Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zajali jsme špatné Němce! Co se stalo, když Sověti vypustili Sputnik

aktualizováno 
Závod o vypuštění první družice dospěl do finále. Sovětům se podařilo díky osekání programu připravit ke startu před Američany. Když přišel okamžik startu, byli překvapeni prakticky všichni. Včetně konstruktérů Sputniku, kteří nečekali, jak svět na jejich úspěch zareaguje.

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti Tyuratam (dnes Kosmodrom Bajkonur) 4. října 1957. | foto: Profimedia.cz

V předchozím dílu jsme popisovali „zmenšování“ první sovětské družice kvůli konstrukčním omezením, které umožnilo SSSR předběhnout Američany. Světová veřejnost však do poslední chvíle sovětským oznámení nevěřila.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Na sovětském kosmodromu 5-NIIP v Kazachstánu zatím pokračují práce podle plánu. Všichni musí dodržovat harmonogram prací ještě přísněji než v Moskvě. „Celá příprava tady byla rozepsána na minuty,“ napsal Kavyzin ve svých memoárech. „Přípravy rakety v technické pozici se účastnili zkušební technici a specialisté, kteří už měli zkušenosti z práce na mezikontinentálních raketách. Zvláště pečlivě jsme museli překontrolovat uzly, jimiž byla družice připojena k raketě.“

Řada odborníků poslouchá každý večer vysílání Hlasu Ameriky. Netrpělivě čekají na zprávy o americké družici. V Barceloně se schází mezinárodní astronautický kongres a 6. října má jeden z členů americké delegace přednést referát o umělé družici. Znamená to snad, že to bude zpráva o jejím startu? I to je možné. Třebaže Američané oficiálně ohlásili start Vanguarda na březen 1958, ředitel projektu Hagen připustil, že mohou přípravy o něco zkrátit.

Koroljov telefonuje do moskevské centrály tajné služby KGB: „Ověřte, jestli se skutečně takový start připravuje.“ Odpověď zní: „O ničem nevíme.“ Ovšem takové zjištění neznamená, že to není pravda. Američané by nás mohli předehnat. To nedopustíme! Hlavní konstruktér rozhoduje o přesunu startu z původně plánovaného data na 4. října. Ve středu 2. října s ním souhlasí státní komise.

Koroljov jako technický vedoucí startu podepisuje podrobné příkazy. Za vedoucí startovních operací určuje svého náměstka Vozněsenského a podplukovníka Nosova – jako u předcházejících vypuštění R-7. Hned o tom podává zprávu do Moskvy. Odtamtud přichází souhlas až v den startu.

Při zkouškách v hale se ukazuje, že u jedné baterie pokleslo napětí na nulu. Vytekl elektrolyt? Člen státní komise Rudněv se vzteká: „To je technický banditismus!“ Ve skutečnosti jde o drobnou, nicméně závažnou chybu. Technička Rimma Kolomenská hlásí: „Kabel, který někdo špatně připojil, se utrhl.“

Když se v pátek 4. října Koroljov probouzí, cítí, že se o něj pokouší chřipka. Přesto jede na startoviště. Tento den přece nemůže lehnout, vždyť na tento okamžik čekal celý život!

Ráno v 5:45 místního času vyváží speciální železniční transportér raketu s družicí na speciálním podvozku ze zkušební a montážní haly na rampu. Tam ji během deseti minut zvedají k nebi. Kosmický nosič R-7 s první družicí je vysoký 29,17 metru, u základny má průměr 10,30 metru a vzletovou hmotnost 272 830 kilogramů.

