Co budou vojáci dělat na Měsíci? Jak USA vzdaly boj o Sputnik

Zatímco v SSSR se konstruktéři prvních kosmických nosičů museli potýkat s nedůvěrou podezíravé KGB a tvrdým dohledem z Kremlu, v Americe narazili na nepochopení u ozbrojených složek. Generálům připadaly vojenské cíle vesmírného výzkumu „nejasně definované“, a i to přispělo k tomu, že Sputnik USA tak překvapil.

Start upravené rakety V2 (Bumper) z Mysu Canaveral na Floridě v roce 1950 | foto: US Army

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Druhou část našeho seriálu o přípravě prvního pilotovaného letu do vesmíru jsme ukončili ve chvíli, kdy Sověti začali propouštět zajaté německé odborníky, protože jejich vlastní kosmický program se slibně rozvíjel.

V září 1947 se v Moskvě koná slavnostní shromáždění u příležitosti nedožitých devadesátin Konstantina Ciolkovského. Hlavní referát přednáší Koroljov. „Promýšlel projekt zkonstruování umělé družice Země v podobě samostatného ostrova či stanice,“ připomíná odkaz učence. „To je fantastické a ohromující i pro nás, ve století zázraků, ale je třeba přiznat, že je to vědecká pravda a vědecká předpověď pro budoucnost, která už není tak příliš vzdálená.“

O postavení a vypuštění umělé družice se teď diskutuje velmi často. Zatímco vědci jsou touto myšlenkou většinou nadšeni, vojáci zůstávají zdrženliví. Pro generály jsou důležitější účinné zbraně, zatímco družici považují za abstraktní věc, na kterou není čas, ani peníze.

Koncem podzimu 1947 – patrně v listopadu – svolává Koroljov poprvé do Podlipek na poradu kolegy hlavní konstruktéry: Gluška, Barmina, Kuzněcova, Piljugina a Rjazanského.

Tak se vlastně zrodila rada hlavních konstruktérů – byť neoficiální, ale na přelomu padesátých a šedesátých let poměrně vlivný mozkový trust sovětského raketového a kosmického programu. Občas se jednání rady zúčastňují i zástupci hlavních konstruktérů, šéfkonstruktéři jednotlivých projektů a další vedoucí specialisté. Rada tedy může nejen vytyčovat cíle včetně perspektivních, ale také operativně řešit rozličné závažné obtíže.

Jenže žádné úspěchy, žádné úsilí raketových inženýrů nestačí k tomu, aby je jejich dozorci z řad příslušníků tajné policie NKVD přestali podezírat. Nově vyvíjené motory nejednou vybuchují ve zkušebnách i v raketách, rakety se nemohou strefit do cíle – prostě konstruktéři něco špatně spočítali, dělníci nějakou součástku nepřesně vyrobili, mechanici nesprávně smontovali nějaký systém, balistici mylně vypočítali dráhu, inženýrům selhala palubní řídicí aparatura... Odborníci musí se všemi těmito maléry počítat, musí se jimi prokousávat k úspěchu, ale příslušníci sovětské bezpečnosti jsou vychováni k tomu, aby v každé havárii viděli prst škůdce či cizího nepřítele.

Sergej Koroljov otevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň

Sergej Koroljov, který dostal prvního člověka do vesmíru, se narodil před 110 lety v ukrajinském Žytomyru. Jeho životní příběh nebyl přímočarý.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

Po takových událostech Berija okamžitě telefonuje Koroljovovi: „Zase jste měli výbuch! Kdo za něj může? Kdy to skončí?“ A Koroljov odpovídá věcně, snaží se argumentovat, vysvětlovat – ale nikdy si není jistý, jak muž u druhého aparátu zareaguje.

Hned při své první návštěvě Beriji v jeho honosné kanceláři pochopil – jak píše novinář Michail Fjodorovič Rebrov – „svou úplnou bezmocnost, bezprávnost a nemohoucnost před tímto zákeřným Stalinovým pomocníkem“.

„Mohly by nás napadnout americké bombardéry vyzbrojené atomovými bombami. Můžeme se jim účinně bránit?“ Takové otázky klade Stalin svým vojákům a ministrům. Koncem roku 1949 mu ministr Dmitrij Ustinov a maršál dělostřelectva Nikolaj Nikolajevič Voronov referují o stavu prací na raketách R-1, R-2 a R-3: Potrvá ještě mnoho let, než budeme moci Američanům hrozit atomovými zbraněmi, než získáme mezikontinentální rakety. Nezbývá nic jiného než aspoň Moskvu účinně hájit před nepřátelskými bombardéry. Stíhačky na to nestačí, proto musíme vytvořit clonu z protiletadlových raket.

