Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Autor smrtící rakety V-2 chtěl létat z Evropy do USA za 40 minut

aktualizováno 
Před 60 lety, 4. října 1957, vypustili Sověti první umělou družici Země. Lidstvo vstoupilo do vesmíru. Tomuto kroku předcházelo úsilí odborníků mnoha zemí, které trvalo skoro dvě desetiletí. Náš příběh začíná v Peenemünde, kde von Braun a jeho spolupracovníci vyvinuli raketu V-2.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

(I. díl) Časně ráno budí Waltera Dornbergera telefon. Generál Walter Buhle, který slouží v Hitlerově hlavním stanu, mu vzkazuje, že má okamžitě navštívit vrchního velitele ozbrojených sil, polního maršála Wilhelma Keitela. Kalendář ukazuje 15. března 1944, venku vládne tuhá zima. Ze Schwendtu nad Odrou, asi 80 kilometrů severovýchodně od Berlína, kde devětačtyřicetiletý Dornberger bydlí, je do Berchtesgadenu, kde právě úřaduje Keitel, 600 kilometrů.

Na východní frontě ustupují vojska nacistické třetí říše tlaku Rudé armády, na jihu brání Itálii proti Američanům a Angličanům, ve Francii se čeká dlouho ohlašovaná invaze, ani spřáteleným Japoncům se v Asii a Tichomoří nedaří... Všichni věrní Němci čekají na tajné zbraně, které jim mají podle slibu Hitlerova ministra propagandy Josefa Goebbelse přinést konečné vítězství. Generál Walter Dornberger je vojenským velitelem pokusné základny Peenemünde-východ, skládající se ze zkušebních středisek zbraní číslo 10 a 11 – a právě tam se prostředky, které by měly tuhle válku rozhodnout, vyvíjejí. Vrchní velitel zřejmě opět potřebuje ujištění, že rakety brzy nasadí proti nepříteli.

Ráno v osm hodin usedá generál do služebního opela-admirála a přes Berlín míří do Alp. Jenže silnice jsou kluzké nebo zapadané sněhem, vane silný vítr, jeho řidič musí jet opatrně. Večer vjíždějí do Mnichova. Z hotelu, kde chce Dornberger nocovat, telefonuje Buhlemu. A ten mu oznamuje šokující zprávu: „Dnes ráno v osm hodin byli profesor von Braun, inženýři Riedel a Gröttrup a snad i von Braunův bratr Magnus zatčeni pro sabotáž na projektu A-4 a odvezeni do Štětína.“

To je malér! Vždyť jde o von Brauna, technického ředitele projektu A-4, předního raketového teoretika Klause Riedela a zástupce vedoucího telemetrického oddělení Helmuta Gröttrupa.

Po bezesné noci volá Dornberger Keitela. Polní maršál zprávu potvrzuje a doplňuje zajímavou podrobností: „Ty muže zatkla tajná státní policie.“ Tedy Himmlerovo obávané gestapo. Velitel Peenemünde se zatčených zastává: „Přece je dobře znám, jakoukoli sabotáž z jejich strany vylučuji!“

„Víte, že vaši ,nejbližší kolegové‘ v jedné společnosti v Zinnowitzi prohlásili, že nikdy nechtěli dělat rakety pro válku?“ pokračuje polní maršál. „Že pracují pod vaším nátlakem a jenom proto, aby získali peníze na své experimenty a na potvrzení svých teorií? Že jejich skutečným cílem jsou kosmické lety?“

Skutečně, jak trojice po válce přiznala, první březnovou neděli se sešlo v jednom bytě v Zinnowitzi několik civilistů, důstojníků a inženýrů. Chtěli se spolu pobavit. Když se Wernher von Braun trochu napil, začal hrát na piano a potom s Klausem Riedelem a Helmutem Gröttrupem diskutovali o možnostech poválečného využití raket k dobývání vesmíru.

Bezpečnostní služba SS, která měla své donašeče i v Peenemünde, začala shromažďovat kompromitující materiály na řadu odborníků a vojáků včetně Dornbergera mnohem dříve. Proti třem zatčeným inženýrům měla například pohromadě určité „důkazy o velezradě“ už 17. října 1943. Náčelník generálního štábu Alfred Jodl, v jehož kompetenci bylo konečné rozhodnutí, později prohlašoval, že všichni tři si byli „jisti porážkou Německa“, takže se o říši veřejně vyjadřovali nepříznivě, a za smysl své práce považovali „postavení kosmické lodi“, nikoliv – jak prý sami říkali – „vražedných nástrojů“.

