profesor Michail Tichonravov

Profesor Michail Tichonravov

Na jaře 1955 žádá Koroljov Tichonravova, aby nastínil činnost oddělení specializovaného na kosmické lety. A ten spolu se svým vrstevníkem, rovněž zkušeným raketovým odborníkem Iljou Vladimirovičem Lavrovem doporučuje útvar o 70–80 lidech, načrtává problematiku prvních prací a navrhuje převést do Koroljovova OKB celou Tichonravovovu skupinu. Hlavní konstruktér dostává jejich dokument 16. července. V podstatě se vším souhlasí. Z taktických důvodů však snižuje počet pracovníků – pro začátek vystačíme se 30 – 35 lidmi.

Zatím v Americe...

Na půdě Národní akademie věd a Národní vědecké nadace diskutují američtí odborníci o parametrech družice. Zastánci Vanguardu a Orbitera se samozřejmě vehementně zastávají svých projektů a chybičky hledají u konkurence.

Obě nejvyšší vědecké instituce USA se shodují na tom, že Spojené státy by měly v rámci MGR své umělé družice vypustit. Zároveň si však uvědomují nákladnost celého podniku, jeho vliv na mezinárodní politiku a jeho závislost na tajných operacích Pentagonu, neboť rakety může poskytnout jedině armáda. Proto začínají jednat s ministerstvem obrany a navíc v březnu 1955 posílají celý návrh do Bílého domu ke konečnému rozhodnutí. Ředitel Národní vědecké nadace Alan T. Waterman na to upozorňuje prezidenta Eisenhowera 19. března.

TECHNET.cz

Projekt nejprve posuzuje Vědecký poradní výbor prezidenta. Ten souhlasí a 13. května postupuje veškerou dokumentaci Radě národní bezpečnosti, v níž kromě prezidenta zasedají jeho poradce pro národní bezpečnost, ministři obrany, zahraničí, vnitra, spravedlnosti, financí, ředitel špionážní služby CIA a předseda sboru náčelníků vojenských štábů. Rada návrh 27. června přijímá. Odůvodňuje to tím, že „nijak nezasáhne do současného vývoje raketových zbraní (jako jsou rakety středního doletu a rakety mezikontinentální) a důraz bude položen na mírové cíle a úsilí“.

Zatím je do těchto plánů zasvěceno něco přes stovku lidí. Podle hlášení CIA však hrozí nebezpečí, že by svůj program vypouštění umělých družic mohl dříve ohlásit Sovětský svaz. Proto je ráno 27. července na schůzce několika politických a vědeckých činitelů u náměstka ministra zahraničí Herberta Clarka Hoovera mladšího rozhodnuto oznámit americké úmysly okamžitě – bez ohledu na to, že Stewardova komise se dosud pro jeden z navrhovaných projektů nerozhodla.

Prezidentův tiskový tajemník James O. Hagerty chce zaranžovat prohlášení co možná nejdramatičtěji. Vědci, které pozval 28. července 1955 ráno do Bílého domu na předběžnou schůzku, s tím mlčky, i když neradi, souhlasí, ale vyhrazují si, že ještě předtím o tom budou informovat sekretáře Zvláštního výboru pro MGR Marcela Nicoleta, který sídlí v Bruselu. Musí však improvizovat. Náměstek ředitele Národní vědecké nadace Neil Carothers letí do New Yorku, tam předává tuto zprávu příteli, který míří do Londýna. V britské metropoli je právě prezident Americké akademie věd Detlev Brook a ten ji doručí Nicoletovi.

Odpoledne zaplňují konferenční sál Bílého domu novináři do posledního místa. Očekávají mimořádně důležitou zprávu. Prezident schválil plán „na vypuštění malé automatické umělé družice“ jako součásti amerického příspěvku k Mezinárodnímu geofyzikálnímu roku, oznamuje Hagerty. Tento projekt je „zaměřen čistě na vědecké cíle na rozdíl od cílů vojenských“ a jeho výsledky „budou zpřístupněny všem vědcům na celém světě včetně Rusů“. Vědeckým garantem je Národní akademie věd, finance poskytne Národní vědecká nadace a rakety dodá ministerstvo obrany.

