Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Rusům se nejprve nechtělo rakety „svazovat“, ale byla to cesta vpřed

  10:00aktualizováno  10:00
Z dnešního pohledu se to může zdát těžko uvěřitelné, ale myšlenka na vícestupňovou raketu se neprosazovala jednoduše. Řada odborníků k ní byla skeptická, čísla je ovšem překvapila. A díky tomu, a také Stalinově smrti a korejské válce, se práce na kosmickém programu rozběhly u obou poválečných velmocí.

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule z hliníkové slitiny o průměru 58 cm. | foto: NASA


Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Ovšem teoretické a konstrukční základy kosmické technice vytváří jeho předválečný kolega Tichonravov. Náhodou ušel zatčení a celou válku mohl pracovat na nových letadlech a raketách. V létě 1944 patří dokonce mezi vojenské odborníky, kteří v Blizně zkoumají materiály o raketě V-2.

O rok později dokončuje pětačtyřicetiletý profesor Tichonravov spolu s inženýrem Nikolajem Gavrilovičem Černyševem nákresy výškové jednostupňové rakety VR-190. V její špici může být umístěna buď výzkumná aparatura, nebo kabina se stratonauty. Po oddělení od rakety ve výšce 150–200 kilometrů se má kabina sama stabilizovat a pomocí padáků přistát. V zimě 1945–1946 schvaluje tento projekt sekretariát ústředního výboru bolševické strany a ministerstvo leteckého průmyslu.

Koroljov, který se o projektu VR-190 dovídá v Německu, však soudí, že pro takový balistický skok není třeba stavět novou raketu, stačí přizpůsobit existující nosiče, nejspíš V-2. Navíc dozrává k přesvědčení, že takové mžitkové nahlédnutí do vesmíru by bylo přece jenom málo.

Brzy se však ukazuje, že vývoj rakety VR-190 je příliš složitý, nad síly jediné instituce. Všechny práce proto končí. Nicméně právě na tomto projektu získal Tichonravovův tým mnoho praktických zkušeností, které zužitkuje později. Tichonravov – jako už nejednou dříve a nejednou později - svými nápady předběhl dobu.

Když se po válce vytváří síť raketových konstrukčních kanceláří, Tichonravov se stává náměstkem náčelníka NII-4 v Bolševu, ústavu ministerstva obrany. Jeho výzkumy však nemají s kosmickými lety nic společného. Nadchnul pro tyto myšlenky své mladší spolupracovníky a potom je spolu s nimi rozpracovává po večerech v zimě 1947–1948. Nakonec některé otázky směřující ke zvládnutí výprav do vesmíru do programu svého oddělení přece jenom protlačí, přesto musí řešit většinu teoretických problémů, na které narážejí, se svými žáky v přesčasových hodinách.

První kosmické rychlosti 7,9 kilometru za sekundu čili 27 000 kilometrů za hodinu můžeme dosáhnout jedině pomocí mnohastupňové rakety, o níž mluvil Ciolkovskij – to je hlavní závěr Tichonravových spolupracovníků. A hned představu rozpracovávají do projektu nosiče se svazkem palivomotorových bloků připevněných na bok. Když o raketě referuje Tichonravov na vědecké radě ústavu, většina jeho kolegů ji považuje za fantazii.

Zkouší tedy najít oporu u prezidenta Akademie dělostřeleckých věd generálporučíka Anatolije Arkaďjeviče Blagonravova: „Chtěl bych na vědeckém shromáždění akademie v červnu 1948 přednést referát o raketových letech do vesmíru.“ Třebaže má Blagonravov jako dělostřelecký konstruktér určité představy o budoucnosti raketové techniky, nesouhlasí: „Je to zajímavý problém, ale ten referát zařadit nemůžeme, protože by nás málokdo pochopil. Mohli by nás obvinit, že se zabýváme zbytečnostmi.“

Následující noc nespí dobře ani Blagonravov, ani Tichonravov. Ráno jejich diskuse pokračuje. Nakonec se domluví, že referát mladší kolega přece jenom přednese. „Připravte se na to, že se budeme červenat společně!“ říká akademik profesorovi při loučení. Strach z nařčení ze sabotáže už v sobě překonal, teď má jenom obavu z vědeckého neúspěchu. Tichonravov nesouhlasí: „Červenat se nebudeme!“

Svatebčané Těreškovová s Nikolajevem, maršál Malinovskij s manželkou, zcela...