Začátkem roku 1950 dostává příkaz hlavní konstruktér KB-1 ministerstva výzbroje radiotechnik Pavel Nikolajevič Kuksenko, aby takové rakety sestrojil. Dokonce kvůli tomu vzniká zvláštní kancelář 3 (SB-3), jejímž náčelníkem se stává Amos Jeljan a jeho zástupci Kuksenko a Berijův syn Sergej.

Ustinov si pod sebou ponechává bojové rakety náležející 2. hlavní správě, svému náměstku Rjabikovovi přiděluje dohled nad střelami SB-3 a také nařizuje reorganizaci NII-88. Především veškerý vývoj dělostřelecký, zdokonalování německých protiletadlových raket, které se nedaří, a další méně důležité úkoly musí pryč! Naopak tam povolává konstruktéra raketových motorů Alexeje Michajloviče Isajeva, který dosud pracoval u Bolchovitinova pod ministerstvem leteckého průmyslu, a konstruktéra systémů řízení Georgije Nikolajeviče Babakina.

V dubnu 1950 se ústav NII-88 skládá ze dvou zvláštních konstrukčních kanceláří: z OKB-1 pro balistické střely dalekého doletu, kterou vede Koroljov, a z mnohem menší OKB-2 pro řízené letecké rakety. Úkoly pro Koroljova se neustále rozšiřují. Jedna jeho skupina staví R-2, nad níž se začali zamýšlet už v Německu, a druhá od prosince 1949 načrtává obrysy R-3. Přitom se na R-2 podílí 24 výzkumných ústavů a 90 výrobních podniků.

V roce 1950 slaví Koroljovův tým další velký úspěch. Jeho raketa R-2 (SS-2, Sibling) spolehlivě překonává vzdálenost 590 kilometrů. Ve srovnání s A-4/V-2 má tedy dvojnásobný dolet, přičemž prázdná váží necelé 4,5 tuny, pouze o 350 kilogramů víc než německý pravzor. Vojáci jsou spokojeni. O rok později se začíná vyrábět sériově pro armádu.

Co bylo před Sputnikem

Legendární seriál Antonína Vítka a Karla Pacnera z roku 2007 o dobývání kosmu.

Jurij Gagarin s Pavlem Beljajevem krátce předtím, než posádka Voschodu 2 vyjela...

Po třech letech s ní dělají odborníci a vojáci dvě mimořádné bojové zkoušky. Pod krycím názvem Geraň (rostlina kakost luční) ukládají do hlavice rakety velmi lehce radioaktivní kapalinu a pod označením Generator stejnou směs v několika nádobách. Potom je vypouštějí do severovýchodního Kazachstánu. Podle ruského specialisty Alexandra Železňakova byla radioaktivita natolik slabá, aby lidi, zvířata a přírodu nepoškodila, ale na druhé straně taková, aby šlo zjistit, nakolik se rozptýlí. Tím zřejmě tyto testy, které měly ukázat, jestli se dá v praxi zamořit nepřátelské území pomocí radioaktivního deště, končí.

Mezitím dává vědecko-technická rada ústavu souhlas k zahájení konstrukčních prací na raketě R-3 s doletem 1 200 kilometrů. V průběhu roku 1950 mění Koroljov názor: „Tento typ nepostavíme! Ani R-4, který projektanti rozkreslují! Tyhle střely měly pouze rozvíjet původní německý typ, armáda však potřebuje kvalitativně nové rakety, které by dokázaly unést těžkou atomovou hlavici. A já jsem dostal od Tichonravova projekt svazkového nosiče, který by umožňoval dopravovat na libovolná místa zemského povrchu těžký náklad.“

Konstruktéři se soustředí na balistickou raketu R-5, která má na vzdálenost 1 200 kilometrů nosit nálož vážící 1 425 kilogramů. Fyzikům to pro začátek stačí, protože místo klasické bomby počítají s rozprášením radioaktivního materiálu. Rovněž postaví operačně-taktickou raketu R-11, která má na 270 kilometrů vozit náklad 5,5 tuny. Navíc ji budou pohánět motory s palivem, které může zůstat v nádržích dlouhou dobu – takže startovací knoflík může obsluha zmáčknout bez jakékoliv přípravy. Koncem listopadu 1951 jsou úvodní plány na obě rakety hotové.

Občasné zatýkání se nevyhýbá ani vedoucím pracovníkům raketových ústavů. Naštěstí někdy dokáže Ustinov takovým represím včas předejít. Jednou v noci vzbudil ministr hlavního konstruktéra rádiového zařízení Rjazanského: „Za půl hodiny na mě čekej před domem!“ Přijelo ministerské auto, Rjazanskij nasedl a Ustinov mu přikázal: „Na nic se neptej a hned ráno pošli svého zástupce Boguslavského na služební cestu. Někam daleko! Kamkoliv! Je to nutné!“

Když druhý den přicházejí pro Jevgenije Jakovleviče Boguslavského do kanceláře příslušníci NKVD, je daleko od Moskvy. A zůstává tam tak dlouho, dokud na něho nezapomenou. Takový postup není pro sovětskou tajnou policii ničím neobvyklým – odjezdem na dlouhodobou služební cestu anebo přestěhováním na daču, o níž věděli jenom zasvěcení, se podařilo zachránit rovněž další odborníky.