Na dotazy novinářů pak odpovídají vědci: ředitel nadace Waterman, v zastoupení prezidenta akademie S. Douglas Cornell, vědecký poradce Pentagonu J. Wallace Joyce, za Národní výbor pro MGR Alan H. Shapley a Athelstan F. Spilhaus. Všichni spíše objasňují zásadní technické problémy letů do vesmíru a vysvětlují očekávaný vědecký přínos tohoto experimentu. Vždyť pro většinu novinářů, stejně jako pro jejich čtenáře, posluchače a diváky, to jsou fantastické novinky, s nimiž se předtím setkávali jenom v románech z daleké budoucnosti.

Americký prezident Dwight Eisenhower a jeho manželka Mamie hostili v Bílém domě...

Americký prezident Dwight Eisenhower a jeho manželka Mamie hostili v Bílém domě britskou královnu Alžbětu II. a prince Philipa (Washington, 17. října 1957).

„Na střelách velkých jako basketbalový míč budou instalovány přístroje, které umožní pozorovat jevy jak v zemské atmosféře, tak ve vesmíru,“ interpretují výklad amerických odborníků západní tiskové agentury, jejichž zprávu převzala Československá tisková kancelář. „Předpokládá se, že tento druh raket bude kroužit okolo Země ve výšce 350 – 500 kilometrů rychlostí asi 30 000 kilometrů za hodinu několik dnů a pak se postupně přiblíží k horním vrstvám atmosféry, kde se nakonec rozpadne, aniž způsobí nějakou škodu.“

Když po dvou hodinách hasnou reflektory televizních společností, jsou všechny přilehlé telefonní kabiny plné. Jenom jeden novinář, jehož historici ohleduplně nejmenují, láteří: „Jak mám proboha rozumět vědě, když jsem donedávna dělal kriminálního reportéra?!“

Druhý den zaplňují prohlášení o startu americké družice první stránky světových deníků. O 24 hodin později sděluje tisková agentura TASS, že také SSSR připravuje vypuštění družic v rámci MGR. Západní politici, vojáci a novináři to považují za „obvyklý propagandistický trik Moskvy“.

Na zasedání mezinárodního astronautického kongresu v Kodani v srpnu 1955 připomíná Frederick Durant, že prezident Eisenhower počítá s vypuštěním americké umělé družice. Předseda sovětské delegace akademik Leonid Sedov, vybraný do této funkce právě proto, že nemá o těchto pracích ani ponětí, se nenechá vyvést z míry. Okamžitě svolává tiskovou konferenci, na níž sděluje: „Myslím, že je možné v příštích dvou letech vypustit umělou družici Země. Existují technické podmínky umožňující vytvoření umělých družic různých rozměrů a hmotností. Z technického hlediska lze zkonstruovat družici větších rozměrů, než o jaké referovaly noviny.“ Sedov nemá k tomuto prohlášení žádný podklad ani oprávnění. Mluví v duchu propagandy, kterou moskevští ideologové jenom vítají.

Musíme při každé příležitosti naše politiky a vojáky upozorňovat, že Američané se také chystají a dávají na tento projekt miliony dolarů, domlouvají se sovětští specialisté. Už 29. srpna posílá Koroljov do Kremlu první program výzkumu vesmíru, od nejjednodušších družic až po vypuštění člověka.

Utajený finiš

V USA dostává nakonec přednost projekt Vanguard, rozhoduje 3. srpna 1955 Stewardova komise. Výzkumníci od námořnictva vítězí v poměru pěti ku třem hlasům. Richard W. Porter, šéf výzkumu firmy General Electric, která dostala objednávku na první stupeň rakety Viking, vznáší při projednávání proti konkurenčnímu projektu na první pohled objektivní námitku: Redstone počítá se svazkem motorů ve druhém stupni, což zvyšuje riziko havárie při vypuštění. I profesor Joseph Kaplan, předseda Národního výboru pro MGR, se zastává Vanguardu – družice má mít hmotnost 20 kilogramů, zatímco Orbiter jenom třetinovou. Marně Steward a jeho dva univerzitní kolegové poukazují na to, že velkou roli hraje čas, a že právě proto má Orbiter, jehož vývoj pokročil nejdále, šanci Rusy předstihnout.

Ilustrace družice Vanguard 1 na oběžné dráze

Ilustrace družice Vanguard 1 na oběžné dráze

Stewardova komise nemá žádný oficiální statut. Přesto Pentagon a další washingtonské úřady její doporučení s ulehčením přijímají. Vanguard, jehož celkový rozpočet se odhaduje na 11 milionů dolarů, má usilovně pokračovat ve vývoji. Orbiter povedeme i nadále jako záložní projekt. Den po tomto rozhodnutí si Steward stěžuje von Braunovi: „Udělali jsme směšnou a strašnou chybu!“ Satin se domýšlí, že Orbiter prohrál kvůli von Braunovu německému původu.