Svatebčané Těreškovová s Nikolajevem, maršál Malinovskij s manželkou, zcela vlevo je velitel letectva maršál Veršinin, vpravo stojí Koroljov.

Přednášku nazývá „O možnostech dosáhnout první kosmické rychlosti pomocí mnohastupňové rakety a o vytvoření umělé družice Země na základě současné úrovně techniky“. Třebaže většina moskevských odborníků považuje takovou představu za fantazii, na schůzi přicházejí. Tichonravov je upozorňuje: „Složená raketa je komplikovaná a neforemná konstrukce. U složené rakety je zvlášť nepříjemné to, že každý stupeň představuje samostatnou raketu, kterou je třeba zkonstruovat, postavit a vyladit. Tímto nedostatkem netrpí druhé schéma složených raket – jejich sestavování do svazku.“ Pod složenou raketou rozuměli tehdy odborníci raketu vícestupňovou.

Kupodivu některé vědce a generály tyto nové myšlenky zajímají. A rovněž připouštějí, že takový projekt by se dal uskutečnit. Také Koroljova svazková raketa zaujala. Náčelník NII-4 generál Alexej Ivanovič Něstěrenko souhlasí s tím, aby v jeho ústavu vzniklo oddělení kapalinových raket pod vedením Pavla Ivanoviče Ivanova.

Jenže nepřátelé se nevzdávají. Začátkem roku 1949 musí Něstěrenko toto oddělení zrušit. Tímto problémem se smí zabývat jediný člověk. Tichonravov se svými žáky stále více pracuje pro Koroljova než pro svůj mateřský ústav. Hlavní konstruktér balistických raket potřebuje jeho studie k vývoji nového nosiče – nosiče atomových bomb. A to je v této chvíli rozhodující. Myšlenka paralelního spojování jednotlivých stupňů je vynikající. Ušetří čas i peníze.

V roce 1950 dostává Koroljov od Tichonravova výpočty, které dokazují, že tato raketa by umožnila vynést na oběžnou dráhu poměrně velký náklad. Ano, to je cesta vpřed! A bez milosti škrtá všechny předpokládané projekty, jejichž pomocí chtěl původně dospět k mohutnému nosiči postupným vývojem. Tohle je nová převratná koncepce! Mimochodem, aniž má tušení, že podobně smýšlejí jeho sovětští konkurenti, s paralelním řazením stupňů přichází o čtyři roky později také von Braun.

V dubnu 1950 ustavuje Koroljov skupinu specializovanou na vývoj rakety dalekého doletu, úřední pověření dostává jako obvykle se zpožděním, tentokrát s půlročním. Na základě jejích úvah a výpočtů může příští rok předložit plán prací na několikastupňových nosičích. Prvotní studie směřující k vytvoření rakety R-7 začínají. O jednostupňové variantě už nikdo nemluví.

Kromě toho výpočty ukazují, že by bylo možné sestrojit i raketu s okřídleným druhým stupněm. Ovšem to je nad síly OKB-1, a proto se rozhodnutím vlády přesouvá tento úkol pod ministerstvo leteckého průmyslu – začínají ho rozpracovávat konstruktéři Sergej Alexejevič Lavočkin a Vladimir Michajlovič Mjasiščev.

Koroljovovi hodně pomáhá Keldyšova skupina matematiků ze Stěklovova matematického ústavu Akademie věd. Předvídavý Keldyš tam už v roce 1944 založil oddělení mechaniky, jehož někteří pracovníci se věnovali dynamice raket. Když v létě 1947 navštívila skupina akademiků 3. oddělení NII-88, navázal tento matematik s hlavním konstruktérem úzkou spolupráci.

První nosiče se chystají i k civilnímu využití. Koroljova totiž vyhledal už v létě 1947 leningradský profesor Sergej Nikolajevič Věrnov, který se zabývá výzkumem nejbližšího okolí Země. „Jedině pomocí vašich raket, Sergeji Pavloviči, se můžeme dovědět, jak to tam nahoře vypadá.“

Pravda, Stalinovi a Berijovi musel Ustinov vysvětlit, že i tyto pokusy mají význam pro armádu. Experimenty lékařsko-biologické pro výškové lety vojenských letců a experimenty geofyzikální pro zajištění průletu mezikontinentálních raket stratosférou. Prezidium Akademie věd zakládá Komisi pro výzkum vrchních částí atmosféry, které předsedá Blagonravov a jejím členem je i Koroljov.