Ostatně není bez zajímavosti, že na záď první úspěšné rakety typu A-4, známější později jako V-2, která odstartovala 3. října 1943, nakreslil jeden z techniků ženu sedící na Měsíci. Nepochybně jako připomínku úspěšného německého vědecko-fantastického filmu Žena na Měsíci.

Když první rakety zasáhly Londýn, němečtí inženýři otvírali šampaňské

Sedmého září 1944 explodovala první raketa A4, překřtěná Goebbelsem na Vergeltungswaffe 2 neboli V-2 neboli Zbraň odvety číslo 2. Jejím cílem bude civilní obyvatelstvo. Staví ji novodobí otroci na několika místech Říše. Na vše dohlíží Wernher von Braun.

Létající bomba V1 a Walterův katapult, ze kterého startovala.

Létající bomba V1 a Walterův katapult, ze kterého startovala.

Dornberger začíná okamžitě na všech stranách intervenovat. Ti tři jsou pro projekt A-4 naprosto nezbytní! I někteří vysocí činitelé říše mají dojem, že tentokrát se gestapo nepříjemně zmýlilo. Von Brauna a jeho kolegů se u nejvyššího šéfa policie a vůdce SS Heinricha Himmlera dokonce zastává Hitlerův oblíbenec, ministr válečného hospodářství Albert Speer. Ve prospěch zatčených zasahuje i vojenská kontrašpionáž, úřadovna majora Klammrotha, která má na starosti raketový výzkum. Nakonec Speer mluví o aféře se samotným vůdcem.

Von Brauna si z vězení štětínského gestapa odváží Dornberger po dvou týdnech, ostatní se vracejí o něco později. Jsou podmínečně propuštěni na tři měsíce, protože je vojenský velitel Peenemünde označil za nepostradatelné. Potom jim pobyt na svobodě prodlužují o dalšího čtvrt roku. A nakonec starosti s likvidací opozice, která neuspěla s atentátem na vůdce Adolfa Hitlera, i uvádění V-2 do operačního používání, způsobují, že se na tenhle trapný případ raději zapomíná. Pravda, Gröttrup zůstává v domácím vězení v Peenemünde do jara 1945 a Riedel zahynul v srpnu 1944 za nejasných okolností při automobilové nehodě poblíž Karlshagenu.

Britský historik David Irving se domnívá, že zatčení těchto odborníků mohlo být jedním z prostředků Himmlerova nátlaku na představitele Peenemünde, aby souhlasili s převedením vývoje raket pod pravomoc SS. Ovšem nikdo nepochybuje o tom, že kosmické lety tam figurovaly jako „důkaz velezrady říše“.

Operace Svorka

V sobotu 5. května 1945, kdy už Berlín kapituloval a v Praze propuklo povstání, vjíždějí do Peenemünde na břehu Baltského moře první sovětské tanky s pěchotou. Němečtí chlapci a důchodci navlečení do uniforem domobrany se jim vzdávají po prvních výstřelech. Ve stejný den se v bavorském městečku Kochel poprvé scházejí američtí specialisté s von Braunem a jeho nejbližšími spolupracovníky. Většina německých odborníků z Peenemünde totiž včas uprchla, ukryla se v bavorských Alpách a potom se ochotně vzdala Američanům.

Závod o první družici Američané prohráli. Nepomohl ani Walt Disney

Sovětský svaz i USA už v roce 1950 mají rakety, a teď soupeří, kdo jako první vypustí umělou družici. Ve hře je kromě prestiže také vojenská převaha. Zatímco Rusové pokračují ve vývoji, Američané se nemohou dohodnout, komu vesmírný program svěří.

Sputnik v muzeu

Sputnik v muzeu

Zajetím této skupiny vrcholí činnost amerického oddílu tajuplně nazývaného Spojené předsunuté polní útvary (CAFT), který uskutečňoval neméně tajnou operaci Overcast (Zataženo). Operace Overcast začala okamžitě po vylodění anglo-amerických vojsk na evropské půdě. Jejím cílem bylo ukořistit co nejvíc německých vědeckých tajemství: dokumentů, přístrojů a odborníků.

Von Braun, jehož rakety V-2 pustošily v posledních měsících války britská, holandská a belgická města, opustil svou výzkumnou stanici v dubnu. Vzal s sebou plány nejrůznějších raketových projektů, jimiž chtěl zvýšit přitažlivost své skupiny v očích zaoceánských odborníků.

Američtí aerodynamici, fyzici a matematici, kteří se podílejí na operaci Overcast, své nepřátelské kolegy zpočátku jenom lehce oťukávají. Postavení velké a složité rakety, jakou je V-2, zaoceánské specialisty velice překvapilo. S tak velkým skokem v téhle poměrně málo rozpracované oblasti nepočítali. Snad nejinformovanějším z vyslýchajících je malý čínský aerodynamik v uniformě plukovníka amerického letectva – Čchien Süe-sen, člen první americké skupiny, která se před pár lety zabývala v Kalifornii profesionálně raketami.