Projekt Vanguard oficiálně podporují nejvyšší washingtonská místa. Noviny, rozhlas a televize se předhánějí v uveřejňování podrobností o tom, jak mají družice a raketa vypadat. Prostí občané musí za tím vším pociťovat velikost Spojených států, první země, která se do tak odvážného a fantastického projektu pustila. Občasným zmínkám sovětských novin a rozhlasu o vlastní družici se američtí novináři vysmívají.

Avšak odborníci, kteří na tomto ambiciózním projektu dělají, prožívají sérii rozčarování. Uprostřed září 1955 dostává firma Glenn L. Martin v Baltimoru, která má vyvíjet první stupeň rakety, výhodnější zakázku od letectva – stavbu mezikontinentální rakety druhé generace Titan. Bez ohledu na prestižní zájmy Bílého domu vedení společnosti nabídku letectva přijímá a Vanguard odsouvá do druhé řady. Většinu odborníků, která se podílí na prvním stupni Vanguardu, posílá do filiálky v Doveru, aby se tam pustili do Titanu. „Zklamání! Šok!“ charakterizuje situaci po přečtení dopisu z Baltimoru John P. Hagen, nedávno jmenovaný ředitel projektu Vanguard.

Inženýrům a technikům, kteří na projektu družice zůstávají, přiděluje vedení firmy nové pracovny v podkroví plném oken. V létě je tam vedro k zalknutí, v zimě zase chladno. Jak konstatoval historik Cargill Hall, v Baltimoru byly podmínky pro vývoj Vanguardu méně než optimální. Původní časový plán, který předpokládal vypuštění první družice v březnu 1957, je třeba změnit. Novým termínem je 1. červenec, den zahájení MGR.

Jeho rakety ničily Londýn, nadchnul Hitlera a Američany poslal na Měsíc

Před čtyřiceti lety zemřel Wernher von Braun, konstruktér rakety V-2, od níž se učili raketové abecedě inženýři na celém světě. USA mu vděčí za prvenství v závodu o Měsíc. Říkali mu velekněz americké astronautiky.

Wernher von Braun (1912 - 1977), americký raketový konstruktér německého původu

Wernher von Braun (1912 - 1977), americký raketový konstruktér německého původu.

Postupně se vynořují požadavky na překonstruování některých systémů. Nejprve musí nahradit původní motor prvního stupně. Potom vývoj zdržuje základní nejasnost – nikdo neví, jaká je hmotnost jednotlivých stupňů. Výbor pro MGR při Národní akademii věd zase požaduje, aby družice měla kulový tvar namísto původně proponovaného jednoduchého kužele. Tuto rekonstrukci dokončují inženýři v březnu 1956. Vanguard tedy představuje kouli o průměru 51 centimetrů a o hmotnosti 9,75 kilogramu. Třístupňový nosič stejného názvu bude dlouhý 22 metrů. Postavíme šest zkušebních a sedm operačních raket, které vynesou družice.

Raketoví konstruktéři, zřejmě za pomoci šéfů tajných služeb, mezitím přesvědčili generály a politiky, že bez dálkových střel se ani americká armáda v budoucnosti neobejde. Prezident Eisenhower proto přiznává těmto projektům nejvyšší prioritu.

Jako tuna zlata

Za oceánem 16. června 1955 dokončují Tichonravov a Lavrov nový návrh na umělou družici. Měla by fungovat automaticky a vážit 1 000 až 1 400 kilogramů. „V minulých dnech se konalo zasedání rady hlavních konstruktérů, na kterém jsme podrobně posuzovali postup příprav raketového nosiče upraveného pro vynesení družice,“ oznamuje člen-korespondent AV SSSR Koroljov na poradě 30. srpna 1955. Schůzku svolal vynikající organizátor, hlavní vědecký sekretář Akademie věd Alexandr Vasiljevič Topčijev na Koroljovovu žádost.