Prověrky rakety, startovacího komplexu a všech pozemních služeb pokračují. Z vlakových cisteren přečerpávají pohonné látky do nádrží nosiče. Ze stepi vane chladný vítr. Zvláště na rampě, která jako betonová hora vyčnívá z rovné a nedohledné stepi, ho všichni pociťují. Na rozdíl od jiných dnů je hlavní konstruktér mlčenlivý, zdrženlivý. Zřejmě si uvědomuje, že to není sen, ale skutečnost, že překonal všechny životní strasti, kdy už si někdy myslel, že je se vším konec, a že teď opravdu stojí na prahu nového věku – věku kosmického. Po chvilce jako by se probral a znovu se energicky ujímá řízení všech předstartovních příprav, znovu je ho všude plno.

Až do pozdní noci probíhají nesčetné zkoušky všech systémů rakety, družice, pozemních zařízení. Málokdo z vojáků, inženýrů, techniků a dělníků má ten den něco teplého v ústech – musí jim stačit kousek chleba se salámem, se sýrem, s rybou, nanejvýš šálek čaje pro zahřátí.

Sergej Koroljov snil o Marsu a Venuši

Pod jeho taktovkou letěl do vesmíru první lidský objekt, zvíře i člověk. Měl pod palcem i přistání na Měsíci, ale Sergej Koroljov chtěl letět ještě dál

Sergej Koroljov

Sergej Koroljov

Čerpání paliva ukončeno. Koroljov žádá Chomjakova, aby vyjel ke špici rakety a všechno si tam pozorně prohlédl. Šéfkonstruktér vyráží s jedním technikem. Kryt družice už nesnímají, jenom všechno očima kontrolují a nakonec zavírají poslední příklopy.

Nakonec dostává rozkaz Gringauz: „Ještě jednou se podívej na vysílačku!“ Mladý konstruktér vyjíždí s několika pomocníky výtahem na vrchol obslužné věže, tam odmontovávají aerodynamický kryt chránící družici. Prohlíží upevnění prutových antén: „Ano, jsou v naprostém pořádku, můžeme se spolehnout!“

Zástupce šéfkonstruktéra Ivanovskij si v roce 1989 už nepamatoval, jestli byla dopředu určena hodina startu. „Pro nás žádné přesné časy neexistovaly,“ vzpomínal. „Nikdo neohlásil hodinu a minutu startu. Je možné, že byly někde zapsané, ale nám je neřekli. Dokončili jsme všechny zkoušky a začalo předstartovní odpočítávání.“

Přípravy končí. Všichni opouštějí rampu. Většina odjíždí na pozorovací stanoviště. Krátce po desáté hodině večer odchází i Koroljov se svými nejbližšími. Průvod uzavírá on sám. To je tradice, která se zrodila už na Kapustině Jaru. Míří do startovního bunkru.

Třebaže specialisté vypočítali, na jakou dráhu se má družice dostat, nikdo netuší, jestli se to skutečně podaří. A nikdo ani neví, jestli ionosféra propustí rádiové signály palubní vysílačky.

Zapálit motory!

V záři reflektorů vypadá raketa majestátně. To si uvědomují zvláště ti pozorovatelé, kteří se na ni dívají z větší dálky. Voskresenskij a Nosov se v bunkru usazují u periskopů. Koroljov usedá k pultu s přístroji. Je to paradox, ale on, hlavní konstruktér, málokdy na vlastní oči spatřil start svého největšího díla – rakety R-7. Většinou hlídal první sekundy letu u kontrolních aparatur. Povely dává Jevgenij Iljič Ostašov. U páček řídicího pultu sedí dva operátoři: poručík Boris Semjonovič Čekunov a technik Anatolij Ivanovič Kornějev – ti otáčejí klíči při rozkazech „Automaty na start!“ a „Start!“

Pět minut před plánovaným vypuštěním zní nad kosmodromem polnice. To věčný romantik Koroljov požádal vojáky, aby sehnali trubače, který by svou fanfárou ohlásil, že člověk otevírá dveře do vesmíru. Její tóny vytrhují každého z obvyklé činnosti, ale vzápětí se musí vrátit ke svým přístrojům, protože předstartovní operace automaticky pokračují.