Pod dojmem psychologického šoku z bombardování velkoměst západní Evropy raketami V-2 požádalo v listopadu 1944 velení amerického dělostřelectva firmu General Electric, aby zahájila vývoj dálkové střely Hermes. To byl také hlavní důvod k pozvání raketových odborníků na operaci Overcast, později přejmenované na Paperclip (Svorka).

„Jste ochotni pracovat pro nás a současně proti Japonsku?“ ptají se Američané německých inženýrů. A ti nejenže souhlasí, ochotou přímo překypují. Zřejmě mají strach, že by se za vývoj střely V-2, která vraždila civilní obyvatelstvo, mohli dostat před soud jako váleční zločinci. Místo toho jim teď vítězové nabízejí, aby pokračovali ve své práci v jejich režii.

Američané nejdřív potřebují získat celkový přehled o rozsahu a zaměření dosavadního německého raketového výzkumu. Proto se Čchien obrací na von Brauna se žádostí, aby stručně shrnul výsledky svých studií a předpověděl další budoucnost raket včetně výprav do vesmíru. Při koncipování této zprávy si dávají Němci záležet na tom, aby ukázali, jak by Amerika mohla nad ostatním světem vyniknout, kdyby použila jejich nezištných služeb.

Start upravené rakety V2 (Bumper) z Mysu Canaveral na Floridě v roce 1950

Start upravené rakety V2 (Bumper) z Mysu Canaveral na Floridě v roce 1950

„Považujeme stratosférickou raketu A-4, kterou jsme vyvinuli (veřejnosti známou jako V-2), za přechodné řešení podmíněné touto válkou, za řešení, které má jistě přirozené nedostatky a které je k budoucím možnostem vývoje asi v podobném poměru jako bombardér z poslední války k modernímu bombardovacímu nebo dopravnímu letadlu,“ uvádí se v německém memorandu. „Jsme přesvědčeni, že úplné ovládnutí raket v mnohém změní podmínky ve světě, podobně jako to dokázalo letectví, a že tato změna povede jak k jejich civilnímu, tak k vojenskému využití. Na druhé straně z našich dosavadních zkušeností vyplývá, že zvládnutí raketové techniky je možné pouze tehdy, jestliže bude na tento vývoj uvolněno velké množství peněz, a dále že je třeba očekávat neúspěchy a oběti, podobně jako tomu bylo při vývoji letectví.

Podle našeho názoru nabízí vývoj raket ve vzdálenější budoucnosti následující možnosti, z nichž některé mohou mít obrovský význam:

  • A) Zkonstruování dálkových dopravních letadel a bombardérů o vysokých rychlostech. Let z Evropy do Ameriky by pomocí rychlých raket trval průměrně 40 minut. (Pokud vám plán von Brauna a spol něco připomíná, není to náhoda. Přesně o 60 let později se k němu totiž „vrátil“ Elon Musk.)
  • B) Konstrukce několikastupňových pilotovaných raket, které by vyvinuly maximální rychlost přes 7 500 metrů za sekundu, k letu mimo zemskou atmosféru.
  • C) Místo neustálého vypouštění raket postavíme ,pozorovací plošinu‘ mimo Zemi, která by mohla být později přebudována na stanici speciálně s tímto úkolem, a rovněž by se tam mohly montovat rakety pro meziplanetární lety.
  • D) Podle návrhu německého vědce profesora Obertha by mohla být sledovací stanice tohoto typu vybavena obrovským zrcadlem, vytvořeným z velké sítě ocelových drátů, na které by byly zavěšeny tenké lístky kovu. To by například umožnilo osvětlovat velká města ve večerních hodinách.
  • E) Bude-li raketová technika i nadále rozvíjena, bude možné vykročit i k dalším planetám, především k Měsíci.“

Takový souhrn originálních projektů je pro Američany velkým a slibným překvapením. Vždyť Němci tvrdí, že to všechno je pouze inženýrská záležitost – stačí prý jim pár let.