„Považuji za nezbytné, aby Akademie věd zřídila zvláštní orgán, který by vypracoval plán vědeckých výzkumů pomocí série družic včetně studií biologických se zvířaty na palubě,“ navrhuje hlavní konstruktér. „Tento orgán musí věnovat velkou pozornost přípravě vědeckých přístrojů a přitáhnout k této práci vedoucí vědce akademie.“

Akademik Keldyš vřele souhlasí. Koroljov, šťastný, že ho podporuje tak vlivný vědecký činitel, navrhuje, aby se ujal předsednictví této komise. Místopředsedy se stávají Koroljov a Tichonravov. „Doufáme, že první pokusy s raketou začneme mezi dubnem a červencem 1957, ještě před zahájením Mezinárodního geofyzikálního roku,“ oznamuje Koroljov a obrací se oficiálně ke Gluškovi: „Souhlasíte se mnou, Valentine Petroviči?“

Hlavní konstruktér motorů přikyvuje. Má však závažnou připomínku: „Teď je nejdůležitější, abychom realisticky zvážili, jaké máme možnosti při konstrukci vědeckých aparatur pro první družice, protože nám zbývá dost málo času.“

Druhý den se sovětští odborníci scházejí znovu, tentokrát nad dokumenty o plánované americké družici Vanguard, které přivezl z Kodaně Sedov. Koroljov si uvědomuje, že on bude mít k dispozici nosič mnohem silnější než zaoceánská konkurence, a proto může poslat do vesmíru družici těžší. Ovšem ještě musí přemluvit Rjabikova, aby s využitím nové vojenské rakety pro tento úkol souhlasil.

Od prosince 1955 do března 1956 Keldyš zjišťuje u kolegů z rozličných oborů jejich názory na možnosti výzkumů ve vesmíru. Nakonec svolává poradu, na níž se debatuje o mnoha otázkách: o teplotních podmínkách družice, o energetických zdrojích, o hmotnosti vědeckých aparatur. Potom navštěvují zainteresovaní vědci Koroljovovu konstrukční kancelář. Na závěr navrhují radě hlavních konstruktérů program výzkumů pro první družice. Od této chvíle začínají výrazně ovlivňovat činnost rady i tři její nečlenové: vedle Keldyše i profesoři Boris Nikolajevič Petrov, specialista na automatizované systémy řízení, a jeho jmenovec Georgij Ivanovič Petrov, raketový odborník, který se soustřeďuje na vyřešení návratu umělých těles z kosmu. Bezpečný návrat považují za mimořádně důležitý vojáci. Potřebují, aby se atomové hlavice prolétající po balistické dráze vesmírem cestou neroztavily, ale plnou silou zasáhly cíl.

Většina sovětských generálů se pořád tváří pesimisticky: Na co družici? K čemu nám bude? Koroljov pro ně má vynikající argument: „Z vesmíru uvidíte všechno, co se děje na Zemi. Udělám pro vás špionážní družice. A kromě toho starty nosiče R-7 vzhůru budou součástí jejich testování.“ První, koho Koroljov přesvědčil, je zástupce náčelníka NII-4 Georgij Ťulin, jeho starý známý z Německa.

Začátkem roku 1956 diskutují členové generálního štábu o umělých družicích. Ano, družice špionážní, komunikační, navigační, meteorologické a geodetické by se jim hodily. A po dvou hodinách souhlasí. Jejich hlas je klíčový, protože kdyby vojáci odmítli, těžko by je politici přesvědčovali.

A 30. ledna potvrzují generálové první orientační plán prací na umělých kosmických tělesech.

  • Zaprvé: okolo roku 1958 vypustit první družice o hmotnosti 1,8 – 2,5 tuny, které prozkoumají nejbližší okolí Země. V červnu 1956 dokončuje Tichonravov jejich první úvodní projekt. V září je rozhodnuto o vybudování pozemních sledovacích stanic.
  • Zadruhé: okolo roku 1960 zahájit starty špionážních družic schopných fotografovat cizí území a odposlouchávat rádiové signály. První náčrt těchto těles dokončují v OKB-1 v srpnu 1956 pod krycím označením Zenit.
  • Zatřetí: okolo roku 1964 zahájit týdenní lety lidí ve vesmíru. Studium pilotovaných kosmických lodí zahajuje Tichonravov na jaře 1957.
  • Začtvrté: okolo roku 1970 dokončit raketu s kapacitou 12 tun užitečného nákladu na nízkou oběžnou dráhu.
  • Zapáté: postavit raketu na atomový pohon schopnou dopravit do vesmíru 100 tun, která by vynesla dva až tři lidi na Měsíc, termín zatím není jasný. Nosič pro dopravu několika desítek tun začínají u Koroljovova načrtávat pod označením N-1 v roce 1959.
Raketa R-7