Dvě rakety R-1, které nesou v hlavici geofyzikální přístroje a vysílačky, vypouštějí v Kapustině Jaru po obvyklé balistické dráze v říjnu 1948. Další létají od 24. května 1949 jako R-1A do výšky. „Tehdy se také zrodila myšlenka, že dřív nebo později se bude moci vypravit do vesmíru i člověk,“ vzpomínal akademik Blagonravov. „Všichni jsme si mysleli, že přípravy k takovému letu potrvají několik desítek let, ale zároveň jsme si uvědomovali, že začít musíme okamžitě. Proto bylo rozhodnuto posílat na takzvaných akademických raketách rovněž pokusné psy.“

V letech 1951–1956 létají psi do výšek okolo 100 kilometrů, později přes 200 kilometrů a nakonec se dostávají až do výšky 450 kilometrů. Na vrcholku těchto balistických skoků vzniká v kabině stav beztíže, který trvá maximálně devět minut. Kabiny s pokusnými zvířaty se vracejí na zemi na padácích.

Stále vlivnější Koroljov často navštěvuje Tichonravova, aby sledoval činnost jeho skupiny, diskutuje s ním o získaných výsledcích a svou přítomností posiluje jeho pozici v ústavu. Na jeho doporučení Tichonravov připravil novou přednášku, v níž shrnuje nejnovější výsledky. Vystupuje s ní v březnu 1950 na vědecko-technické konferenci nazvané Raketové svazky a možnosti jejich využití. Termínem „svazek“ nahradil dřívější „složenou“ raketu. K údivu přítomných rozebírá řečník nejen postavení svazkové rakety vytvořené z nosičů R-3 a možnost vypuštění umělých družic, ale i výpravy lidí do vesmíru.

Teoretické studium kosmických letů pokračuje. V průběhu roku 1950 uzavírá Tichonravovo oddělení váhovou analýzu a výzkum letu dvoustupňové svazkové rakety vytvořené ze tří mohutných raket, které projektuje Koroljovova kancelář. Jeho závěr zní: Tento nosič by mohl dopravit na dráhu okolo Země umělou družici.

Třebaže má raketová technika oficiální podporu, pořád se nemůže dostat do potřebného tempa. Důvodů je zřejmě několik. Generálové a maršálové, kteří si vysloužili ostruhy ve druhé světové válce, se samozřejmě nemohou zbavit představ, že budoucí střetnutí opět vyhraje „voják v poli“, takže na rakety se dívají poněkud přezíravě. Byrokratické řízení podniků, byť spadají do poněkud pružnější sféry ministerstva vojenského průmyslu, nedokáže operativně vycházet vstříc mnohdy nepředvídaným požadavkům raketových konstruktérů. A nad tím vším se vznáší stín všepodezřívajících a všemocných orgánů státní bezpečnosti NKVD.

Není divu, že teprve po Stalinově smrti a odstranění Beriji si všichni oddechli. „Až po roce 1953 nám vytvořili nezbytné podmínky pro skutečně intenzivní práci,“ konstatoval později trpce Koroljov. Ovšem intenzivní podle sovětských měřítek.

Britská inspirace

Arthur C. Clarke na kresbě, která doprovázela jeho povídku v časopise Amazing...

Arthur C. Clarke na kresbě, která doprovázela jeho povídku v časopise Amazing Stories v roce 1953.

V létě 1947 píše Arthur C. Clarke vědeckofantastický román Předehra vesmír, ale je tak fantastický, že pro něj nachází nakladatele až za šest let. Troufá si v něm předpovědět první stupně budoucích kosmických dobrodružství: dosažení Měsíce automatickou stanicí v roce 1959, první suborbitální let člověka v roce 1962, první let lidí po oběžné dráze okolo Země v roce 1970 a přistání lidí na Měsíci v roce 1978.

Tři roky po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, na podzim 1948 a na jaře 1949, otiskují A. V. Cleaver a L. R. Shepherd v měsíčníku Journal of British Interplanetary Society seriál článků o kosmických letech. Mimo jiné v nich uvažují o vytvoření nukleárního raketového motoru.