Na Stalinův rozkaz

Jakmile začali Němci ostřelovat raketami V-2 Londýn, pustili se sovětští odborníci v čele s Jurijem Pobědonoscevem z Vědecko-výzkumného ústavu číslo 1 (NII-1) do úvah, jak by takové střely mohly vypadat. Pobědonoscev sestavil i obsáhlý seznam specialistů, kteří by se mohli tímto úkolem zabývat. Původní raketový ústav RNII byl začátkem roku 1944 nejprve přejmenován na Vědecko-výzkumný ústav raketového letectva (NIIRA) a po několika měsících se z něho stal NII-1. Pobědonosceva požádal o spolupráci generál Lev Michajlovič Gajdukov, člen vojenské rady gardových minometů, „kaťuší“. Nicméně Stalinovi a jeho generálům zatím raketové střely „kaťuše“, které se vypouštějí z nákladních aut do nepřátelských pozic, stačí.

„Nový vzestup aktivní činnosti na čistě raketovém poli v Sovětském svazu začíná iniciativou Winstona Churchilla,“ připomněl později konstruktér Boris Jevsejevič Čertok. V červnu 1944 se britský premiér obrátil na ministerského předsedu Stalina s prosbou, aby do oblasti Blizny, poblíž polského města Debica, asi 60 kilometrů severně od Dukelského průsmyku, umožnil vyslat skupinu jeho inženýrů. Němci tam zkoušeli rakety a Britové by rádi našli nějaké stopy po nich. Sovětský diktátor usoudil, že když se o tuto zbraň zajímají, musí být důležitá. A nařídil lidovému komisaři leteckého průmyslu Alexeji Ivanoviči Šachurinovi, aby Bliznu nejdřív prozkoumali sovětští odborníci.

Pod vedením náčelníka NII-1 generála Pjotra Ivanoviče Fjodorova tam začátkem srpna odletěli známí specialisté: podplukovník Tichonravov, plukovník Pobědonoscev, který za podíl na vývoji „kaťuše“ získal Stalinovu cenu, a tři další. Fjodorov se prokazuje lístkem ze sešitu, na kterém sovětský vůdce vlastní rukou napsal: „Fjodorove, velmi vás prosím, abyste urychlil vyplnění úkolu ode mne – J. Stalin.“ Papírek má zázračnou moc, všichni velitelé jsou Fjodorovi k dispozici.

Místo, odkud vzlétla smrt na Londýn a kde začal kosmický výzkum

Britové jí posměšně přezdívali Bzučící bomba. V tajné základně u Peenemünde tuto letounovou střelu nacisté vyvíjeli jako jednu ze zázračných zbraní odvety. Nesla označení V-1. Později zde vznikla i první balistická raketa světa V-2.

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa...

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa - odvetná zbraň číslo 2 nazývaná V2.

Naposledy vypustili Němci raketu poblíž Blizny začátkem června. Třebaže tam potom všechna zařízení bedlivě demontovali, přece jenom některé trosky raket a pozemních aparatur zanechali. Sovětské specialisty rovněž zajímá svědectví Poláků z nedalekých vesnic. Koncem srpna všechen materiál odvážejí do moskevského institutu, kde ho spolu s dalšími kolegy analyzují. Letecký inženýr Fjodorov, který převzal před rokem NII-1 a orientoval ho na letectví, teď zahořel pro rakety. Než však stačil cokoliv udělat, zahynul při letecké havárii.

Teprve po této prohlídce pouštějí Sověti na dobyté polské území skupinu britských inženýrů, kterou do té doby pod směšnými výmluvami zdržovali v Moskvě. I Britové nacházejí v okolí Blizny spoustu drobných kousků. Při přehrabování polní latríny, na kterou Rusové zapomněli, dokonce objevují papíry se záznamem o pokusech. Získaný materiál zabalili do čtyř beden a poslali do Londýna – jenže tam nikdy nedošel, nepochybně ho zabavila sovětská tajná služba.

Stalin také nařídil předsedovi rady lidových komisařů Georgiji Maxmilianoviči Malenkovovi: „Získejte nějakým způsobem podrobnější informace o Peenemünde!“

Tahle výzkumná stanice však ležela víc než 200 kilometrů od linie východní fronty. Jak to udělat? Koho tam poslat? Nakonec se generálové dohodli na tom, že vyberou několik německých válečných zajatců, vybaví je vysílačkami a shodí je tam na padácích. Našli jich devět, dali jim krátký výcvik, vybavili falešnými dokumenty a z jednoho polského letiště odstartovali nad Německo.