Raketa R-7

V letech 1956–1957 postavíme umělou družice Země, rozhoduje oficiálně sovětská vláda 30. ledna 1956. Předsedou Zvláštní komise pro objekt D, jak se družice nazývá, se opět stává Keldyš, místopředsedy Koroljov a Tichonravov. Objekt D má vážit až 1,1 tuny, z toho čtvrtina připadne na vědecké přístroje. S jeho vypuštěním se počítá v létě 1957. Keldyš upozorňuje badatele, kteří mají připravovat palubní aparatury: Ovšem každý kilogram bude mnohem dražší než zlato, proto na nich musí pracovat lidé se zlatým intelektem!

Neúnavný Keldyš svolává několik specializovaných porad k otázce, jak nejlépe využívat družic. Na jedné schůzce posuzují možnosti výzkumu kosmických paprsků, na druhé ionosféry, na třetí magnetického pole Země... Najednou se ukazuje, jak jsou naše poznatky o vnějším prostředí planety nepatrné.

Nikdo nezná hustotu atmosféry ve větších výškách, a proto se nedá předpovědět, jak mohou zbytky ovzduší brzdit pohyb družice a jak dlouho jí vlastně dovolí létat. Nikdo nemá ani ponětí o velikosti a nebezpečí meteoroidů a mikrometeoroidů – proto se nedá odhadnout, jestli družici některý z nich zakrátko nezasáhne a nezničí. Nikdo netuší, jaká je struktura ionosféry, jíž procházejí rádiové vlny – proto není jasné, zda při navazování rádiového spojení s družicí nevzniknou nějaké obtíže. Nikdo neví, jak vypadají teploty ve stakilometrových výškách – proto se nedá spolehlivě určit, jak by měly být chráněny palubní aparatury. Chybějí poznatky o hermetizaci družic, o zdrojích energie pro delší lety, o vlivu stavu beztíže a radiace na přístroje družice. Kosmonautické vědy začínají prakticky od nuly.

Sergej Koroljov otevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň

Sergej Koroljov, který dostal prvního člověka do vesmíru, se narodil před 110 lety v ukrajinském Žytomyru. Jeho životní příběh nebyl přímočarý.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

Tichonravov si všiml jiného charakteristického rysu Keldyšova jednání. Vždycky vyžadoval odpověď na tři zásadní otázky: Co mohou dát družice daného vědeckému oboru? Jaké přístroje mají být na družici instalovány? A kdo z odborníků tyto aparatury postaví?

V dubnu 1956 probíhá v Moskvě všesvazová konference o raketových výzkumech vrchních vrstev atmosféry, pořádaná pouze pro zasvěcence Akademií věd – jednání je tajné. Úvodní slovo přednáší Koroljov. Načrtává možnosti, jaké družice dají vědcům při výzkumu okolního prostoru Země i samotného vesmíru. Současně kritizuje geofyziky, že o tento zcela nový prostředek studia zatím nejeví příliš zájem.

Naproti tomu si velmi aktivně vedou komise Astronomické rady Akademie věd. Dokonce už uvažují o vzdálenější budoucnosti – o výpravách k Měsíci a k planetám. Přitom se zabývají dynamikou letu Země – Měsíc, koncipují hlavní výzkumné úkoly, doporučují vybudovat velké radioteleskopy i citlivé a přitom standardní palubní aparatury, diskutují o složení povrchu našeho nejbližšího nebeského souseda atd.

Raketoví specialisté zase zkoumají mnoho komplikovaných technických problémů: nejvhodnější způsob instalace družice ve špici rakety, přesné navedení tělesa na oběžnou dráhu, metody práce pozemního velitelství a výpočtových středisek. Vyřešení jedné otázky často vyvolává desítky otázek úplně nových.

„Práce postupovaly poměrně pomalu,“ povzdechl si později Tichonravov. Především je brzdí nepřátelé a závistivci v NII-4. Třebaže podle vládního usnesení má celé jeho oddělení přejít okamžitě ke Koroljovovi, využívají tito opozičníci byrokratické předpisy, aby rozhodnutí znemožnili anebo aspoň pozdrželi. Následkem toho v NII-88 chybějí lidé, kteří by se na družici plně soustředili.