Počátkem padesátých let se nadšenci horující pro výpravy do vesmíru sdružují a svou propagační činnost zintenzivňují. V roce 1950 se v Paříži scházejí zástupci astronautických společností osmi zemí na jednání, které vede k založení Mezinárodní astronautické federace. Na podzim se v New Yorku koná první americké sympozium o letech do kosmu.

V srpnu 1949, o pět let dříve než Američané předpokládali, exploduje v Kazachstánu první sovětská atomová bomba. Tento nečekaný výbuch vyvolává poplach. Ztratili monopol! Žádný cizí bombardér k nim přes moře nedoletí, zato by Rusové mohli přes oceán posílat jaderné hlavice raketami – vždyť o něčem takovém uvažovali za války von Braun a Hitler. Následující rok začíná severokorejská komunistická armáda masivní útok na jihokorejskou republiku. Nepřeroste studená válka ve válku horkou? Kongres ochotně souhlasí se zvýšením rozpočtu pro Pentagon, vznikají projekty nových zbraní.

Na jaře 1950 se němečtí odborníci spolu s 800 americkými kolegy stěhují z Fort Blissu v Novém Mexiku do Redstonského dělostřeleckého arzenálu v Huntsvillu ve státě Alabama. Vyvíjejí tam nástupce kapalinové rakety V-2 – tuto střelu o doletu 320 kilometrů nakonec pojmenovali Redstone.

V říjnu 1949 dokončuje firma RAND úvodní studii o stavbě mezikontinentální rakety. Po více než roce, 23. ledna 1951, objednává letectvo takovou střelu u firmy Consolidated Value, která se později přejmenovala na Convair. Její vývoj řídí šéfkonstruktér Bossart, který má zkušenosti s projektem MX-774. Práce probíhají pod krycím označením projekt MX–1593, nakonec dostává tento nosič jméno Atlas. Inženýři Convairu musí překonávat mnoho technických obtíží, které nasazení rakety do operačního provozu oddalují. V Huntsvillu se zase prodlužuje vývoj střely středního doletu Jupiter. Proto žádá Pentagon v listopadu 1955 společnosti Ramo-Wooldridge a Douglas Aircraft, aby urychleně postavily nosič středního doletu Thor, určený k dopravě nukleárních hlavic.

Projektů umělých družic Země, kosmických lodí pro lidi a automatů pro studium Měsíce přibývá. Přitom je autoři stále hlouběji technicky rozpracovávají.

Na londýnském kongresu IAF v roce 1951 předkládají členové BIS Kenneth W. Gatland, Alan E. Dixon a Anthony M. Kunesch studii Nejmenší družicové stroje. Počítají s raketou, jejíž vývoj by měl čtyři etapy. V závěrečném stadiu by třístupňový nosič dopravil do vesmíru družici o rozměrech 3 x 0,5 metru se 4,5 kilogramu přístrojů. Autoři rovněž přicházejí s myšlenkou nového, výhodnějšího řešení stěn palivových nádrží, na kterých je vlastně instalován náklad. Shodou okolností má nezávisle na nich stejný nápad Karel Bossart v San Diegu a okamžitě ho uplatňuje při konstruování Atlasu.

Následující rok se začíná mluvit o umělých družicích i v amerických vládních kruzích. Fyzik Aristid V. Gross, který sehrál významnou roli na počátku vývoje první atomové pumy, přesvědčuje prezidenta Harryho S. Trumana, že USA potřebují družici. V září 1953 pak předkládá ministru letectví návrh na Americkou hvězdu, která by mohla vzplanout na Západě. Studie předpokládá vypuštění družic ve formě balonů určených k pozorování zemského povrchu. Mezitím Trumana vystřídal v Bílém domě vysloužilý generál Dwight D. Eisenhower. Nová vláda se musí vypořádat se spoustou problémů, a proto tento návrh brzy zapadl v archivech Pentagonu.

Jeho rakety ničily Londýn, nadchnul Hitlera a Američany poslal na Měsíc

Před čtyřiceti lety zemřel Wernher von Braun, konstruktér rakety V-2, od níž se učili raketové abecedě inženýři na celém světě. USA mu vděčí za prvenství v závodu o Měsíc. Říkali mu velekněz americké astronautiky.

Wernher von Braun (1912 - 1977), americký raketový konstruktér německého původu

Wernher von Braun (1912 - 1977), americký raketový konstruktér německého původu.