„Ovšem jakmile zajatci dopadli na zem, všichni až na jednoho sbalili padáky a i s vysílačkami je zakopali v nedalekém lese,“ napsal americký novinář William Breuer v knize Tajné mise druhé světové války. „A hned se vydali domů ke svým rodinám. Jenom nadporučík Erwin Brandt odvysílal do Moskvy několik krátkých, nepříliš významných zpráv o Peenemünde. Během vysílání sedmého telegramu ho zachytil funkabwehr, vysoce výkonná německá odposlouchávací služba. Brandta chytili, předali gestapu a nakonec popravili.“

Schéma rakety V2

Schéma rakety V2

Na území, kam přijde Rudá armáda, bude jistě hodně zajímavých technických a vědeckých přístrojů a zařízení, plánů a studií. Proto Státní výbor obrany, známý jako Stavka, 21. února 1945 nařizuje, aby se zformovaly „trofejní roty“, které mají všechny tyhle věci a důležité německé odborníky shromažďovat. O čtyři dny později podepisuje Stalin příkaz o zřízení zvláštního trofejního výboru Stavky, který povede generál F. I. Vachtov. Stejné speciální útvary vytvořili Američané a Britové. Vachtov vysílá „trofejní roty“ ke všem armádním velitelům. Brzy vznikají skupiny odborníků specializované na různé oblasti techniky.

Sergej Koroljov otevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň

Sergej Koroljov, který dostal prvního člověka do vesmíru, se narodil před 110 lety v ukrajinském Žytomyru. Jeho životní příběh nebyl přímočarý.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

V dubnu přijíždí do Německa skupina vedená generálem Nikolajem IvanovičemPetrovem, náčelníkem Vědecko-výzkumného ústavu leteckých přístrojů. Jejími členy jsou majoři Sergej Sergejevič Smirnov a Čisťakov a také třiatřicetiletý podplukovník inženýr Čertok z NII-1. Zajímají se o rádiové a letecké aparatury.

Novou instituci pro výzkum raket pod názvem Ústřední konstrukční kancelář číslo 1 (CKB-1) zřizuje Stavka 19. dubna. Předně má prozkoumat V-2. První tým z CKB-1 v čele s generálem Andrejem Illarionovičem Sokolovem, dříve zplnomocněncem Státního výboru obrany pro zavádění „kaťuší“, přilétá do Berlína okolo 24. května. Jeho nejvýznačnějšími členy jsou Jurij Pobědonoscev, Michail Sergejevič Rjazanskij, Jevgenij Jakovlevič Boguslavskij, Vladimir Pavlovič Barmin a další, kteří prošli RNII. Tyto inženýry chrání oddíl vojáků podplukovníka Georgije Alexandroviče Ťulina, kteří za války sloužili u „kaťuší“ – „gardoví ivani“. A podle Ťulina se občas s úsměvem mluví o „Ťulinově království“.

Další skupinu sestavil plukovník Genrich Naumovič Abramovič. Jsou v ní Alexej Michajlovič Isajev, Ivan Osipovič Rajkov a několik jiných odborníků na rakety.

Raketovým specialistům však vojenské uniformy příliš nepadnou. Není divu, vyfasovali je těsně před odletem, aby se nelišili od vlastních vojáků a měli potřebnou důstojnickou autoritu.

Skupina příslušníků státní bezpečnosti z Lidového komisariátu vnitřních věcí (NKVD) má odborníkům a vojákům pomáhat, chránit je – a současně prověřovat jejich pracovní nadšení, sledovat jestli nevedou nepatřičné debaty, a sbírat o nich kompromitující materiály. Lavrentij Pavlovič Berija, Stalinova šedá eminence, chce tímto způsobem získat moc i nad raketami. Podobně si už dřív podřídil atomový výzkum. Jistě není náhodou, že v těchto snahách se tento obávaný šéf sovětské bezpečnosti shodoval se svým říšským protějškem Heinrichem Himmlerem.

Co bylo před Sputnikem

Legendární seriál Antonína Vítka a Karla Pacnera z roku 2007 o dobývání kosmu.

Koroljov s Gagarinem

Koroljov s Gagarinem

Peenemüne obsadil oddíl majora Anatolije A. Vasiljeva z 2. běloruské armády. Důstojníci, kteří byli o poslání tohoto centra německého raketového výzkumu předem částečně informováni, jsou zklamáni. „Z pětasedmdesáti procent trosky,“ odhadl Vasiljev stav objektů. Němci včas demontovali všechna nejdůležitější zařízení, sebrali veškerou dokumentaci a většinu budov vyhodili do povětří. Vzápětí tam dorazili první sovětští specialisté vedení Sokolovem, později rovněž inženýři Isajev a Čertok. Alexej Isajev tam náhodou našel plány na Sängerův nadzvukový raketový bombardér. Specialisté však mají málo času, výzkumnou základnu si jenom letmo prohlédnou. Vrátí se tam později.