Jindy se ocitá v nebezpečí Čertok. Ustinov se rozhodl, že ho zaštítí Jangelem, který má stranicky nádherný životopis – otec nadšený kolchozník, syn v mládí vstoupil do bolševické strany, svou kariéru začínal jako dělník. Jmenuje proto Michaila Kuzmiče Jangela vedoucím oddělení systémů řízení, kde pracuje Čertok. Později se stává Koroljovovým zástupcem.

V lednu 1951 se pokouší Ustinov urychlit práce tím, že vyměňuje ředitele NII-88. Místo Karla Ivanoviče Tritka, který raketám nerozuměl, tam posílá svého náměstka Rjabikova. Avšak Rjabikov je radiotechnikem a o rakety jako celek nemá zájem. Po půldruhém roce ho tedy nahrazuje Gonor.

Ministr to však nedomyslel. Hrdina socialistické práce Gonor má velký škraloup, je židovského původu, dokonce zasedá v Sovětském židovském antifašistickém výboru. Koncem čtyřicátých let začíná v Sovětském svazu protisionistická kampaň. Žid ve vysoké funkci v Moskvě by jistě neušel Stalinově pozornosti. Ustinov ho proto posílá do Krasnojarska, aby tam řídil dělostřeleckou továrnu. Nicméně i na tomto místě ho tajná policie NKVD našla. V lednu 1953, po zatčení skupiny předních židovských lékařů, začíná nové tažení proti Židům. Jenom Stalinova smrt v březnu vrátila všem těmto obviněným svobodu.

Novým náčelníkem NII-88 jmenuje ministr nejprve Konstantina Nikolajeviče Rudněva a potom v květnu 1952 Jangela. Žák se stává nadřízeným svého učitele. Koroljov toto ponížení – jak to on chápe – prožívá těžce. Ministr současně vytváří funkci svého náměstka pro rakety – Rudněva.

Raketová technika bude vyžadovat vybudování úplně nové průmyslové základny. Když to začátkem padesátých let napověděli Stalinovi, kremelský vůdce chce vědět: „Jak si to představujete?“ Ustinov navrhuje: „Máme novou automobilku v Dněpropetrovsku na Ukrajině. Dělají tam nákladní auta a místo nich by mohli vyrábět rakety.“ Diktátor přikyvuje: „Výborně!“

V únoru 1952 posílá Koroljov několik lidí včetně svého zástupce Vasilije Sergejeviče Budnika do Dněpropetrovska, aby připravili přeměnu této fabriky. O dva roky později tam vzniká nová specializovaná konstrukční kancelář SKB-586. V červenci 1954 se ujímá jejího šéfování a současně i přidružené továrny Jangel, který z NII-88 odchází.

„Od této chvíle,“ zdůraznil Golovanov, „končí Koroljovův monopol na rakety dalekého doletu.“

Neuskutečnitelné po mnoho let

Po skončení nejstrašnější války v historii země se zničená a vyhladovělá Evropa pokouší postavit na vlastní nohy. Nicméně mezi vládami vítězných mocností Východu a Západu doutná napětí.

V této atmosféře se v Londýně scházejí raketoví nadšenci, členové Britské meziplanetární společnosti (BIS), aby obnovili svou činnost. Začínají tam, kde skončili před válkou – debatami o projektech letů do vesmíru.

Jeho rakety ničily Londýn, nadchnul Hitlera a Američany poslal na Měsíc

Před čtyřiceti lety zemřel Wernher von Braun, konstruktér rakety V-2, od níž se učili raketové abecedě inženýři na celém světě. USA mu vděčí za prvenství v závodu o Měsíc. Říkali mu velekněz americké astronautiky.

Wernher von Braun (1912 - 1977), americký raketový konstruktér německého původu.

Osmadvacetiletý radarový instruktor u vojenského letectva Arthur Charles Clarke má zajímavý nápad. Chtěl by vytvořit celosvětovou síť spojových družic létajících ve výškách 35 800 kilometrů nad rovníkem stejnou rychlostí, jakou se otáčí Země. Pak by tato tělesa jakoby stála nad přesně propočítanými místy zemského povrchu – jako dnešní stacionární družice. Výbor BIS s touto myšlenkou souhlasí. A tak se v říjnu roku 1945 objevuje v časopisu Wireless World Clarkův článek na toto téma.

Kupodivu mnozí inženýři si stále neuvědomují, jak budou hluboké rozdíly mezi těžkostmi, které musí překonat předtím, než začnou posílat do vesmíru automatizované družice a ve druhé etapě lidi. Někteří dokonce zapomínají, že budou muset řešit problém spolehlivého návratu stratonautů či kosmonautů z velkých výšek.