Názory prostých Američanů na výpravy do vesmíru se pozvolna mění. Dosud je všichni považovali za fantazii vzdálené budoucnosti. Von Braun však tvrdí, že právě oni, jejich generace, se stanou aktivními účastníky a svědky počátků pronikání člověka do kosmickému prostoru. Na jaře 1952 otiskuje tento raketový konstruktér v populárním rozšířeném časopisu Collier‘s Magazine tři přitažlivé články o výpravách do vesmíru. Původně to byly jeho přednášky z prvního sympozia o kosmických letech, které se konalo v říjnu 1950 v New Yorku. Shrnuje v nich své projekty včetně plánu na velkou orbitální stanici a na expedice k planetám. Scénáře mají takový úspěch, že se stávají podkladem pro kreslený film slavného Walta Disneyho.

Koncem roku 1952 přilétá Alexander Satin z leteckého oddělení Úřadu námořních výzkumů do Londýna. Navštěvuje nejen admiralitu, ale i sekretariát BIS a Arthura Clarka, v knihkupectví si koupil brožurku s projektem Gatlanda a jeho kolegů.

„Když jsem si prohlédl anglickou studii, byl jsem překvapen,“ vzpomínal později. „My v USA jsme měli k dispozici všechnu techniku k tomu, abychom takovou raketu dali dohromady. Na druhé straně u nás chybělo vědecké klima. V roce 1952 se všichni případným kosmickým výzkumům jenom vysmívali, pohrdali jimi a uráželi je. Zvláště jsem vzpomínal na von Kármána, hlavního vědeckého poradce vojenského letectva, který o nich mluvil jako o nevědeckém nesmyslu. A všichni univerzitní profesoři byli vůči takové práci v naprosté opozici, jako by byla mimo sféru jejich zájmů.“

Satin se pokouší vzbudit zájem u Freda Singera z Úřadu námořních výzkumů, který slouží v Londýně. Ale Singer míří na Marylandskou univerzitu, kde má slíbenou profesuru fyziky, a na žádném kosmickém projektu se nechce podílet. Bylo by to pod jeho vědeckou úrovní.

Třebaže Satin vědeckého konzultanta nezískal, své kolegy ve Washingtonu přece jenom přesvědčil, aby do dlouhodobé spolupráce s firmou Aerojet zahrnuli rovněž studium britského projektu. Asi 10 – 15 % běžných finančních nákladů Úřadu námořních výzkumů u Aerojetu jde nyní na tento úkol. „Bez této studie by nebyl žádný projekt Orbiter, protože bychom neměli nezbytné informace, jak postupovat při vývoji malého družicového nosiče.“

Podplukovník George W. Hoover vysvětluje tato Satinova slova takto: „Z prvotních studií firmy Aerojet General bylo zřejmé, že víme málo o medicínských problémech kosmických letů, o návratovém efektu, o startu i přistání a o dalších oblastech, které bychom měli znát. Koncem prosince 1953 měli členové týmu Úřadu námořních výzkumů, skupina, která případně vyrobí nosič Vanguard, stále velké pochybnosti o tom, jestli jsme schopni tyto rozhodující překážky zdolat.“

Nakonec i profesor Singer mění názor. Už v srpnu 1953, na 4. kongresu Mezinárodní astronautické federace v Curychu, předkládá svůj vlastní projekt Nejmenší bezpilotní družice Země (MOUSE). Toto asi 50 kilogramů těžké těleso by mělo sloužit astrofyzikálnímu výzkumu. V dubnu 1954 se o tomto projektu diskutuje na každoročním americkém sympoziu o kosmických letech. Pozornost vzbuzuje i přednáška Harryho Wexlera z Meteorologického úřadu na téma „Pozorování počasí z umělých družic“.

Studie firmy Aerojet ukazuje, že soudobé rakety jsou schopné vypouštět družice. Hoover jede do Huntsvillu, aby se poradil s von Braunem. Německý konstruktér doporučuje, aby se k vynesení umělého tělesa do vesmíru použila jeho zdokonalená raketa Redstone.

Tento snímek nosiče Redstone pochází z doby, kterou už náš seriál nepokrývá,...