„Zapálit motory!“ Z dvaceti trysek najednou vyrážejí plameny. Raketu pohlcuje oheň. Kazašská noc se rázem mění v den. Motory vystřelují strašlivou kanonádu. Čtyři chapadla, která udržovala raketu ve vztyčené poloze, padají. Čekunov tiskne tlačítko „Pusk“ (spuštění). Z pekelných plamenů se pomalu vynořuje špička rakety.

Na kosmodromu ukazují hodiny 28 minut a 34 sekund po půlnoci 5. října. V Moskvě je ještě pátek 4. října 1957 – 22:28. Ve střední Evropě je o další dvě hodiny méně. A svět astronomický, který žije podle greenwichského času, má na svých cifernících 19:28:34. První těleso vytvořené lidskou rukou – Sputnik 1 – se vydává do vesmíru.

Sputnik 1 vážil 83,5 kilogramů. Zemi obíhal tři týdny ve výšce 250 kilometrů...

Sputnik 1 vážil 83,5 kilogramů. Zemi obíhal tři týdny ve výšce 250 kilometrů nad zemským povrchem. Jeho úkolem bylo shromažďování informací o elektronové hustotě ionosféry.

Start neproběhl hladce. Několik motorů se zapálilo s jemným zpožděním. A v 16. sekundě selhává systém pro synchronizaci vstřikování paliva, takže motory dostávají více kerosinu, než se počítalo.

Nedaleko startoviště sedí v krytém nákladním autě Vjačeslav Lappo a Konstantin Gringauz z Laboratoře šíření rádiových vln, na uších sluchátka. Čekají, jestli se ozve vysílačka družice. Při průchodu atmosférou se má kryt ukrývající toto těleso zahřát na 320 – 350 °C. Co když vysoká teplota vysílačku zničí? Jistě, nemělo by se to stát, na tyto podmínky družici zkoušeli, ale nikdo neví.

Před autem se shromáždila skupinka lidí, kteří začínají hlučet. Oba muži vyhlédli: „Tiše!“ A najednou slyší: Píp – píp – píp... Družice se ozývá. Následuje mohutné hurá. Rjazanskij telefonuje do bunkru Koroljovovi: „Máme signál!“

„Dřív jsem sledoval vypouštění menších raket, ale vypuštění tak velkého nosiče jsem si nedovedl představit, to jsem musel vidět a slyšet,“ napsal později Kavyzin. „Na základě telemetrických signálů jsem se vzrušením sledoval aktivní dráhu letu. Potom jsme z nich vylovili okamžik oddělení družice a zapnutí její vysílačky, ale co bude dál? Museli jsme čekat půldruhé hodiny... Stáli jsme tiše u speciálního auta vybaveného přijímačem, a když se ozvaly signály družice z dalekého vesmíru, z pozemních zkoušek nám tak důvěrně známé píp-píp, vybuchli jsme v jásot. Objímali jsme se a líbali. Ale upřímně řečeno, mnozí z nás význam této události, kterou začínal kosmický věk lidstva, nechápali.“

Sputnik se od druhého stupně oddělil po 324,5 sekundy letu. Dostává se na dráhu s perigeem 228 kilometrů, apogeem 947 kilometrů a sklonem k rovníku 65,6 stupně. Letí tedy asi o 80 kilometrů níže, než balistici spočítali – vinou selhání několika motorů a vstřikovacího systému. Tah motorů se vyrovnal 0,1 sekundy před jejich havarijním vypojením. Těleso oblétává Zemi každých 96 minut.

I poslední sovětská sledovací stanice Jelizovo na Kamčatce potvrzuje silné a jasné signály. To znamená, že družice opravdu krouží po oběžné dráze, a nebezpečí, že by vzápětí spadla, tu není. Za chvilku je registrují stanice v západní části SSSR. Všech třináct bodů tedy potvrzuje: Letí!