Stále více odborníků se seznamuje s německou raketou V-2. Není proto divu, že se tento v té době nejdokonalejší kapalinový nosič stává odrazovým můstkem i pro jejich plány.

V počáteční etapě cest do vesmíru by bylo možné na vrcholek V-2, která by nebyla nijak zvlášť upravená, instalovat kabinu pro jednoho či dva lidi a vědecké přístroje. Při skoku po balistické dráze by posádka dosáhla výšky 33 kilometrů a pobývala by asi 228 sekund ve stavu beztíže. Silnější raketa by toto těleso vynesla do výšky přes 300 kilometrů a tam by začalo kroužit okolo Země. To je podstata projektu Megaroc, který předkládají R. A. Smith a H. E. Rosse z BIS v prosinci 1946. Britské ministerstvo zásobování, jemuž ho posílají, nemá pro něho žádné pochopení. Není divu, vždyť letadla ještě létají podzvukovými rychlostmi. Navíc britská armáda pokusy se střelou V-2 už dávno skončila.

Krátce předtím – v září 1946 – hovořili o problému úniku těles ze zemské atmosféry Frank J. Malina, donedávna ředitel JPL v Kalifornii, a jeho někdejší spolupracovník Martin Summerfield na 6. mezinárodním kongresu užité mechaniky v Paříži. Později Malina zveřejňuje návrhy projektů třístupňových až pětistupňových raket, které by na Měsíc anebo na dráhu okolo něho dopravovaly vědecké aparatury.

Zatímco Velká Británie nemá o německé raketové odborníky zájem, vždyť jejich výrobky rozbombardovaly Londýn, ve Francii jich našlo útočiště několik. Pracují u různých firem na zakázkách pro armádu, o kosmických výpravách neuvažují. Ostatně postupem času naráží francouzský raketový výzkum na stále větší obtíže, protože mu chybí dostatek financí a širší průmyslová základna, takže pozvolna skomírá.

Jedinou západní mocností, která si může rozsáhlé raketové experimenty dovolit, jsou Spojené státy. Nicméně američtí generálové stále ještě spoléhají na strategické letectvo, které by mohlo potencionálního protivníka – tedy SSSR a jeho satelity – zničit. Proto mají po dlouhou dobu práce na raketách v USA spíše udržovací charakter, nikoliv bezprostřední vojenský význam. A úvahy o letech do vesmíru patří ke znakům bezmezné americké velkorysosti.

V červenci 1945 odlétá do Spojených států člen skupiny CAFT námořní kapitán Abraham Hyatt, v civilu matematik. Je převelen k Úřadu námořního letectva. Odváží s sebou von Braunovu zprávu, některé další dokumenty a projekty zajímající námořní letectvo, navíc je plný dojmů z výslechů zajatých Němců. Hyattovo nadšení pro raketové lety do vesmíru se brzy přelévá i na další pracovníky této vlivné vojenské instituce.

Wernher von Braun (1912 - 1977), americký raketový konstruktér německého původu.

Mezitím dostal tento úřad k informaci studii britských odborníků o V-2 a zprávu Národního poradního výboru pro letectví (NACA) o některých dřívějších Sängerových projektech. Tuhle dokumentaci má prostudovat mladý kapitán Robert P. Haviland, který se už dřív seznámil s novou populárně-vědeckou knihou německého emigranta Willyho Leye o kosmických letech. Na jaře si v časopisu Wireless World přečetl dopis Arthura Clarka o tom, jak využít raketu V-2 k sondáži vrchní atmosféry, s druhým stupněm pak k vynesení umělé automatické družice do vesmíru a později k vypuštění stálé kosmické telekomunikační stanice.

Havilanda rakety uchvátily. „Náš úřad by se jim měl věnovat!“ přesvědčuje plukovníka W. P. Cogswella. Nadřízený nakonec souhlasí: „Máte několik týdnů na to, abyste prozkoumal technické možnosti vynesení umělé družice na dráhu okolo Země pomocí zdokonalené V-2!“

Začátkem srpna 1945 odevzdává Haviland devítistránkovou studii, která dostává název projekt Rex. Umělou družici s lidmi může podle ní vynést do vesmíru jedině mnohastupňová nosná raketa. Velitelství námořního letectva může takové kosmické těleso posloužit k několika úkolům: jako vědecká laboratoř, jako stanice pro přenos rádiových signálů, jako mapovací a meteorologická základna. Jeden problém však Haviland přehlédl: Jak se vrátí zpátky dolů?

Vedoucí pracovníci Úřadu námořního letectva nadšeně souhlasí. Před několika dny svrhly americké bombardéry na japonská města dvě atomové bomby. A tenhle atom je nesporně potenciálním zdrojem obrovské energie pro všechno možné včetně raket.