Tento snímek nosiče Redstone pochází z doby, kterou už náš seriál nepokrývá, ale je zajímavý jinak: jde o obrazovou dokumentaci z neúspěšného prvního startu rakety ve spojení s kabinou pro pilotované lety Mercury 21. listopadu 1960. Těsně před startem došlo omylem k odpojení kabelu napájení a řídicího kabelu v opačném pořadí, než bylo zamýšleno („šťáva“ se oddělila omylem první). Omylem se tak sepnulo relé, které mělo vypnout hlavní motory I. stupně na konci jeho letu. Což byl pak signál pro sepnutí motorů Mercury, které spustily v rámci protokolu oddělení obou stupňů. Ve výsledku celá sestava nosiče na rampě jen „poskočila“ o deset centimetrů. Naštěstí přitom nebyla nijak vážně poškozena a po generální opravě mohla být použita znovu. Mercury byla poškozena ještě méně.

„Bezcenná družice“

Také Frederick C. Durant III, bývalý předseda Americké raketové společnosti a tehdejší prezident Mezinárodní astronautické federace, se snaží pomoci. Několik let vedl výzkum na Námořní raketové střelnici, byl vědeckým konzultantem špionážní služby CIA a teď pracuje u známé poradenské firmy Arthur D. Little, a proto se stýká s vlivnými osobnostmi. Dne 23. června 1953 telefonuje Hooverovi, že do Washingtonu přijede von Braun. To je přece příležitost ke schůzce zainteresovaných lidí.

A tak se 25. června poprvé společně scházejí američtí vojáci, raketoví odborníci a vědci: George Hoover, Alexander Satin, Wernher von Braun, David Young z Huntsvillu, Frederick Durant, Fred Singer a Frank L. Whipple, nejznámější americký specialista na sledování těles ve vesmíru. Závěr jednání, které probíhá v Úřadu námořních výzkumů, je slibný: Lehce upravený Redstone se druhým a třetím stupněm zhotoveným z 31 raketek Loki může vynést na oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů asi 2,3 kilogramu těžkou družici.

Whipple žádá o pomoc Národní vědeckou nadaci. Ta sice projevuje o tento projekt velký zájem, ale peníze může uvolnit až v roce 1955. Větší štěstí má Hoover. Jeho nadřízený admirál F. R. Furth s návrhem souhlasí a pověřuje Hoovera jednáním s představiteli pozemní armády. Výsledkem jeho rozhovorů s generálem H. T. Toftoyem, velitelem Redstonského arzenálu, kde pracuje von Braun, je dohoda o spolupráci obou ozbrojených složek. Armáda připraví z existujících zařízení a systémů kosmický nosič a námořnictvo se postará o družici, pozemní zařízení a všechny potřebné výpočty. Nicméně postupem doby si tento úkol přivlastňuje pozemní armáda.

Projekt, který se začíná nazývat Nejmenší družicový stroj, dostává vojenskou klasifikaci důvěrný. Krátce nato zvou vojáci ke spolupráci JPL a společnost Aerojet. V listopadu se název projektu mění na Orbiter. A protože se všichni snaží využívat existující techniky, občas se z legrace mluví o „bezcenné družici“. Ostatně, je to pravda, protože do konce roku 1954 na ni námořnictvo vynaložilo pouhých 60 tisíc dolarů.

Práce rychle pokračují. Koncem ledna 1955 dosahuje Orbiter úrovně projektů námořního letectva a leteckých sil z roku 1948, kdy putovaly do archivu. Hoover a von Braun počítají s tím, že počínaje srpnem 1957 vypustí čtyři družice v desetidenních intervalech. A kdyby se nevynořily žádné technické ani finanční obtíže, mohli by uskutečnit premiéru možná už v září 1956. A později vyslat pouzdro o 100 kilogramech s přístroji k Měsíci.

Podle služebních zvyklostí informuje pozemní armáda o projektu Orbiter ministerstvo obrany. V pracovnách Pentagonu se Orbiter střetává s plánem družice Vanguard z Námořní výzkumné laboratoře.

Myšlenka Vanguardu se rodila souběžně s Orbiterem. Začátkem roku 1954 dokončil výbor pro kosmické lety při Americké raketové společnosti krátkou zprávu o využitelnosti umělé družice Země. Koncem roku ji dostal i s připomínkami Národní vědecké nadace Milton Rosen, šéfkonstruktér sondážní rakety námořnictva Viking. V té době už měl hotovou studii na využití Vikingu pro vypouštění družic, kterou si u něho objednalo velitelství letectva. Když se k raketě Viking přidají dva vrchní stupně, mohla by dopravit do výšky 350 kilometrů těleso o hmotnosti 18 kilogramů. Start se může uskutečnit za dva či za dva a půl roku, záleží na volbě přídavných stupňů.