Přesto čeká opatrný předseda státní komise Vasilij Rjabikov na signály ještě z druhého obletu. Teprve potom referuje o tomto úspěchu telefonicky do Kyjeva, kde se nachází Nikita Chruščov. Tam je hluboká noc, ale nejvyšší sovětský představitel zdržoval večeři s místními funkcionáři tak dlouho, aby se dověděl, jestli se start družice podařil.

Sputnik 1 krouží okolo Země. A Koroljov s dojetím v hlase přiznává: „Na tento okamžik jsem čekal celý život!“ Později Čertok připomněl, jaký to byl ohromný úspěch – vždyť spolehlivost rakety nepřevyšovala 20–30 %.

Ozvěny Sputniku 1 (dole) a Sputniku 2 (nahoře) zobrazené na obrazovce...

Ozvěny Sputniku 1 (dole) a Sputniku 2 (nahoře) zobrazené na obrazovce osciloskopu. Druhá sovětská družice následovala necelý měsíc po té první.

Zajali jsme špatné Němce!

Signály družice zachycují americké pozorovací stanice sítě Minitrack. Ty, které byly před čtyřmi dny dokončeny k rádiovému sledování Vanguardu 1. Místo toho oznamuje jejich personál do washingtonské centrály, že registrují vysílání cizí, nepochybně ruské družice.

V pátek 4. října večer pořádá sovětský velvyslanec ve Washingtonu recepci na počest delegací sympozia o využití raketové techniky v rámci MGR. Krátce po šesté hodině volají Waltera Sullivana, vědeckého komentátora deníku New York Times, k telefonu. Za chvilku se Sullivan vrací a šeptá Richardu Porterovi, členu amerického Národního výboru pro MGR: „Už lítá!“ Porter spěchá za Berknerem, který vede na shromáždění americkou delegaci.

A tak má tento světoznámý elektronik trpkou povinnost oznámit svým kolegům na půdě sovětského zastupitelského úřadu: „Redakce New York Times mě právě informovala, že Rusové vypustili umělou družici na dráhu ve výšce 900 kilometrů. Dovolte, abych sovětské delegaci k tomuto úspěchu blahopřál!“

V tomto okamžiku všichni zkameněli. Vždyť už doufali, že sovětská družice je jenom strašidlem anebo propagandou. A teď právě tito dva muži, z nichž jeden po pětačtyřicátém pečoval o zajaté Němce a druhý studoval jejich projekty, dva muži, kteří usilovali o prosazení družic do MGR a o urychlený start amerického kosmického posla, musí kolegům oznámit zrovna takovou novinu. Bumerang, který původně namířili na americkou vládu, teď zasáhl nejen je osobně, ale i každého Američana.

„Jakmile se hosté vzpamatovali, jako na povel se vrhli k nám, ke třem sovětským vědcům,“ napsal později akademik Blagonravov. „Brzy nato začali všichni někam spěchat. Jeden americký vědec, můj starý přítel, mi řekl: Jedu do Kalifornie organizovat pozorování vaší družice. Doprovodil jsem ho ke vchodu. V té době už byla budova obležena množstvím novinářů vyzbrojených fotoaparáty a kamerami. Využili toho, že vrátný na okamžik otevřel dveře, a vtrhli do vestibulu. Kdosi z korespondentů fotografoval mé loučení s přítelem. Druhý den vyšel tento snímek v novinách s textem ,Blagonravov utěšuje‘.“

O úspěšném vynesení družice Sputnik 1 do vesmíru informoval i ruský deník...

O úspěšném vynesení družice Sputnik 1 do vesmíru informoval i ruský deník Komsomolskaja Pravda (6. října 1957)

V prvních hodinách po vydání oficiální zprávy musejí pracovníci kanceláří sovětské tiskové agentury TASS ve všech metropolích odpovídat na jedinou otázku: „Ano, hmotnost družice je správná – 83,6 kilogramu, nikoli 8,36 kilogramu, jak si myslíte. Žádná chyba tam není.“ Vzhledem k malému a lehkému Vanguardu si málokdo dokázal představit takřka metrákový kufr ve vesmíru.