„Navržené kosmické lodi vytvoří celosvětový navigační a komunikační systém na vysokých frekvencích, který nebude omezen horizontem a chybnými odrazy od oblaků,“ píše 10. srpna šéf oddělení speciálních zbraní podplukovník J. A. Chambers vedoucímu vývojového odboru úřadu.

Po technické stránce posuzuje návrh plukovník Lloyd V. Berkner, šéf elektronického oddělení, spolu s teoretickým fyzikem podplukovníkem Harveym Hallem, který slouží jako asistent šéfa radarové sekce. Hall se pouští do nových výpočtů. A ty mu dávají trochu méně optimistický obrázek, než jaký načrtl nadšený kapitán Haviland v projektu Rex. Není prakticky možné vypustit družici pomocí existujícího vybavení a motorů rakety V-2. Zároveň navrhuje základní charakteristické rysy pro nový mohutný jednostupňový nosič, který by to dokázal.

Začátkem října jsou na poopraveném projektu podpisy všech nezbytných činitelů Úřadu námořního letectva. A tak se může 3. října 1945 ustavit Výbor pro studium kosmických raket, jemuž dávají nadřízení jediný úkol: Postavit jednostupňovou raketu na kapalné palivo, která bude vynášet umělé družice bez lidí! Haviland původně počítal s kosmickým letem člověka.

Půldruhého měsíce nato formulují členové tohoto výboru, vedení brilantním Hallem, své hlavní zadání – projekt umělé družice Země (ESV) určené k vědeckým pozorováním. Do výšky asi 250 kilometrů by ji v roce 1951 vynesla 26 metrů vysoká jednostupňová raketa (HATV). „Ani nacističtí experti z Peenemünde ve svých nejrafinovanějších plánech budoucích kosmických letů nic podobného nevymysleli,“ sklánějí se dnešní američtí historikové C. M. Greeneová a M. Lomask před Hallovou prozíravostí. Tím míní myšlenku plně automatizované družice schopné zaznamenávat různé vědecké informace.

Když návrh posuzují Homer J. Steward a Frank J. Malina z JPL, připomínají, že dvoustupňová raketa by byla pro kosmické operace výhodnější. Bez ohledu na další diskuse zadává Úřad námořního letectva různé vývojové a výzkumné úkoly specializovaným civilním institucím – univerzitní JPL, raketové firmě Aerojet Engineering a elektronické společnosti North American Philips.

Projekt ESV má podporu nejrůznějších složek námořnictva. Přesto si představitelé námořního letectva uvědomují, že ani to nestačí. Na finální výrobu nosné rakety a umělé družice nebude mít námořnictvo dost peněz. První dvě fáze tohoto projektu si totiž vyžádají 5–8 milionů dolarů. A začátkem roku 1946 je jasné, že poválečná demobilizace s sebou přinese i snížení rozpočtu ministerstva obrany, takže na tyto účely by mohlo být uvolněno s bídou 5 milionů.

Mírové nadšení přináší rovněž skepticismus k úvahám o letech do vesmíru, za nimiž stojí ozbrojené síly. Ředitel vládního Úřadu pro vývoj a výzkum Vannevar Bush, který se velkou měrou zasloužil o vznik jaderné bomby, hovoří v prosinci 1945 v senátním výboru pro atomovou energii o tom, že dálkové rakety o doletu 5 tisíc kilometrů, určené k dopravě nukleárních hlavic na území nepřítele či družic do vesmíru, jsou „neuskutečnitelné a budou neuskutečnitelné ještě po mnoho let...“

Úřad námořního letectva proto chce spojit své síly s letectvem. Obě složky by mohly snáze financovat a nakonec i probojovat projekt družice. Avšak už na druhé poradě zástupců obou zbraní, která se koná 9. dubna 1946, letečtí generálové tuhle nabídku odmítají. Prý „dva samostatné programy budou výhodnější“.

Dějinný paradox: muž, který chtěl Brauna zabít, mu gratuluje k úspěchu

Nejdřív mu nevěří a k vývoji raket ho nechtějí pustit. Pak přichází válka v Koreji a hvězda Wernhera von Brauna začíná v USA prudce stoupat. Má pomoci armádě. A pak přichází projekt Apollo. Díky Braunovi se Spojené státy stávají vítězi závodu o Měsíc.

Zleva William H. Pickering. James Van Allen a Wernher von Braun a první americká družice Explorer 1 na tiskové konferenci s modelem družice.

Takové rozhodnutí se příčí zdravému rozumu, jenže v americké vojenské mašinérii je naprosto přirozené. Tradiční rivalita jednotlivých složek americké branné moci nedovoluje, aby se mezi nimi rozvinula jakákoliv užší spolupráce. A protože velitelství letectva o družici zatím jenom nezávazně uvažovalo, stává se iniciativa námořních letců impulzem k tomu, aby zahájilo vlastní obdobné studie.