Národní akademie věd, která už dříve konzultovala projekt Vanguard, označuje Orbiter za nemotorný a nemožný návrh. Nakonec jmenuje komisi, která má projekty posoudit, v čele s vynikajícím fyzikem Homerem J. Stewardem z JPL.

Závod o první družici Američané prohráli. Nepomohl ani Walt Disney

Sovětský svaz i USA už v roce 1950 mají rakety a teď soupeří, kdo jako první vypustí umělou družici. Ve hře je kromě prestiže také vojenská převaha. Zatímco Rusové pokračují ve vývoji, Američané se nemohou dohodnout, komu vesmírný program svěří.

Sputnik v muzeu

Sputnik v muzeu

A právě v této době, v roce 1955, dostává Rada národní bezpečnosti, poradní orgán prezidenta, od CIA zprávu: V Sovětském svazu probíhá intenzivní příprava k vypuštění družice.

O obou projektech se dovídají generálové letectva. Samozřejmě z prestižních důvodů nabízejí jako nosič právě dokončovanou mezikontinentální raketu Atlas o doletu 9 600 kilometrů. Ostatně už dva roky vyvíjejí jejich odborníci těžkou umělou družici ke špionáži. Jistě by jim nedělalo obtíže urychleně postavit nějaký menší typ a vypustit jej nahoru třeba jen pro ověření Newtonových zákonů gravitace.

Studijní program směřující k postavení špionážní družice zahájili v prosinci 1953 pod označením WS-117L. První předběžný kontrakt posílá Pentagon firmě Lockheed Aircraft v říjnu 1956. Když však hrozí, že o něm proniknou drobné informace na veřejnost, oficiálně ho 28. února 1958 ukončuje. Ve skutečnosti mu dává nové označení Corona. Pod tímto krycím názvem první americké špionážní fotografické družice na počátku šedesátých let také létají, nicméně pro veřejnost se oficiálně nazývají Discoverer a mají jiné poslání. Teprve v sedmdesátých letech připouští prezident Jimmy Carter, že USA používají zpravodajské družice.

Jak vypadá sovětský raketový potenciál? Tato otázka pálí Američany v době, kdy probíhá ostrá studená válka, stále více. Němečtí odborníci, kteří donedávna pracovali v Sovětském svazu, a potom se jim podařilo z východního Německa utéct na Západ, toho mnoho nevědí. Ani z informací, které občas problesknou v tisku, anebo z podřeknutí sovětských vědců se jasný obraz nevynořuje. Jedině z určitých trendů, z překonávání vlastních potíží a z obecných znalostí můžeme určitou prognózu udělat.

Hlavní slovo má nakonec zvláštní vládní orgán pod krycím názvem Výbor čajové konvice. Předsedá mu známý matematik maďarského původu John von Neumann, který se dříve podílel na konstrukci prvního počítače a na stavbě atomové bomby. Na základě dostupných informací vydává výbor 10. února 1954 tajnou předpověď: Ke konci padesátých let bude mít Sovětský svaz k dispozici mezikontinentální rakety a prostředky k účinné obraně proti americkým strategickým bombardérům-nosičům atomových bomb. Atlas by měl být hotový až počátkem šedesátých let a to je pozdě. Práce na této střele je třeba urychlit a k překlenutí hluchého období aspoň vyvinout raketu středního doletu s doletem 3 000 kilometrů.

Uspíšit stavbu Atlasu se snaží asistent ministra letectví pro výzkum a vývoj Trevor Gardner, mladý prozíravý inženýr. V březnu 1954 předkládá svým nadřízeným pětiletý plán, podle něhož je k tomu zapotřebí 1,5 miliardy dolarů. Na podzim dostává vývoj této střely nejvyšší prioritu mezi leteckými zakázkami a také oddělený rozpočet pro následující rok.

I někteří vlivní senátoři upozorňují Bílý dům na zvyšující se sovětské nebezpečí a požadují urychlení vývoje mezikontinentálních střel. Musí se tím zabývat Rada národní bezpečnosti, řízená prezidentem Eisenhowerem. V červenci 1955 si zve na své zasedání von Neumanna, generála Bernarda Schrievera, odpovědného za vývoj bojových raket, a ministrova asistenta Gardnera.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Závěr zní: Práce na raketách dalekého doletu jsou úkoly, které mají nejvyšší státní význam! Avšak informací o sovětských raketových pokusech nám poskytují zpravodajské služby žalostně málo. Víme, že probíhají na základně Kapustin Jar východně od Stalingradu. Co kdybychom k jejich sledování vybudovali ve spojeneckém Turecku radarovou stanici? Máme přece takovou techniku, která tam dohlédne.