Velitelem Sovětské technické komise pro rakety se sídlem v Berlíně, která má všechno pátrání koordinovat, se v květnu stává generál Sokolov. Po čase se vrací do Moskvy. Předtím nařizuje Ťulinovi: „Budeš tady velet a já ti budu posílat nové odborníky. A každý večer musíš telefonicky hlásit generálnímu štábu, jak práce postupují.“

Začátkem června přijíždějí do Peenemünde na několik týdnů inženýři Nikolaj Alexejevič Piljugin, Vasilij Pavlovič Mišin, Leonid Alexandrovič Voskresenskij a někteří další na podrobný průzkum. Na skládce dřeva, v místě, kde by normálně nehledali, nacházejí svazek dokumentace na raketu A-9/A-10, jíž chtěl von Braun ostřelovat z francouzského pobřeží New York. To je nejcennější úlovek. Jinak nic důležitého nenašli.

Stejně špatně dopadli v podzemních štolách hory Kohlstein u Nordhausenu, kdy byla továrna Mittelwerk. Tuhle oblast Německa dobyli Američané a urychleně odtamtud odvezli všechny rakety a ostatní zařízení. Teprve potom ji podle dřívějších dohod předali Rudé armádě. Přesto i po amerických odbornících zůstaly zbytky, ze kterých mohou Rusové ledacos vydedukovat.

V Nordhausenu není vhodné místo, kde by se mohli sovětští inženýři ubytovat. Přesunují se tedy do nedalekého Bleicherodu. Ve „Frankově vile“, kterou dřív obýval von Braun, stačí pokoje pro sedm vysokých sovětských důstojníků-specialistů. Ostatní se ubytovávají v okolí.

Pátrání po raketové kořisti a ochrana specialistů je stále rozsáhlejší. Nakonec musí vojska gardových minometů vytvořit nový útvar – brigádu pro zvláštní úkoly. O její velení má zájem mnoho sovětských generálů. Nakonec je dostal generál Nikolaj Nikolajevič Kuzněcov z velitelství „kaťuší“. Ze své nové funkce se však dlouho netěší, protože se při automobilové havárii těžce zraní. Na jeho místo přichází generál Alexandr Fjodorovič Tvereckij, dosavadní zástupce velitele frontu pro gardové minomety.

Politickým komisařem na velitelství „kaťuší“ Rudé armády je přemýšlivý a energický generál Lev Michajlovič Gajdukov. Ten si brzy uvědomuje, že každý odborník se zajímá pouze o své dílčí věci a přitom nikdo nemá v plánu zkoumat systém raket V-2 jako celek. Navíc v Německu pracuje pořád málo sovětských odborníků, jenom něco přes sto.

A protože má Gajdukov známosti v Kremlu, dostává se 3. srpna k samotnému Stalinovi. Upozorňuje ho na význam raketových zbraní, které vyvíjeli Němci, a navrhuje, aby tam poslal další zkušené lidi. Například v kazaňské „šarašce“ (Šaraška je lidové označení pro konstrukční kanceláře, ve kterých drželi vědce určené pro vládní úkoly.)  působilo za války několik vynikajících inženýrů. Také navrhuje, aby se zřídila meziodvětvová komise, která by se zabývala dalším vývojem a využitím V-2.

„To je výborný nápad,“ souhlasí Stalin a pověřuje generála, aby tento orgán vedl. „Dám vám zplnomocnění, abyste se dohodl se všemi lidovými komisariáty. A potom mně pošlete své doporučení, jak máme dál postupovat.“

NII-1 spadá pod komisariát leteckého průmyslu. Raketové motory jsou přece budoucností letectva! Lidový komisař Alexej Ivanovič Šachurin odmítá: „Takovou pomoc nepotřebuju!“

Gajdukov tedy zkouší nalákat komisaře válečného zásobování Borise Lvoviče Vannikova. Rakety se mu líbí. Přesto za dva týdny telefonuje: „Promiň, Lve Michajloviči, ale nemohu to vzít. Dostal jsem jiný úkol...“ Mezi nejvyššími vojenskými veliteli se šeptá, že největší úsilí si teď vyžádá vývoj atomové bomby – aspoň Gajdukov to tak chápe.

Dějinný paradox: muž, který chtěl Brauna zabít, mu gratuluje k úspěchu

Nejdřív mu nevěří a k vývoji raket ho nechtějí pustit. Pak přichází válka v Koreji a hvězda Wernhera von Brauna začíná v USA prudce stoupat. Má pomoci armádě. A pak přichází projekt Apollo. Díky Braunovi se Spojené státy stávají vítězi závodu o Měsíc.

Zleva William H. Pickering. James Van Allen a Wernher von Braun a první...

Zleva William H. Pickering. James Van Allen a Wernher von Braun a první americká družice Explorer 1 na tiskové konferenci s modelem družice.