Haviland, mezitím povýšený na majora, zůstává optimistou. V interním armádním časopise Guided Missile v létě 1946 nakonec konstatuje: „Do jaké míry ovlivní družice vojenské operace, a dokonce celkovou situaci ve světě, můžeme jenom stěží předpovídat.“ Zároveň se odvažuje prorokovat, že meziplanetární lety se uskuteční, možná dokonce stanou všedními, během 25 let.

Nedostatečně definované vojenské cíle

Ve druhé polovině roku 1945 přemisťuje americká armáda do USA napůl tajně Wernhera von Brauna se 125 svými specialisty, z Evropy přiváží stovku exemplářů raket V-2 a na 14 tun odborné dokumentace. Na staré vojenské základně ve Fort Blissu na předměstí El Pasa v Texasu mezitím vznikl speciální raketový útvar, který se o německé specialisty stará.

Všechny práce se soustřeďují na odlehlé dělostřelecké střelnici White Sands v poušti na jihu Nového Mexika, kde už začali pokusy odborníci z kalifornské JPL. Jejich novým zákazníkem se stává právě založené raketové oddělení Námořní výzkumné laboratoře. Z průmyslových podniků se silně angažuje General Electric, především Richard W. Porter.

Němci se v Novém Mexiku činí. Už v březnu 1946 dokončují statické zkoušky motoru pro V-2 a 10. května vypouštějí tuto raketu poprvé z americké půdy. Nosič dosahuje výšky přes 100 kilometrů. Nicméně stejně jako v Sovětském svazu nejsou tyhle zkoušky příliš úspěšné – ze 32 startů se úplně zdaří necelá polovina.

Malina mezitím navrhl pozemní armádě, aby postavila dvoustupňovou „mezinárodní“ raketu – jako první stupně se použije V-2 a jako druhý WAC-Corporal. Vzniká projekt Bumper, který je součástí širšího plánu na vývoj mezikontinentální balistické rakety Hermes. Dne 24. února 1949 dosahuje Bumper rekordní výšky 392,6 kilometru.

Souběžně pokračuje i zdokonalování rakety V-2 – prodlužují její délku o půldruhého metru a zvětšují prostor pro užitečný náklad. Tato vylepšená verze dosahuje v roce 1950 výšky 213 kilometrů. Až do září 1952 jich tam odpálili 69. Během těchto zkoušek si američtí odborníci ověřují dílčí části a přístroje připravené pro Hermes.

Za asistence německých leteckých lékařů zahajují Američané pomocí V-2 také výzkum chování živého organismu v kosmickém prostoru: 14. června 1949 vynáší tato raketa do výšky 140 kilometrů opici (makaka) Alberta II.

Pro pozemní armádu a námořnictvo vyvíjejí němečtí specialisté sérii vojenských raket nejrůznějšího určení. Protiletadlová raketa Hermes A-l, která se velmi podobá Wasserfallu, prodělává úspěšné letové zkoušky od května 1950 do dubna 1951. Další dva modely, A-2 a A-3, dílo kalifornské JPL, se však nedaří dokončit.

Von Braunův tým vyvíjí náporový motor, který má sloužit jako druhý stupeň k A-4 pod názvem Hermes II. Jeho maketu vynáší raketa V-2 do výšky asi 20 kilometrů v listopadu 1948, také statické zkoušky prototypu probíhají úspěšně.

Hermes C má být jednostupňová střela s užitečným nákladem 225 kilogramů a doletem 800 kilometrů. V prvním stupni bude mít šest motorů o celkovém tahu 442 kilonewtonů a ve druhém stupni jediný, třetí stupeň představuje kluzák o doletu 3 200 kilometrů.

I tyhle německé projekty zůstávají nedokončené. Nadšení z konce války je příliš silné, a proto na vývoj nových zbraní chybějí peníze.

Už dřív si Američané uvědomili, že musí rozvinout raketový výzkum na širší základně než dosud a nemohou se opírat jenom o von Brauna a jeho lidi. Ukazuje na to studie „Předběžný návrh na experimentální kosmickou loď kroužící okolo Země“, dokončená v lednu 1946 odborníky ze speciální instituce společnosti Douglas Aircraft, která se nazývá RAND, v kalifornské Santa Monice. Tato práce, která se opírá o celkové poznání možností raketové techniky včetně německých zkušeností, upozorňuje na využití družic pro úkoly vědy, globálního spojení a pozorování.

Velitelství letectva objednává 19. dubna 1946 úvodní studii o dálkové raketě u firmy Convair v kalifornském San Diegu. V polovině roku ji skupina inženýrů vedená sedmatřicetiletým Karlem J. Bossartem, původem z Belgie, dokončuje. Podle tohoto projektu, který nese kódové označení MX–774, by měli postupně vyvinout tři typy bojových střel: křižující Teetotaler, taktickou balistickou Old Fashioned a nakonec mezikontinentální raketu Manhattan o doletu 8 200 kilometrů. Společnost na nich začíná pracovat.