Nakonec se stanice staví u Samsumu na břehu Černého moře. Gardner, který získal ohromnou moc i autoritu, dohlíží na její budování i na konstrukci nového typu výzvědných výškových letadel U-2.

V srpnu 1955 odchází z funkce náměstka ministra obrany pro vojenské letectvo Harold E. Talbott. Jeho nástupce Donald A. Quarles nemá o výzkum a vývoj příliš velký zájem, navíc vláda snižuje financování všech projektů. Gardnera to rozčiluje: „Tento rozpočet nám zaručí, že budeme mít druhé nejlepší vojenské letectvo na světě!“ Na protest opouští v roce 1956 úřad a zakládá malou elektronickou firmu.

Bez ohledu na tyto zvraty napětí ve světě urychlilo vývoj budoucích amerických nosičů umělých družic i nových špionážních prostředků. A zatímco za oponou státního tajemství vojáci a politici teprve debatují o tom, zda a kdy se budou rakety k dopravě umělých kosmických těles vůbec používat, odborníci a laičtí nadšenci se snaží pomocí tisku, knih a filmů získávat pro výpravy do kosmu širokou veřejnost.

Toto je čtvrtý díl celkem osmidílné série. Odkaz na všechny části najdete v boxu u předchozího odstavce a také na začátku článku. Text je upravenou verzi kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc.

Autor:



Nejčtenější

Být první nestačí. Spermie musí projít záhadným „pracovním pohovorem“

Vajíčko si podle některých vědců aktivně vybírá, kterou spermii vpustí k...

Spermie vyrážejí k vajíčku a ta nejrychlejší spermie vajíčko oplodní. Přibližně tak si většina lidí představuje...

Otázka dne: Jak může dítě v děloze přežít týdny hlavou dolů?

Dítě vydrží v děloze několik týdnů hlavou dolů. Vy to ovšem doma nezkoušejte,...

Jak může dítě v děloze přežít týdny hlavou dolů, tedy v poloze, která u dospělého vede spolehlivě ke smrti? To je téma...



V USA skončila svoboda internetu. Operátoři ho mohou zpomalovat

Protesty na podporu Net Neutrality (Los Angeles)

Federální komise pro komunikaci zrušila ochranu svobody internetového připojení, tzv. síťovou neutralitu. Rozhodnutí...

Poslední tři dny: hlasujte a vyhrajte špičkový smartphone

Mobil roku

Hlasujte v jubilejním 20. ročníku ankety Mobil roku. Vyberte nejlepší letošní smartphone a vyhrajte jednu z...

Měla to být revoluce v létání. Před 50 lety poprvé vyjel Concorde z hangáru

První premiéra Concorde na veřejnosti v Toulouse.

Letiště Toulouse-Blagnac, pondělí 11.prosince 1967. Veřejnost má poprvé možnost na vlastní oči spatřit Concorde, první...



Další z rubriky

Na cestě do vesmíru je tento týden plno. Rušný týden končí až v neděli

Start evropské rakety Ariane 5 ES se čtyřmi družicemi navigačního systému...

Na začátku tohoto týdne to vypadalo, že úterý bude historicky asi nejrušnější den na „kosmické dálnici“. Měly startovat...

Vědci po 37 letech nastartovali motor a hned ten na nejvzdálenější sondě

Voyager 1

Vesmírná sonda Voyager se nyní pohybuje na hranici sluneční soustavy, a je to tak nejvzdálenější objekt, který kdy...

V noci vrcholí meteorický roj Geminidy. Zkuste se dívat, počasí je proti

Meteorický roj Geminidy v roce 2012.

Dnes v noci bude možné na obloze pozorovat meteorický roj Geminidy, který bude vrcholit. Pozorovací podmínky mají být...

8 tipů na dárky pro prarodiče
8 tipů na dárky pro prarodiče

Připravili jsme pro vás hned osm tipů na dárky, které potěší babičku i dědečka.



Najdete na iDNES.cz