Posledním, kdo by mohl mít o rakety zájem, je osmatřicetiletý Dmitrij Fjodorovič Ustinov, mocný šéf válečné výroby. I tohoto vynikajícího organizátora a blízkého Stalinova pomocníka raketové střely zaujaly. Má však podmínku: „Než se rozhodnu, jestli je převezmu, pošlu do Bleicherodu svého náměstka Vasilije Michajloviče Rjabikova.“

Námořní dělostřelec Rjabikov úzce spolupracoval s Ustinovem po celou válku. Techniku miloval, a když nějakému problému nerozuměl, rychle ho nastudoval.

Přijíždí do Bleicherodu, nechává si od raketových inženýrů ukázat všechno, co zbylo po Němcích, dokonce mu předvádějí hoření jednoho raketového motoru. A potom ho seznamují s výsledky své práce a se svými záměry.

Večer před návratem do Moskvy se Rjabikov schází ve „Frankově vile“ s Mišinem, Čertokem, Piljuginem, Voskresenským a Rjazanským. Překypuje spokojeností: „Všechno je velmi zajímavé a perspektivní. Myslím, že náš komisariát by se tím měl zabývat. Řeknu to Dmitriji Fjodorovičovi Ustinovovi. Až se uvolní, určitě se na vás přijede podívat.“

Operace Backfire

Začátkem září přistává v Berlíně Koroljov, Gluško a dvacet dalších specialistů, kteří se poznali v Kazani a teď oblékli uniformy s vysokými hodnostmi. A právě podplukovníku Koroljovovi Gajdukov nařizuje: „Soustřeďte se na objasnění konstrukce a činnosti von Braunovy V-2!“ Gluško se začíná v Lehestenu zabývat motory této rakety.

Postupem doby přijíždějí z Moskvy další dvě stovky inženýrů, kteří rozumějí raketám. Velitelé jim většinou přidělují pokoje v soukromých bytech v Berlíně na Bismarkstrasse a odtud cestují auty po celé zemi, rovněž do okolních zemí, kam se dostala Rudá armáda.

Původně si mysleli, že zůstanou v Německu několik měsíců. Netuší, že němečtí vědci a inženýři došli při výzkumu a vývoji některých úplně nových zbraní tak daleko. Samozřejmě že Němci je nechtěli přenechat nenáviděným Rusům, a proto téměř všechno, co nemohli či nestačili odvézt s sebou k Američanům, se snažili zničit. Sovětům tedy nezbývá, než informace pracně sbírat po špetkách.

Ovšem nevzdávají se. Za pomoci německých specialistů, kteří v Peenemünde zůstali, nakonec z trosek smontovali dohromady asi deset střel A-4/V-2.

Do továrny v Nordhausenu sehnal Čertok na 150 bývalých německých zaměstnanců. Aby Sověti mohli jejich práce lépe organizovat, zřídili pro ně už v červenci v Bleicherodu zvláštní instituci – Raketenbau und Entwicklung, zkratka RABE, což můžeme přeložit jako Ústav pro obnovu raket. Když se Rusové dověděli, že německy to znamená „krkavec“ nebo „havran“ či „straka“, přejmenovali ho na neutrální Zentralwerke. Formálně je ředitelem německý inženýr Rosenplenter, ve skutečnosti ho vede Čertok.

Rusové vytvořili Němcům královské podmínky a na ně lákají další místní specialisty. Když institut RABE začínal, mnozí němečtí inženýři tam odmítali pro Rusy pracovat. Jakmile se od kolegů, kteří vábení podlehli, dovídají, jaké peníze a výhody mají, hlásí se sami.

Většina německých odborníků však měla z Rudé armády strach a utekla do západních okupačních pásem. Špičky žijí v přepychu u Američanů, ale mnozí další živoří doma. Sověti by je rádi přilákali k sobě. To dostal za úkol nadporučík Vasilij Charčev. Některé Němce posílal za jejich kamarády, aby je přivedli: „Řekněte jim, že dostanou 8 tisíc marek na ruku za to, když tady začnou pracovat. A kdyby se jim to zdálo málo, tak třeba i 12 tisíc...“

V poválečném Německu panuje hlad, a proto není divu, že noví lidé do Zentralwerke stále přicházejí. Dokonce jim není třeba tolik peněz nabízet, spokojí se s platy mnohem menšími. V prosinci 1945 tam pracuje na 600 Němců. Ve své okupační zóně nakonec zaměstnávají Sověti na pracích souvisejících s V-2 okolo 5 tisíc místních dělníků a techniků.