Sovětská družice podnítila americký tisk, aby rozcupoval zpoždění domácího projektu. Proč ještě neodstartoval Vanguard? Jak to, že původní rozpočet 11 milionů dolarů bude více než desetkrát překročen? Mají vůbec pracovníci Námořní výzkumné laboratoře dostatek zkušeností s takovými úkoly? A proč nebyl vybrán projekt Orbiter?

A začíná se ukazovat, že vedle některých důvodů vědeckých hrály velkou roli, možná rozhodující, i důvody politické. Podle zjištění historika R. Cargilla Halla se nakonec objevily dvě hlavní příčiny. Jednak se „neslušelo“ použít k čistě vědecké akci v mezinárodním programu rakety vyvinuté jako zbraň – Redstone. Sondážní raketa Viking takový „hanlivý původ“ neměla, třebaže ji konstruovalo válečné námořnictvo. A potom Redstone neměl „americké otce“. V podstatě jej postavil tým někdejších amerických válečných zajatců, což někteří politici považovali přinejmenším za potupné.

Zpráva o Sputniku 1 působí velké pobouření mezi vysokými americkými důstojníky. Jeden generál přidělený ke štábu NATO se nemůže vzpamatovat, pobíhá po své pracovně a zoufale křičí: „Zajali jsme špatné Němce!“

Čerstvě jmenovaný ministr obrany Neil H. McElroy je 4. října 1957 právě na inspekci v Redstonském arzenálu v Huntsvillu, u šéfa těch „špatných Němců“. Při večeři se samozřejmě nemluví o ničem jiném než o sovětském úspěchu a americkém zpoždění. „Pane ministře,“ obrací se k McElroyovi technický ředitel střediska von Braun, „až se vrátíte do Washingtonu a najdete tam boží dopuštění, přál bych si, abyste si uvědomil jedno: že jsme schopni vypustit družici do vesmíru šedesát dnů od okamžiku, kdy mi dáte zelenou!“ McElroyův předchůdce Charles M. Wilson totiž považoval kosmické výpravy za nesmysl. Von Braun doufá, že nový šéf Pentagonu bude jiný.

Blíží se vypuštění Vanguardu, ryze americké družice, kterou má vynést ryze civilní raketa. Tato pýcha Ameriky musí dostat příležitost! Startuje 6. prosince z Raketového zkušebního střediska vojenského letectva na východním pobřeží Floridy, které armáda používá od léta 1949. Dvě sekundy po zapálení motorů exploduje. Krach v přímém televizním přenosu!

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký...

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký pokus dostat družici na oběžnou dráhu v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku. Selhání prvního stupně stroj zničilo po pouhých dvou sekundách.

Teprve potom povolávají von Brauna. Jeho upravená vojenská raketa Jupiter-C s přidaným čtvrtým stupněm, přejmenovaná na Juno 1, vynáší v noci z 31. ledna na 1. února 1958 družici Explorer 1. Pravda, toto válcové těleso váží jenom 14 kilogramů, zato nese vědecké přístroje a ty zjišťují, že Zemi obepínají dosud neznámé pásy kosmického záření. Sputnik 1 nebyl žádnou výzkumnou aparaturou vybaven, a proto nemohl nic naměřit.

Věda na Sputniku

Z iniciativy jednoho z čtenářů připojujeme malé vysvětlení k vědeckému přínosu Sputniku. Malá družice skutečně žádné čistě vědecké přístroje nenesla. Na druhou stranu, omezené množství nových poznatků přinesla. Za prvé samozřejmě tím, že skutečně v podmínkách zemské oběžné dráhy fungovala, silný vysílač na její palubě sloužil k ověřování vlastností ionosféry, přesněji jejího vlivu na rádiové vlny (podrobnosti najdete v článku v časopise Advances in Space Research).