Letečtí generálové, inspirovaní námořnictvem, mají chuť se pustit rychle do vesmíru. Brzy zadávají ústavu RAND nový úkol: Připravte předběžnou studii družice. Do tří týdnů – ještě před třetí schůzkou zástupců obou zbraní! Douglas na ni věnuje celý milion dolarů.

Pracovníci RAND, vedení Jamesem Lippem, stanovený termín dodržují. Dvanáct exemplářů předběžné studie o experimentální družici obíhající Zemi odesílají zákazníkovi 12. května. Projekt RAND – což je název, pod nímž vchází do historie – předpokládá vypuštění asi 300kilogramového tělesa do výšky 500 kilometrů v polovině roku 1951. Přístroje na jeho palubě mají sledovat meteorologické a astronomické jevy, zkoumat biologické účinky stavu beztíže, retranslovat rádiové spojení a studovat důsledky amerických pokusných atomových výbuchů. Družici do vesmíru vynese několikastupňová raketa na kapalné palivo z některého tichomořského ostrova poblíž rovníku. Odborníci z RAND uvádějí výpočty pro nosič dvoustupňový, třístupňový a čtyřstupňový, sami doporučují druhou alternativu. Cenu projektu odhadují na 50 až 150 milionů dolarů.

Autoři tam poprvé rovněž oficiálně uvažují o politickém významu umělé družice: „Bude mít stejný psychologický účinek jako atomová bomba. Tím vznikne nepředstavitelná hrozba vůči kterémukoli státu spočívající v tom, že můžeme poslat řízenou střelu na kterékoli místo Země. Spolu s naším současným monopolem na atomové bomby by taková hrozba překazila úmysly kterékoli země zaútočit proti Spojeným státům. Časem bude nezbytné takový odstrašující prostředek vytvořit, protože je možné, že rovněž ostatní země budou moci vyrábět své vlastní jaderné bomby.“

Kupodivu vědce a manažery Pentagonu nevyvádí zpráva z klidu. Skeptikem zůstává nejen Bush, ale i von Kármán, hlavní vědecký poradce letectva a patron raketových výzkumů v Kalifornii. Slavný aerodynamik Kármán, který se podílel na nedávné předpovědi o charakteru třetí světové války ve vzduchu, si vypuštění družice nedokáže vůbec představit!

Závod o první družici Američané prohráli. Nepomohl ani Walt Disney

Sovětský svaz i USA už v roce 1950 mají rakety, a teď soupeří, kdo jako první vypustí umělou družici. Ve hře je kromě prestiže také vojenská převaha. Zatímco Rusové pokračují ve vývoji, Američané se nemohou dohodnout, komu vesmírný program svěří.

Sputnik v muzeu

Naproti tomu projekt námořního letectva ESV má mnohem lepší pozici. Když letectvo odmítlo spolupracovat, rozhodlo vedení Úřadu námořního letectva, že jeho odborníci budou v práci pokračovat sami. I oni však počítají s vysokými náklady – raketa a družice spolknou na 50–100 milionů dolarů. Nicméně velitel námořních operací tuto částku rozhodnutím z 8. května 1946 velkomyslně garantuje. Námořní letectvo může zadat objednávky dalším firmám.

Uprostřed léta se pouštějí odborníci RAND do druhé studie o družici. Velitelství letectva totiž stále projevuje určitý zájem, byť vlivem atmosféry v Pentagonu více méně nezávazný. Druhý projekt RAND, uzavřený koncem roku 1946, pouze zpřesňuje a rozvádí výpočty prvního návrhu na třístupňový nosič. Podle jeho propočtů by vypuštění družice včetně všech předpokládaných zkoušek přišlo pouze na 82 milionů dolarů.

V létě 1947 prochází celé letectvo reorganizací. Která složka má řídit vývoj mezikontinentální rakety, tedy nosiče pro družici? Rozhodnout má Společný úřad armády a námořnictva pro výzkum a vývoj. Avšak v jeho čele stojí skeptik Bush. Proto se na půdě tohoto úřadu mezi zástupci letectva a námořnictva o užitečnosti družice pouze občas diskutuje. Potom přichází rozkaz přesunout všechny síly na budování strategického letectva a malých bojových raket. Balistická raketa a družice musí počkat!

Až do léta 1948 pokračuje v práci na kosmickém projektu pouze námořní letectvo. Někteří odborníci doporučují upustit od jednostupňového nosiče a pustit se do nosiče dvoustupňového. Marně.