V polovině září přilákal Čertok inženýra Helmuta Gröttrupa, který žil v americké okupační zóně. Nabídl mu 5 tisíc marek měsíčně, vilu a veškeré zaopatření.

Sovětští generálové jsou rozčarováni. Většinu míst, kde Němci vyráběli rakety, sice obsadily jejich armády, jenže hlavní odborníci zmizeli na Západ. Tajné služby NKVD, GRU a Směrš vědí, že nejdůležitějším člověkem je Wernher von Braun, který utekl k Američanům. A ti ho teď drží ve zvláštním oddělení zajateckého tábora v Mannheimu. Sovětům se podařilo získat zajatce, kteří pracují v kuchyni, a přes ně koncem léta vzkazují von Braunovi: „Přejděte k nám, zajistíme vám spolehlivou cestu a potom všechno, co si budete přát.“ Čertok vyslal za von Braunem Charčeva, ale Američané ho daleko nepustili. Potom chtěla sovětská tajná služba tohoto konstruktéra unést, ale ani to se nepodařilo.

Britská vojska ukořistila několik raket V-2 dokonce s vojenskou obsluhou. Nyní je chtějí v rámci projektu Backfire na pobřeží Severního moře předvést. První jim vybuchla, další dvě zkoušky se zdařily. A teď na další start zvou i zástupce ostatních spojenců.

Rudá armáda má vyslat tři důstojníky. Nakonec jich však jede do Hamburku a potom do Cuxhavenu, kde pokusné střelby probíhají, pět – kromě Sokolova rovněž Pobědonoscev, Ťulin, Koroljov a Gluško. Americkou delegaci vede plukovník profesor Theodore von Kármán, doprovází ho William H. Pickering z kalifornské JPL (Laboratoř proudového pohonu), dále Howard S. Seifert a podplukovník Grayson P. Merrill. Francouzi posílají tři důstojníky, kteří nemají o těchto střelách žádné znalosti. Nikdo netuší, že někteří z amerických a ruských hostů se v budoucnu stanou tvůrci raketové a kosmické techniky obou supervelmocí.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Britové ukazují 14. října v Cuxhavenu spojeneckým specialistům veškerá pozemní zařízení, startovací rampu i raketu. Teprve když Koroljov vidí střelu ve startovací pozici, plně si uvědomuje její složitost. Druhý den ji vycvičení němečtí vojáci před delegacemi odpalují. Potřetí a naposled pod spojeneckou kontrolou na německé půdě.

„Když jsme se vrátili, navrhl Koroljov, abychom britské pokusy zopakovali, ale vlastními silami,“ vzpomínal později Ťulin. „Mnozí naši soudruzi s touto myšlenkou souhlasili. Všechno, co jsme k takovému zkušebnímu vypouštění potřebovali, jsme měli. Vzápětí jsme dostali rozkaz od Sovětské technické komise k ustavení skupiny Výstřel. Velitelem zkušebních letů byl jmenován Leonid Alexandrovič Voskresenskij (pozdější Koroljovův zástupce pro zkoušky). Požádali jsme o souhlas Moskvu. Odmítla ho s tím, že takové práce bude vhodné uskutečňovat na sovětském území.“

Není vyloučeno, že tady byl ještě další důvod. Stalin začátkem roku 1946 nařídil fyzikům, aby co nejrychleji vyrobili vlastní atomovou bombu, a tím zlikvidovali americký monopol. Proto ubral peníze na výzkum raket, o jejichž významu není stále plně přesvědčen.

Konec první části článku. Odkaz na všechny části najdete v boxu u předchozího odstavce a také na začátku článku. Text je upravenou verzi kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Velení na pozorovatelně, střelnice Kapustin Jar
Před Bajkonurem Sověti zkoušeli rakety v tajném Kapustině Jaru

Sovětský svaz se v padesátých letech snažil na základě výzkumu německé raketové techniky i vlastních zkušeností vytvořit dalekonosnou raketu pro vodíkovou...  celý článek

Uvnitř téměř zamrzlé stanice Saljut-7 v představě filmařů
Pracovali poslepu ve tmě, mrazu a nedýchatelném vzduchu. Zachránili Saljut 7

Na neovladatelné stanici Saljut 7 panoval mráz a tma. Kosmonauti se museli chodit ohřívat do své domovské lodi Sojuz. Takto prožili několik dlouhých dní....  celý článek

Animace asteroidu 2012 TC4, který proletěl nedaleko Země.
Varovný systém Země před asteroidy nezafungoval uspokojivě kvůli hurikánu

Relativně blízko naší planety proletěl asteroid, který umožnil vyzkoušet varovný systém, který má před podobnými potenciálně nebezpečnými objekty varovat.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.