Přesto se 25. února 1956 začínají vyjasňovat základní technické požadavky na konstrukci družice. Koroljov může 5. dubna rozhodnout: „Postavíme neorientovanou družici!“ A 14. června nařizuje upravit nosič R-7 tak, aby se dal použít i ke startům do vesmíru. Vzniká tak první kosmická nosná raketa.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

V létě vedení OKB-1 potvrzuje, že družice bude vážit 1 400 kilogramů. Pod tento dokument se podepisují: hlavní konstruktér Koroljov, hlavní konzultant Tichonravov, zástupce hlavního konstruktéra Bušujev, zástupce hlavního konstruktéra pro konstrukci Sergej Osipovič Ochapkin, zástupce hlavního konstruktéra pro zkoušky Voskresenskij.

„Načrtávání družice se dostávalo do tempa,“ vzpomínal Tichonravov. „Část mých spolupracovníků přešla ke Koroljovovi a on i já jsme se na té práci podíleli. Rozpracovávaly se různé varianty. V srpnu jsme začali dostávat recenzní posudky na předběžný projekt. Zároveň byla určena a doporučena ke schválení skladba měřicích zařízení pro neorientovanou družici.“

V polovině září seznamuje Koroljov s plánem na vypuštění družice prezidium Akademie věd. Keldyš připomíná: „Současně se rozpracovávají tři druhy těchto umělých kosmických těles.“

Na podzim se ve španělské Barceloně koná zasedání Zvláštního výboru pro MGR. „Sovětský svaz má v úmyslu vypustit umělou družici,“ potvrzuje tam viceprezident AV SSSR Ivan Pavlovič Bardin 1. září. „Její pomocí bychom chtěli studovat atmosférický tlak a teplotu, stejně jako bychom chtěli pozorovat kosmické záření, mikrometeority, magnetické pole Země a sluneční záření.“

Toto je šestý díl série článků, které vznikly na základě upravené kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc. Odkazy na všechny díly najdete v boxu vedle předchozích odstavců a také na začátku článku.

Autor:



Nejčtenější

Otázka dne: Jak může dítě v děloze přežít týdny hlavou dolů?

Dítě vydrží v děloze několik týdnů hlavou dolů. Vy to ovšem doma nezkoušejte,...

Jak může dítě v děloze přežít týdny hlavou dolů, tedy v poloze, která u dospělého vede spolehlivě ke smrti? To je téma...

V USA skončila svoboda internetu. Operátoři ho mohou zpomalovat

Protesty na podporu Net Neutrality (Los Angeles)

Federální komise pro komunikaci zrušila ochranu svobody internetového připojení, tzv. síťovou neutralitu. Rozhodnutí...



Poslední den: vyberte Mobil roku a vyhrajte špičkový smartphone

Mobil roku

Hlasujte v jubilejním 20. ročníku ankety Mobil roku. Vyberte nejlepší letošní smartphone a vyhrajte jednu z...

Měla to být revoluce v létání. Před 50 lety poprvé vyjel Concorde z hangáru

První premiéra Concorde na veřejnosti v Toulouse.

Letiště Toulouse-Blagnac, pondělí 11.prosince 1967. Veřejnost má poprvé možnost na vlastní oči spatřit Concorde, první...

Čínská letadlová loď bude asi mít elektromagnetický katapult na letadla

Vizualizace nové čínské letadlové lodě Type 002

Nová třída letadlových lodí čínského námořnictva Type 002 bude pravděpodobně vybavena elektromagnetickým katapultem pro...



Další z rubriky

V noci vrcholí meteorický roj Geminidy. Zkuste se dívat, počasí je proti

Meteorický roj Geminidy v roce 2012.

Dnes v noci bude možné na obloze pozorovat meteorický roj Geminidy, který bude vrcholit. Pozorovací podmínky mají být...

V USA odložili start vesmírné lodi Cygnus, na nebi překáželo letadlo

Start vesmírného plavidla Cygnus byl kvůli překážce ve vzdušném prostoru...

Technici kosmodromu Wallops ve Virginii v sobotu přerušili start vesmírného plavidla Cygnus soukromé společnosti...

Trump chce stálou základnu na Měsíci. Potrvá to ale ještě desítky let

Grafika znázorňující dobývání Marsu, které by mělo být korunováno vysláním...

V pondělí 11. prosince, přesně 45 od poslední procházky astronautů z Apolla 17 na Měsíci, vydal prezident Donald Trump...



Najdete na iDNES.cz