Vysílačka také na Zem předávala údaje z teplotního a talkového čidla na družici - samozřejmě nepřímo, jen změnami v délce vysílaného signálu a délky pauzy mezi nimi.

(redakce Technet.cz)

Pravda, prvenství ve vědeckém průzkumu vesmíru nakonec přece jen připadá Spojeným státům. Ovšem politicky vyhrál tuto bitvu Sovětský svaz. Celým světem proběhlo tvrzení, že prezidenta Eisenhowera sovětská družice neznepokojila. Mezi dvěma partiemi golfu měl prohlásit: „Sputnik mé obavy nezvýšil ani o píď, ani o píď ...“

Ve skutečnosti to byl jen zastírací manévr. Teprve až takřka po půl století vyšlo najevo, že se obával zničujícího sovětského raketového útoku na Spojené státy a likvidace washingtonské vlády i jejích struktur. Proto jmenuje šest svých přátel, kteří jsou kapitány průmyslu či vysokoškolskými profesory, do funkcí členů jakéhosi náhradního kabinetu. „Byli to lidé, jako je dnes Bill Gates,“ charakterizoval je Bill Geerhart z internetového serveru Conelrad.

„Prezident udělal plán pro nepředvídatelnou situaci,“ vzpomínal generál Andrew J. Goodpaster, šéf Eisenhowerova sekretariátu. „Chtěl, aby si části vládních struktur, které se zachrání, zachovaly zdravý rozum a schopnost pracovat, a do určité míry zajistit, aby naše vláda nebyla zlikvidována.“ Tajným dopisem z 6. března 1958 přiděluje Eisenhower tomuto šestičlennému výboru určité pravomoci. Po nástupu nového prezidenta Johna Kennedyho se tato tajná nouzová vláda sama rozpustila.

Kromě toho zřizuje Eisenhower začátkem listopadu novou funkci – zvláštního asistenta prezidenta pro vědu a techniku. Do této funkce jmenuje rektora největší techniky světa, Massachusettského technického institutu, Jamese R. Killiana.

Politický dopad první družice na Západ přesně vystihl George Kennan, bývalý americký velvyslanec v Moskvě a diplomat, který formoval politiku Washingtonu na počátku studené války, ve svých pamětech: „Západní panikáři, jako byl můj přítel Joe Alsop (vlivný americký politický komentátor), nyní požadovali, aby se všechny národní zájmy podřídily nesmírně drahým a zničujícím programům, jimiž bychom v tomto závodě Rusy překonali. I to dalo účinný argument různým nadšencům pro nukleární zbrojení v americkém vojenskoprůmyslovém komplexu.“ A současně překazilo snahu zahájit rozhovory o snížení napětí mezi Východem a Západem.

„Pro Ameriku to byl šok,“ říká Stanley Kalkus, který tehdy jako šestadvacetiletý exulant z Československa studoval na Chicagské univerzitě. „Spojené státy, které se cítily technickou a průmyslovou mocností, se znenadání ocitly na druhém místě. Avšak Američané nepodlehli poraženectví, naopak stalo se to pro ně výzvou, aby se pokusili situaci zvrátit ve svůj prospěch. Najednou si uvědomili, že nesmějí podceňovat své soupeře, byť se jim zdají slabší, a že je musí studovat. Na katedru rusistiky Chicagské univerzity, která dosud postrádala posluchače, se hlásily dvě stovky nových studentů. A protože jsem uměl rusky, sám jsem si přivydělával překlady z ruského tisku o kosmických věcech pro jednu vládní agenturu.“