Už v březnu se nad současným stavem vývoje pozastavuje zvláštní technický výbor pro řízené střely Společného úřadu pro výzkum a vývoj, vedený Clarkem Millikanem: „Námořnictvo a letectvo dosud nedokázaly ani vojenskou, ani vědeckou užitečnost odpovídající dnešní předpokládané ceně družice. Avšak otázka jejího využití zasluhuje dalšího studia a zkoumání.“

V červnu se uzavírá další etapa vývoje projektu námořního letectva ESV – projektování družice skončilo a pokračuje pouze vývoj kapalinových motorů. A právě tady se vynořují některé těžko řešitelné technické obtíže. Po více než roce nezbývá nic jiného než konstruování motorů ukončit. Inženýři ještě nemají k dispozici dost vyspělou techniku... I kdyby ji získali, zřejmě by stěží překonali obtíže vyplývající především z toho, že počítají pouze s jednostupňovou raketou.

Námořní letectvo se opět pokouší získat ke společné práci letectvo, dokonce na základě studie RAND. Opět marně. Nesmyslná prestiž vítězí. To je tedy nejen definitivní konec projektu ESV, ale i snah letectva vstoupit do vesmíru.

Ovšem možná že toto ztroskotání na finančních a prestižních bariérách je výhodnější než pravděpodobný technický neúspěch prvního startu. Pozdější propočty totiž – jak uvedl historik R. Cargill Hall – ukázaly, že ani letectvo, ani námořní letectvo nepočítaly s dostatečně silnými nosiči. Jejich rakety by vyvinuly rychlost asi o 1,5 kilometru za sekundu nižší, než družice ke svému uvedení na nízkou oběžnou dráhu potřebuje. Takové technické fiasko na počátku padesátých let by patrně oddálilo úspěšný start do vesmíru na dlouhou dobu.

Za čtyři roky činnosti spotřeboval Výbor pro studium kosmických raket Harveye Halla pouze 1,5 milionu dolarů. A v době, kdy se jeho úsilí přeorientovalo z družic na vývoj sondážní rakety Viking, měl ve svém rozpočtu k dobru ještě 170 tisíc dolarů.

Společnost Convair pokračuje v práci na raketách řady MX-774 na vlastní účet. V červenci 1947, kdy dostává rozhodnutí vojenských úřadů o zrušení projektu kvůli nedostatku peněz, právě dokončuje prototyp střely Old Fashioned. Následující rok s ní dělají odborníci firmy tři statické zkoušky v laboratoři v kalifornském Point Loma. Ve druhé polovině roku následují tři pokusy o start na základně White Sands. Končí pouze částečným úspěchem a společnost další vývoj přerušuje. Nicméně jejich autoři získali cenné zkušenosti, které potom využívají při projektování raket Thor a Titan.

V září 1948 vydává Společný úřad pro výzkum a vývoj příkaz koncipovaný Millikanovou skupinou, aby pozemní armáda v rámci projektu Hermes analyzovala problém dálkové rakety a jejího použití k vynesení družice. Historik R. Cargill Hall cituje svého jmenovce Harveyho Halla, který krátce předtím přešel k pozemní armádě, že tento rozkaz se o družici údajně vůbec nezmiňoval. Ať už byla pravda jakákoli, je zajímavé, že teprve tehdy – na sklonku čtyřicátých let – se v pozadí amerických snah otevřít dveře do vesmíru objevuje Wernher von Braun, a to jako jedna z klíčových postav projektu Hermes.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Až dosud jsou všechny studie umělých družic opatřovány razítkem TAJNÉ či PŘÍSNĚ TAJNÉ. Teprve 29. října 1948 poodhaluje ministr obrany USA James Vincent Forrestal cípek tajemství. „Projekt umělé družice Země, na němž samostatně pracovaly jednotlivé vojenské složky, byl přidělen ke koordinaci Výboru pro řízené střely,“ uvádí první oficiální americká zpráva o těchto snahách. Kromě toho poznamenává, že všechny tři složky armády dostaly přesné úkoly. Jak pro lidi zasvěcené do tohoto tajemství, tak pro zahraničí je toto zveřejnění velkým překvapením. Zasvěcenci nečekali, že se o těchto pracích začne v jejich nynějším zárodečném stadiu hovořit. Sovětský tisk hodnotí toto vyhlášení projektu Pentagonem jako jedno z výhružných gest studené války.

Mezitím – o tom však veřejnost informována není – odsunuje Pentagon oba projekty letectva a námořního letectva do archivu. A hlavní důvod? Jejich vojenské cíle nejsou – slovy historika Cargilla Halla – „čistě definovány“.

To mi později potvrdil i Malina: „Nedá se říct, že by tehdy byli američtí generálové zásadně proti letům do vesmíru. Jenže si mysleli, že jim budou stačit pouze větší děla a větší letadla – nedovedli si představit, že by mohli potřebovat rakety. A když jsme s nimi diskutovali o výpravách na Měsíc, říkali, že nevědí, co by tam vojáci dělali.“

Toto je třetí díl celkem osmidílné série. Odkaz na všechny části najdete v boxu u předchozího odstavce a také na začátku článku.

Text je upravenou verzi kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 39 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 16 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 39 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi je 1 příspěvek

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...