Zato tvůrci první družice vůbec nevědí, jak svět jejich čin oceňuje. „Do Moskvy jsme se vraceli až 6. října,“ vzpomínal Ivanovskij při našem rozhovoru v létě 1989. „Vrtulovým letadlem Il-14 trvala cesta z kosmodromu osm hodin, samozřejmě s mezipřistáním. Teprve v Akťubinsku, kde jsme brali palivo, jsme viděli noviny se zprávou o Sputniku 1. Nemohli jsme pochopit, že náš výplod svět takovým způsobem přijímá. Za ta léta jsme si zvykli, že o naší práci nikdo neví, že je utajená. Teď se stalo něco úplně opačného a my to museli přežít. Ale já se přiznám, že jsem se styděl, opravdu styděl.“

Sputnik 1, první umělá vesmírná družice Země (1957)

Sputnik 1, první umělá vesmírná družice Země (1957)

Raketa R-7 a první družice posílily postavení sovětského vůdce Chruščova. V červnu zmařil pokus o své sesazení. Stalinističtí členové vládnoucího politbyra ho tehdy přehlasovali, ale ministr obrany maršál Georgij Konstatinovič Žukov svezl do Moskvy vojenskými letadly členy ústředního výboru komunistické strany, kteří mu vyslovili důvěru. Teď může tvrdit, že pod jeho vedením se SSSR stal vedoucí silou ve světě. A generálové, kteří získali ostruhy za druhé světové války, se mýlí, když trvají na představě, že se bez mas vojáků a mohutného dělostřelectva neobejdou. Chruščov argumentoval: Máme rakety, jimiž můžeme zasáhnout i Spojené státy, proto milion vojáků pošleme domů, snížíme náklady na obranu a zvýšíme financování rozvoje národního hospodářství.

Nedoceněná revoluce

Tři otcové kosmonautiky vytvořili teorii. Nadšenci ve třicátých letech shromáždili první praktické zkušenosti. Usilovné snahy bojujících stran v první polovině čtyřicátých let daly impulz k založení široce rozvinuté technické základny. A poválečné soupeření o atomové megatuny nakonec zrodilo mohutné rakety – nosiče jaderných zbraní i umělých kosmických těles.

Nikdo ze sovětských vědců, dokonce ani Koroljov a Keldyš, si v noci ze 4. na 5. října 1957 neuvědomil převratný význam Sputniku. Ani Chruščov a jeho ideologové nepovažovali tento start za nějaký přelom. Nejlépe o tom svědčí úvodník Pravdy, hlavního sovětského listu, z druhého dne. Psal o přípravách na zimu. Teprve ohromný ohlas, jaký tento čin vyvolal na Západě, je probudil. Teprve potom přišel Chruščov na to, že „sovětské rakety pohání do vesmíru socialismus“, a kosmonautika se pro něj stala propagandistickým kyjem. Akademik Čertok po mnoha letech tento čin přesně pojmenoval: „Tento úspěch naší vědy, průmyslu a poválečné mobilizace hospodářství byl nejdůležitějším politickým vítězstvím za deset let studené války.“

Právě v té době srovnávala zvláštní tajná komise americké vlády vedená šéfem Fordovy nadace H. Rowenem Gaitherem ekonomickou a vojenskou sílu obou velmocí. Vzhledem k tomu, že neměla příliš mnoho prvotřídních zpravodajských informací, musela si vypomáhat odhady a oficiálními zprávami. Pod dojmem zkoušek sovětských vodíkových bomb a vypuštění dvou umělých družic dospěla k závěru, že mezi oběma státy existuje raketová propast. Spojené státy ohrožují sovětské rakety s jadernými a termonukleárními hlavicemi! A to podnítilo vytvoření nové americké vojenské strategie i nového kola zbrojení.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

První družice rovněž přispěla k založení hlubšího studia komunismu a sovětského systému v USA. „Sovětologie se objevila na počátku studené války v padesátých letech 20. století a formovala se v roce 1957, kdy Rusové vypustili Sputnik,“ napsal známý americký historik polského původu Richard Pipes v memoárech.

Třebaže hlavním motorem všech prací na sovětské straně byl bojovný Koroljov, realizoval vlastně teoretické představy svého skromného přítele Tichonravova, jemuž nikdy nevadilo stát v pozadí. Keldyš chtěl Koroljova odtajnit. Oznámil sekretariátu ÚV KSSS, že dostal žádost švédské Akademie věd, aby sdělil jméno konstruktéra první družice – má naději na Nobelovu cenu. Chruščov, k němuž tento dopis doputoval, odpověděl v duchu své nátury: „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!“

Ve skutečnosti platí i na přípravy ke vstupu do vesmíru slova Stalinova kritického životopisce generálplukovníka Dmitrije A. Volkogonova, když komentoval jiné sovětské úspěchy: „To všechno se podařilo uskutečnit v praxi nikoli zásluhou, nýbrž v rozporu se stalinskou metodologií myšlení a činů. V demokratických podmínkách mohly být úspěchy mnohem výraznější.“

Toto je osmý a poslední díl série článků, které vznikly na základě upravené kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc. Odkazy na všechny předchozí díly najdete v boxu o odstavec výše, či na začátku článku.

Autor:



Nejčtenější

Okamura má na fotce z posilovny přifouknuté svaly. Jak poznat fotomontáž

Ukázka nepovedené fotomontáže z posilovny. Mřížka v pozadí ukazuje, k jakému...

Předseda SPD se na svém oficiálním profilu na Facebooku pochlubil fotkami z posilovny. Komentátoři si všimli, že fotka...

Hlavního strážce před rakovinou známe už 40 let. Ale neumíme ho využít

Bílkovina p53 se váže na snímku k DNA (oranžová šroubovice nahoře), aby...

Gen, který hraje nejdůležitější roli v boji proti rakovině, známe už desetiletí, ale v moderní cílené léčbě se...



V kanceláři i v obchodě. Ultrazvuk nám píská do uší, následky jen tušíme

Poslech vysokofrekvenčního pískání může být mnohým lidem nepříjemné.

Mnozí z nás, aniž by to věděli, jsou denně i několik hodin vystaveni pískotu na hranici slyšitelnosti lidského ucha. V...

Dvakrát přežil ohnivé peklo a vrátil se do boje. Chybu udělal po válce

František Truhlář před válkou

Letec RAF František Truhlář přežil dvě těžké havárie při návratech z bojových letů. Při obou utrpěl těžké popáleniny,...

Kvůli ruskému metru mohla padnout stanice v Nuselském mostu, řekl architekt

Architekt Nuselského mostu Stanislav Hubička (vlevo) a Antonín Semecký, který...

Stanislav Hubička, architekt Nuselského mostu a Antonín Semecký, který se o most stará téměř doslova celý život, byli...

Další z rubriky

Nový úspěch lovců gravitačních vln. Odhalili, kde se v kosmu rodí zlato

Kolize dvou neutronových hvězd (umělecké ztvárnění)

Astronomové se mohou radovat ze zrodu zcela nového oboru: gravitační astronomie. Jejich detektory znovu prokázaly svou...

Vědci z NASA našli 20 planet v obyvatelné zóně. Jednu o velikosti Země

Ilustrace exoplanety

Mezi várkou nových exoplanet, které objevil dalekohled Kepler, byly minulý týden zveřejněny informace o dalších 20...

Čínská stanice zrychluje svůj pád k Zemi. Kam spadne, není jisté

Loď Šen-čou 9 před spojením s experimentálním modulem Tchien-kung 1

K Zemi se blíží několikatunová kosmická stanice, jež byla vůbec první, kterou se Číně podařilo vynést na oběžnou dráhu....

Spálené jídlo i dudlík v lednici
Spálené jídlo i dudlík v lednici

Co všechno prozradí známé mámy na síti?



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.